Michal Kobelka

Tak po minutovém a pětiminutovém prejtu dnes nastal ten pravý čas na patnáctiminutový. To máte tak – všechny dnešní povinnosti mám z krku, uklidil jsem celej byt, zařídil všechno co má být zařízené a sedl jsem si v klidu na balkónek s tím, že napíšu něco objevného či tématického. Ale už patnáct minut sedím a koukám na prázdnou bílou obrazovku. A protože chci ještě dneska zažít nějaký sport, kulturu či něco podobného, nechtělo se mi čekat dalších 15 minut na spásnou myšlenku a prostě jsem se rozepsal. Ono to automatický psaní taky není špatný. Původně jsem myslel, že to bude jen desetiminutovka, ale nakonec jsem skončil na čísle 15. Začal jsem psát přesně ve 14:10 hodin, s úderem 14:25 dokončím větu, ukládám a publikuji.

Před psaním prejtu jsem si přečetl další článek o tom, že rakovina tlustého střeva přibývá celkem konstatním tempem hlavně u mladých lidí a už není pochyb o tom, že prim v tomhle rakovinném bujení mají zejména ultrazpracované potraviny. Což je věc, která mě živila prvních 38 let mého života. Řekl jsem si někdy v listopadu, že jestli chci dalších 38 let žít, pravděpodobně bych měl palivo pro moje tělo radikálně přehodnotit. Což jsem také udělal a když nevezmu krátkodobé výpadky jako jsou vánoce, tak se držím v lati. Změna stravování nestačila, pro jistotu jsem se objednal i na tu kolonoskopii, kterou mi nejdřív obvoďačka rozmlouvala a zdůvodňovala, že časové okénko pro mé bezplatné vyšetření ještě nenastalo. Nedík, já chci prostě vědět, že je všechno v pohodě a že má změna stravování nějaký smysl.

Sehnat kvalitní potraviny není problém, v každém obchodě je jich spousta. Stojí víc, ale dají se sehnat i levné superpotraviny, které nic nestojí a dávají tělu spoustu dobrých věcí. Jako příklad uvádím čočku. Čočka na kyselo je moje nejoblíbenější jídlo a pokaždé, když jsem si ji v restauraci mohl dát, udělal jsem to. ALE! Co by to bylo za jídlo v české restauraci, kdyby se k tomu nestrčila pořádná klobása. A tady začíná kámen úrazu, protože klobása k čočce je plná sraček, který prostě jíst nechcete. Už tak 15 posledních let jsem si říkal, že čočku se naučím vařit a všichni mi říkali, jak je to jednoduchý. A já jsem si vždycky říkal, že když je vlastně něco moc jednoduchýho, tak to spíš můžu podělat, protože jednoduchou věc zvládne každej a co když to mně zrovna nevyjde.

No ale tak před měsícem jsem si řekl, že není už na co čekat. Uvařil jsem první verzi a zhodnotil, že to není zase tak špatný, ale něco tomu chybělo. Uvařil jsem druhou, třetí… A jo, je to tam. Stačily tři iterace a já jsem byl pevnej v kramflecích, jak na to. Hrozně mi tyhle podařený pokusy naznačujou, že MÁ smysl se pokoušet, i když to napoprvé, napodruhé, napodesáté nevyjde. Jednou se to podaří, keep trying bro!

Zbývají mi čtyři minuty. Zajímalo by mě, jestli by se tímhle stylem dal sepsat román, povídka nebo jakejkoliv pamflet s nějakou myšlenkou. Napsat nějakej útvar mě pořád láká i přesto, že generativní AI to už dost dobře dělá za nás. Ještě tak před 5 lety mě lákalo naučit se pořádně digitálně kreslit, koupil jsem si kreslící tablet, nakoupil si tutorialy a měl jsem nějaké prvotní skici. Ale s příchodem AI mě chuť na kreslení naprosto přešla, protože se nikdy ani nepřiblížím tomu, co stroje budou dělat lépe než já.

S psaním to mám jinak. Tam jde o myšlenku, nějaké jádro věci obalené do slov. Nemusím sepsat nic převratného, krátký román, který by dával smysl a byl nějakým způsobem dobrý, to by mi stačilo. Nemám zrovna malých přání, já vím. Ale i někteří mí spolužáci a kamarádi dokázali knihu napsat. Někdy to zkusím, někdy zužitkuju svoje vyprávěcí já, které vymýšlí příběhy klukům a zkusím vymyslet příběh, který se mi bude líbit.

Je 14:25.

