Michal Kobelka

Toňase teď políbila čtenářská múza a za posledních pár týdnů přečetl už několik knih. Momentálně jede sérii malého Minecrafťáka a většinou mu jedna knížka vydrží tak 4 dny. Říkal jsem mu, že na knihy má účet otevřený a jakmile jednu dočte, objednávám mu další. Takže jsem v týdnu dělal objednávku na Albatrosu (objednávání knih je činnost průběžná, dlouhotrvající a nekonečná, nikoliv jednorázová) a když už jsem měl v košíku skoro všechno, skočily na mě ještě nějaký Minecraft samolepkový sešity s úkolama za mrzkej peníz. Pokud máte doma kluky ve věku od 4 do 15 let, pravděpodobně vám nemusím vysvětlovat, jakej je Minecraft fenomén a že se okolo něj točí minimálně půlka celýho světa.

No tak jsem alba přihodil. A jo, už dva dny u toho sedí, lepí si samolepky, dělají úkoly, radí si kde co je a hledají společně slova v osmisměrce. A já říkám: hell yeah, samolepky jsou boží. Nevím přesně, kdy se tahle moje záliba v samolepkách formovala, ale mohlo to být někdy okolo věku čtyř, pěti let? Core memory unlocked, určitě to byly žvejky s ninja želvama. Nebo tam vlastně možná byly přiložený takový ty barevný peníze, který se pak daly vyměňovat za nějaký dárky. Nevím. Nebo možná žvejky s dinosaurama, s Beverly Hills 90210 nebo Alfem. Ale pokud bych měl na někoho ukázat prstem, namířil bych ho na „gumárenský“ průmysl žvýkačkového charakteru.

A mám rád samolepky doteď. Respektive jakékoliv kartičky, papírky, kartónky, rád lepím s klukama zvířátka do alba KRAŠ království zvířat (core memory unlocked #2), sbírám hokejisty. V obchodech už jsem viděl Panini samolepkový album pro nadcházející fotbalové mistrovství světa 2026 (trochu s podivem, když ještě nejsou známí všichni účastníci). No a richtig že ja si ho s klukama koupíme a budeme lepit.

(O obsedantně-kompulzivní poruše spuštěné tehdy, kdy je nálepka o dva milimetry mimo svůj vytyčenej rámeček, o tom zase někdy příště)

Dneska tu máme 255. prejt. V IT světě je to poměrně slušná meta – 11111111. vydání, pokud se teda pohybujeme ve dvojkové soustavě. V hexadecimální je to pak #FF. Fucking fantastic.

Při psaní tohoto prejtu koukám na video o pařížských katakombách. Celá Paříž je poddolovaná, katakomby prý měří přes 300 kilometrů. A jsou plné lidských ostatků, které sem navozili někdy v 19. století, protože pařížské hřbitovy byly přeplněné a smrděly. Od té doby jsou katakomby nepřístupné. Takže samozřejmě lákají plno lidí, včetně feťáků a vyvrhelů. Želvy ninja tam prý nikdy nikdo neviděl.

Plný bylo Planetarium v Brně na Moviezone akci, kterou jsem popisoval včera. Jedna z nejlepších akcí, který jsem za poslední dobu viděl, navíc v krásným prostoru. Jako vždycky jsem měl před pár týdny, když jsem objednával vstupenky, plnou hlavu představ, jak si zajdu na super akci. Ale jak se den D blížil, trochu jsem litoval, že se moje minulý já upsalo na další kulturní akci, kterou bych v momentálním rozpoložení radši vyměnil za domácí pohodičku. Ale nakonec jsem si to moc užil.

A já už mám dneska plný zuby psaní, jdu zalehnout. Na zítřek jsem měl naplánovano plno plánů, ale nejmladší syn má teplotu. Tak konečně mrkneme na truhlou plnou zlaťáků v Pirátech z Karibiku.

