Michal Kobelka

Hah, to tak někdy vyjde no. Zase.

Prostřední Edík dneska slaví osmé narozeniny, všechno nejlepší 🥳 Největší radost měl asi z kuchařky a zástěry. Pokaždé, když něco peču, vařím nebo jen připravuju, je Edík hned u mě a hrozně chce pomáhat. S každým ze synů jsem si našel „tu naši“ chvilku, u Edíka je to právě vaření. Ostatní kluci se toto moc nezúčastňují, nebo jen chvíli a pak si jdou po svých. Ale Edík, ten by u plotny stál pořád a vydrží.

Naplánoval si na dnešek oslavu, pozval kamarády (poznámka pro sebe: nestačí dát pozvánku kamarádům, je potřeba napsat i jejích rodičům, jinak na to děti zapomenou) a to znamená jediné: spousta super jídla, dorty, jednohubky, zákusky. Jeli jsme i na bowling kde byla další hromada jídla. A já na to všechno koukal.

Na zítřek mám naplánované vyšetření, kterému předchází celodenní půst. No a hádejte co, vyšlo to zrovna na dnešní oslavu. Takže na všechno to jídlo jsem se mohl fakt jen dívat. Ale jako všechno, i tohle je jen o hlavě. Včera večer jsem uléhal ke spánku a v hlavě stačilo přepnout tlačítko na „Celodenní půst, co se dá dělat, nemá smysl s tím cokoliv dělat“. Jo, hlava je v tomhle mocná.

Na zítřek jsem si pak naordinoval „Pondělí, dojím úplně všechno, co zbylo z oslavy“. A že toho zbylo panečku! Do toho kolega donese nějaký žraso ze svojí svatby. Pondělí nechť je zítra cheatday co se jídla týče. Zítra si neberu servítky a budu do sebe cpát všechno co jde. I kdyby to nešlo.

Udělali jsme si dneska výlet do České Třebové na pravěkou osadu Křivolík a pak na Kozlov. Na kopci byla svatba, ale mezi těma 130 hostama si nás nikdo nevšiml a hádám, že kdybych si přišel k rautu nabrat plnej talíř, asi by to ani nikomu nevadilo.

Ale něco jsme si v restauraci dali, pak jsme si zašli na rozhlednu. Kluci měli strach, já teda taky, protože vejšky mi zrovna dobře nedělají, ale nakonec to stálo za to – paní pokladní nám půjčila nějakej profi dalekohled, kterým jsme viděli lidem v Třebový až do talíře.

Šel jsem pak platit celou útratu. Přepočítávám venku u stolku všechny peníze co mám u sebe a dopočítal jsem se: 840 korun. Říkám Léně že to asi stačit nebude, ale co už, kdyžtak bezahlen kartou ja. Jdu k pokladně že platím, tak to všechno paňservírka naházela do EET mašinky a povídá, že to dělá 839 korun. Hah, to tak někdy vyjde no. Tak jí s úsměvem říkám, že si asi dělá srandu, že mám v hotovosti přesně 840, ale že dýško ve výši jedné koruny mi přijde celkem nepatřičný.

Nakonec jsem zaplatil kartou a dýško dal v papíru, ale tahle vesmírná matematika mě pobavila. Bejt to před 30 lety, ještě by mi zbyla koruna na Pedro.

V pondělí mě čeká vyšetření a mám kvůli tomu na týden dietku, kterou zakončím nedělním půste. Hezky sem si to naplánoval, ne že ne. V neděli má Edík oslavu a samozřejmě se žádného kousku jídla nebudu moct ani dotknout. Vyšlo to parádně, to nemůžu říct!

Každopádně tento týden trpím. Jak jsem někdy v listopadu najel na ne-ultrazpracovanou stravu a teď z toho tři čtvrtě věci týden nemůžu jíst, tak jsem úplně v pjordoli s dostatečným příjmem a musím to lepit rohlíkama a dalšíma věcma, který už jsem si úplně odvykl jíst.

Velký snídaně, který si dávám obvykle, teď odrbávám a za hodinu už mám zase hlad. Takže do sebe cpu častěji více potravin, které už se jinak snažím že života vypouštět.