Hele, už jsem tady psal fakt o všem možným i nemožným. Přijít každej den s nějakým nápadem o čem psát je v téhle fázi těžší, než psaní samotný. Ale už chybí fakt jen málo a já doufám, že žádný další den až do konce projektu nevynechám. Na několika frontách se teď bude lámat chleba a ona ta inspirace zase k nějakým zajímavým prejtům doskáče, na to si klidně vsadím.

À propos, vsázení. Před chvílí jsem poslal sponzorský dar několika stokorun dětským sportovcům po celé České republice. Teda takhle, ony ty mnou poslané peníze nejdřív musí projít přes Sazku Allwyn, kde se při pátečním slosování Sportky nejdříve statistika vysměje mému pokusu prorazit brány pravděpodobnosti uhodnutím několika čísel, poté si z té částky ukousne všech deset pater managementu svůj kousek a posléze z těch několika stokorun pár haléřů přistane na účet dětem. Multiplikační efekt, akorát naopak.

No dobře, pravděpodobnost je jedna věc, ale kdo nehraje – nevyhraje. On teda ani ten kdo hraje, taky nevyhraje, ale občas se přece na někoho štěstí usměje. Jednou už jsem si díky takovému štěstí koupil nový brejle. Ale já si občas vsadím jen z radosti, že můžu. Nečekám od toho výhru (ani nevím, co bych s těma penězma dělal, že), ty peníze mi v peněžence chybět nebudou a to štěstí se třeba fakt někdy usměje. Akorát to nemusí bejt štěstí, aspoň soudě dle lidí, kteří to „štěstí“ z výhry stamilionů měli a rozpadnul se jim kvůli tomu osobní i rodinnej život.

Občas jsem zlodějskej i já. Třeba teď, když na albatrosmedia byl velkej výprodej knih a mně bylo až blbý, kolik skvělejch knížek jsem tam koupil naprosto za pakatel. Někdy byznysu zkrátka nerozumím. Když knížka stojí běžně přes sedm stovek na všech e-shopech, ale dá se v omezeným časovým okně pořídit za 170 korun, tak mi to matematicky nevychádzá. Protože to podle mě není ani cena papíru, na kterým je kniha vytištěná (konkrétně teď mluvím o ilustrovaném Eragonovi – kupujte, dokud jsou). Zase jednou mi pomohla AI. Hodil jsem Gemini všechny knihy z výprodeje, ať mi je seřadí podle hodnocení na Goodreads a Databázi knih, vybere prvních 20 a sepíše mi, o čem jsou. Není čas ztrácet čas, repetitivní nudná činnost je zlodějem drahocenného času.

Když někdy cítím, že se stres naakumuloval, že mi hlavou prolétá víc věcí, než kolik dokážu rozlišit a zpracovat; vždy když cítím, že bych měl trochu zpomalit, zavolám na pomoc přítele Boba.

Jestli jste někdy před 20 až 30 rokama koukali na německej satelit (mně se to poštěstilo u dědy), pravděpodobně jste čas od času při přepínání skrz všechny ty nekonečný kanály narazili na Boba Rosse. Bob byl malíř krajinkář s výstředním účesem, který dokázal během půlhodinové televizní seance přetvořit prázdné bílé plátno na krásný obraz. Často k tomu využíval štětky, kterýma byste malovali leda tak hajzlík nabílo, ale on to měl v ruce.

Svým poklidným hlasem vás vedl celým procesem a dokázal svůj um skrze televizní obrazovku zprostředkovat tak, že to vypadalo sakra jednoduše. Reálně bych samozřejmě nic takovýho nedokázal a pokud bych se o to pokusil, musel bych u toho z úst vypouštět všelijaká nepěkná slovíčka a místo zklidnění bych plátno napíchnul na nejbližší sosnu, kterou bych se snažil nakreslit. Čili přesný opak toho, co Bob prezentoval.

Jo, ten jeho hlas byl fakt uklidňující. Jeho happy little trees jsou dnes již legendární a já vás tímto zvu, pokud jste na něj nikdy nenarazili, na jeho YouTube kanál, kde jsou jeho malířské seance ke zhlédnutí. Někdy si sám nějaký náhodný díl před spaním a je to parádní relax a zklidnění po celém dni.

Nám se nikdo nevěnoval, povídá Kvapa při obědě, když vzpomínal na své dětství lomeno mládí. Hlídala nás babka a ta stejně dělala něco na zahradě. Tak jsem si jednou prohlížel její knihovnu a bylo tam pět knížek o včelách. Jednu sem chytl, přečetl jsem ji, protože mě to zajímalo. A musel jsem mít včely.