Poslední dobou běhám tak třikrát týdně. Chtěl bych se dostat na pět, ale moc netuším, kam to ještě nacpat a přitom nepřijít o věci, o který přijít nechci. Dřív mi běhání dávalo spoustu času na poslouchání podcastů, který jindy během dne poslouchat nechci nebo nemůžu. Tehdá, když jsem běhával každej den, se mi i kolikrát stalo, že mi zásoba podcastů vyschla a já už neměl co do uší poslat.

Teď se k běhu dostanu o poznání méně a z těch tří běhů týdně jsou dva krátké, takže během nich stihnu houbeles. A na dlouhým si povídám s kamarádama, kteří mě v prvé řadě na ten dlouhej běh dokopali. Suma sumárum, čas na poslouchání podcastů se vypařil a já sem musel notně osekat tuto činnost, která mi dříve vyplňovala nějaký čas téměř každý den.

Všechny podcasty tedy momentálně hlásí hiatus, ale ona ta pauza někdy nemusí být špatná. Nechal jsem si každopádně jeden, se kterým se rozloučit nechci. Moviezone. Poslouchám tyhle týpky už nějakej ten pátek a mám díky nim přehled o filmových i televizních novinkách. Stihnu vždycky nasát informace o tom co poběží v kinech, čemu se radši vyhnout a co se chystá. Ta informativní část je ale vlastně až druhotná, novinky o filmech bych získal i jinde z webu.

Hlavní přínos Moviezone Live spatřuju hlavně v té rozmanité partě roztodivných lidí, kteří na první pohled k sobě neseděj, ale tím spíš to mezi nimi vytváří celkem unikátní atmosféru a tenzi. Málokdy se stane, že by se během relace aspoň jednou neposlala nějaká dvojice do prdele, aby se nepozúraželi jednotliví členové kvůli názoru či mimoběžné činnosti, která s filmy třeba vůbec nesouvisí. I kadence sprostých slov a nekorektního humoru je poměrně nemalá, takže nikomu mladšímu nebo citlivějšímu bych poslech ani nemohl doporučit.

Dneska mají kluci z Moviezone živák v brněnském planetáriu o vesmírných filmech a já na něj mířím, zatímco ve vlaku sepisuju tento prejt. Nakupilo se mi teď víc kulturních akcí do poměrně malého okna, ale i kulturu pak na nějaký čas poznamená hiatus a bude se fachčit, makat holomku. Pustil jsem se do jarního úklidu baráku, chci konečně dodělat věci na dvorku a už se těším na sázení kytek.

Dnes se přepínám do role experta na geopolitiku a chci s vámi sdílet svůj názor na Blízký východ, konkrétně na konflikt v Íránu. Tak tedy pozor, tohle si o celé situaci myslím:

Vůbec nic.

Děkuji že jste dorazili na můj TED talk, to bylo vše přátelé. Dejte lajk a odběr a podpořte mě na Patreonu.

Někdy je prostě lepší říct, že o něčem nic nevím, než se mermomocí snažit vytáhnout z paty aspoň nějaký názor. Já o Blízkém východě nic nevím. Když jsem se do tématu snažil zabrušovat a číst si nějakou historii a jaké kroky vedly k mnoha konfliktům, zjistil jsem, že je to jako ta pověstná cibule. Jedna událost navazuje na druhou, to způsobí další události, celé se to na sebe nabaluje a vrství. Nejenže nic není černobílé, ani všechny odstíny šedi Blízký východ nedokážou popsat.

Zůstávám v tomhle radši hloupý. Neříkám, že bych nechtěl vědět gro problému. Ale nad některými věci raději nechám dumat experty, protože to já zcela určitě nejsem.

Murphyho zákony melou pomalu a jistě až se ucho utrhne. Nebo tak nějak.

Na podzim se nám záhadně vypařila z domácnosti Albi tužka. Chvíli jsem ji nechal, aby se zase sama našla, ale nechtělo se jí. V zimě, vždy když jsem prošel kolem knihovny kluků, jsem si pomyslel: mohla by být zapadená za knížkama. Kde jinde by byla?

