Michal Kobelka

Občas v záchvatu nákupní horečky přihodím do košíku nějakou fakt echt blbost s vidinou toho, že to bude hit or miss situace. Onehdá jsem dělal nějakou větší objednávku na Lidlu a protože tam na mě vyskakujou ty jejich slevy dne, všiml jsem si foťáku za pár stovek s termotiskárnou. Takovej Polaroid z wishe.

Inu proč ne, maximálně si pak budu nadávat za další krám v domě. Ale tušil jsem, že by to mohla být zábava. A taky že jo, tohle byl zrovna ten případ hit. Ukázal jsem klukům co a jak a odteď berou foťák s sebou na výlety a cvakají momentky nevalné kvality. Po celé domácnosti se válí srolované fotky, někdy z nich jde vyčíst celý příběh podle toho, jak jdou fotky za sebou.

Nemám nějakou přehnanou představu, že by ty termosnímky vydržely déle než se v kalendáři změní letopočet. Stejný mínění mám i o foťáku samotném, který vypadá, jako by přicestoval strojem času z dob, kdy byly v mobilech na technologickém vrcholu TFT displeje s rozlišením 320×240 pixelů.

Ale tyhle technický serepetičky stejně nikoho nezajímají. Je to stejný jako jsem psal včera s tím běháním – radost můžete mít i z věci podřadné kvality, pokud funguje. Například já telefon neměním dokud opravdu nemusím a je mi jedno, že se mezitím technologie osminásobně zlepšily. Telefón slouží a novej by mi přinesl potěšení zhruba první týden po koupi a pak už by z něj byl starej telefon.

Ptala se dneska na jedné facebookové běžecké skupině mladá holka, jestli udělala dobře, když si koupila boty značky XY, když teprve s během začíná.

No a pustila se do ní část běžecké komunity, že přece musí nejdřív to a tamto. Povrch si přece musí zjistit, a taky hned musí na diagnostiku došlapu, ať ví jestli koupit boty takový nebo makový, a že je to hloupá otázka.

A já si říkám hovnajs. Lidi běhali i v bagančatech, v petlahvích svázaných řemenem, bosí, v běžné obuvi. Lidi běhali dávno předtím než se z toho stala móda, než se vyrábělo 37 milionů běžeckých bot, dřív než kdokoliv znal pojmy jako drop nebo druhá zóna.

A lidi na to trochu zapomínaj. Já když jsem kdysi začínal běhat, stačily mi k tomu první běžecký gřusky co nestály majlant a hodinky se stopkama. Žádný pronace, žádný tepy, žádný gárminy, žádný gely, žádný sacharidový okna a karbonový pláty, jen chuť běhat.

Dneska by hned začátečníkům div neradili, aby si hned na začátku pro jistotu zajeli do běžeckého kempu v Etiopii pro lepší okysličení. Já neříkám, že časem není dobrý se o ty věci začít zajímat, ale přijde mi zbytečný tohle všechno cpát nováčkům do hlavy a ochuzovat je o to, aby si prostě jen tak vyběhli, zkusili si to. A když viděj, že to má nějaký smysl a že je to baví, je možný posunout se na level 2 a zkoušet běh (a jakoukoliv jinou činnost) dělat trochu víc profi.

Posledních několik týdnů jsem měl KOPR. Nějaké ohromné výkony jsem v práci nepředváděl a byl jsem v takovým nějakým stavu, že se mi do ničeho zase tak moc nechtělo.

Dneska se to nějak zlomilo. Jako bych celej dvoutýdenní sprint chtěl stihnout během jednoho dne; snažil jsem se odbavit všechny tikety, který mi na boardu visely už nějakej ten čas. Úplně jsem chytil drajv. A pak mi došlo proč. Pár dní jsem teď byl v práci hodně brzo, už kolem šesté hodiny. Dřív jsem do práce chodíval pravidelně na šestou, ačkoliv je to kancldžob, kterej snese i příchod na devátou. Ale jak jsem teď sám na ranní odbavení tři kluků, dvou školních a jednoho školkového, tak se prostě do práce brzo nedostanu a být tam v 6 je nereálné, stíhám až tak půl osmou.

