Každodenní běh: po dvou letech

Tentokrát o nálezech a ztrátách předchozího běžeckého roku. K poslechu doporučuji skladbu Everyday od Carly Comando, kterou možná znáte ze slavného videa Noah takes a photo of himself every day for 6 years.


Když jsem před dvěma lety začal s každodenním běháním, vůbec jsem netušil, jak dlouho s tímto koníčkem vydržím. Přestane mě to po měsíci bavit? Objeví se nějaké zranění z přetížení, dojde motivace, uvrhne mi osud do cesty něco jiného, nepředvídatelného?

Na konci října to byly přesně dva roky a na některé z těch otázek už si dokážu jednoznačně odpovědět. Tak předně: běhání mě neustále baví. Více, než kdy předtím. Je to droga, je to relaxace, je to uvolnění. Je to klidná (půl)hodinka každý den, kdy jsem uzavřený ve svém tichu, ve své bublině, do které nemusím nikoho pouštět. Nebo můžu, když se zrovna cítím na běh s kamarády (z 95 % jsem běhal sám, zbytek s kamarády, viz dále).

Pokračovat ve čtení →

Běhám řeky: Třebůvka (3. 6. 2022)

Třebůvku jsem už jednou běžel, bylo to v listopadu 2020 a krátce tento běh zmiňuji ve svém reportu z prvního roku každodenního běhání. Neabsolvoval jsem ji tehdy celou — začínal jsem u soutoku Třebůvky s Moravou v obci Moravičany a běžel jsem proti proudu až ke svému domovu v Linharticích, kde mi hodinky nakonec ukázaly necelých 33 kilometrů (viz aktivita na Stravě). Tehdy to byl můj nejdelší běh a rozhodně bych nezvládl absolvovat celý tok až k prameni. Naopak, měl jsem problém se došourat až domů, s delšími běhy jsem neměl žádné zkušenosti, vůbec jsem netušil, čím tělo pohánět, na co si dávat pozor a jak rychle běžet, aby mi po pár hodinách nedošlo. Ale nápad odběhnout ji někdy v budoucnu celou mi utkvěl v hlavě.

Od té doby jsem vlastně žádnou delší trasu neběžel. Začal jsem se ale více zajímat o stravování — dost pomohli kamarádi, se kterými jsem začal běhat. V nohách jsem za rok a půl měl o několik tisíc kilometrů a zkušeností více, takže jsme s kamarádem/kolegou Tomášem pomalu začali přemýšlet o nějakém ultra běhu. Nejdříve nás napadl hřeben Beskyd směrem na Vsetín, poté jsme laborovali s okruhem v Jeseníkách, až jsme nakonec skončili tam, kde jsem s delšími běhy začal — u Třebůvky. Ne že bychom si nějaké hory nechtěli zaběhnout (já tedy určitě, Tomášovi možná jedno ultra už stačilo), ale Třebůvka se ukázala být pro začátek výhodnější v mnoha ohledech. Cílem běhu bylo jednak zdolat metu 50 kilometrů a jednak se pokud možno držet co nejblíže Třebůvky a kopírovat její koryto od pramene až k soutoku s Moravou.

Pokračovat ve čtení →

Latté life

I have never been what you’d call a crying man“ – těmito slovy začíná jedna z mých nejoblíbenějších knih od Stephena Kinga, 11/22/63. A vlastně jedna z mých nejoblíbenějších knih vůbec, nehledě na autora. Možná jste ji četli a možná se vám doma válí na polici a možná ji při stěhování obětujete, abyste dosáhli minimalistického zenu, každopádně velmi doporučuji a dokonce i žádám – přečtěte si tento skvost, který umně míchá realitu, fikci, romanci a jednu z černých kapitol nedávné americké historie (spoiler alert: hlavní postava cestuje časem, aby zachránila JF Kennedyho před atentátem).

Ani já se nepovažuji za člověka, který by běžně brečel nebo dával více najevo emoce. Jsem spíš blackbox, do kterého málokdo vidí přes tlustou černou stěnu (spoiler alert: nejsem tlustý vykrmený černoch), ale který svými vibracemi naznačuje, že uvnitř to vře a bouří. Přesto se v poslední době tu a tam objevily situace, kdy ani moje slzné ústrojí nevydrželo přetlak emocí.

