Pár podzimních fotek z dopolední vycházky vylidněnými Boskovicemi a odpolední túry na Hřebeč a vyhlídku Nad doly. Pro správně melancholickou náladu si můžete k prohlížení fotek pustit novou desku od Fleet Foxes Shore, například skladbu Featherweight.
Moje ráno začíná cestou z Linhartic do Boskovic, kam jsem byl objednán na servis auta. Cesta je kopcovitá, na vrcholcích se kochám bílými jezery pode mnou, do kterých hned vzápětí zamířím.
Pokračovat ve čtení →
Krásná a dojemný pohádka od studia Walta Disneyho na motivy příběhu Hanse Christiana Andersena z roku 1845. A taky film, který mi okamžitě připomněl, že se mám jako prase v žitě; že problémy, které řeším, jsou malichernosti. A že bych si to měl víc uvědomovat.
Příběh sleduje mladou chudou dívku, která se (neúspěšně) snaží v zasněženém Petrohradu prodat zápalky, což je její zdroj obživy. Ale je přehlížena, nedaří se jí, a nakonec musí složit hlavu venku v plískanici. A všechny zápalky, které neprodala, promění alespoň na chvíli v malé pochodně naděje, které jí svým teplem dávají zapomenout na vlezlou zimu a samotu všude okolo.
Pokračovat ve čtení →Dnes se vracíme do roku 2007, který měl snímky krásné, nudné i strašidelné.
Ústřední postavou této grotesky je stařík, o jehož nebohou duši začnou mít zájem hned dva neposedné živly, jeden méně sympatický než druhý: církev by si jej nejraději stáhla do nebe (ne tak úplně), zatímco smrtka by se ráda vypořádala s pádem, který ho postihl v úvodu scény.
Film je krásně animovaný a celkem akční. Ve své myšlence mi dost připomněl Dámu a smrt z ročníku 2009, kde taktéž o život stařenky bojují dvě protichůdné síly. Je i celkem vtipný, ne že byste se popadali za břicho, ale minimálně nějaký úsměv na tváři vykouzlí. Ve výsledku je to celkem příjemný průměr, který ani neurazil, ani nijak nenadchnul.
Pokračovat ve čtení →Příběhové hry (či interaktivní filmy, jak se jim někdy přezdívá) patří k mým vůbec nejoblíbenějším žánrům:
Mezi takové hry patří i pět let stará hra Life Is Strange, která sestává z celkem pěti epizod. Ty na sebe navazují, takže pokud budete hru hrát až nyní, čeká vás v podstatě ucelený příběh (původně epizody vycházely s několikatýdenním zpožděním). Závěr každé epizody je zakončen menším či větším cliffhangerem, abyste se vzápětí mohli na začátku další epizody podívat na krátké shrnutí dosavadního postupu.
Pokračovat ve čtení →
Jsou filmy, které člověk jednou zhlédne a zapomene na ně. Pak existují takové, které si čas od času rád pustí znova; několik filmů časem utvoří jeho TOPku a ty si s láskou střeží. A pak se zjeví jeden dva filmy, které se zaryjí hluboko pod kůži a buď člověku otevřou obzor, pomůžou překonat těžkou situaci nebo v něm jednoduše zanechají tak silnou stopu, že považuje tento film za mistrovské dílo, které nějakým způsobem spoludotváří jeho život.
Pro mně je takovým filmem Fontána od Darrena Aronofskyho. Toho jsem zde zmínil díky soundtracku k existenciálnímu dramatu o (nejen drogových) závislostech Rekviem za sen. Filmy tak podobné svým zásahem, a přitom tak rozdílné v estetice a celkovém tónu. Kde Rekviem bez skrupulí ukáže syrovou realitu a nechá vás spolu s trojicí hlavních postav (nerad bych je nazval hrdiny) ponořit se do největších sraček a trpět, tam Fontána vynikne snovou atmosférou, zlatavými barvami a neuvěřitelnou kamerou.
Pokračovat ve čtení →
Deset let stará hra. Hra, případně multimediální emocionální projekt, jejímž jediným cílem je dojít cíle. Je to několikahodinová trivialita, ale stejně jako můžou lidí dobíjet baterky procházkou lesem, může je stejně tak emocionálně zasáhnout hra, jejímž jediným cílem je jít a létat kupředu a užívat si audiovizuální zpracování.
