Michal Kobelka

Když do Gůglu napíšete real goat, tak na vás kromě pár opravdových koz, kůzlat, koziček, kozlů, pakůzlat, prakůzlat a dinokoz vyskočí dva portréty: Messi a Ronaldo.

Jo, tenhle prejt bude sportovně zaměřenej na fotbal. Ale ne na ten americkej, kterej se hraje rukama, nýbrž na vopravdovou kopanou, tu naši Venco, tu pravou vesnickou holomajznu, které rozumí každej Čech.

Za týden začíná mistrovství světa. Řekl sem si, že si ho užiju. Oproti tomu hokejovýmu šampionátu je tohle fakt špička všech špiček a co čtyři roky je vidět nádhernej fotbal, pěkný góly, neuvěřitelný příběhy a tak. Ani nevím, jestli budu koukat na naše, dávají to někdy v noci. Vlastně ani nevím, jestli budu koukat vůbec na někoho z toho stejného důvodu, ale třeba nějakej zápas chytím. Těším se každopádně na přes měsíc dlouhej turnaj, kdy budu moct každej den mrknout aspoň na několik sestřihů, když ne na celý zápasy.

První MS, který pamatuju, je z roku 98. Ale fakt jen matně, jen asi ze zpráv v televizi, kde se blýskala pleška vysmátého Fabiena Bartheze. I z těch dalších mám jen útržky, to ale neznamená, že si neužiju to nadcházející.

Ale zpátky k těm dvěma goatům. Poslední velký turnaj pro oba, poslední možnost na přímý souboj těchto velikánů na mezinárodní úrovni. Ačkoliv jsem vždycky přál spíš Messimu a svoje fandovství přiklonil na stranu Barcelony, nějakému srovnávání obou dvou hvězd se musím smát. Zvlášť když se začnou vytahovat statistiky stylu „Ale Ronaldo dal více gólu hlavičkou v rozmezí 57. a 68. minuty, když k tomu zároveň svítil měsíc ve třetím úplňku lichého roku“. Vidět tyhle dva několik let, jak se předhánějí byl prostě zážitek sám o sobě.

Právě jsem odevzdal výroční zprávu pro moji školu, kterou jsem sepisoval předchozí dvě hodiny. Ne že by nakonec vzniklo nějak hodně textu, ale ještě nikdy jsem nic podobného nepsal a celkem jsem musel přemýšlet, co vlastně napsat. Není psaní jako psaní. Jak už jsem se kdysi zmiňoval, vůbec netuším, jestli by mě bavilo psát, pokud by to byla moje práce a já bych se musel držet v nějakých kolejích a splňovat nějaké zadání. Naštěstí mě tyhle myšlenky už ani nemusí trápit, generativní AI zajistila, že psaní otravných textů už nikdy profese nebude, budou to dělat stroje.

Tady tyhle pravidelné výblitky na blog mě baví hodně, ale vím už teď celkem jasně, že jakmile dopíšu 365. prejt, s nějakým blogováním končím. Aspoň na čas. Momentálně mě pohání nutkání splnit mnou vytyčený úkol, napsat 365 zápisků a dodělat tenhle projekt, který už skoro jednou obletěl Slunce. Ale jakmile bych měl psát jen něco a jen občas, už se asi nedonutím. Bude tomu chybět ta kontinuita, kterou tam mám teď.

Ale psát něco, ať je to něco zatím bez tvarů i náplně, to v hlavě nadále mám. Ale mám pocit, že to bude mnohem složitější, než izolované prejty, které můžu při publikování směle hodit do koše a už se k nim nevracet. Ale jak vystavět nějaký složitější příběh, o čem psát – něco ze života, a co by to mělo být? Nebo si dělat research a psát o něčem, o čem nic nevím a zároveň se tedy učit? Když budu mít slinu, budu psát celou noc, aby se mi myšlenky náhodou nevypařily z hlavy? Jak to jde skloubit s normálním životem, se třemi dětmi, dvěma pracemi a jednou ženou?