No dobře, v ty dny kdy kluky nemám, tak bych mohl být v práci brzo. A nedělal jsem to. Ale teď po pár dnech, kdy jsem byl v práci mezi prvními, mám chuť se k tomu vrátit. Já totiž nemám rád pomalý starty. Nerad začínám nějakou první smysluplnou činnost dělat až někdy pozdě, odjakživa sem chtěl mít vše brzo hotové (prokrastinace na vejšce se nepočítá). Když začínám v práci v 6, tak před obědem už mám v podstatě pracovní den skoro za sebou a vím, že práci si nemusím dělat až někdy pozdě odpoledne.

Když jsem naopak v pracovním procesu až od pozdější hodiny, jsem od začátku demotivovanej, že jsem už mohl mít tolik za sebou, a já teprve startuju. Vlastně se to týká i víkendu. Chci prostě v 9 dopoledne mít už rozvařený oběd, naloženou myčku, pračku i sušičku a už něco dávno dělat, a ne se teprve hrabat z postele a zjišťovat, že den utíká a já chrápu. Ze tří sourozenců co jsme okupovali jeden pokoj, jsem byl já vždycky první na nohou a budil sourozence, ať už vstávají.

Někdo to má tak a někdo jinak. Tento prejt píšu za zvuků suti bouchající o kovovou korbu nějaké Tatrovky. Naproti nám se bourá bývalá mlékárna, což s sebou nese spoustu prachu a hluku. A teď, v 9 hodin večer, se někdo rozhodl, že je ideální čas na to nakládat suť bagrem na korbu a odvážet ji pryč. Kluci nespí, já přemýšlím o zdravém rozumu kohokoliv, komu přijde jako dobrý nápad v zástavbě rodinných domů uprostřed města bourat a odvážet suť. Tak asi díky.

Virózka z víkendu byla pouze jednodenní, zaplať pámbu. V neděli jsem se po propocené noci vzbudil už víceméně v pohodě, o čemž svědčí i fakt, že jsem dobrovolně dělal domácí činnosti, na který jinak kašlu. Kdo by taky dobrovolně čistil filtr v myčce, že ano. Ty seš filtr, ty máš čistit, né já! V pondělí už jsem normálně šupal do práce.

No a abych si zdraví ještě víc utužil, tak jsem si včera dal krátkej výklus. Nic dlouhého, jen jsem se tak motal po městě, abych otestoval, jak bude tělo po víkendové eskapádě reagovat na trochu vyšší zátěž. Po běhu jsem ze sebe shodil všechno oblečení, stoupl si do vany, pustil sprchu a čekal, až odteče studená a vystřídá jí teplá. Akorát jsem čekal nějak déle než obvykle… Mnohem déle. No himbajs, dneska to z toho kotle ve spodním patře nějak trvá.

Tak jsem sprchu zase vypnul, hodil přes sebe ručník a seběhl dolů v očekávání celkem běžné chyby E10, která se dá vyřešit během pěti vteřin dopuštěním vody do oběhu. Ale ouha, svítí na mě na displeji E25. Rychlé Googlím, vypínám, šteluju, zaříkávám. Ale kotel ani ťuk. Dneska ti teplou nepustím a je mi jedno žes byl běhat kámo.

Vyběhl jsem zpět nahoru, vlezl zpátky do vany, pomodlil se ke všem svatejm a ujistil sám sebe, že se opravdu po běhu umýt musím. Pustil jsem na sebe ledovou vodu, měla odhadem -273.14 stupňů, ale ruku do ohně bych za to nedal. Ještě namydlit a pak znovu smýt stejně ledovou vodou. No nebudu vám lhát, byl to celkem highlight dne. Dneska už kotel zase běží, za což děkuji pohotovému panu servisákovi.

Dřív jsem se studenou sprchoval celkem běžně, ale chybí mi k tomu momentálně jedna věc: sprcha. Ve vaně, v tom schouleným klubíčku s pokrčenejma nohama, kdy musím aktivně sprchou hýbat abych pokryl všechny části těla, mě to vůbec neláká. Dokud jsem měl hlavovou sprchu, pod kterou jsem se mohl jen všelijak kroutit a nechat ji na sebe samovolně stékat, mě to dokonce i bavilo a dokázalo nabudit. Tak snad to jednou zase půjde.