A nedělení hladovkou jsem paradoxně úplně v pohodě. Dřív jsem pravidelně držel půsty a to je jen vypínač v hlavě, kterej je potřeba zapnout trochu předem, aby byl člověk nachystanej. Jakmile jsem si v neděli večer řekl „Zítra držím půst“, mohl by mi kdokoliv chodit s opečenou slaninou nebo sachrem se šlehačkou pod čumákem a stejně bych se ani neolízl. Hlava prostě byla nastavená a úplně v pohodě s tím, že se celý den nejí.

Zato nenadálý hlad, který mě teď občas přepadne když nejím svoje obvykle věci, ten je mnohem horší než celodenní půst, ačkoli ho dokážu ukojit bleskurychle. Ale i ta bleskurychlá půlhodina většinou znamená, že trpím a jsem v hlaďáku a mozek se pomalu vypíná, protože nemá na čem fungovat. V tu chvíli se cítím normálně jak závislák a jdu si pro svoji drogu, tedy pro jídlo. A moc na mě v tu chvíli nemluvte.

Když do Gůglu napíšete real goat, tak na vás kromě pár opravdových koz, kůzlat, koziček, kozlů, pakůzlat, prakůzlat a dinokoz vyskočí dva portréty: Messi a Ronaldo.

Jo, tenhle prejt bude sportovně zaměřenej na fotbal. Ale ne na ten americkej, kterej se hraje rukama, nýbrž na vopravdovou kopanou, tu naši Venco, tu pravou vesnickou holomajznu, které rozumí každej Čech.

Za týden začíná mistrovství světa. Řekl sem si, že si ho užiju. Oproti tomu hokejovýmu šampionátu je tohle fakt špička všech špiček a co čtyři roky je vidět nádhernej fotbal, pěkný góly, neuvěřitelný příběhy a tak. Ani nevím, jestli budu koukat na naše, dávají to někdy v noci. Vlastně ani nevím, jestli budu koukat vůbec na někoho z toho stejného důvodu, ale třeba nějakej zápas chytím. Těším se každopádně na přes měsíc dlouhej turnaj, kdy budu moct každej den mrknout aspoň na několik sestřihů, když ne na celý zápasy.

První MS, který pamatuju, je z roku 98. Ale fakt jen matně, jen asi ze zpráv v televizi, kde se blýskala pleška vysmátého Fabiena Bartheze. I z těch dalších mám jen útržky, to ale neznamená, že si neužiju to nadcházející.

Ale zpátky k těm dvěma goatům. Poslední velký turnaj pro oba, poslední možnost na přímý souboj těchto velikánů na mezinárodní úrovni. Ačkoliv jsem vždycky přál spíš Messimu a svoje fandovství přiklonil na stranu Barcelony, nějakému srovnávání obou dvou hvězd se musím smát. Zvlášť když se začnou vytahovat statistiky stylu „Ale Ronaldo dal více gólu hlavičkou v rozmezí 57. a 68. minuty, když k tomu zároveň svítil měsíc ve třetím úplňku lichého roku“. Vidět tyhle dva několik let, jak se předhánějí byl prostě zážitek sám o sobě.

Právě jsem odevzdal výroční zprávu pro moji školu, kterou jsem sepisoval předchozí dvě hodiny. Ne že by nakonec vzniklo nějak hodně textu, ale ještě nikdy jsem nic podobného nepsal a celkem jsem musel přemýšlet, co vlastně napsat. Není psaní jako psaní. Jak už jsem se kdysi zmiňoval, vůbec netuším, jestli by mě bavilo psát, pokud by to byla moje práce a já bych se musel držet v nějakých kolejích a splňovat nějaké zadání. Naštěstí mě tyhle myšlenky už ani nemusí trápit, generativní AI zajistila, že psaní otravných textů už nikdy profese nebude, budou to dělat stroje.

Tady tyhle pravidelné výblitky na blog mě baví hodně, ale vím už teď celkem jasně, že jakmile dopíšu 365. prejt, s nějakým blogováním končím. Aspoň na čas. Momentálně mě pohání nutkání splnit mnou vytyčený úkol, napsat 365 zápisků a dodělat tenhle projekt, který už skoro jednou obletěl Slunce. Ale jakmile bych měl psát jen něco a jen občas, už se asi nedonutím. Bude tomu chybět ta kontinuita, kterou tam mám teď.

