Michal Kobelka

Tak jsme dneska u grilovačky po super vycházce ze Sedla do Koutů debatovali o všem možným a nemožným. Děti si za ty roky na chatách (a za ty jejich osobní naskakující roky) už tak zvykly lítat všude možně, že my tátové máme čas nerušeně pokecat i odpoledne, a ne jen večer po uspání všechny drobotiny.

No a zabloudili jsme k různým životním filosofiím – kdo má radši holky a kdo zase vdolky, rodinnej život vs pracovní život a jak to skloubit, jak vycházet s manžely a manželkami, když jsou představy obou rozdílný. A že se vlastně většina těch párů hádá, nebo že je na partnerovi sere to či ono a pak se dva týdny nebaví, a že je úplně jiná/jinej, a někdo ze zas má ženu co je samonasírací a nebo řve po dětech, a někdo zase tamto a ono. Prostě reprezentativní vzorek z českých domácností.

Ja sem říkal, že určitý životní paradigmata mám rád vyřešený s partnerem dopředu, že třeba o tom mluvíme i když ještě les nehoří. Ale kdo by pak chtěl aby mu ten les chytl že. Špatně se to pak hasí. A většina na mě koukala, proč bych TEĎ řešil věc X, když ona třeba nastane až za nějaký roky. Anebo třeba nenastane vůbec, ale spíš jo.

A říkal jsem si v duchu… Možná právě proto, abych se pak s někým nemusel po zbytek života hádat. Abych věděl že se nám ty životní filosofie potkávaj a ne rozcházej, protože jestli je někdo fundamentálně spíš fachman a rodina by byla doplněk, tak se to nemusí slučovat s někým, pro něhož je rodina základ a žádná práce nemůže udělat ani krok před ni. A že měl v tomhle když ne jasno, tak aspoň naťuknuto, abychom sladili noty a třeba se i ujistili, že něco nějak bude a něco zase ne. Zkrátka si najít možný třecí plochy a umět o nich mluvit, než například založíme rodinu, protože pak už je pozdě na to zjistit, že ona rodina třeba nebyla na prvním místě před prací, ale naopak.

Odjeli jsme dneska na tradiční jarní chalupu Tátové a děti. 9+XY. Těch dětí už je tolik, že to ani nespočítám. Ale zatím pořád vedu se třema klukama v rámci téhle party, nikdo se k více než dvěma ratolestem neodhodlal. Pak má ta porodnost vypadat, že ano.

Říkal jsem si, že budu mít konečně možnost psát z jiného prostředí, popsat něco o našich tradičních chatových zvyklostech a tak. A pak jsem si vzpomněl, že jsem vlastně chatové prejty musel psát už na tradiční podzimní chatě, protože už tehdy Prejt běžel.

Letos máme novinku, pípu s vodotryskem. Inu, fyzika je neúprosná a když se něco přetlakuje dovnitř, tak se to pak musí dostat i ven. Zábava. Máte štěstí že jdu zrovna kolem.

Ještě že nepiju.

Jak nám obvykle počasí na chalupy nevychází a topíme se v dešti, a že to tak ještě před týdnem vypadalo i tentokrát, tak nakonec se Bůh nad námi slitoval a seslal nám azůro a vysoký teploty. Otevírá nám to cestu k velkým celodenním výletům, což je v Jeseníkách super. Žádný okounění kolem chaty, hezky vyběhnout až na Šerák.

Jinak co se chaty týče, jezdíváme už roky pořád na tu stejnou. S naším ansámblem je hrozně těžké najít nějakou obrovskou chalupu za rozumné peníze a se všemi serepetičkami, které k tomu patří. Ale nemáme si na co stěžovat, tahle nám naprosto vyhovuje. Jen by bylo občas fajn se podívat i na jiná místa.

Mám rád záhady. Ale nemám rád, když se dějou mně a když vím, že jim na kloub nikdy nepřijdu!