Někdy by mě zajímalo, jak píšou slavní spisovatelé.Otevřou si prostě Word a začnou prvním slovem a píšou z patra, dokud není v manuskriptu slovo poslední? Nebo mají před sebou korkovou tabuli, do které si zapichují lístečky s postavami, spojují je červeným provázkem, dělají časové roviny, aby jim všechno ladilo? Jak píše takový Nesbø, u něhož jsem měl vždycky pocit, že vím, kdo je vrahem, a vždycky se to ukázalo jako liché? Jak dokáže psát a zároveň čtenáře hezky svádět ze stopy, přitom nechávat v knize spousty hintů, které při druhém čtení nutí čtenáře plácat se do čela a říkat „jak jsem to tehdy mohl minout?“.

Jaké je tajemství JK Rowlingové? Jak dokáže napsat sedmidílnou ságu, která dává smysl od první do poslední stránky? Kde bere King inspiraci pro svoje nadpřirozené stórky? Jak dokázal Remarque psát tak úžasné knihy o tak hnusných věcech? A kde mám vzít čas na to, abych všechny ty úžasné knihy od všech autorů světa měl kdy číst?

Otázky, samá otázky. A odpověď mi na ně dá jen to, že otevřu Word, napíšu první slovo… A dál uvidím, kam mě králičí nora zavede.

Extrémismus asi není úplně cajk, na tom se shodneme. Ale on i ten extrémismus je škála a není extrém jako extrém. Ten politický, ať už levicový nebo pravicový, je často za hranou a vymýtit ho by bylo fajn, ale nežijeme v utopií.

Extrémní sporty – proč ne že. Jestli někdo potřebuje pumpovat adrenalin do krve skrz trochu nebezpečnější kratochvíle, je to čistě jeho věc.

Extrémní projevy počasí jsou sice mnohdy krásné (vidět někdy naživo tornádo je lákavé, ne že ne), ale stejně tak i ničivé.

No a pak je tu poslední extrém a tím je rodina Pajonkova. Kdo trochu sleduje nebo v minulosti sledoval politiku, tomu je jméno Pajonk zvláštně povědomé. Tomáš Pajonk byl prvně místopředsedou a později i předsedou strany Svobodných, kterážto je dnes už možná i rozpuštěná a neexistuje.

Nicméně, o politice to dnes není. Pan Pajonk každý rok s celou svojí rodinou, která až do loňska čítala kromě manželky ještě pět dětí, každý rok v létě vyráží na cyklovýlet někam do Alp nebo Pyrenejí nebo kamkoliv kde jsou velké kopce a úzké silničky. Sednou na vlak, přepraví si kola stovky kilometrů daleko a pak se svými dětmi jedou stovky kilometrů cizinou. A vše si vezou na kolech, protože spí (téměř) každý den venku. A jezdili s těmi dětmi když byly ještě malé a toho nejmenšího táhli třeba na tyči.

Už tohle je samo o sobě extrémní! Já s klukama na kole jezdím rád a rád s nimi jezdím pod stan nebo pod širák, ale nikdy bych si netroufl tyhle činnosti spojit a navíc je provozovat někde milion kilometrů daleko. Představa, že každý den s nimi urazím desítky kilometrů, budu s nimi brázdit vysoké kopce, budu je muset každý den přemlouvat a motivovat aby ještě šlapali abychom dojeli někam kde složíme hlavu neumytí a tak… Je to stejně lákavé, jako hrozivé.

Dobře dobře, extrém to je. Ale oni ho letos povýšili na nový level. Po pěti synech, kteří tuhle akci už párkrát absolvovali, jim letos dělá doprovod… Asi půlroční dcerka Zoja. Kterou táhnou ve vozíku. Klobouk dolů, opravdu obdivuju, že si nenechali svoji každoroční cyklodovolenou vzít a jedou i s půlročním mimčem, jako by se nechumelilo.

Z každé cesty dává Tomáš zápisky na svůj Facebook a je to hrozná zábava to číst, takže dávám tip k dobru. Letošní cesta právě začala. Odkaz na Tomášův Facebook zde.

Dávám si většinou nějaký menší měsíční výzvy (srpen bez kafe, říjen bez sladkýho apod.) Trochu sem přemýšlel čím si okořenit červen a pak mě napadlo, že si dám jedno „eco round“, neboli měsíc bez zbytečnýho utrácení.

