Léto 2019. Sedíme s partou u piva a někdo nadhodí: V únoru bude v Lanškrouně Gladiator race, zajdeme? Hec do pranice. To vždycky zafunguje, zvlášť, když už má člověk úsudek značně vychýlený alkoholem. Pro nás nesportovce je ale tohle způsob, jak se na chvíli upnout k nějakému cíli a v rámci možností se na něj připravit. Ale natrénujem, souhlasíme všichni tři, kdo se zavázali do závodu jít. Nechceme se tam přece úplně znemožnit, nechceme z toho mít zážitek z kategorie „hold my beer“…
Střih. 22. února 2020, den závodu. Probouzím se s lehkou kocovinou. Včera byla válečná porada u piva, při které jsme se navzájem přesvědčovali, že nemít natrénováno vlastně není zase až takovej problém. Spousta lidí si to tam jde zkusit, nebudeme žádná výjimka. Na poslední chvíli projíždím na počítači překážky, které mě vlastně čekají. Ok, ok, ok… Cha cha cha, ne… Ok, ok, si zlámu hnáty, ok… Něco půjde, něco asi nebudu ani zkoušet, ale většinu bych mohl zvládnout.
Balím všechny běžecké věci, nasedám do auta a odjíždím směr lanškrounský Dlouhý rybník, kde je start závodu. Po cestě nabírám Víťu, který předevčírem dostal injekci do zad, protože se snažil na poslední chvíli natrénovat po měsících nicnedělání 😄. Příprava jak má být, jeho start je zatím nejistý, ale jede se mnou. Michal s Ondrou (který se s námi nehecoval, ale přesto běží) na nás už čekají v Lanškrouně.
Venku je nádherně, pořadatelům počasí klaplo naprosto neskutečně. V pátek studený vítr, v neděli studený vichr, a mezi tím sobota, 10 °C, slunečno a bezvětří. Takhle si závod z kategorie Winter pořadatelé asi nepředstavovali, já jsem nicméně rád. Závod, který vás má prověřit fyzicky i psychicky se přece jen poběží lépe v hezkém počasí, než v mrazu nebo dešti. Všude okolo je spousta skvěle naladěných lidí, hodně závodníků běží do půli těla. Chvíli za plotem kecáme s kontrolorkou na jednom handicapu, celá usměvavá říká, že na nás počká. O pár desítek minut později nás samozřejmě ten handicap nemine, opravdu se potkáváme. Jen to slíbené kafe jsem jí nedonesl.
Před startem jsme byli ještě omrknout pár překážek naživo, odkoukat taktiku těch, co vybíhali dlouho před námi. Teď už ale stojíme v koridoru, zbývá pár minut do našeho startu. Poplácáváme se s klukama po zádech, přejeme si hodně štěstí. Přesvědčujeme se, že když to dneska přežijeme, příště už určitě natrénujeme. („Když mě dneska nevytáhne z dějáku, tak se na to příště naučím!“ — nikdy, nikdo) Mám z toho, že jsem tady, super náladu. Je to i počasím, ale hlavně si zkusím něco nového. Moc dobře vím, že nemám na to, abych tady předvedl kdovíjaké výkony, ale nějak se začít musí.
13:51:45. Start. První překážka — Monkey Business. Musím přeručkovat pár kruhů, různé chyty a na konci zazvonit na zvonek. Paráda, bez problému zvládám. Tak že by to dneska přece jen šlo? Dobíháme ke druhé překážce, Corny. Potřebuju překonat soustavu několika klád, střídavě spodem a vrchem, aniž bych se dotkl země. Je to fuška, ne že ne. Jde to sice pomalu, ale po chvíli se už škrábu na poslední kládu, ruce už jsou ale od permanentního zápřahu trochu unavené. Nakonec povolují úplně, dotýkám se země.
Nadávám si — bylo by mnohem lepší si chvíli poležet na kládě, dát rukám odpočnout a zkusit to znova za chvíli. Tohle si musím zapamatovat do příště, ušetří mi to spoustu sil. Takle se přesouvám na handicap, kde si ruce odvařím ještě o trochu víc, protože po čtyřech pozadu odchodím celkem dlouhý okruh. Ale aspoň se vracím zpátky na zem, zadarmo to dneska fakt nebude. Třetí překážka, Insert Your Pin. Na tohle jsem se těšil, technická překážka. A jde to v pohodě, kolík za kolíkem se přesouvám k cíli, jenže ouha, na poslední díře přichází zaváhání, zhoupnu se a padám. Znovu handicap, znovu ruce o něco víc v hajzlu.
