V mé hlavě existuje mentální mapa snů jménem Snová říše. Od dětství si ji sestavuju, rozšiřuju a upravuju s každým dalším snem, který se mi podaří zapamatovat. Pravda, dřív to šlo mnohem lépe. S postupujícím věkem a s narůstajícím počtem potomků, kteří mě vytrhávají ze spárů spánku, je to těžší a těžší.
Ono není zase tak špatné, že je ta mentální mapa zaseknutá v dětství a dospívání a už se moc nemění. Rád se potuluju minulostí a jakmile se rozhodnu někdy do Snové říše zabrousit, vracím se vlastně hlouběji a hlouběji do svého nitra, postupně odhazuju vrstvy snů tak, jak se na sebe nabalovaly v průběhu let. A je to pořádně nostalgická jízda, která mě občas dostane až do transu.
Nejraději do Říše proplouvám těsně před spaním. Je velká šance, že pak budu mít živé sny. Kromě mentální mapy je to i mapa geografická, hrozně moc snů se mi zdálo z okolí míst, kde jsem vyrůstal. A když vykročím od svého domu, kde těch snů byly desítky a stovky, nějakým směrem, z šera se noří další lokace pocházející z jiných snů. Občas takto dojdu hodně daleko, občas se motám na tom stejném místě a snažím se rozeznat všechny snové nuance onoho místa.
Často končím na pláži. Pozoruju obzor s klidným mořem, když tu se z dálky přižene obrovská vlna a smete mě. Tento sen se mi zdával často a jeho význam mi zůstával dlouho skrytý, než jsme jej s terapeutkou dokázali rozkódovat. Proč stále donekonečna s každým letadlem musím spadnout ale nevím doteď.
Doufám, že jednou bude existovat technologie, která mi z šedé kůry mozkové vysosá všechny tyhle obrazy, vytvoří z nich videohru a já si budu moct zombie apokalypsy, postapo světy, vesmírné lodě nebo ulice mého neighborhoodu, které se od té doby hrozně moc změnily, užít nejen ve snech.