Ve výsledku bych chtěl ještě víc vařit doma a připravovat si obědy na další den do práce v krabičce a neutrácet tak za drahé obědy. K tomu celý červen nekoupit nic, co bych fakt nutně nepotřeboval.

Den první a zrovinka Den dětí. No jo, tak jako rád bych to s nima oslavil, tak jsme si objednali pizzu a pustili film na projektoru (letní kino v průjezdu zprovozněno!). Tak to úplně nevyšlo. O víkendu pak oslava narozenin, tu bych vlastně mohl považovat za zbytečný utrácení, ale… Ale ne, oslavu Edisonovi udělat chci.

Už dlouho sem si říkal co bych mohl začít sbírat a pak mi do oka vlítly samolepkový alba Panini k nadcházejícímu Mistrovství světa ve fotbale. Hezky, to bych mohl zavzpomínat na mládí a zase jednou lepit jak divej, dokud album nebude plný.

A vlastně vůbec nic nestojí, usmrkaných 70 korun, to je jak zadarmo. Ale počkat. Kolik že bych těch balíčků samolepek musel koupit v ideálním světě, abych všechny stránky polepil? A přiznejme si, že v úplně ideálním světě nežijeme a mně by se tady sešlo 8 samolepek Alexe Krále, který se nedají použít ani jako rozemletý krmivo pro holuby.

Mno nic, nechám si zajít chuť. Věděl jsem hned od začátku, že ecočerven chci dodržet, tak si holt samolepky nekoupím.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, říká se. Já to jdu zkusit. Před osmi roky jsem byl zvolen do zastupitelstva na vesnici, kde jsem tehdy bydlel. Byla to zajímavá zkušenost a musím říct, že kdybych měl vstoupit podruhé do té stejné řeky, už bych do toho nešel.

Teď po těch osmi letech už jsem jinde. Kruh se uzavřel a já bydlím zase v Moravské Třebové, kde jsem před 39 lety v místní porodnici, dokud ještě fungovala, vykřikl na tomto světě poprvé. Nemám ambice opět proniknout do zastupitelstva, na to si určitě nevěřím. Nechal jsem se zapsat na kandidátku nestraníků, respektive jsem byl požádán, zda bych do tohoto uskupení nešel. A protože tam spoustu lidí znám, nakonec jsem souhlasil. Ale s tím, že budu až na konci kandidátky. Což, jak se ukázalo na dnešním prvním brainstormingu, je místo, o které je největší zájem.

Nemám vůbec zájem někde vystavovat svůj ksicht. Vlastně jsem přemýšlel, že bych dělal naprostou antikampaň a na všech předvolebních materiálech jel heslo „prosím nevolte mě, já si chci po večerech číst knížky, a ne materiály na příští zastupitelstvo“.

Pár týdnů jsme teď s Toníkem trénovali na Orienťák. Závod, který pořádá náš kolega z práce Qěták a který jsem s Toníkem jel poprvé loni. Ve zkratce: okolo Moravské Třebové je rozmístěných 30 kontrol, které se závodníci dozví až v den závodu tři hodiny před startem. Je pak na nás, abychom si za ty tři hodiny rozplánovali, které body reálně jsme schopni „navštívit“ a kudy povedou naše cesty.

Aby to nebylo tak jednoduché, obodování jednotlivých stanovišť se dozvídáme až při startu. Co je dál a co je na kopci, to je za víc bodů. A náhodná tři stanoviště ještě dostávají „double“ nebo jiný bonus. Suma sumárum, plánování je alfa a omega celého závodu a vyplatí se ještě po startu poupravit trasování, pokud body nehrajou ve prospěch původní trase.

Bylo to dneska super se vším všudy. Obligátní déšť jsme stihli deset vteřin po startu, kdy se strhla krátká průtrž tak akorát na nasrání. Ale od toho momentu všechno klapalo jak dobře namazanej stroj. Zvolili jsme skvělou trasu (nutno podotknout, že jsme jeli ve čtyřech ještě s jedním kolegou a jeho synem), nejtěžší kopec jsme vyšlápli hned na startu, kdy jsme si vystoupali Hřebeč. Sedloň, místní legenda všech cest, cestiček, silnic, silniček, polňaček a cest, které v mapách nejsou značené (a několikanásobný vítěz tohoto závodu, viz „plánování je alfa a omega“), nám ještě před startem poradil pár vychytávek, které nám ušetřily spoustu sil.