Před týdnem už mi to nedalo a řekl jsem si, že je škoda, aby všechny ty knížky k Albi tužce jen tak ležely v knihovně, tak jsem za ně narychlo hmátl, tužku nenahmatal a objednal novou. Tužka za dva dny přišla a samozřejmě se hned strhla bitka, na tužku se div nenapsal pořadník.

Včera jsem se vrátil z dovolené a říkám si – kam asi tak zmizela ta nová tužka? Nikde jsem ji nemohl najít. Tak jsme se s Leňou dali do hledání. Leňa sáhne za knížky v knihovně. No a co myslíte? Měl ho tam!

Tak si říkám oukej, našli jsme tu novou Albi tužku, zapadla za knížky. No a pak jsem uklízel v obýváku a pod gaučem jsem našel druhou novou Albi tužku.

Ztracený věci většinou najdu až ve chvíli, kdy objednám nový. Někdo tomu říká Murphyho zákon, někdo superchopnost se záporným potenciálem.

Jedu ve vlaku z Vídně, která dopadla úžasně. Všechno klaplo. Tedy skoro.

S mírným odstupem mám trochu ambivalentní pocity z koncertu, kvůli kterému jsme tam ausgerechnet jeli. Zajít si na Maxe Richtera byl můj sen od té doby, co jsem hodil šipku do vod minimalismu a moderní klasiky. Zase tak často v blízké Evropě nekoncertuje a pokud jsem hledal dobře, tak v Čechách nikdy nevystupoval. Přitom patří k nejvýznamnějším skladatelům dneška se světovým ohlasem.

Má na kontě desítky alb, některé z nich jsou mé Allzeitfavoriten (mrk mrk Perfect sense). Je jasné, že nemusí nikomu nic dokazovat. Přesto se nemůžu zbavit dojmu, že od koncertu takového interpreta, v takovém Konzerthausu, bych čekal trochu víc. Nejde ani tak o repertoár, který tam představil. Dobře jsem věděl, že bude hrát alba, která zase tolik nevyčnívají a smířil jsem se s tím, položil jsem si laťku očekávání trochu níž.

Jde o celkovou suchopárnost. Jde o to, že koncert začal slovy „Okay, so…“ místo řádného přivítání. Jde o to, že to byl koncert bez jediného přídavku, což jsem zažil poprvé v životě. Na děkovačku přišli hudebníci pouze jednou a pak hned schnell pryč, člověk si ten závěr nevychutnal tak, jak by si představoval. Zažil jsem spoustu koncertů od úplně malých pro 5 lidí po ty obrovské pro desítky tisíc fanoušků, ale takovýhle anti-fanouškovský koncert jsem zažil poprvé. Nechci říct, že jde o zklamání, ale jistou roztrpčenost cítím. Budu muset ještě delší dobu přemýšlet, co jsem viděl. Schade.

Pozor, ožehavé téma, které nás vrací někdy do roku 2013, kdy jsme se na vejšce dokázali poměrně hezky hádat se spolužáky na téma migrace, multikulturalismu atakdále.

Jak se tak procházíme po Vídni, tak ve mě bují pocit, že jsem tu vlastně jak cizinec. Tohle město je hodně multikulturní, žije zde hodně etnik. Pak jsem se chvíli zapřemýšlel a docvaklo mi, že já vlastně JSEM cizinec. Vždyť jsem jen na dovolené v cizí zemi, tak proč bych se tu měl cítit jak doma? Cizí řeč (kterou jsem zapomněl, jak už jsem psal včera), cizí nápisy, cizí zvyky. Nehledě na to, že je to náš soused, tak nemám vlastně žádný nárok na domov.

Znám lidi, kteří by to tu nesnášeli, protože se to tu míchá. Svět už asi jinej nebude, svět vlastně asi nikdy ani jinej nebyl. Na vesnici možná, ale ve velkoměstech snad ani ne. Byla Praha vždycky česká, nebo je říznutá němčinou odjaktěživ? Zmenšili jsme svět, doletět na druhou stranu planety je rychlé a levné, cestování nebylo nikdy v minulosti masovější. Má to plusy, má to i mínusy. Svět se mění a my s ním. Je to jedna z věcí, kterou nelze vynutit ostnatým plotem na hranicích, ne na dlouho.