Šel jsem dneska z práce a vybral jsem si záměrně delší cestu přes náměstí. V hlavě jsem řešil starosti běžného dne a chtěl jsem si delší chůzí v hlavě defragmentovat jednotlivé útržky myšlenek do uspořádaného celku. V uších mi zrovna hrál Akira a okolí jsem nevnímal, jsa pohroužen do vlastních myšlenek.

V tom do mě někdo zezadu začne šťouchat. Vytrhlo mě to z řeky myšlenek plynoucí skrz moji hlavu a stál jsem v tu chvíli odzbrojen, protože na invazi zvenčí jsem nebyl nijak připraven. Stál jsem a přemýšlel, co se děje; kdo mě to vytrhává z komnaty vlastního vědomí?

Otočím se a tam stojí Vašek. Vašek byl můj spolužák v první třídě základní školy, takže jestli počítám, je to už přes 30 let, kdy jsme chodili do stejné budovy, do stejné místnosti a stejnými dveřmi. Nikdy jsem se s ním nekamarádil, jen jsme se na tom jednom místě potkávali. Důvod je prostý, po pár týdnech či měsících někdo zjistil, že Vašek na běžné škole nemá co dělat a byl odeslán do školy zvláštní. Nebo speciální – netuším jak se tehdy nazývaly ústavy mimo běžné základní školy, v té době jsem se o to nezajímal.

I ta krátká společná etuda v první třídě Vaškovi natolik ulpěla v hlavě, že mě doteď poznává, když mě potká na ulici. Na chvíli se mu rozšíří oči, změní výraz ve tváři a pátrá v paměti, kam by mě zařadil. Nakonec si vzpomene a ozubená kola zacvaknou a roztočí se. Abyste pochopili, Vaškovo IQ je někde hodně pod úrovní, kterou bychom nazvali IQ běžného člověka. Poznáte to na něm na první pohled.

Nic z toho sem nepíšu, abych se Vaška jakkoliv dotkl, nebo abych si z něj dělal legraci. To jistě, milí pravidelní čtenáři, už jistě víte. Dokážu si dělat legraci z kdečeho, ale nikdy by mě nenapadlo utahovat si z člověka jen proto, že se od něj osud naklonil na opačnou stranu.

Chvíli jsem tedy na něj dneska koukal a netušil, co se děje. V tu chvíli jsem JÁ musel vypadat jako někdo, kdo nedokáže číst a psát, protože než mě docvaklo co se děje, chvíli to trvalo. Věděl jsem už, co přijde – Vašek se zeptá, jestli nemám nějaké drobné. Ale jak jsem byl dneska zrovna ve stavu zaneprázdněné mysli, odbyl jsem ho. Nikoliv nehezkým způsobem, neposlal jsem ho někam, nevylil jsem si na něm nahromaděnou frustraci ani nic podobného. Jen jsem mu řekl, že drobné nemám, že mám jen papírovky a že kvůli němu rozměňovat nebudu, že nikam nic kupovat nejdu a rozloučil jsem se s ním.

Skočil jsem do zdravé výživy objednat bezéčkové chleby na další týden. Když jsem vylezl, všiml jsem si, že Vašek zasedl na zahrádce vedlejší pekárny, pokuřoval si svoji cigaretku a jen pozoroval cvrkot. Já jsem se vydal po své ose domů. Ale s každým dalším krokem, který jsem od toho poklidně sedícího človíčka udělal, jsem víc a víc přemýšlel, co se jemu asi tak teď odehrává v hlavě. Jaké myšlenku JEMU víří v jeho omezené mysli, kterou vlivem chybějícího intelektu nemá kam rozšiřovat? Poznal mě. Poznal něco z dávné minulosti a možná je to pro něj jeho safe space, točit se ve vodách minulosti. Možná je nový svět až moc rychlý pro jeho pomalejší mysl. A já jsem ho odbyl. Říkal jsem mu něco o tom, že si rozměnit nepůjdu nebo nemůžu, a přemýšlím, co asi cítí. Maminko, jak může být pro někoho problém jít si rozměnit stovku na náměstí plném obchodů?