Pokračovat ve čtení →

Beksiński na hranici

Nene, upálit bych tohoto polského malíře nechtěl. Jen se vracím k nedávnému tripu. Venku pomalu přitápějí pod kotlem a já vzpomínám na cestu do východopolského Sanoku, která se uskutečnila před dvěma lety v horkém létě. Cílem tehdy byla největší sbírka děl polského malíře Zdzisława Beksińského, který patří k mým nejoblíbenějším umělcům vůbec a který se v Sanoku narodil, žil a místnímu muzeu odkázal podstatnou část svých obrazů.

Sanok se totiž nachází v jihovýchodním cípu Polska až u samotných hranic s Ukrajinou, kousek od něj je mimo jiné i řešovské letiště, kam poslední týdny proudí vojenský materiál na pomoc Ukrajině. To máme první hranici. Hranice druhá je polsko-česká a těsně u ní se od června koná nová výstava Beksińského nazvaná Beksiński ve Slezku (Beksiński na Śląsku). Konkrétně pak ve městě Tychy kousek od Katovic.

Pokračovat ve čtení →

O’Dolores

Milá Dolores,

nějakou dobu jsme neměli šanci si popovídat. Před časem jsi zmizela; před časem, který se stejně tak zdá být vteřinou, jako celou věčností. Ve skutečnosti je mnohem kratší, než si myslím, než se mi mozek snaží v sérii logických klamů naznačit. Neztratila ses, dál existuješ v mém srdci, s láskou i bolestí, která k tomu všemu patří. Vím, věci minulé už nezměníme a tvůj odchod z mého světa je nezvratný, trápí mě však, že už nebudu mít možnost se tě zeptat: Proč? Proč?

Trápí mě, že slova, která jsi pod přívalem slz extrahovala ze svého nitra a svým andělským 🦆 hlasem doprovodila na tento svět ve vzpomínce na blízkého přítele, ta stejná slova jako odrazem od hladiny teď míří tvým směrem:

Pokračovat ve čtení →

Krátké animované filmy nominované na Oscara 2021 & kde je zhlédnout

Rok se s rokem sešel a na Oscarech opět soupeří — jak jinak — i krátké animované filmy. Loni se díky (kvůli?) pandemii kraťasy daly zhlédnout na placeném streamu ještě před samotným ceremoniálem, letos už se asi s koronavirem nepočítá (mé plíce po čtyřech týdnech intenzivního chrchlokašlání tvrdí opak), protože nic takového na internetech k dostání nebylo. Musel jsem tedy filmy sehnat pokoutně kde se dalo, nakonec se to na poslední chvíli podařilo, takže i vy si můžete užít ročník, ve kterém se objevily moc pěkné snímky, rekordní množství ženských ňader a také jedna krásná skladba. Ne, nejedná se o Mykonos, jehož absence v jakémkoliv fleet-foxovském seznamu bych trestal stonásobným opsáním věty „Kozúb nie je skutočné slovo“. Ale to už jsem trochu odbočil, vraťme se ke kraťasům:

1. Boxer a baletka (Boxballet) — Anton Dyakov

Boxer a baletka (Boxballet) — Anton Dyakov
Boxer a baletka (Boxballet) — Anton Dyakov
Pokračovat ve čtení →

Max

Je chladná listopadová noc, rozkvetlé jaro spálil letní žár a ten zase spláchl podzimní déšť. Stojím na mostě, pod kterým neslyšně proudí voda. Vítr mi fouká kolem uší – kéž by dokázal odvát myšlenky stejně jednoduše, jako hýbe spadaným listím sem a tam po chodníku. Rád bych se aspoň na chvíli zbavil monologu, kterým mě vnitřní hlas jako zbraní otočenou na sebe samého drží v roli rukojmího, nad nímž má neochvějnou převahu. Ne, nezbavím se ho ani hlasitým výkřikem k nebi, ani mi ho z hlavy nevytáhnou konečky prstů všeobjímajícího větru, tenhle hlas se nedá překřičet ani odvát. Je tam a každou vteřinu mi připomíná všechny neúspěchy, všechny ty pády do tmy a každé zaškobrtnutí, které mě na cestě potkalo. Každé rozhodnutí, které jsem z vlastní vůle udělal, zveličí do planetárních rozměrů. Malý fragment je najednou velehorou, která sedla na má prsa a ptá se – proč jsi to udělal? Co jsi za člověka, jaký smysl dáváš v tomto světě?