Upřímně jsem rád, že můžu. Že můžu kdykoliv zvednout kotvy a odjet kamkoliv, užít si cizích zemí, usmyslet si, že budu rok bydlet v Anglii nebo Argentině nebo v Thajsku. Ale nikdy by mě samozřejmě nenapadlo si v dané zemi cokoliv nárokovat nebo dělat, že mi ta země patří. Jsem tam host a podle toho se budu chovat.

Proslov Ich bin ein Berliner pronesl v červnu 1963 prezident Kennedy v západním Berlíně (neasi). Studená válka byla v plném proudu, zdi se vztyčovaly, k jejich bourání pár desítek let chybělo. Kdyby chudák John věděl, že mu ani ne za pět měsíců při ceremoniální jízdě Dallasem hlavou proletí kulka, asi by se na nějaké projevy vykašlal. Dalo se neštěstí předejít? A pokud ne, dal by se prezident zachránit, kdyby existoval stroj času? A byl by to dobrý nápad? Jak by svět vypadal, kdyby se Kennedyho podařilo před atentátem uchránit, kam by se odklonila naše časová linka?

Na tyto otázky odpověděl Stephen King ve své knize 11/22/63 z roku 2011. Můj nejoblíbenější autor se na sklonku kariéry odklonil od „svého“ hororu a začal psát více příběhů z jiných žánrů. Dallas 63 (jak zní český název) je fikce smíchaná s historickým románem a je to jedna z mých nejoblíbenějších knih. Nejen od Kinga – celkově, takže jedno velké doporučení. Jen pozor, je to poměrně velká bichle.

Když už mluvíme o oblíbených autorech, tak Johna Irvinga znáte? Shodou okolností se narodil hned ve vedlejším státě od Kinga (King v Maine, Irving v New Hampshire). Irvinga zbožňuju skoro stejně jako Kinga. Dneska jsem procházel kolem vídeňské ZOO a vzpomněl jsem si na jeho prvotinu Svobodu medvědům. Všeobecně průměrně hodnocená kniha mi sedla asi víc než kdekomu, protože mi přišla skvělá. Najmě když si člověk uvědomí, že ji napsal v nějakých šestadvaceti letech, takže poměrně mlád.

Kdo Irvinga četl, tak ví, že se v jeho dílech rekurentně objevují tři věci: Vídeň, wrestling a prostitutky. Irving ve Vídni rok studoval a tolik se do něj otiskla, že ji následně reprodukoval do vícero svých knih. A já mám chuť si znova přečíst knihu Pravidla moštárny a podívat se na její filmovou adaptaci, která Irvingovi vysloužila Oscara za scénář. Film je skvělý, kniha je úžasná.

Ve Vídni se narodil i jistý Johann Hölzel, pro všechny více známý jako Falco. Dneska jsme procházeli kolem Falco restaurace a večer tam chceme zamířit na večeři před koncertem. Falco je jeden ze dvou nebo třech německy zpívajících interpretů, které snesu. Zrovna mi k psaní hraje jeho Rock me Amadeus. Jak by pokračovala jeho kariéra, kdyby nevjel pod ten zpropadenej autobus v Dominikánské republice? Nedovedu si představit, že by tenhle rebel a provokatér dokázal v postarších letech udržet stejnou state of mind jako v době, kdy vládl hitparádám.

Ve Vídni jsem už dvakrát byl. Pokaždé na vánočních trzích, z čehož ta první návštěva byla ještě kdysi s gymplem (možná v septimě), což už je více než dvacet let stará záležitost. Jediná věc, která se mi do paměti zaryla, je vůně citronu napuštěná do dřevěného vyfrézovaného citronu, který tehdy, více než před dvaceti lety, na trzích prodávali. Některé vůně hlava drží v pohotovosti více než cokoliv jiného. Německá slovíčka se mi z hlavy vykouřila až téměř zázračně, ale aspoň na jednu frázi si mozek dnes při cestě tramvají vzpomněl. Nehmen Sie Platz bitte. Tak na tom ještě nejsem tak špatně. Moji Vídeňané mi rozumějí.