Ale psát něco, ať je to něco zatím bez tvarů i náplně, to v hlavě nadále mám. Ale mám pocit, že to bude mnohem složitější, než izolované prejty, které můžu při publikování směle hodit do koše a už se k nim nevracet. Ale jak vystavět nějaký složitější příběh, o čem psát – něco ze života, a co by to mělo být? Nebo si dělat research a psát o něčem, o čem nic nevím a zároveň se tedy učit? Když budu mít slinu, budu psát celou noc, aby se mi myšlenky náhodou nevypařily z hlavy? Jak to jde skloubit s normálním životem, se třemi dětmi, dvěma pracemi a jednou ženou?

Někdy by mě zajímalo, jak píšou slavní spisovatelé.Otevřou si prostě Word a začnou prvním slovem a píšou z patra, dokud není v manuskriptu slovo poslední? Nebo mají před sebou korkovou tabuli, do které si zapichují lístečky s postavami, spojují je červeným provázkem, dělají časové roviny, aby jim všechno ladilo? Jak píše takový Nesbø, u něhož jsem měl vždycky pocit, že vím, kdo je vrahem, a vždycky se to ukázalo jako liché? Jak dokáže psát a zároveň čtenáře hezky svádět ze stopy, přitom nechávat v knize spousty hintů, které při druhém čtení nutí čtenáře plácat se do čela a říkat „jak jsem to tehdy mohl minout?“.

Jaké je tajemství JK Rowlingové? Jak dokáže napsat sedmidílnou ságu, která dává smysl od první do poslední stránky? Kde bere King inspiraci pro svoje nadpřirozené stórky? Jak dokázal Remarque psát tak úžasné knihy o tak hnusných věcech? A kde mám vzít čas na to, abych všechny ty úžasné knihy od všech autorů světa měl kdy číst?

Otázky, samá otázky. A odpověď mi na ně dá jen to, že otevřu Word, napíšu první slovo… A dál uvidím, kam mě králičí nora zavede.

Extrémismus asi není úplně cajk, na tom se shodneme. Ale on i ten extrémismus je škála a není extrém jako extrém. Ten politický, ať už levicový nebo pravicový, je často za hranou a vymýtit ho by bylo fajn, ale nežijeme v utopií.

Extrémní sporty – proč ne že. Jestli někdo potřebuje pumpovat adrenalin do krve skrz trochu nebezpečnější kratochvíle, je to čistě jeho věc.

Extrémní projevy počasí jsou sice mnohdy krásné (vidět někdy naživo tornádo je lákavé, ne že ne), ale stejně tak i ničivé.

No a pak je tu poslední extrém a tím je rodina Pajonkova. Kdo trochu sleduje nebo v minulosti sledoval politiku, tomu je jméno Pajonk zvláštně povědomé. Tomáš Pajonk byl prvně místopředsedou a později i předsedou strany Svobodných, kterážto je dnes už možná i rozpuštěná a neexistuje.

Nicméně, o politice to dnes není. Pan Pajonk každý rok s celou svojí rodinou, která až do loňska čítala kromě manželky ještě pět dětí, každý rok v létě vyráží na cyklovýlet někam do Alp nebo Pyrenejí nebo kamkoliv kde jsou velké kopce a úzké silničky. Sednou na vlak, přepraví si kola stovky kilometrů daleko a pak se svými dětmi jedou stovky kilometrů cizinou. A vše si vezou na kolech, protože spí (téměř) každý den venku. A jezdili s těmi dětmi když byly ještě malé a toho nejmenšího táhli třeba na tyči.

Už tohle je samo o sobě extrémní! Já s klukama na kole jezdím rád a rád s nimi jezdím pod stan nebo pod širák, ale nikdy bych si netroufl tyhle činnosti spojit a navíc je provozovat někde milion kilometrů daleko. Představa, že každý den s nimi urazím desítky kilometrů, budu s nimi brázdit vysoké kopce, budu je muset každý den přemlouvat a motivovat aby ještě šlapali abychom dojeli někam kde složíme hlavu neumytí a tak… Je to stejně lákavé, jako hrozivé.