Kdyby v té knihovně tehdy ležela socialistická kniha o stavění velkých humanoidních robotů, třeba bychom dneska v ČR vyráběli Transformery, že ano. Ale je vtipný, jak se pro celoživotní koníček dokáže základním stavebním kamenem stát kniha, na kterou člověk narazí náhodou, protože zrovna není co dělat. Ale náhody jsou v životě pořád, já vím.

Tohleto nudění je pro děcka fakt důležitý. Ať už jim mozek sepne a začne něco sám vymýšlet, nebo nesepne a nechá sám sebe jen odpočívat, oboje je pro děcko kruciální. Musel jsem se to taky naučit, nechat svoje kluky nudit se. Rád jim vymýšlím program, rád s nimi pořád něco dělám, ale ta nuda, kdy si sami něco chytnou do ruky a jdou se přepnout do focus režimu a dělají jen to co napadne je samotný, to se vyplácí. Už mnohokrát mě pak překvapili něčím super, co sami vymysleli, aniž by k tomu měli externí motor.

Kolikrát ani nehlesnu, když vidím, že se na něco chystají. Prostě si něco vytáhnou a mají flow, vůbec nepotřebujou, abych se jich ještě na něco ptal nebo je nějak ujišťoval, že je to v pohodě. Hezky si dělejte svoje rozhodnutí a stůjte si za nima. Když si vzpomenu na svoje dětství, měl jsem to taky tak.

Dneska je to o něco těžší. Těch notifikací v telefonu je přece jen až moc a pozoronost se třepí. Flow je přerušovanej, což je takovej hezkej oxymorón. Když nevím co dělat, vždycky můžu vzít do ruky telefon. Je to mor. A to naše generace byla jedna z těch, do které telefony vstupovaly pomalu a postupně. Z tlačítkových cihel přes první mobily s barevným displejem a první dotykáče až po placky, které jsou online 100 % času. Ale naše děti už do toho naskočily rovnýma nohama a plavte si.

Onehdá mě napadl takový vtip: jaká je hlavní výhoda toho, když se rozejdou dva plochozemci? Že každý z nich může bydlet na opačné straně planety a nepotkat se.

No ale jinak je samozřejmě plochozemství úžasná věc, díky které se dá na první dobrou odfiltrovat běžný člověk (aka ovce) od toho, který prostě ví víc. Člověk vzdělaný, který pronikl do takových zákoutí internetu, kam se běžný Franta uživatel nedostane. Tato exkluzivní společnost čeká jen a pouze na vysoce inteligentní jedince, kteří se nebojí postavit systému. Systému, který nám po desetiletí (co desetiletí – tisíciletí, už staří Řekové v tom jeli!) lže, předkládá miliony falešných informací, indoktrinuje malé děti ve školách, které podplacení učitelé vzdělávají naprosto falešnými informacemi o kulatosti či šišatosti naší planety.

Nezáleží přitom, že do takového komplotu je zapojeno čím dál více lidí. Všichni lžou, nebo se přinejmenším mýlí, protože se odmítají vzdělávat na Vysoké škole života, obor Plochozemství. Po rychlokurzu na diskusním fóru či kolokviem s podobně smýšlejícími lidmi na vás přitom čeká úžasné osvobození. Konečně totiž prohlédnete zeď lží a přetvářek a své ego usadíte někam, kam celou dobu patřilo. Najednou se cítíte jak ryba ve svém rybníčku, kde plavou jen stejně smýšlející ryby. Nikdo vás neotravuje kritickým myšlením, důkazy a fakty. Tady je vám dobře, tady máte svoji pravdu a nikdo, vůbec nikdo vám ji nevezme.

A je to tak v pořádku. Svobodná společnost a demokracie jsou přesně těmi zřízeními, které mají pluralitu názorů podporovat. A udělat ze sebe debila nic nestojí, jen trochu úsilí.

Mňo. Dovolená skončila. Mně vlastně už včera, kdy jsme se z chalupy vrátili uondaní a z cesty splavení, a klukům až dnes, protože jeli hned v pondělí se školou na exkurzi do Prahy.

Ono není sranda každý den vstávat brzo a končit pozdě, i když je to na dovolené. Zcela proti zvyklostem to všichni tři kluci po obědě v autě na zpáteční cestě zalomili a já sem měl osamocenou jízdu z Jeseníků domů, kterou mi zpříjemňoval soundtrack ze hry Deus Ex (viz Soundtrack Monday #40). Ten mi poslední dobou hraje hodně, po delší době jsem se k němu vrátil a nemůžu se ho teď nabažit. Zašlo to dokonce tak daleko, že jsem si ten Deux Ex nainstaloval na noťas, že si ho ve chvílích osobního volna zase jednou zahraju.

