Michal Kobelka

Já sem asi ten poslední, kdo by si do domácnosti kupoval jednoúčelový bazmeky typu vařič vajec bez vody nebo odšťavňovač, protože jak dobře víme, tyhlety udělátka pak leží v koutě kredence, kde se snaží popřít svoji existenci, aby se jejich majitel při letmém pohledu na ně nenasral, že vyhodil několik stovek až tisícovek za něco, na co se jen práší. Tak – muselo to ven v jednom souvětí.

Jednu výjimku jsem přecejen udělal a pořídil palačinkovač. Komu by se chtělo dělat trhance na pánvi s olejem, když může mít hezký tenký crêpes dělaný na sucho. Od té doby, co ho máme doma, leze z kredence a do kredence s takovou pravidelností, že by se podle něj dal řídit atomovej čas v Mezinárodním úřadu pro míry a váhy v Paříži.

Výhodou je, že si ty palačinky klidně můžou dělat kluci sami. Těsto je hotový za dvě minuty, palačinkovač se nahřeje taky za dvě, jen se šoupne doprostřed stolu a vaření může začít. Takže na milost se bere stroj, kterej šetří čas i práci a zapojuje do procesu vaření i kluky, které to mimochodem v kuchyni moc baví. Hlavně prostřední Edík, jakmile se schyluje k jakémukoliv vaření, má hned přistrčenou židli u kuchyňské linky a hned se do všeho motá. A jde mu to čím dál líp.

Tak jo, jsem ve dvou třetinách projektu Radikální prejt, plus mínus jeden den. Psychologická hranice překonána, teď už to půjde šupem a za chvíli je konec. No vážně, tyhle dvě třetiny jsou pro mě narýsovaná čára, která dělí horkotěžké přibližování se na straně jedné, a oddalování nevyhnutelného konce na straně druhé.

Tahle hranice platí skoro vždycky. Polovina je většinou málo, tam se o nějakém sprintu do cíle ještě mluvit nedá. Ale ze dvou třetin je ta cílová páska hezky vidět. Letos to mám tak s učením, které je pomalu ve dvou třetinách a vím, že to do cíle bude pěkně rychlá jízda. Ve středu jsme s kamarády běželi narozeninový 30 km běh, což byl pro mě po dlouhé době opravdový long. Takže trochu obavy, jak na tom jsem. Když jsem po dvaceti kilometrech ve dvou třetinách viděl, že jsem v pohodě a nohy pořád spolupracují, břicho se nebouří a že se celkově cítím pořád skvěle, věděl jsem, že už to do cíle určitě doklepu.

Ve druhém pololetí toho už deváťáci v informatice v plánu moc nemají. Hlava jim visí v přijímačkách a spíš řeší budoucnost, takže není důvod je trápit a rvát jim do hlavy víc informací, než dokážou pobrat. Protože je druhé pololetí takové rozvolněnější, chodil jsem poslední dva týdny a přemýšlel, co bych jim vymyslel za projekt.

Občas mi nějaká myšlenka do hlavy dorazila, ale nikdy to nebylo nic natolik velkého, abych to mohl použít. Jindy dorazila jiná. Izolované věci, které se objevovaly a mizely. No a pak už dorazila takový ten moment, kdy už jsem musel něco vymyslet, protože se blížila hodina. A v tu chvilku to všechno secvaklo, všechny ty izolované nápady se spojily, všechny asociace secvakly a já během chvilky věděl, co přesně chci s nimi udělat za projekt. Hodil jsem svoje myšlenky do Gemini, sepsal zadání, vyzkoušel všechny nástroje co budou žáci potřebovat, prodiskutoval to s kolegou/adminen Googlu, který musel povolit autentizaci pro jednotlivé appky, prošel si celý workflow a voilà.

Dneska jsem to deváťákům zadal a byli nadšení, tolik kreativity jsem u nich ještě neviděl. Ve všem tom nadšení jsem to hodil na FB do skupiny učitelů informatiky pro inspiraci a tam to schytalo spoustu pochval a pozitivních komentářů. A taky kritiky, jak konstruktivní, tak neopodstatněné. A to jsem od toho čekal tak maximálně „a na co jim to jako bude?“, ale spousta učitelů psala, že to použije u nich ve třídě.