Dobře dobře, extrém to je. Ale oni ho letos povýšili na nový level. Po pěti synech, kteří tuhle akci už párkrát absolvovali, jim letos dělá doprovod… Asi půlroční dcerka Zoja. Kterou táhnou ve vozíku. Klobouk dolů, opravdu obdivuju, že si nenechali svoji každoroční cyklodovolenou vzít a jedou i s půlročním mimčem, jako by se nechumelilo.

Z každé cesty dává Tomáš zápisky na svůj Facebook a je to hrozná zábava to číst, takže dávám tip k dobru. Letošní cesta právě začala. Odkaz na Tomášův Facebook zde.

Dávám si většinou nějaký menší měsíční výzvy (srpen bez kafe, říjen bez sladkýho apod.) Trochu sem přemýšlel čím si okořenit červen a pak mě napadlo, že si dám jedno „eco round“, neboli měsíc bez zbytečnýho utrácení.

Ve výsledku bych chtěl ještě víc vařit doma a připravovat si obědy na další den do práce v krabičce a neutrácet tak za drahé obědy. K tomu celý červen nekoupit nic, co bych fakt nutně nepotřeboval.

Den první a zrovinka Den dětí. No jo, tak jako rád bych to s nima oslavil, tak jsme si objednali pizzu a pustili film na projektoru (letní kino v průjezdu zprovozněno!). Tak to úplně nevyšlo. O víkendu pak oslava narozenin, tu bych vlastně mohl považovat za zbytečný utrácení, ale… Ale ne, oslavu Edisonovi udělat chci.

Už dlouho sem si říkal co bych mohl začít sbírat a pak mi do oka vlítly samolepkový alba Panini k nadcházejícímu Mistrovství světa ve fotbale. Hezky, to bych mohl zavzpomínat na mládí a zase jednou lepit jak divej, dokud album nebude plný.

A vlastně vůbec nic nestojí, usmrkaných 70 korun, to je jak zadarmo. Ale počkat. Kolik že bych těch balíčků samolepek musel koupit v ideálním světě, abych všechny stránky polepil? A přiznejme si, že v úplně ideálním světě nežijeme a mně by se tady sešlo 8 samolepek Alexe Krále, který se nedají použít ani jako rozemletý krmivo pro holuby.

Mno nic, nechám si zajít chuť. Věděl jsem hned od začátku, že ecočerven chci dodržet, tak si holt samolepky nekoupím.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, říká se. Já to jdu zkusit. Před osmi roky jsem byl zvolen do zastupitelstva na vesnici, kde jsem tehdy bydlel. Byla to zajímavá zkušenost a musím říct, že kdybych měl vstoupit podruhé do té stejné řeky, už bych do toho nešel.

Teď po těch osmi letech už jsem jinde. Kruh se uzavřel a já bydlím zase v Moravské Třebové, kde jsem před 39 lety v místní porodnici, dokud ještě fungovala, vykřikl na tomto světě poprvé. Nemám ambice opět proniknout do zastupitelstva, na to si určitě nevěřím. Nechal jsem se zapsat na kandidátku nestraníků, respektive jsem byl požádán, zda bych do tohoto uskupení nešel. A protože tam spoustu lidí znám, nakonec jsem souhlasil. Ale s tím, že budu až na konci kandidátky. Což, jak se ukázalo na dnešním prvním brainstormingu, je místo, o které je největší zájem.

Nemám vůbec zájem někde vystavovat svůj ksicht. Vlastně jsem přemýšlel, že bych dělal naprostou antikampaň a na všech předvolebních materiálech jel heslo „prosím nevolte mě, já si chci po večerech číst knížky, a ne materiály na příští zastupitelstvo“.

Pár týdnů jsme teď s Toníkem trénovali na Orienťák. Závod, který pořádá náš kolega z práce Qěták a který jsem s Toníkem jel poprvé loni. Ve zkratce: okolo Moravské Třebové je rozmístěných 30 kontrol, které se závodníci dozví až v den závodu tři hodiny před startem. Je pak na nás, abychom si za ty tři hodiny rozplánovali, které body reálně jsme schopni „navštívit“ a kudy povedou naše cesty.