Ale nejdřív jedna stórka, kterou jsem tu už možná zmiňoval. Při jednom večerním výběhu jsem jako vždy klusal se svými Jabra Elite 4 Active sluchátky. Jsou to špunty, ale náramně mi sedly snad úplně ve všech ohledech, takže to s nimi táhnu už pěkně dlouho. Jenže ten den bylo hodně větrno a jak tak běžím na cestě mezi dvěma loukami s vysokou trávou, přifičí si to hodně silní poryv větru, sluchátko se konečkem prstu zachytí vzdušného proudu a odletí kamsi do hajzlu.

Paráda. Večer, fouká, sluchátko někde v trsech trávy, kterou sekali naposledy za první republiky. Chvíli jsem přemýšlel, pak jsem pustil Rammsteiny nebo něco podobnýho na plný pecky, chodil po louce křížem krážem a nakonec jsem ho odkudsi vylovil. Sukces.

Střih. Dnešní podvečer, krásně slunečno, zapadající slunko mě hřeje do týla. Měl jsem nějakou záležitost na městě, tak jsem se chtěl projít s hudbou v uších. Jsem tak 10 metrů od domu, přecházím křižovatku, vtom kolem mě neprosviští vítr, ale můj tatík v autě; gestikuluje, ať se vrátím domů, že mi něco veze. Vytahuju sluchátka z uší, vytahuju z auta dvě plata vajec, zároveň ještě vytahuju svazek klíčů z kapsy. Jsem trochu perplex z toho, že místo procházky najednou řeším nějaká vejce, klíče, sluchátka, plné ruce. Odemknu si, položím vejce na chodbu, zavřu vchodové dveře, uklidím klíče do kapsy. A v ruce mi zbylo jedno sluchátko.

Tak sem blbej? Odemykám, všechno prohledém a nic. Jdu ven, projdu celý úsek od místa, kde jsem spatřil taťku, až ke vchodovým dveřím. Nic. Projdu to znova a znova, koukám všude. Opět zkouším trik s hudbou na plný kule. Nic. Sluchátko asi těch deset metrů chodníku využilo jako runway k cestě do hlubokého vesmíru, protože se po něm slehla zem.

Oukej, asi mi teda spadlo taťkovi do auta, když jsem z něj bral vejce. Běžím k našim, půjčuju si klíče, prohledám celý auto, opět pouštím na plný pecky, tenrokrát Cranberries a už trochu v panice doufám, že se z auta vyline nějaký zvuk, jakýkoliv. Klidně ať na mě zpod sedačky vyskočí divokej leopard, ale ať tam není to debilní ticho, který zvěstuje jediný: sluchátko opustilo svoji fyzickou formu a teď už je mu lépe, už si léta v oblacích.

Celou procedůru jsem zopakoval ještě několikrát a sluchátko se prostě rozhodlo ukončit svou pozemskou misi. Záhada! Tak sbohem a díky za všechny ryby. Normálně by mě to nemrzelo, ale Jabra ukončila výrobu sluchátek a další už neseženu, takže budu muset absolvovat kolečko s testováním, co mi sedne.

Aneb Jak básníci přicházejí o sluchátka.

Předem se omlouvám za tento velmi nudný prejt plný byrokracie.

Tak jsem se letos opět přiznal svému domovskému státu ke zřejmému, a totiž k příjmům, které jsem zde v předchozím kalendářním roce získal. Jako každý rok jsem čekal, že se mi v portále tato částka automaticky spočítá ze všech systémů, které má stát k dispozici, já vyplním vše co se dá z daní odečíst (o čem stát nemůže vědět), elektronicky to podepíšu a nazdar. Ale jako každý rok jsem musel vyplnit ty stejné informace, ačkoliv jsou posledních 13 let stejné (od r. 2013 jsem OSVČ). Spočítat si všechny příjmy. Doložit papíry, které jsem už dokládal. Pohledat všechna potvrzení o darech, (ale tady je to výjimečně moje chyba, že je nemám všechny pohromadě).

