Nedávno jsem si vzpomněl na svého oblíbeného autora/blogera Martina Malého, který kdysi praktikoval každodenní psaní. Po celý jeden rok – o čemkoliv, i kdyby to byla sebevětší blbina (většinou to byly polemiky s hlavou a patou). Cílem bylo se donutit napsat každý den aspoň něco. Pojmenoval to tehdy Kuřecí Con Carne (s velmi vtipným vysvětlením, které už jsem dnes, po více než deseti letech, nedohledal). Velmi mě tehdy bavilo si každý den najít chviličku a zápisek z onoho dne si přečíst.
Zkusím to také. Zkusím psát automaticky a moc nad tím nepřemýšlet. Zkusím to zpětně ne-editovat a nerevidovat do dokonalosti, dám tomu jen pár minut, pošlu na papír co mě napadne a pryč od toho. Zkusím to celý jeden rok a zkusím ani jednou nezapomenout, ani jednou nevynechat. Občas to bude těžké z provozních důvodů, ale nikoliv nemožné. Ale prostě to zkusím. Nechci psát do šuplíku a pak z něj vytahovat, když mi zrovna hlava bude překážkou pro další zápisek. Příspěvek by měl být aktuální z toho kterého dne. Nemám moc velké mínění o svém všeobecném rozhledu a nemyslím si, že bych měl co říct širokému (nebo jakémukoliv) publiku, takže se možná většina zápisků bude přibližovat záznamu v deníku, který neřekne nikomu nic, jen mně samotnému. Ale nakonec, tohle píšu hlavně pro sebe.
Můj nejoblíbenější autor Stephen King jednou řekl, že i při jedné napsané stránce denně za rok napíšete celou knihu. Moje zápisky na knihu nevydají, ale rád bych věřil, že se díky nim rozepíšu do nějaké formy. Jakékoliv formy.
Toto je den jedna. A protože jsem nad názvem nechtěl moc přemýšlet, spojil jsem dvě slova, která na mě aktuálně vyskočila. Radikální prejt. Poděkujte Monty Pythonům.