Máme po třetí zastávce a ruce už jsou vytahané jako vozejček. Co budu sakra dělat na dalších 27 překážkách? Naštěstí nás teď čeká trochu běhání, takže se zahřeju, ruce povolí. Dalších pár disciplín zvládneme a už je to o něco lepší. Několik překážek do konce sice ještě nedáme, ale handicapy už jsou jednodušší, takže se tolik neunavujeme. Zhruba v půlce trati se drápeme do prudkého kopce ke krásné kamenné hlásce Na Kypuši, která se tyčí nad Olšovým rybníkem.
Na obzoru vidíme občerstvovačku, jedinou na trati. Jazyk na vestě, skoro se k ní plazíme po čtyřech. Ale je to jen fata morgana — jídlo a pití stojí sice krásně vyrovnané 3 metry od nás, ale cesta k němu vede po „sjezdovce“ dolů, kde je potřeba udělat dvě disciplíny, a pak zpět nahoru. Parchanti, zabili Kennyho! Tak takle vypadá to sáhnutí na psychické dno. Roluju jazyk zpátky do pusy a pouštím se dolů. Do kopce to jde lépe než z kopce — nemám strach, že bych ujel a nekontrolovaným kotrmelcem se zastavil až dole na hrázi.
Konečně jsme na vrcholu (zase). Rozinky ze srdce nenávidím a kdokoliv je dobrovolně dává do štrúdlu má speciálně vyhrazené místo v Pekle Jaromíra Soukupa, ale teď si jich do pusy dávám celou hrst, zapiju to ionťákem a přemlouvám se, ať si nesedám. Přemlouvám Víťu, ať si nesedá ani on, jinak už nevstane. Vybíháme vstříc posledním třinácti překážkám, chytají nás křeče, ale rozběháme to. Předposlední překážka — proběhnout se v ledovém rybníce. Nohy jsou paralyzované, stěží dávám jednu před druhou. To tady nemohly být termální prameny?
Poslední překážka, Skatepark. Je potřeba se rozběhnout po nakloněné plošině, vyskočit na kolmou stěnu a přelézt ji. Můžeme si pomáhat, ale zvládám to na první pokus tygřím skokem zkombinovaným s norrisovským kopem s otočkou sám (vskutečnosti sem se tam musel vyškrábat, ale takle si to budu pamatovat). Pomáhám ostatním nahoru, první na řadě je Víťa. Opírám se břichem o hranu stěny, chytám Víťu za ruku, ale místo abych táhl já jeho nahoru, táhne on mně svými 95 kily dolů.
Slyším křupnutí, asi mají tu stěnu z dřevotřísky. Víťa odbíhá na handicap, protože nahoru se sám nevyškrábe. Další dva lidi už vytáhnu, lezu dolů a dobíháme do cíle. Medaili mi na krk věší ta usměvavá paní z handicapu, gratuluje, ale moc nevnímám, co říká. Čas ani pořadí jsem nekontroloval, o tom to dnes nebylo. Přežili jsme! U auta se převlékáme, sprcha bude až doma. Jsem naprosto spokojený a v euforii, že se podařilo zdolat trať a nezabít se u toho. Že mám nalomené žebro v tu chvíli ještě nevnímám, bolí mě celé tělo, takže se to v tom ztratí.
Kromě zlomeniny, trika a medaile jsem si ze závodu odnesl hlavně to, že znát překážky dopředu je velké plus. Kdo tohle běhá pravidelně, málo co ho zaskočí, zatímco já jsem překážky znal pouze z fotek. A na většinu z nich byl pouze jeden pokus, žádné opakování. Teorie s praxí neslučitelná, tohle se prostě musí osahat, vědět jak na to. Příště už budu mít víc zkušeností, některé překážky si můžu doma vyrobit a některé se dají v Lanškrouně testovat v průběhu celého roka.
Tak za rok znova, ale tentokrát — tentokrát na to natrénuju!