Tak zatím zůstalo jen u té instalace, která mi už pár týdnů okupuje místo na disku. Na hru samotnou zatím nedošlo. Ale ponořit se do tohohle unikátního (a nyní již 26 let starého) dobrodružství zase jednou chci. Některé věci se dějí náhodou a mimochodem, vlastně velká většina. Třeba Deux Ex ke mě jednou doputoval na nějakém vypáleném CD, nečekán, nezván. A zasekl se naprosto vším do mého srdce a jestli není mojí nejoblíbenější hrou, tak v TOP 3 je určitě.

Až člověk musí přemýšlet, kolik nejlepších her, hudebních alb, filmů a knih, které by v klidu okupovaly přední příčky jakýchkoliv osobních žebříčků, k člověku vlastně úplně stejnou náhodou vůbec nedoputuje. Co když někde v Bangladéši místní umělec složil tak úžasné album, že by jeho poslech převrátil moje vidění světa o 180 stupňů a já bych byl naprosto jiný člověk? Krejzy. No ale fakt – člověk za život stihne pojmout a vnímat jen minimum toho, co bylo jinými šikovnými lidmi po staletí tvořeno. I u takových knížek, pokud by člověk četl jednu týdně (tzv. no-life), tak za život jich přečte přibližně 3000.

A to mi řekněte, jak vlastně může vůbec mít něco nejoblíbenějšího, když z milionů knih, které existují, jich četl naprosté minimum. Hudební alba, hry, filmy, seriály… Toho všeho jsou ohromná kvanta a to pravé ořechové pravděpodobně k člověku nikdy nedorazí, takže se musí spokojit s tím, co si cestu najde.

No nic, zpět k Deus Ex. Respektive ke kyberpunku obecně. Ono bude hezký, až budeme mít ty čipy na mozku a budeme si všechny věci do mozku nahrávat a všechnu hudbu mozek zanalyzuje za tři pikosekundy a vyplivne personifikovanou best of na požádání a člověka teda fakt nic neunikne. Ale asi tuhle budoucnost nechám budoucím lidem, mám strach, že by se mi z toho množství zamotala kebule. A teď mě omluvte, jdu si na gramofonu pustit nějaký soundtrack, který ke mě doputoval všemi možnými i nemožnými cestičkami.

Tak už se opět blíží svátek hokeje, při kterém se poměří nejlepší z nejlepších; rozdají si to hráči z absolutní špičky a lidé budou sedět u televize a fandit našim.

Třeba Hertlovi. Počkat cože, ten přece na mistrovství světa nebude. Aha vlastně, já sem totiž o mistrovství světa vůbec nemluvil. Nebo jste si snad mysleli, že turnaj, na který jezdí zahraniční hvězdy popít pár piv a prodloužit si sezónu v některém z evropských hlavních měst, je vůbec nějak relevantní?

Já jsem si to teda taky myslel, ale to už bude tak patnáct, dvacet let zpátky. Nejlepší hokej se v tuhle dobu hraje za oceánem, sestimsmiř. Dřív jsem si říkal, jak jsou v zahraničí omezení, že je naše MS vůbec nezajímá. Ale když jsem začal sledovat NHL, došlo mi, že pro zámoří je nějaké mistrovství světa na naprostém okraji zájmu. Asi jako bych já měl velebit druhou nejvyšší ligu Kazachstánu a říkat tomu nejlepší hokej planety.

Přijde mi, že se tohle téma běžnýho Čecha hodně dotýká. Dyť sme přece mistrovství tolikrát vyhráli, tak jakýpak copak, aj tak sme majstri. Důkladná prověrka skutečného stavu přichází jednou za čtyři roky na OH, případně jednou za čas na Světovým poháru. Na Turnaj čtyř nás pro jistotu ani nepozvali, protože konkurenci v plné síle NHL prostě nestačíme ani papírově.

Neznamená to, že bych si nezakřičel, když David Pastiňák trefí šibenici, to vůbec. Ale člověk musí být trochu nohama na zemi. A vědět, že když špička hraje v době MS za oceánem naprosto jinou ligu, tak asi těžko můžeme něco s názvem Mistrovství světa považovat za nějaké mistrovství. Natož světa.

Jakože lepší počasí jsme si na tu chatu přát nemohli, fakt že ne. Celej pobyt naprosto ukázkový počasí kdy není ani vedro ani zima, takže fakt značka ideál. I díky tomu jsme pochodili s dětma túry, který by dřív ani nebyly na stole.