Počasí se hned po lijáku vzpamatovalo a jako už poněkolikáté letos, když jsme byli na nějaké akci odkázání na nevypočitatelnou štěstěnu slunce a deště, se počasí vyšvihlo a ukázalo vlídnou tvář. Asi jsme nemohli mít lépe, nebylo ani vedro ani zima, bylo prostě tak akorát.

Velké díky patři Qvětákovi, který tuhle akci neúnavně vymýšlí a pořádá už několik desetiletí. Jen škoda, že počet účastníků neustále klesá. I proto se snažíme vychovávat další generace cyklistů, kteří si jednou závod zajedou bez otravnejch fotříků sami.

BTW cyklistika je jeden z nej rodinných sportů. Miluju, když jen tak vezmeme kola a jedeme kamkoliv, kam se nám zamane (většinou směrem ke zmrzlině).

A je to tady. Přechodový období je fuč, časovou rozpolcenost vystřídaly venkovní kratochvíle. Ještě otevřít koupaliště a můžeme jet v plně letním režimu. Je to teda nějak dřív než obvykle. Ale protože vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green deal je expert na slovo vzatý, nemusíme vliv člověka na klima nijak přehnaně řešit, on to hranatej a do kosočtverce zkosenej Filip vyřeší za nás, viď Fildo?

Mňo. Knihy ráz naráz udělaly puf (já sem paradoxně po dlouhých měsících jednu vytáhl, abych mohl číst venku na lehátku). Večeříme venku, grilujeme a toustujeme a užíváme si svěží vánek. Vevnitř v podkroví, které by potřebovalo trochu přibrat v izolačních vrstvách, už se teď přes den nedá moc bývat. Dole jsme pořád nepohnuli s rekonstrukcí, ale už už se to pomalu blíží, dole je i v parnu dobře. Kluci lítají po venku do posledního možného okamžiku a já si to popravdě užívám.

Léto se pozná tak, že objednávám nový stan. Pokud existuje jednoslovný název popisující úchylku v nakupování stanů, pak mi ji klidně nalepte na čelo. Mám jich doma snad pět, každý pro jinou příležitost, každý jinak veliký a pro jiné účely. Teď jsem objednal obrovský osmimístný oktagonální Coleman, kterej mi padl do oka už tak před půl rokem a u kterýho jsem čekal na cenopád, který konečně nastal. Za pět dvanáct!

Léto se pozná tak, že jsme uklidili průjezd a dvorek, aby se tam dalo zase příjemně pobývat. Pověsím loni koupenou hamaku, ve které budu válet šunky, až… No až někdy. Hrozně se těším na léto bez školy, která mě časově omezovala a kotvila do prostoru, což nemyslím nijak špatně. Ale prázdniny si užiju s tím, že nemusím přemýšlet, který den můžu vyrazit neplánovaně do přírody a který ne. Těším se na odchody z práce ve 12, abysme s klukama vyrazili k vodě.

Těšil jsem se na léto a je konečně tu.

Tak nejdřív jsem včera navázal na Prejt o utrženém ztraceném sluchátku, které se našlo. Super, jeden z Prejtů se podařilo dotáhnout do happyendu, sluchátko funguje, i když několikrát zmoklo silným lijákem. Jabra umí.

A teď z opačného soudku. Vzpomínáte, jak jsem psal o kolegyních paních učitelkách, které vypadaly tak unaveně ze své profese, že jsem se k tom v prejtu musel vyjádřit? No tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až dala jedna z paních učitelek výpověď a mění práci.

Dneska nám to kolegyně oznamovala ve sborovně a já musím říct, že jsem dlouho neměl z něčeho tak ambivalentní pocity. Na jednu stranu jsem viděl, jak dokáže člověk přemírou náročné práce padnou takříkajíc na hubu a i ty poslední zbytky sil vydá na to, aby důstojně vyjednal svůj konec a rozloučil se s kolegy. Ale prostě už nebylo kde brát a jsem rád za paní učitelku, že tento krok udělala, aby její život mohl pokračovat dál bez toho, aby se z něj doslova zbláznila.