Někdy se ty věci v hlavě spojí ani nevím jak.

Svět se dělí na dvě skupiny: ti co umí matematiku, ti co ji neumí, a ti co ji umí tak z poloviny. Mě matika vždycky bavila, protože jsem se ji nemusel učit (což není úplně pravda, tady si jen mozek hraje na tvrďáka a nechce přiznat, že i v matice člověk musel ležet, zvlášť v té vysokoškolské).

Těžko vysvětlovat někomu, kdo matematiku nenáviděl, jak je úžasná. Že se snaží zachycovat a popisovat reálnej svět, že má vnitřní logiku, že se postupně nabaluje těžší matematiku na tu lehčí a neporušuje přitom její zákonitosti. Na gymplu jsem matiku miloval (a taky nenáviděl, v různých fázích), maturoval jsem z ní a udělal bych to znova.

Mám možnost matiku učit. A hrozně by mě to lákalo. Ale momentálně na to kapacity nemám, úvazek zvyšovat nechci. Nebyl by to ani splněný sen, nikdy jsem učit netoužil. Láká mě to však hodně. Ale oproti informatice vím, že by těch příprav muselo být 10x víc a navíc by trvalo, než bych si všechnu tu matiku připomněl, abych ji mohl předávat dál.

Ale celoživotně se v matematice vzdělávám, na YouTube je například dost kvalitních kanálů. Některé, které se matematikou okrajově zabývají, jsem zmiňoval už v sedmnáctém prejtu. Nyní doporučení na jeden echt matematický kanál, který se jmenuje Stand-Up Maths. Na svědomí ho má velmi vtipný matematik Matt Parker. Ve svých videích zkoumá problémy z reálného světa, které by nikoho nenapadlo řešit. Třeba jestli výrobce cereálií tak trochu nekecá o tom, jestli změnou tvaru cereálií z koule na děravou koblihu opravdu zvýšil množství polevy tak, jak tvrdí na krabici.

Matt vydal i tři knihy, všechny jsem přečetl loni v létě a jsou velmi vtipné. Velké doporučení, pokud vás matematika baví.

Stačil rok a AI všechno převrátila naruby. Pokud tohle čtete v práci na svém PC, tak se to pravděpodobně týká i vás, tak se připravte. Jednou z věcí, kde AI hodně hnulo mým vnímáním je, že se mnohem častěji objevují skvělé projekty/produkty vytvořené za pár hodin/dní na zelené louce. Před pár lety by mě něco takového překvapilo a řekl bych si, že to je sakra velkej úspěch. Dneska už to není nic překvapivého a většinou to odmávnu s tím, že je super že konečně někoho tohle napadlo a díky AI se to podařilo rychle zrealizovat. Ale už tam není žádný wow efekt, jako ve smyslu – jak tohle sakra udělali? Dneska už je opravdu možné všechno a to v čase, který byl před rokem nepředstavitelný.

Včera třeba vyšel článek že IBM a některé další tech firmy padly o víc než 10 % jen kvůli tomu, že nejpokročilejší programátorská AI Claude od firmy Anthropic najednou rozumí programovacímu jazyku COBOL. Což je věc, která se používá snad už někdy od šedesátých let, běží na tom spousta kritických systémů, ale dneska už se téměř nevyučuje, nikdo v něm nevyvíjí (pokud nemusí), lidé co tomu rozuměli jsou dávno v důchodu nebo vymřeli. A IBM má na tomhle postavenou velkou část svého businessu, protože COBOL systému spravuje a udržuje. A najednou do tohohle výsostného postavení hodilo vidle AI. Ale opět to pro mě nebyla žádná překvapivá zpráva, že už je něco takového možné.

Ona ta nepřekvapivost asi s věkem přijít musí, člověk už má něco za sebou a jen tak ho něco nepřekvapí. Přemýšlel jsem, co by mě tak mohlo v mém životě ještě potěšit – něco velkého, co bych opravdu nečekal, co by změnilo světovej řád. Ne že bych to nějak chtěl, ve svým věku už je nějaká rutina celkem fajn. Ale co by to tak mohlo být? Cizí forma života na nějaké jiné planetě? To by bylo zajímavé. Asi si těžko něco představit, protože pak by to už nebylo tak překvapivé.