Pohlédnu na hladinu protékající řeky a vidím náš odraz. Jako bys vedle mně doopravdy stála. Ale je to jen iluze, kterou mě chce vnitřní hlas uvrhnout do nejistoty, podlomit mi kolena a z vnitřku lebky jen tak mimochodem upozornit: podívej se pořádně, oč jsi přišel. Ale tys tam nikdy nestála, šeptám neslyšně a snažím se monolog nezvaného hosta přetnout vlastní myšlenkou, která se z koutku snaží dostat ven. Mysl mám v mžiku v ohni, všechno hoří a myšlenka se jako uhlík ztrácí v plamenech vnitřního hlasu, pro nějž je logická argumentace neškodným soupeřem, kapka vody proti lesnímu požáru.

Lžeš. Sám sobě, všem kolem tebe i nezvanému hostu, který si vprostřed tvé hlavy nic nalhat nenechá. Stála tam, koukala dolů na náš odraz, ve kterém se zrcadlily samé otázky. Řekneš mi něco o povaze denního světla? Které z katalogu odpolední si dnes vybereme? Co bude po Guntherově smrti? Znělo to jako milenecké výčitky, ale teď, při vzpomínce na tebe už vím. Vím, že každý rozbolavěný atom v tvém těle byl smutný a každá další otázka jen oddalovala nevyhnutelné. Nakonec přišla poslední z nich – bylo to něco pod mojí kůží?

Stojím na mostě, je chladná listopadová noc a Odra mi teče pod nohama.

Každodenní běh: po 365 dnech

Tomuto článku předchází články Každodenní běhání po prvním měsíci a Každodenní běhání po půl roce.

Se svým každodenním během jsem 25. 10. přiklusal do cílové rovinky, odběhal jsem tedy celý jeden rok (nikoliv kalendářní) bez jediného vynechání, což jsem si před 12 měsíci vytkl jako cíl. Tento článek shrnuje moje dojmy a navazuje na pojednání o každodenním běhání po prvním měsíci a po prvním půlroce.

Nejdřív k motivaci, proč jsem do toho vůbec šel. Na to může nejlépe odpovědět jedině Forrest Gump:

I just felt like running — prostě se mi chtělo! Žádný hlubší smysl v tom není, neběhal jsem za práva žen, zvířat ani za světový mír; chtěl jsem jednoduše zkusit, jestli dokážu běhat každý den, zda mi to dovolí každodenní povinnosti, zdraví, rodina, únava a podobně.

Pokračovat ve čtení →

Krátké animované filmy nominované na Oscara 2000 & kde je zhlédnout

S animovanými kraťasy se dostávám k prvnímu ročníku tohoto milénia. Rok 2000 načal třetí tisíciletí a následující ročníky přinesly spousty a spousty originálních a krásných krátkých filmů, pro mě to však znamená konec s oscarovými kraťasy. Z různých důvodů jsem se rozhodl, že v oscarových kraťasech už nadále nebudu pokračovat.

Nepředpokládám, že bych se k nim ještě někdy vrátil, i když by to samozřejmě bylo pěkné. Za ten rok a půl jsem společně s Adel viděli přes stovku kraťasů — některé se zaryly do srdce a zůstanou tam navždycky, na některé si naopak ani nevzpomenu, protože se vypařily rychleji, než jsem k nim stihl dopsat recenzi. Lišce Adel děkuji, že ty desítky filmů se mnou poctivě nakoukala, že ke každému filmu přišla s vlastním protinázorem. Říkám protinázorem, ale jen málokdy jsme se na hodnocení nějakého filmu neshodli. Jak by také ne, jsme úplně stejní 🙂

Všechno hezké ale jednou musí skončit, a tak tedy přichází poslední ročník. Nabídne trochu netradičně pouze tři filmy — jako kdyby mi konec chtěly ulehčit a nemusel se prokousávat více filmy.

1. Father and Daughter — Michaël Dudok de Wit

Father and Daughter — Michaël Dudok de Wit
Father and Daughter — Michaël Dudok de Wit

Dojemný, melancholický film s velmi jednoduchým příběhem, a přitom s tak velkým zásahem. Ach, jak tyto snímky o pomíjivosti života nemám rád — vždycky mi připomenou, že všechno hezké jednou skončí. Tady je to navíc doplněné účelně jednoduchou kresbou, podmanivou hudbou a postavou dcery, která celý život čeká na svého tatínka. Tati, kdes byl? Tati, kdes byl, tys jenom stál a neřekls nic.

Pokračovat ve čtení →