Aby to nebylo tak jednoduché, obodování jednotlivých stanovišť se dozvídáme až při startu. Co je dál a co je na kopci, to je za víc bodů. A náhodná tři stanoviště ještě dostávají „double“ nebo jiný bonus. Suma sumárum, plánování je alfa a omega celého závodu a vyplatí se ještě po startu poupravit trasování, pokud body nehrajou ve prospěch původní trase.

Bylo to dneska super se vším všudy. Obligátní déšť jsme stihli deset vteřin po startu, kdy se strhla krátká průtrž tak akorát na nasrání. Ale od toho momentu všechno klapalo jak dobře namazanej stroj. Zvolili jsme skvělou trasu (nutno podotknout, že jsme jeli ve čtyřech ještě s jedním kolegou a jeho synem), nejtěžší kopec jsme vyšlápli hned na startu, kdy jsme si vystoupali Hřebeč. Sedloň, místní legenda všech cest, cestiček, silnic, silniček, polňaček a cest, které v mapách nejsou značené (a několikanásobný vítěz tohoto závodu, viz „plánování je alfa a omega“), nám ještě před startem poradil pár vychytávek, které nám ušetřily spoustu sil.

Počasí se hned po lijáku vzpamatovalo a jako už poněkolikáté letos, když jsme byli na nějaké akci odkázání na nevypočitatelnou štěstěnu slunce a deště, se počasí vyšvihlo a ukázalo vlídnou tvář. Asi jsme nemohli mít lépe, nebylo ani vedro ani zima, bylo prostě tak akorát.

Velké díky patři Qvětákovi, který tuhle akci neúnavně vymýšlí a pořádá už několik desetiletí. Jen škoda, že počet účastníků neustále klesá. I proto se snažíme vychovávat další generace cyklistů, kteří si jednou závod zajedou bez otravnejch fotříků sami.

BTW cyklistika je jeden z nej rodinných sportů. Miluju, když jen tak vezmeme kola a jedeme kamkoliv, kam se nám zamane (většinou směrem ke zmrzlině).

A je to tady. Přechodový období je fuč, časovou rozpolcenost vystřídaly venkovní kratochvíle. Ještě otevřít koupaliště a můžeme jet v plně letním režimu. Je to teda nějak dřív než obvykle. Ale protože vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green deal je expert na slovo vzatý, nemusíme vliv člověka na klima nijak přehnaně řešit, on to hranatej a do kosočtverce zkosenej Filip vyřeší za nás, viď Fildo?

Mňo. Knihy ráz naráz udělaly puf (já sem paradoxně po dlouhých měsících jednu vytáhl, abych mohl číst venku na lehátku). Večeříme venku, grilujeme a toustujeme a užíváme si svěží vánek. Vevnitř v podkroví, které by potřebovalo trochu přibrat v izolačních vrstvách, už se teď přes den nedá moc bývat. Dole jsme pořád nepohnuli s rekonstrukcí, ale už už se to pomalu blíží, dole je i v parnu dobře. Kluci lítají po venku do posledního možného okamžiku a já si to popravdě užívám.

Léto se pozná tak, že objednávám nový stan. Pokud existuje jednoslovný název popisující úchylku v nakupování stanů, pak mi ji klidně nalepte na čelo. Mám jich doma snad pět, každý pro jinou příležitost, každý jinak veliký a pro jiné účely. Teď jsem objednal obrovský osmimístný oktagonální Coleman, kterej mi padl do oka už tak před půl rokem a u kterýho jsem čekal na cenopád, který konečně nastal. Za pět dvanáct!

Léto se pozná tak, že jsme uklidili průjezd a dvorek, aby se tam dalo zase příjemně pobývat. Pověsím loni koupenou hamaku, ve které budu válet šunky, až… No až někdy. Hrozně se těším na léto bez školy, která mě časově omezovala a kotvila do prostoru, což nemyslím nijak špatně. Ale prázdniny si užiju s tím, že nemusím přemýšlet, který den můžu vyrazit neplánovaně do přírody a který ne. Těším se na odchody z práce ve 12, abysme s klukama vyrazili k vodě.

Těšil jsem se na léto a je konečně tu.