Tak už se to stalo. První z mých rodičů se dočkal něčeho, o čem dle vlastních slov nedoufal, že se toho kdy dožije. A totiž důchodového věku.

Já teda nevím kam všichni spěchají. V mládí být dospělej, v dospělosti být co nejdřív v důchodu. Ale to je asi jen moje dnešní optika. Až budu mít odpracováno o dvacet, třicet let víc, pravděpodobně se na krmení holubů v parku na lavečce budu taky těšit. To mi připomíná – Michale, už sis založil ten DIP, abys v důchodu neživořil? Ne? Jo aha, ty sis udělal tři+ děti, aby si tě pak ve stáří přehazovali z vejminku na vejminek. Magnifique.

No, sem zvědavý jak se svět promění. I za těch posledních 200 let se sociální podpora a důchody proměnily natolik, že je těžké vůbec cokoliv predikovat. Dřív se pracovalo, dokud ruce a nohy neupadly a o staroušky se postaraly děti. Dneska je důchod poměrně solidní renta. I moje mamka, která pracovala celý život na pozici s ne úplně zázračným mzdovým ohodnocením, má teď důchod úplně v cajku na kvalitní život. Ale demografická křivka je neúnosná a poměr ekonomicky aktivních ku důchodcovyským rentiérům se budu vychylovat čím dál víc ve prospěch stáří. Upřímně, nechtěl bych být státním pokladníkem, který to bude živit.

Ale chtěl bych být ministrem financí, který po čtyřech letech vládnutí uspořádá tiskovku. Vážení občané, podařilo se nám v uplynulém volebním období vytvořit takové podnikatelské prostředí, které přilákalo technologické firmy, start-upy a zajímavé zaměstnavatele. Střední třída je na vzestupu, počet malých a středně velkých podniků nám skokově stoupl. Překážky vstupu zahraničním firmám na český trh jsme odstranili. Celou agendu styku podnikatelských subjektů se státem jsme zdigitalizovali, založit a obsluhovat firmu nyní můžete kompletně z mobilu na záchodě. A ano, konečně vám automaticky řekneme, kolik nám dlužíte na daních, stejně to už dávno víme. Stačí přejít na platební bránu a zaplatit. Vážení spoluobčané, vzkvétáme. Díky tomu se nám plní pokladna, sociální odvody trhají rekordy a jsme v přebytku. Jo a konečně jsme zavedli automatické váhy na všech dálnicích a nejexponovanějších úsecích silnic I. třídy, takže nám tranzit nebude ničit silnice, které stále dokola opravujeme za velké peníze. Poděkujte ministerstvu dopravy.

Jo, poslouchalo by se to líp, než že máme sekeru v rozpočtu 400 miliard.

Byl jsem dneska zase pomáhat na skupině nadaných žáků, což je vlastně věc, která mě k učitelství vůbec dostala. Ve zkratce by se vlastně dalo říct, že je to celé jeden kruh. Ve fázi jedna jsem se doma věnoval Tonikovi, četl s ním knížky, koukal na dokumenty a jezdil do muzeí. Ve fázi dva ho nominovali do nadaných. Ve fázi tři jsem se náhodou (byť dobrovolně) přichomýtl k pomoci u nadaných dětí. Ve fázi čtyři jsem díky tomu pak byl v hledáčku pro školu. Takže učím… Protože jsem stejně už učil?

Mňo. Práce s nadanými je úplně jiná, než s běžnou třídou. Nadaní nemusejí, nadaní chtějí. Kdo nechce, chodit tam nemusí. Podle toho pak vypadá samotný průběh výuky, kdy všichni do jednoho dávají pozor a snaží se překonávat překážky, které jim nastavuju.