Eh, meh, mňo. Místo deseti minut jsem se s tím pytlíkoval dvě hodiny a dal si práci s tím, aby všechny přílohy byly v richtigu… Abych těsně po odeslání zjistil, že jeden „papír“ jsem tam nedal. Jenže zeditovat podání, i když na něj ještě nikdo reálně nestihnul kouknout, nelze. No nic, počkám si na každoroční e-mail od hodné paní referentky (toto není sarkasmus), která mě upozorní na moji nedbalost a nechá si přílohu zaslat e-mailem. Ono už by to asi ani jinak nešlo.

Jak už jsem někde zmínil, já daně platím rád. Podle mě náš stát funguje. Sice ne optimálně, ale funguje. Jsem spokojenej s úrovní základních služeb, který mi stát poskytuje. Cítím se tu bezpečně. Když si omylem podpálím barák cigaretou, hasiči se mě neptají proč jsem idiot a nechtějí zálohu předem na to, aby mi ho pomohli hasit. V nemocnici mě přijmou i kdybych zdravotní pojištění neplatil. Stát funguje, ve srovnání se světem se máme dobře. Ale kdyby fungoval o trochu líp, měli bychom se skvěle, neřkuli topově.

V oblastech, kde stát selhává, nastupují neziskovky. Tady by ses měl, státe, v mnohém zlepšit. A nedovolit podrývání a okopávání kotníků od lidí, kteří si myslí, že neziskovky jsou největší zlo. Zejména, když to jsou lidi ve vládě (haha, Filipe, to ty nejsi!).

Ačkoliv daně platím rád, daňové přiznání rád nevyplňuju. Není to tak častá činnost, abych si ji dokázal zautomatizovat, takže každý rok začínám odznova. A nechávám to na poslední chvíli.

Prejt 300 je za námi. Chtěl jsem dneska rozjet nějaký speciální prejt, ale sešly se dvě věci: daňové přiznání už jsem musel fakt podat, protože termín je neúprosný a na chatě se mi dělat nechtělo. A měl jsem po dlouhé době volné odpoledne a pro-prokrastinoval jsem ho, takže prejt píšu pozdě, jelikož i DP jsem dodělal pozdě.

Mám ještě 65 dalších možností něco napsat a pak Au Revoir, Shosanna!

Ptáte se, co všechno se stane od momentu, kdy si v prejtu výsknu, že jsem naprosto zdravý jedinec? To bylo mimochodem v prejtu #281, který jsem psal 8. 4., tedy před necelými třemi týdny. Takže: jedna krátká virózka, o které jsem se pár dní po prejtu zmínil. Potom přetrénování z běhu a nějaký domrvený přitahovač, sval nebo podobnej bazmek na stehně, kterej mi znemožňoval i běžnou chůzi. A před pár dny jsem chytnul takovej sípavej kašel a rýmu, že mám podezření na zápal plic (kterej měl minule stejnej průběh), což si jdu zítra nechat potvrdit nebo vyvrátit k paňdoktorce.

Není tohle jasnej Murphyho zákon? To máš za to Michale! Pokud se něco může pokazit, tak se to určitě pokazí. Já si teď každopádně dám pár dní až týdnů pohov od běhu a sportu obecně. Ve středu mě čeká odjezd na pět dní na dlouho plánovanou chatu (pokud teda nelehnu úplně, ale snad ne – ťuk ťuk), kde se hodlám rekreovat na horském vzduchu a užívat si volno s partou a dětmi.

Je velká šance, že nějaký den se na chatě k Prejtu nedostanu. Zatím jsem naprosto spokojený s tím, jak se mi až doteď dařilo najít si každý den nějakou skulinku v rozvrhu a něco sepsat. Chybí už opravdu málo do cíle a pokud bych teď polevil, zase tolik už se nestane. Těším se na finální zúčtování.