Kdysi jsem četl knihu s tímto názvem od Coelha. Vlastně to byla asi jediná, kterou jsem od něj zvládl dočíst. A to běžně knihy neodkládám, aniž bych je dokončil. Ale tahle se mi od něj líbila, je to série navzájem propletených příběhů, které spolu na první pohled nesouvisí. Tehdy jsem si z toho dokonce vypsal i nějaké myšlenky, které mě zaujaly, ale ty se mezitím někam ztratily. Už je to dávno.

Dneska jsem měl slabší chvilku a přemýšlel jsem o různých věcech a na knihu jsem si vzpomněl. A přemýšlel jsem, že Vítěz je ten, kdo dokáže být sám. Sám se sebou, poslouchat se, vydržet se sebou a umět se sebou vést dialog. Každý to nedokáže a já někdy taky ne.

Když jsem se dozvěděl, že jdeme se ženou od sebe, nevydržel jsem být zavřený jen se svojí hlavou. Nemohl jsem přemýšlet, poslouchat se, konzultovat se sebou scénáře budoucnosti a litovat ztracené minulosti. Když jsem celé noci nespal, nemohl jsem jen tak ležet a naslouchat vlastním myšlenkám, musel jsem je vytlouct ven. Seriálem, podcastem, čímkoliv. Ale čas všechno spraví a terapeutka hodně pomohla.

Teď vím, že být sám je něco, co jsem se musel naučit. Spoléhat jen na sebe (čímž nechci shazovat pomoc všech, kteří mi tehdy podali pomocnou ruku) a vědět, že zvládnu i těžké věci. A kolikrát si říkám, že kdyby bylo nejhůř, už vím, že se do toho stavu můžu zase vrátit. Zase být jen sám a zase spoléhat jen na to, že zvládnu cokoliv.

Vítěz je sám

Přišel jsem dneska z práce s vidinou, že ostříhám keře a víno, než se příroda úplně probudí k životu. Což o to, sněženky a nějaké žluté kytky už mi na předzahrádce bují, ale až do víkendu bych probíhající sezónu za jarní neprohlásil. V sobotu nás ještě zastihlo husté sněžení, které vystřídal nedělní celodenní i celonoční liják. Hladiny řek stouply o pár decimetrů a letošní sníh se kapkami deště odplavil do řek, moří a oceánů.

Vidina na rekultivaci zahrádky vzala rychle za své, protože mě všichni tři kluci přemlouvali, abychom vyrazili na kolo, když už je na to venku konečně počasí. Přemlouvat mě nemuseli, ale samozřejmě jsem je chvíli naoko napínal, že to asi na kolo úplně není, aby měli pocit, že si dneska cyklistiku nad tátou vydobyli. Opět jednou děkuji nějaké své intuici jak vést kluky k věcem, které mi přijdou pro jejich život fajn, sport nevyjímaje. Dofoukal jsem kola a vyrazili jsme na první letošní projížďku. Možná letos nebudu muset kupovat další velikost a aspoň jednou všem bicykl vydrží déle než jednu sezónu, ale to se uvidí až v průběhu 2026.

Nakonec jsme si zakroužili na Knížecí louce, kam hezké počasí vyhnalo spoustu dalších lidí, a na pumptracku. Vrátili jsme se domů včas, abych stihnul ostříhat i ten keř před domem. Pracně zrytý trávník letos pro jistotu zryju znova, protože nejsem spokojený s travinou, která vzešla. Loni založené záhonky letos založím znovu, stromek co nevzešel vykopnu, živý plot zastřihnu; zase se do toho pustím. Není hezčí pohled než ten na čerstvě zrytý a zhrabaný záhon. Zkratka už přemýšlím v jarním módu a loučím se se zimou. Díky, letos jsi byla skvělá, ale už se nevracej.

Už se chci rýpat v zemi, sázet kytky, běhat v kraťasech a plánovat výlety. Ještě se trochu oteplí a už budu v mapách hledat vhodné fleky na první letošní přespávání pod širákem někde v přírodě. Věc, na kterou kluky taky nemusím nijak přemlouvat. A sebe též ne.