Není to hra bezduchá, ale nečekejte příběh ani velké filosofické otázky — zde si pravdu musíte užívat hlavně to, že jste součástí cesty nádherným světem a hraje vám k tomu úžasná hudba. Autoři si dali za cíl jediné: probudit v hráči emoce všemi dostupnými prostředky.
Pokračovat ve čtení →
Kde je moje tělo? je nejlepší loňský snímek z kategorie „Animovaný film, ve kterém si useknutá ruka hledá cestu městem zpět ke svému tělu, přičemž zabije pár holubů a krys“. No dobře, konkurence v téhle škatulce asi nebyla největší. Ale sranda stranou — tento francouzský, na Oscara nominovaný snímek od režiséra Jérémyho Clapina nejen že dokáže konkurovat hraným dramatům, on je dokonce v mnoha ohledech strčí do kapsy.
Začněme příběhem, který není nikterak složitý. Jedna jeho část je opravdu o ruce, která se oddělila od svého majitele a hledá si cestu zpátky. Tato dějová linka je akční, strašidelná až hororová, a také velmi nápaditá. Sledujeme svět obrů, ve kterém jsou i ty nejobyčejnější věci pro pětiprstou „paprčku“ nebezpečné a překážky jsou mnohem větší, než se zdály, dokud ruka patřila k tělu.
Pokračovat ve čtení →
Deset let stará hra od studia Quantic Dreams, které se specializuje na příběhové hry (Fahrenheit, Detroit: Become Human). Lépe řečeno jde o dobře napsané a zahrané filmy v hratelné podobě. Tvůrci hodně dbají na realistické zpracování (které už sice dnes úplně neobstojí, ale v době vydání hra vypadala fantasticky) a na pestrou škálu emocí, kterou hráči předkládají díky filmovému příběhu.
Jako hráč dostanete možnost ovládat hned čtyři postavy, z nichž za tu nejhlavnější se dá považovat Ethan Mars. Architekt a otec dvou dětí, o jedno z nichž nešťastnou náhodou přijde. Jak se prokousáváte hrou, postavy na sebe čím dál více narážejí a vy odkrýváte spletité nitky zamotaného příběhu, jehož tok můžete velmi zásadně ovlivnit svými volbami ve hře. Díky tomu můžete hru dohrát několikrát a pokaždé s jiným průběhem či koncem.
Pokračovat ve čtení →Vítejte v dalším ročníku Oscarových kraťasů. Ročník 2008 s sebou přinesl hned několik zajímavých filmů a také jedno velké zklamání. Jaké, to se dočtete v článku níže. Příjemnou zábavu!
Vítejte ve světě, kde váš život nemůže nikdy být tak děsivý, jako vaše smrt. Pokud se tedy o ní starají stejní dva vykukové, jako v tomto krátkém snímku. Otec & syn vlastnící pohřební službu a také značnou dávku důvtipu, jak se vypořádat s neočekávanou situací při dopravě nebožtíka na hřbitov. Ne, že by se jim to nakonec nepodařilo, ale stihli mrtvé tělo po cestě ze smrtelného lože na místo posledního odpočinku znesvětit tolikrát, že je samotné za to čeká peklo.
Pokračovat ve čtení →
Dneska je den dětí. A tenhle soundtrack věnuju všem těm dětem v nás (včetně sebe), které nestačila převálcovat dospělost, a nehledí na poznámky typu „nebuď dětinský“ nebo „chováš se jak malej“. Ať je člověk makovej nebo játrovej, neměl by zapomínat na to, že byl taky jednou dítětem, a že to dítě tam stále někde je.
Tahle deska (jako malý jsem měl kazetu, teď jsem pořídil dětem/sobě LP), to je takový malý stroj času, který mě vrací přesně tam, kde jsem tyhle znělky opakovaně a opakovaně ukládal do šedé kůry mozkové. Do doby, ve které se člověk snaží co nejdřív přiblížit dospělákům a být svým pánem, aby si příliš pozdě uvědomil, že se nedá otočit a vrátit zpět do všeobjímající náruče dětství.
Pokračovat ve čtení →