Už asi tak hodinu ležím a snažím se rozepsat tento prejt. Stále u toho usínám a vracím se ze snové říše, ale třeba se teď zadaří. Dávám tomu poslední pokus a pak to zabalím a odepíšu si jeden den jako prejt-free.

Včera jsem byl na plese. Ne, to není důvod proč dneska usínám u psaní, protože ples končil o půl 8. Šlo o druhý ročník plesu pro žáky 2. stupně naší školy a byl jsem žáky pozván.

A bylo to super! Žáci byli naprosto spontánní a nestyděli se. Kdo nechtěl, na plese nebyl, a ten zbytek se prostě chtěl bavit. Hned na začátku jsem dostal úkol ve hře hráč-sráč, abych vyzval k tanci kolegyni paňčelku. A žáci dávali tuhle hru na úkoly i sami sobě, takže jsem během „večera“ musel tancovat s několika z nich, poněvadž jsem se stal terčem i z opačné strany hry. A protože děcka jsou mnohem větší hráči než já, vůbec se toho nebály a chodily si pro tanec.

Chvíli jsem přemýšlel, kde přesně leží hranice. Jedna kamarádka – učitelka mi kdysi vyprávěla, že po jedné podobné akci, kde si zatancovala s nějakým žákem, dostala od vedení velkej világoš za to, že se s ním takto sbližuje. Kroutil jsem nad tím tehdy hlavou, ale chápu, jak je při vztahu učitel – žák tenká hranice.

Na plese jsem si znovu ověřil jak mě dokáže unavit nucený smalltalk a jak moc mě baví konverzovat s žáky, kteří jsou naprosto bezprostřední. Stačilo si sednout k tomu či onomu stolu některé z tříd a hned jsem vnímal, jak moje konverzační já pookřává tím, že žáci prostě chtějí mluvit o tom, co je trápí nebo co zrovna letí, ne proto že si to situace žádá.

Dopsáno. Párkrát jsem u toho ještě usnul, ale prejt č. 298 vznikl. Tak teď už jich zbývá jen six seveeeen.

Moje momentální situace s poklidným bydlením na maloměstě vypadá nějak takto: ráno se vzbudím a z protějšího bývalého areálu mlékárny a tkalcovny se ozývají nastartované stavební stroje. A když říkám stavební, tak tím myslím hlavně demoliční. Vrátím se domů z práce a stroje vší silou rvou asfalt, demolují staré budovy, vrtají nějaké piloty, takže se v domě otřásají všechny věci, které nejsou přibité, přišroubované nebo přilepené lepidlem Pattex Super Fix.

Ale to není vše. Když už mají zrovna pracanti s novým kulturním centrem pauzu, nastupují hned dva náhradníci. Domy z obou stran od toho mého jsou v momentální kompletní rekonstrukci. To znamená, že jakmile se přestane vrtačka ozývat z jedné strany domu, hned se na straně druhé ozve kladivo nebo pila. Je to nádherný zvukomalebný doprovod posledních odpolední i večerů (viz Pracovitý prejt), víkendů a svátků.

Jsem s tím v pohodě. Teda s tím večerním rendez-vous stavební suti s železnou korbou tatrovek ne, to už jsem s radnicí musel vykomunikovat, že sice chlapci jsou snaživí a chtějí být v pátek brzo doma a proto si ostatní dny prodlužují večerku, ale nic se nemá přehánět. Ale s tím ostatním jsem v pohodě. Musí se to udělat, prostě musí. Některý věci zkrátka nejdou udělat delikátnějc, a dokud nebudeme mít teleporty, kouzelný hůlky nebo anti-destruktivní molekulárně hyperintenzivní skalátory © (patent v jednání), tak se holt stavební práce budou dělat hezky postaru mlácením těžkých věcí do jiných těžkých věcí a skládáním stavebního materiálu na sebe.