Byl jsem po dlouhé době na plese. Když nepočítám předloňský svitavský reprezentační ples, kam jsem se přichomýtl jen omylem jako garde, tak jsem na žádným nebyl už tak… Tři triliardy let, odhadem. Svitavskej ples byl fajn, taková nóblovka a snobárna, kde jsem se celou dobu ptal, co tam sakra mezi všema těma lidma dělám. Pro jistotu jsem se tedy uchýlil k naplňování podstaty využití peněz vložených do pořízení poměrně drahého vstupného výměnou za velké množství občerstvení, toho času v ceně vstupenky. Zkrátka jsem vyžíral raut, a že byl teda ve Svitavách pořádnej. Bejt kráva, tak mám plný všechny 4 žaludky zároveň. Ale to už je labutí píseň historie.

Tentokrát jsme se domluvili v práci (kde já jsem byl hlavním iniciátorem), že zajdeme na nějaký ples. A protože ve vedlejší vesnici nedávno spravili kulturní dům a protože naše Moravská Třebová žádný pořádný sál nemá (soon…), konal se moravskotřebovský městský ples ve vedlejším Boršově. A bylo to hrozně super. Můj uprdelismus, který posledních pár let roste exponenciálně, zase jednou nabyl nových úrovní. Já, kterej jsem nikdy moc netancoval, sem se teď tancem bavil celej večer (kromě obligátního vyžírání rautu, samozřejmě…) Tak já vám nevim, asi jsem oficiálně vstoupil do fáze středního věku a začíná přicházet nějaká moudrost. Těžko říct.

To tancování je takovej paradox. Po tanečních na gymplu jsem pokračoval do pokročilých a dělali jsme předtančení na plesech. A bavilo mě to, protože to mělo nějakou choreografii a bylo to secvičený. Ale spontánní tanec někde na tancovačce, k tomu jsem vždycky potřeboval pár panáků nebo piv, abych odhodil stud. Zvláštní, jak se některé věci dokážou změnit. Říkám si, co všechno co jsem tu v prejtech napsal, že je pro mě no-go, nebo si to jen v hlavě nastavil, se třeba ještě změní. Abych ocitoval naši ministryni zadlužení: ví vil sí.

Ve Svitavách vznikla nová kavárna Tricafe. Stojí za ni dva Honzové, jeden kovanej kavárnickej světoběžník (Tricafe už měl v Praze), druhej markeťák a běžec, kterýho už roky znám z trailrun.cz a jeho podcastů. A jako podporu podnikání se rozhodli dělat sobotní komunitní běhy. Mně to zatím ani jednou nevyšlo z různejch důvodů, ale tento víkend se konečně otevřelo okno, tak jsem zajel.

Super atmosféra, konečně možnost si pokecat s Honzou běžcem a nechat si udělat kafe od Honzy kavárníka. Trochu mě znejistělo, že jsem kromě Honzy byl „na startu“ jedinej kluk, ale tak… zase mi úplně nevadilo, že jinak tam byly samý holky, že ano. A hlavně jsem konečně našel způsob, jak běhat opravdu pomaličku, což sám se sebou nikdy nezvládnu. Pro mě je mnohem těžší běžet pomalu, než rychle.

Takže jsem ve výsledku rád, že jsem našel novou běžeckou komunitu, kde se cejtím dobře.

Možná to tak někdo z vás taky má: je neomezeným ajťákem pro všechny lidi v rodině i pro širší kolena, pro kamarády a kamarádky rodičů, kteří si s technikou sami neporadí, pro známe i neznáme… Aniž by se o to prosil samozřejmě. Je to status přidělený automaticky jen proto, protože ty děláš s těma počítačema. Takže nastavování televizí, routerů, přenášení telefonů, obnova tabletů, odblokování karet atakdále.

Ne že bych rád nepomohl, ale ono to občas začíná nějak takto: Abych ti mohl mobil přenést na nový, potřeboval bych tvoje heslo ke googlu. – Heslo ke googlu, co to je? To neznám a určitě sem to nikdy neměl. Mňo, takže krok číslo jedna, jak obnovit heslo ke googlu…