Michal Kobelka

Kde je moje tělo? je nejlepší loňský snímek z kategorie „Animovaný film, ve kterém si useknutá ruka hledá cestu městem zpět ke svému tělu, přičemž zabije pár holubů a krys“. No dobře, konkurence v téhle škatulce asi nebyla největší. Ale sranda stranou — tento francouzský, na Oscara nominovaný snímek od režiséra Jérémyho Clapina nejen že dokáže konkurovat hraným dramatům, on je dokonce v mnoha ohledech strčí do kapsy.

Začněme příběhem, který není nikterak složitý. Jedna jeho část je opravdu o ruce, která se oddělila od svého majitele a hledá si cestu zpátky. Tato dějová linka je akční, strašidelná až hororová, a také velmi nápaditá. Sledujeme svět obrů, ve kterém jsou i ty nejobyčejnější věci pro pětiprstou „paprčku“ nebezpečné a překážky jsou mnohem větší, než se zdály, dokud ruka patřila k tělu.

Dneska je den dětí. A tenhle soundtrack věnuju všem těm dětem v nás (včetně sebe), které nestačila převálcovat dospělost, a nehledí na poznámky typu „nebuď dětinský“ nebo „chováš se jak malej“. Ať je člověk makovej nebo játrovej, neměl by zapomínat na to, že byl taky jednou dítětem, a že to dítě tam stále někde je.

Tahle deska (jako malý jsem měl kazetu, teď jsem pořídil dětem/sobě LP), to je takový malý stroj času, který mě vrací přesně tam, kde jsem tyhle znělky opakovaně a opakovaně ukládal do šedé kůry mozkové. Do doby, ve které se člověk snaží co nejdřív přiblížit dospělákům a být svým pánem, aby si příliš pozdě uvědomil, že se nedá otočit a vrátit zpět do všeobjímající náruče dětství.

Nechal jsem si zatím ujít celý Marvel Cinematic Universe, moc mě nezajímají nové DC filmy. Ale tuhle komiksovku jsem vidět musel, protože na to jde trochu jinak. Nesledujeme zde žádného neporazitelného superhrdinu — hlavní postavou je antagonista, kterého je vám v jeho těžkých chvílích až líto — to když se k němu společnost otáčí zády (nebo ho rovnou přes ta záda přetáhne holí).

Vzápětí však objevíte i jeho temnou stránku, po celý život formovanou právě svým společenským postavením i rodinnou situací. Což vás ještě víc utvrdí v tom, že i kohokoliv z nás by neustálý tlak okolí a těžká rodinná nepohoda dokázaly připravit o rozum. Celý film stojí a padá na skvělém výkonu Joaquina Phoenixe, který si zaslouženě došel pro zlatého plešouna (po několika předchozích nominacích).

Čistokrevný devadesátkový akčňák od mistra akce Michaela Baye. Skvělý záporák Ed Harris, Nick Cage v jedné z mála rolí, kde jeho přehrávání zase tolik nevadí, skvělý mix akce a napětí. Tohle je prostě devadesátkové zlato, co se i po čtvrtstoletí třpytí a neztratilo nic ze svého náboje.

Původně jsem to chtěl dát jako druhý soundtrack Hanse Zimmer v Soundtrack monday. Ale postupně jsem se dočetl, že zde působil spíš jako přicmrndávač dvěma kolegům. Největší kredit lze připsat Nicku Glennie-Smithovi, o kterém jste nikdy neslyšelo, a který složil velkou většinu totálně našlapaného soundtracku. U máločeho si spojím hudbu ze soundtracku se scénou z filmu, ale u Skály to jde samo.

Režisérský debut herce Williama H. Macyho (a.k.a. pán s největším smetákem pod ňufákem) z roku 2014 s názvem Bez kormidla je malý indie film o ztrátě blízkého člověka, o vyrovnání se s tragédií a hledání cesty k sobě samému. Je to vydařené drama, navíc podpořené dobrými herci (Billy Crudup, Anton Yelchin), kteří navíc kromě hraní ve filmu i zpívají.

Téma ztráty bližního se totiž prolíná s dalším nosným tématem filmu, a tím je muzika a písničkáři. Film díky tomu nabídne velké rozpětí emocí, v několika momentech filmu možná zůstanete oněmělí a na konci vám i ta slza ukápne.