Jakkoliv je tahle hlasitá etuda nepříjemná, je zkrátka nutná a není potřeba kvůli tomu hned spílat.

Mám Linkedin už pekelně dlouho. Jednou za rok ho otevřu, podívám se na všechny povýšení, nový projekty co kdo vytvořil, na všechny super nápady co kolujou, na všechny thinktanky a převratný myšlenky od předních entrepreneurů a influencerů. Odignoruju všechny žádosti o přidání, přehlédnu desítky zpráv od HR. A na rok to zase zavřu.

Dost bych se divil, kdyby headhunteři neměli v rozhraní Linkedinu nějaký indikátor toho, jak moc uživatel (ne)reaguje na inzeráty a zprávy. U mě by tam musel viset velký banner přes celou obrazovku TADY TO ANI NEZKOUŠEJTE. Ale občas očividně někdo zkusí poslat poštovního holuba vstříc propasti zapomnění.

Já mám s Linkáčem problém. Je to tam přesycený úspěchem, kterej vybízí k jedinýmu. Abych se srovnával s ostatníma dravcema na trhu, abych viděl komu se co povedlo a jakého povýšení se kdo dočkal, co za nové projekty zbudoval. V určitém množství inspirativní, v podání Linkáče, kde je tenhle úspěch zkoncentrovanej na hustotu neutronové hvězdy, je to ale poměrně demotivační. Život není jen o úspěších.

No dyť vám povídám, na vlastní oči sem to viděla! Je to přesně jak řikám!

Kdysi jsme vedli na kafi debatu, do které se přimíchala kolegyně z jiného patra. Je o dvě generace starší, dneska už je na zaslouženém důchodu. Debata byla ohledně věrohodnosti zpráv, o dezinformacích a o tom, že se lží se poměrně špatně bojuje adekvátními prostředky, pravda sama o sobě nestačí.

Debata se pak stočila k tomu, že kolegyně úplně nevěří tomu, co vyzkoumají novináři. A radši jde do diskuse pod článkem a věří lidem, co k tomu něco napíšou z vlastního pohledu. Já vám nevím, ale to je asi to úplně poslední místo, kde bych hledal něco, co se blíží objektivní pravdě.

Jednak je teda veřejná diskuse zaplevelená dezinformačníma účtama. A to tak, že každou diskusi dokážou vychýlit, rozdrolit, zmanipulovat nebo obrátit přesně podle pokynů svého zadavatele (kašly kašly *Rusko*). Ale i kdybych si odmyslel dezinformační mašinérii, tak zbydou běžní lidičkové se svým pevným a jistým názorem na cokoliv. A kdybych se tří různých lidí zeptal, jak se udála nějaká konkrétní událost, kterou viděli ze tří různých stran, musel bych zákonitě dostat tři různý příběhy, který by měly sice společnej elementární základ, ale detaily by se odchylovaly a dohromady by to soukolí rozhodně netvořilo.

Mě stačí třeba takovej hokej. Jakmile proti hráči z vašeho týmu udělá opačný tým nějakej zákrok, automaticky vystřelíte rukama do vzduchu a spíláte sudímu, že je to pruhovanej dobytek, co rozhodně nepíská rovinu. Dyť sem to viděl, jasnej faul! Když se stejná situace stane a nedej bože se aktéři této situace prohodí, je to samozřejmě naprosto v pořádku a je dobře, že jsme tomu druhýmu týmu ukázali, jak se má hrát tvrdě, ale čistě. Ve fotbale platí podobný pravidlo. Nehledě na to, od koho putoval míč do zámezí, zvednou ruku hráči obou týmů a dožadují se autu/rohu/odkopu a objektivní realita je tatam.

Sport jsem tady použil jen mimoděk. Můžete si vlastně vybrat jakoukoliv činnost. Jakmile do nějakého rozhodování zapojíte emoce a postoje zúčastněných stran, můžete si o nějaké objektivní realitě nechat jen zdát.