The man in black fled across the desert, and the gunslinger followed.
Touto větou začíná jedna z nejlepších knižních ság, kterou jsem měl možnost číst, a totiž Temná věž od Stephena Kinga. Kdo přelouskal všech sedm knih a prokousal se úžasně vystaveným světem, který v první útle knize připomíná obyčejný western, aby se pak v pokračujících svazcích na dalších tisícovkách stran rozprostřel do naprosto bezprecedentního technokratického příběhu plného cestování mezi světy, ten také ví, že úplně stejnou větou celá sága i končí. Bacha, to byl spoiler, ale sami si můžete za to, že jste ty knihy nečetli!
Když po tolika knihách, tolika bezesných nocích s nosem zabořeným do nejlepšího příběhu, který kdy kdo napsal zjistíte, že jste se vrátili na úplný začátek, chvíli nad tím přemýšlíte. A pak si řeknete, že si to celé chcete dát znova. A znova.
Já jsem se dnešním prejtem dostal až na samotný začátek. Ne, nebojte, psát dalších 365 dní nebudu. Ale dokončil jsem něco, o čem jsem tušil, že bych dokončit mohl, ale o čemž jsem postupně také začal pochybovat. Ty pochybnosti přišel s dalšími a dalšími kartami, které mi život rozdával na stůl a odkrýval. Totiž: v bodě nula, kdy jsem napsal svůj první Prejt, jsem vůbec netušil, co mě v následujícím roce čeká a nemine. Kdybych věděl, jak se mi celý ten kolotoč každodenního psaní budou snažit různé okolnosti zadrhnout, asi bych do toho nešel. Ale jak se říká: nevědomost je někdy sladká.
A proč že jsem tedy zpátky na začátku? Protože jsem udělal jednu otočku kolem Slunce a teď jsem zase tam, kde jsem byl před Prejtem. V bodě rovnováhy. Kdybych tehdy měl v hlavě pochybnosti, kdybych byl jakkoliv vychýlený do neklidu, kdybych měl stavy nepohody, kdybych jakkoliv narážel na svoje dno a kdybych nervózně škrábal nehty o stůl s tím, že život se mi sype pod rukama, nikdy bych nemohl takový dlouhodobý projekt začít. Ale já jsem v té době měl pocit, že konečně zase stojím nohama na pevné zemi, že se koráb dokymácel a přečkal všechny bouřky a vichřice, a ačkoliv po cestě ztratil plachtu nebo dvě a zlomil se mu stěžeň, nakonec přecejen doplul do přístavu, kde zase jednou zakotvil na klidném moři. A teď, po roce psaní a po roce výchylek všemi směry, nahoru i dolů, se zase cítím v rovnovážném bodě.
A protože jsem jednu takovou otočku okolo žhavé plynné koule zaznamenal den po dni, můžu si odteď kdykoliv připomenout, že život je soustava otoček. A každá tahle otočka vás posune někam o kousek dál. Zažijete při ní útrapy a někdy vás to odpálí na měsíc, ale je dobré vědět, že se vrátíte zase zpátky, obohaceni o všechno, co vás potkalo, a další otočka začne o píď dál právě díky tomu, co vám život přinesl.
Pustil jsem si k psaní tohle prejtu playlist ze songů, které jsem si od začátku projektu Prejt „olajkoval“ nebo nastavil na last.fm jako obsesi pro daný týden. Dal jsem si do uší sluchátka s potlačením hluku, totálně jsem na dvě hodiny odklonil okolní svět a dokonce ani ty hromy, které práskají všude okolo, teď na chvíli nevnímám přes hudbu, které mi hraje v uších. I ženě jsem řekl, že budu dvě hodinky úplně mimo, zavřený jen do své hlavy bez možnosti se mnou cokoliv konzultovat. Teď a tady jsem jen ve svém světě. Ne, teď nechci poslouchat bouřku ani s nikým komunikovat, chci si jen poslouchat hudbu, která mě doprovázela celý rok, a každý z těch songů nese nějaký význam nebo připomíná osobu, kterou jsem potkal, poznal nebo se s ní rozloučil. Hudba má v mém životě obrovský význam a v nejednom prejtu jsem na to narazil.
Když jsem 30. 6. 2025 napsal první Prejt, byl můj život v mnoha ohledech jednodušší. Měl jsem spoustu volného času a proto mi přišlo jako dobrý nápad se uvázat ke každodennímu psaní. Byl to poměrně spontánní nápad, jaké mě čas od času napadají, jaké přijdou samy, jaké rozhodně neplánuju nebo nevyhledávám. Nechodil jsem celý týden s myšlenkami na to, že bych něco takového mohl uskutečnit a nepřemýšlel jsem, jak by se to dalo udělat. V podstatě jsem jen večer seděl s hlavou otevřenou, do hlavy mi vletěla vzpomínka na obdobný každodenní psací projekt (viz první Prejt) a řekl si: bylo by fajn něco takového zkusit. A prostě jsem napsal první záznam z 365.