Jindy se vždycky zastavím a chvíli s ním pokecám a drobáky mu dám, ale dneska jsem šel jen sám se sebou, že jsem odbyl i někoho, komu to nepříslušelo. Ještě v opačném rohu náměstí jsem se otočil a vydal jsem se zpátky a doufal jsem, že ještě neodešel. Svědomí mě hlodalo. Znovu jsem si v tu chvíli musel připomenout, že všechno co v životě mám je díky štěstí, náhodě a určité výchozí pozici, ze které se dá mířit dál a výš, pokud po tom člověk touží. Vašek takovou možnost v životě neměl. Neříkám, že je nešťastný; potkávám ho zřídkakdy, většinou se jen plouží sem a tam. Vůbec nevím kde žije, co dělá. Ale vím, že startovací pozici bych si s ním měnit nechtěl. A vím, že pokud mu můžu nějak pomoct, tak bych to udělat měl.

Vrátil jsem se ke kavárně, Vaškovi dal do ruky jednu papírovku a řekl mu, ať si něco koupí. Nekoupil jsem si v tu chvíli odpustek, nekoupil jsem si letenku do první třídy společnosti Happiness airlines ltd. Jen jsem si zase jednou uvědomil, že si nemám stěžovat na to, co v životě mám a nemám.

Hrozně rád bych napsal prejt o maďarských volbách a jak jsem rád, že tam ten ruskej agent po šestnácti letech skončí. Ale dneska to vezmeme apoliticky a o žádných maďarských klobásách psát nebudu. Jen malý kudos Orbánovi, že poté, co omezil politickou konkurenci, zestátnil média, zničil neziskovky, přivlastnil si soudy, očerňoval opozici skrz státní kanály apod., že ho nenapadlo si ty volby cinknout. Teda ono ho to asi napadlo, ale proveditelnost byla malá, přecejen Maďarsko neleží tolik na východě.

Narazil jsem tuhle ve škole na skvělý příklad rozdílného pohledu, jak to dělám já, versus jak se to dělá běžně. Přebral jsem čtvrtou třídu po zesnulé kolegyni, tím pádem jsem začal učit i svého nejstaršího syna Toníka. Čtvrťáci, to je věk, kdy jsou to ještě pořád více děti než studenti. Někdy v pětce se to začne lámat, v šestce už se jedná o transformaci a v na sedmáky už koukám jako skoro na dospěláky.

V poslední hodině jsem čtvrťákům ukazoval prezentaci, kterou všechny ostatní třídy viděly hned na začátku roku. V prezentaci bylo něco o historii informatiky, něco o současnosti, něco o budoucnosti. Prezentace je koncipovaná tak, abych žáky zapojil a bavil se s nimi o různých věcech. A aby pro ně byla zajímavá, přidal jsem do ní i pár easter-eggů a prvoplánových vtípků, aby je to „vtáhlo do hry“. Suma sumárum, je to prezentace pro živé publikum a čtvrťáci dokáží ve svém věku být dost živí.

V reálu to vypadalo tak, že byli hodně aktivní, snažili se ke všemu vyjádřit a vymýšleli vtípky. A protože jich je ve třídě hodně, hodně se překřikovali a musel jsem je několikrát usměrnit a ztišit. Někdy si i někdo stoupnul, aby lépe viděl, nebo aby vykřikl něco zajímavého.

Za mě to byla úspěšná hodina, kdy se žáci hodně snažili, vymýšleli, přemýšleli, hlásili se, bavili se… škola hrou. Jenže se třídní paní učitelka dozvěděla, že děti byly z jejího pohledu neukázněné, že mě neposlouchaly, že byly až moc živé a podobně. A skončilo to pár napomenutími a domluvou. Když jsem pak jiný den procházel kolem jejich třídy, říkali docela smutně, že je to všechno mrzí a že se omlouvají, že jim paní učitelka něco říkala. Koukám na ně s vyjevenýma očima a říkám jim, že vůbec nechápu za co se omlouvají a že za paní učitelkou skočím.

S paní učitelkou jsem pak mluvil a říkal jí, že za mě bylo všechno v pohodě. Že byly děti v takovém koridoru, ve kterém jsem je potřeboval a chtěl, a že kdyby z něj začaly utíkat pryč, tak si je usměrním. A řekl jsem jí, aby děti netrestala.