Dneska jsme si naplánovali údolí Bílé Opavy. Těžkej terén, někde občas ještě ledový plotny. No a protože jsme vyrazili hodně brzo a protože jsme to i brzo zvládli, a protože děti šlapaly bez řečí, tak jsme udělali něco, co se většinou neděje: vymysleli jsme, že výlet prodloužíme až na Praděd. My jsme kouleli očima, děcka koulela očima, ale nakonec jsme ten Praděd zmákli.

Nespadla nám ani kapka. Vlastně v celý republice nespadla už pěkně dlouho žádná kapka. Paradoxně jsme procházeli místy, kde před pár lety byly povodně a je to ještě vidět. Počasí fajnový, ale klima nelže.

¹

Přibyl nám na chaty další benjamínek, ani ne dvouletá Áňa. Chvíli se rozkoukávala, zprvu ani nechtěla vylézt z auta. Ale jak chytila trochu jistotu, už je tady jako doma a běhá s dětma, prozkoumává zákoutí, čepuje pívo a dělá všechny ty skopičiny, co její starší sourozenci a kamarádi.

Hodně v tom pomáhá chalupa, kam jezdíme. Nezdá se to, ale pro ~30 lidí se zase tak moc vyhovujících chalup najít nedá. My jsme našli svůj svatej grál v Jeseníkách, kde jsme už počtvrté a kde nás uvidí každý rok znova (nejspíš 2x). Hodinka cesty z domu, chalupa obrovská, se spoustou zákoutí, potůčkem na pozemku (každý den si tam zalezou na celé odpoledne stavět hráze), s loukama a lesama hned za barákem. Nic nám tu nechybí, výletovat se dá na všechny strany. A protože tu mají děti extra prostoru, tak si nelezou do vlasů (někdy samozřejmě jo) a rozprostřou se rovnoměrně cca jedno dítě na 100m².

No ale zpět k Áně. Všichni do skupiny zapracovávají své ratolesti hned jak je to možné. Ono je to pak o dost náročnější, protože na výletech se musí myslet i na ty nejmenší. Ale pro ně je zase úplně super, že jsou součástí kolektivu hned od mala. Mají to pak v krvi. Nestane se, že by si pak v 6 letech vzpomněli, že se vlastně bojí jet někam na chatu, protože tam nebudou nikoho znát. A jsou zvyklé chodit, nebo aspoň koukat na ostatní děti, že šlapou. A chtějí taky.

Takhle mají parťáky hned od začátku a na každou další chalupu se těší jak na smilování. A tohleto postupný zapracovávání nese ovoce.

Tak jsme dneska u grilovačky po super vycházce ze Sedla do Koutů debatovali o všem možným a nemožným. Děti si za ty roky na chatách (a za ty jejich osobní naskakující roky) už tak zvykly lítat všude možně, že my tátové máme čas nerušeně pokecat i odpoledne, a ne jen večer po uspání všechny drobotiny.

No a zabloudili jsme k různým životním filosofiím – kdo má radši holky a kdo zase vdolky, rodinnej život vs pracovní život a jak to skloubit, jak vycházet s manžely a manželkami, když jsou představy obou rozdílný. A že se vlastně většina těch párů hádá, nebo že je na partnerovi sere to či ono a pak se dva týdny nebaví, a že je úplně jiná/jinej, a někdo ze zas má ženu co je samonasírací a nebo řve po dětech, a někdo zase tamto a ono. Prostě reprezentativní vzorek z českých domácností.

Ja sem říkal, že určitý životní paradigmata mám rád vyřešený s partnerem dopředu, že třeba o tom mluvíme i když ještě les nehoří. Ale kdo by pak chtěl aby mu ten les chytl že. Špatně se to pak hasí. A většina na mě koukala, proč bych TEĎ řešil věc X, když ona třeba nastane až za nějaký roky. Anebo třeba nenastane vůbec, ale spíš jo.

A říkal jsem si v duchu… Možná právě proto, abych se pak s někým nemusel po zbytek života hádat. Abych věděl že se nám ty životní filosofie potkávaj a ne rozcházej, protože jestli je někdo fundamentálně spíš fachman a rodina by byla doplněk, tak se to nemusí slučovat s někým, pro něhož je rodina základ a žádná práce nemůže udělat ani krok před ni. A že měl v tomhle když ne jasno, tak aspoň naťuknuto, abychom sladili noty a třeba se i ujistili, že něco nějak bude a něco zase ne. Zkrátka si najít možný třecí plochy a umět o nich mluvit, než například založíme rodinu, protože pak už je pozdě na to zjistit, že ona rodina třeba nebyla na prvním místě před prací, ale naopak.