Ludovico Einaudi v reklamě na SONY Blu-Ray

Přeně tuhle reklamu jsem někdy zkraje roku 2008 viděl v kině před filmem P.S. I Love You a následně jsem strávil celý večer googlením, co je to za skladbu (Ludovico Einaudi – Primavera). Od té doby je Ludovico Einaudi už navždy můj oblíbený skladatel a klavírista. A ta reklama vypadá skvěle i dneska.

Dojmy ze hry GRIS

Podvědomě tuším, že se blíží konec. Hra mi to naznačuje, a já si v duchu říkám: ne, prosím ne, ještě není ten správný čas něco tak krásného ztratit. Za pár minut už na obrazovce ubíhají závěrečné titulky a já němý sedím a přemýšlím, co jsem právě prožil. Proč všechny hezké věci musí jednou skončit?

Pokračovat ve čtení →

Dcera – Daria Kaščejevová

Nedávno jsem zde zmínil krátký animovaný film Negative Space o nefunkčním vztahu syna s otcem. Krátce na to se objevil další krátký animovaný film od Darie Kaščejevové (narozena v Tádžikistánu, později žila v Rusku, nyní už 5 let v Česku). Ta svůj snímek Dcera točila více než 2 roky jako ukončovací bakalářskou práci na pražském FAMU.

Dcera – Daria Kaščejevová
Pokračovat ve čtení →

Před úsvitem

Filmy Richarda Linklatera mě zatím úplně míjely (takže se může směle přidat na můj seznam velkých filmových restů, např. ke Kmotrovi, Schindlerově seznamu a dalším).

Na doporučení jsem se včera podíval na Before sunrise a ačkoliv romantické komedie/filmy obecně nejsou žánr, který bych vyhledával (zvlášť hloupé romantické komedie, mrk mrk, česká kinematografie), tak tohle se mi hodně líbilo:

  • přirozené, uvěřitelné a přitom vtipné dialogy (spousta z nich vypadá improvizovaně, ale jsou všechny podle scénáře)
  • neokoukaní herci – Ethana Hawkea jsem viděl v pár filmech, ale není to žádná superstar, Julii Delpy si nepamatuju vůbec z ničeho
  • skvělé vedlejší postavy – básník na molu, barman
  • celkově to, jak film bezstarostně plyne a je takový feel-good
  • líbil se mi konec a to, jak postavy vyřešily svoje dilema

Těším se na dvě pokračování (nebo možná tři třeba do té doby natočí další), ale nejdřív nechám Before Sunrise trochu v hlavě uležet a zapustit kořeny.

5/5

74-75-93-15

Asi málokterou kapelu lze tak jednoduše zařadit do kategorie “one-hit-band” jako The Connells. Schválně, kolik songů téhle severokarolinské kapely znáte? Tipuju, že právě jeden.

Singl ’74-’75 vyšlel v roce 1993 a je to jeden z těch krásných songů, který na mě působí dost smutně. Stačí 4 minuty a v nich pár fotek a záběrů “před a po” a můj mozek hned šrotuje, jak je ten čas doprdele fakt krátkej a protíká mezi prsty.

Původní verze z roku 1993

Vždycky jsem přemýšlel, zda by mohli natočit i aktualizovanou verzi po dalších cca. 20 letech a světě div se, někdo to fakt udělal! V roce 2015 při čtyřicetiletém výročí maturitního ročníku 74-75 natočili původní osazenstvo a vznikl následující klip, který prolíná starou verzi s novými záběry:

Verze z roku 2015

Patnáct ze šestnácti aktérů pořád žije (mluvím o roku 2015, dnes už to může být jinak).

O opakovaném poslechu

Kolikrát musíte slyšet nějaký song, abyste zjistili, že se vám hodně, hodně líbí? U mě to většinou trvá 3 až 4 opakování.

A pak jsou výjimky, u kterých mi stačí slyšet půlku a jsem zamilovaný. Třeba jako tenhle James Newton Howard.

Knihy přečtené v roce 2018

Měsíční přehledy přečtených knih jsem začal psát až letos, proto bych se rád ohlédnul za loňským rokem, který byl z pohledu čtení asi rekordním rokem. Nečekal jsem to, přibyl nám do rodiny druhý syn Eda a předpokládal jsem, že na čtení nebude žádný čas. Faktem zůstává, že už po narození prvního syna Tondy se četba přesunula do pozdně večerních hodin, přes den si na ni najdu čas naprosto výjimečně a vždy jen na chvíli (výjimkou budiž nemoc, „díky“ které jsem na podzim proležel a pročetl celé dva dny).

Pokračovat ve čtení →