Pak jsem o tom přemýšlel a uvědomil si, že si nedokážu představit, že bych po dětech nebo mladistvých chtěl, aby 45 minut seděli se založenýma rukama v naprostém pozoru, nehlasně a hlavně aby nevyrušovali. Ve většině mých hodin probíhá otevřená diskuse, kdy se s žáky plynule bavíme, házíme vtípky. Nemám vůbec pocit, že kdybych je sjel že mají být ticho a za jakékoliv porušení je trestal, že bych do nich dostal více učiva.

Už jsem to tu psal, ale jedním z největších problémů školství vidím moc velké třídy. Moc velké třídy souvisí s tím, že je školství podfinancované. Za mě by mělo být ve třídě 10, maximálně 13 dětí. Mám třídy různě početné, tedy můžu porovnávat. A je ohromný rozdíl věnovat se 10, nebo 20 žákům, a je rozdíl, když se snaží diskutovat 10, nebo 20 lidí.

Týden, kdy jsem se těšil na víkend, jako by se stal předzvěstí. Jako by se tělo po hektickém pracovním týdnu těšilo na volnější víkend a nasčítající se únava podepisovala lejstro se záhlavím Žádost o volno.

Dneska ráno jsem se vzbudil po noci, kdy mě kluci často budili, se zatuhlým krkem. Ok, nevydařená noc, nic hroznýho. Vydali jsme se na vandr a bylo mi dobře. Postupem času mi ale začaly mrznout prsty, hlava se roztřeštila, trochu jsem vinil kafe, ale zbytečně. No a věděl jsem, že až dojdu domů, zalehnu direkt do pelechu a půjdu se potit. Což je věc, kterou jsem taky udělal.

Pokud mě paměť nešálí, od začátku Prejtu je tohle moje první nějaká virózka, nebo co to je za moribundus. Tak doufám, že v pondělí bude po něm. Kluky jsem odeslal zdravým expresem k babičce a ven a modlím se, ať mě celou noc jeden po druhém nebudí, že jim není dobře.

A teď mě omluvte, jdu se potit a spát.

Víkend je tady. Po tomhle týdnu jsem se na něj celkem těšil. A to nejsem člověk, který by už od pondělí úpěnlivě vyhlížel páteční „padla“, aby konečně nechal pracovní týden za sebou a šel se bavit víkendovými kratochvílemi.

Mě práce pořád ještě baví. Měl jsem několikrát blízko k vyhoření a jednou už jsem byl u kulatého stolu s nadřízenými i kolegy, že potřebuju změnu. A byl jsem rozhodnutý ji udělat, ale nakonec jsem rád, že jsem zůstal kde jsem. A když jsem si k tomu ještě rozředil práci učením, které mě neskutečně naplňuje a baví, nemám v týdnu žádné černé myšlenky stran práce a neuháním vstříc víkendu.

Ale tento týden se toho nakupilo dost a dosti a vyvrcholilo to dnešním pohřbem. Takže víkend jsem už vyhlížel a těším se na Vandr a na Piráty z Karibiku 3 (na ty se vlastně mnohem víc těší kluci, protože v mé paměti se to vyskytuje někde ve složce „tohle už si nikdy nepouštěj“), na všechny komiksy co o víkendu přečteme a na klídek bez spěchu.

Že bych chtěl svoje vnoučata vidět kolonizovat Mars, to je samosebou hyperbola. Teda já bych to vidět chtěl, ale zda bude lidstvo kolonizovat Rudou planetu je hypotetická otázka a spíš bych se vsadil, že ne. Teda pokud tam Američani neobjeví ropná naleziště nebo civilizaci fialových hlavonožců ohrožujících demokracii, že…

Prozatím mi stačí měsíc. Tedy pardon, Měsíc. Pojmenovat měsíc Měsíc je stejně majstrštyk, aspoň se to neplete. Moje další dítě se bude jmenovat Dítě. Daniel Dítě. Oukej, tady už přetékáme do Čeští herci a dabéři za 1000 a do čistého dadaismu, vraťme se o krok zpět.