Na druhou stranu mě hrozně mrzí, že to do takové fáze vůbec dokáže zajít. Vůbec tu nechci házet kamenem a na někoho svalovat vinu, ale je jasné, že nějaký výchozí stav českého školství nepřeje tomu, aby učitel chodil domů s tím, jak super se mu učilo, jak je odpočinutý a motivovaný na další dny a týdny atakdále. Spíš vidím postupné vyhořívání, stres, náročné podmínky. Takže mi bylo líto, že systém dokáže člověku, který hrozně moc učit chce a s dětmi to umí, připravit takovou půdu, která ho do sebe vcucne a vyplivne po pár letech jako bezvládné tělo bez duše.

A Bůh pravil: Michale — ty, jenž jsi zhřešil zašantročením svého sluchátka a popsal jsi to v Prejtu #301 — o měsíc později chytneš do ruky nový křoviñák. Napočítáš do tří, což je o jedna více než dva a o jedna méně než čtyři, a číslo jež má být napočítáno jest tři. I kositi trávu vyšší tvým úkolem jest. A za úsvitu třicátého dne se dívej na východ, neboť sluchátko tvé se ti znovu zjeví.

Ja nevěřím na zázraky jo. Ale pokud v místě, kde jsem lezl po kolenách sem a tam, v místě kde jsem prošel každý centimetr čtvereční plochy, kde jsem měl uši nastražené, že bych slyšel i metamorfózu člověka v čolka, ba i vlaštovky svištící vzduchem kokos na provázku nesoucí, v místech kde mám úředně potvrzené, že se tam nikdy žádné sluchátko nevyskytovalo… Pokud se v tomto místě zcela náhodně sluchátko zjeví, tak to prostě zázrak je.

Ale ne biblický, na to by asi pánbůh neměl tolik času. Tohle musel bych zázrak jiných proporcí. Představuju si to tak, že sluchátko mi opravdu zapadlo do kanálu. Dešťová voda ho odnesla potrubím až k výpusti, která je za městem v rybníce. Tam ho sežral hrouzek, kterého posléze ulovil racek. Racka chytila do spárů káně a racek jak se zmítal a bojoval o svůj život, vydávil hrouzka zrovna když káně přelétala nad mým domem. Hrouzek padl přesně na hřeben střechy a sluchátko z něj nárazem vyletělo přesně do míst, kde ho dneska při sekání objevila Leña.

Tak jen musím ověřit, že mi v okapu leží mrtvej hrouzek, abych si svoji hypotézu ověřil. Věřím tomu totiž víc, než že jsem sluchátko přehlídl při mém mravenčím hledání!

Na některý věci v životě mám smolíka a většinou se s tím svezou i moji kamarádi nebo příbuzní. A vlastně se to povětšinou týká sportu. Já už ho teda nijak nežeru, teď myslím televizní sport. Občas si pustím sestřih závodu F1, sem tam se mrknu na nějaký sestřih ze zápasu Ligy mistrů. Poslední dobou když vstáváme s klukama, máme ráno u snídaně puštěný NHL, pokud se hraje nějaký brzký zápas.

No ale mám takovou speciální vlastnost, že jakmile se na nějakej takovej zápas nebo závod chci koukat, tak většinou dopadne přesně opačně, než bych chtěl. A dřív to tak bylo i když jsem jezdil na stadiony a sport nasával přímo na místě. Když jsem vybral nějakej zápas a začal se na něj těšit, dopředu jsem tušil, že buď můj tým prohraje, nebo se na to nebude dát dívat. Většinou oboje. Případně ten tým hraje skvěle přesně do doby, než zapnu televizi a začnu koukat.

Koho by taky ten sport pak bavil že… Z titulů a výher mých oblíbených týmů se tak poslední roky raduju hlavně vzdáleně, aniž bych byl přímo účasten jak na stadionu, tak u televize. No a teď babo raď. Mám se koukat na svůj oblíbený Arsenal ve finále Ligy mistrů a dost pravděpodobně jim posrat jakékoliv šance na ušatou trofej, nebo se tentokrát štěstěna usměje na Kanonýry i na mě?