Ale netušil jsem, že o měsíc později se upíšu k jinému každodennímu projektu a o další měsíc ještě k jednomu. Ano, začátek Prejtu byl vlastně naprosto pohodový, mohl jsem si psát kdy jsem chtěl a když jsem měl kluky na svoji polovinu času s nimi, tak jsem si psal na pohodičku až usnuli, protože nebylo nic, čemu bych se musel večer věnovat, a nebyl nikdo, za kým bych mohl večer jít. A pak v půlce prázdnin přišla možnost jít učit. A já ji vzal. A bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě, protože mě učení nejen baví, ale hrozně nabíjí. Příští rok pokračuju.
A pak přišel konec prázdnin. A já jsem se si po dlouhé době řekl, že vlastně chci s někým být. Že bylo dost samoty a dost bylo ghostování od lidí, které mi dohazovali v dobré vůli kamarádi (zdravím do Svitav), a že přes veškerou absenci logiky a přes veškeré překážky, které jsem viděl na cestě, udělám ten krok, abych byl s někým, s kým jsem celou dobu v nitru toužil být.
Takže po dvou měsících psaní v klidovém režimu a volných večerech jsem měl najednou trojí náplň: Prejt, škola, přítelkyně. A čas byl najednou hodně drahá komodita. Psát Prejt jsem musel, do toho jsem se zavázal celou svojí osobou, dělat přípravy jsem musel, tím jsem se zavázal svým pracovním životem a nechtěl jsem zklamat (nebo nedejbože být vyhozen), a naplňovat svoje nitro s osobou blízkou jsem taky musel, protože co jiné člověka naplní v životě, než láska.
A tím se pomalu dostává k závěru posledního Prejtu. Nechtěl jsem tu psát nějaká životní moudra nebo se pouštět do životních filosofií o tom, že život je soustava otoček… Wait what? No dobře, tak trochu jsem si zafilosofoval že. Původně jsem myslel, že bych do posledního prejtu napsal jen jedno jediný slovo velkým písmem, a to HOFNO, což si vždycky píšeme se ségrou, když se ptáme toho druhýho co chce na narozky nebo k svátku. Ale mě vlastně baví psaní a nakonec by mě mrzelo, kdybych tento projekt zakončil takto. Psaní mě baví hodně a podle reakcí baví i další lidi. Dostal jsem hodně reakcí na to, že moje psaní proniká, že dokážu vyjádřit, připodobnit, popsat, opsat, hodit na papír a tak všelijak podobně. A na rovinu říkám, že v tuhle chvíli jsem jedna velká melancholická koule, které se nechce končit s psaním.
Nechci se mi přerušit prejt, chtěl bych pokračovat v tom, co mě baví. A přitom vím, že ho ukončit musím. Stejně jako jsem kdysi ukončil svoje každodenní běhání, abych mohl zpětně a z dálky pohlédnout na to, co se povedlo, a zreflektovat celé to úsilí a posunout se někam dál, stejně tak teď musím Prejt dokončit, uzavřít a chvíli si dát klid. A poté se vrhnout dál, na něco jiného, na něco nového. Prejt mi za ten rok hrozně moc dal a neskutečně mě bavil, ale je čas už se s ním rozloučit. Chci si teď chvíli užívat volné večery bez myšlenek na to, že ještě musím jít psát a že nevím, jak dlouho mi to zabere. Chci jen sedět venku pod hvězdama, číst si, nebo nedělat nic.
Je to ta moje dualita. Zároveň Prejt chci, ale zároveň cítím, že je potřeba mu říct Ahoj, a díky za všechny ryby. Dřív bych se v tom asi plácal déle, zvažoval bych, že budu pokračovat dokud vydržím, ale dnes už ne. Dnes už ho nechci dotáhnout do stavu, kdy by připomínal máslo namazané na příliš velký krajíc. Je čas se s Prejtem rozloučit. Ale věřte: Prejt mě doprovázel každý den a přinášel mi spoustu radosti, takže říct mu sbohem je těžší, než se zdá. Je to jen obyčejný blog, ale pro mě zase tak obyčejný nebyl. Díky Prejte, že jsem se ti mohl svěřit se vším, co jsem měl v hlavě. Vlastně bych toho chtěl ještě na poslední chvíli tolik říct, ale už je potřeba se rozloučit.
A děkuji i vám čtenářům, že jste tu každodenní jízdu jeli se mnou.
HOFNO