Misi Artemis II jsem si užil. Vidět tolik krásných záběrů na černočerný vesmír a na náš nejbližší satelit a na naši rodnou hroudu, toho se člověk nikdy nepřejí. V sedmdesátkách se toho očividně přejedl jak americký rozpočet, tak i běžný člověk, pro něhož začaly být cesty na Měsíc něčím rutinním. Trvalo dalších 50 let, než se lidé dostali k měsíci. Padesát. Let. Zkuste si představit technologický pokrok v posledních padesáti letech. Zkuste si vybavit, co za techniku lidstvo používalo tehdy a jaké možnosti má teď; jak výkonné (ne)byly počítače a že mobil co nosíte v kapse u kaťat má výpočetní výkon násobně vyšší než tehdejší sálové krabicové velestroje. Z dnešního pohledu je celý vesmírný program tehdejší doby o to větší zázrak.

Těším se, že se za mého života lidé podívají ještě někam dál, případně ve vesmíru vybudují něco. A je jedno co. Protože je vždycky fajn opustit svůj malej zatuchlej Hobitín a podívat se za jeho hranice. Tenhle velkej vesmírnej únik platí na jakékoliv škále, ať už jde o krok mimo vlastní město, vlastní stát nebo vlastní kontinent. Svět není jen to co známe z bezprostřední vzdálenosti, je toho mnohem víc a stojí za to to objevovat.

Tak jsem si dneska po více než dvou letech odbyl preventivku. Všechno v cajku, změna jídelníčku asistovaná AI znamená, že všechny hodnoty mám v naprostém pořádku a jsem prý pořád mladík ✅. Reporty z odběrů jsem samozřejmě taky hodil do Gemini a nechal si je prolustrovat shora dolů. Jako laik těmto hodnotám a jejich mezím nemám šanci rozumět. AI prošla kategorii za kategorií a vše mi krásně vysvětlila. Jediná hodnota, která mi trochu haprovala, je cholesterol. Je to pozůstatek minulého stravovacího režimu v kombinaci s tím novým a je celkem jednoduché se tohoto neduhu zbavit.

To byla ta jednodušší část. Protože bych rád viděl svoje děti budovat kapitalismus a svoje vnoučata létat na Mars, rozhodl jsem se provést i nějakou „hlubší“ prohlídku svého těla, aby mě něco nepřekvapilo. Těch vážnějších nemocí kolem mě přibývá a nejsou to jen starší lidé. Nebudu lhát, že to trochu ovlivňuje moji mysl. A protože pár rakovin rodinou anamnézou prošlo, chtěl jsem se nechat vyšetřit tímto směrem. Jenže ouha, ještě jsem očividně nezestárnul dost na to, abych měl tato vyšetření hrazena ze zdravotního pojištění.

Vzniká nám tu paradoxní situace. Spousta lidí má na prevenci nárok, ale dobrovolně se rozhodli na ni kašlat. Podle statistik například na screening tlustého střeva dorazí ani ne třetina lidí, kteří na něj mají nárok. Na druhém břehu jsou pak lidé, kteří by se preventivně vyšetřit chtěli nechat a tím třeba zachytit nemoc dřív, než začne ničit jejich tělo a zatěžovat zdravotnictví. Ale to nejde, protože… A tady bych chtěl vymyslet nějaký důvod, proč to vlastně nejde, a žádný mě nenapadá. Pokud dvě třetiny lidí prevenci nevyužijí, proč není zdarma nabídnuta těm, kteří se o své zdraví zajímají?

Pro české zdravotnictví, a potažmo i ekonomiku, to přece je win-win-win: A/ člověk nezemře mladý, pokud mu život rozdá karty, se kterými se nedá hrát dlouho, B/ zdravotnictví není zatížené výdaji na pacienta, jehož léčba je v pokročilém stádiu nákladná a C/ pacient, který je připoután na lůžko, případně i takový, který s lůžkem putuje nohama napřed, je pro ekonomiku „mínus jedna“.

Rakoviny mezi mladými přibývá. Spekulace o příčinách není předmětem tohoto Prejtu, ale věkové limity by se měly buď drasticky snížit, nebo úplně zrušit. Pravděpodobně je tato moje úvaha velmi laická a důvody pro limity jsou. Už nyní je čekačka na kolonoskopii v některých nemocnicích velmi dlouhá, ale nemyslím si, že by posunutí nebo zrušení hranice přispělo k tomu, že by se systém úplně zahltil. Nevím, kolik mladých by mělo zájem dobrovolně tyto zákroky podstupovat. Ale pro ty, kteří chtějí, by tato možnost měla existovat.