Michal Kobelka

Dneska Prejt nevyjde. Nebo jinak – vyjde, ale pouze ve formě notičky, že dneska nestíhám nic sepsat. Dneska hodně učení ve škole, hodně práce v práci – finišování projektů před koncem roku (bude to těsný!) a k tomu vánoční večírek, první ze dvou. Nepříznivá konstelace k tomu, abych si na chvíli sedl a přemýšlel. Tohle je cheat day se všim všudy (včetně jídla, viz včerejší prejt), kterej můžu na Prejt použít maximálně jednou za rok a tímto ho vyčerpávám. Pokud by se příště stalo, že nebudu mít na sepsání čas, nechám ten den Prejt propadnout a tisícovka poputuje tím správným směrem.

Tímto děkuji všem pravidelným čtenářům. Zjistil jsem, že jich není zase tak málo a překvapilo mě, kdo všechno to tu čte. Tím spíš se musím příště vyvarovat hluchých míst, jako je toto. Ale psát Prejty dopředu nebudu – nemít někdy čas je součást hry a zároveň způsob, jak přispět na dobrou věc.

Rodičovství je skvělá zábava. Je to samozřejmě spousta starostí, ale těch radostí je mnohem, mnohem víc. Ale jednou za čas přijde takový tóčo, že člověk nestačí ani valit ty pověstný bulvy. Stalo se to s klukama už několikrát. Přišla krátká viróza, kluci jeden po druhým popadali jak domino a člověk neví, ke kterýmu dřív skočit s kýblem, aby zvratky nepadly nikoliv na úrodnou zem, ale někam, odkud se dají ihned exportovat do záchoda.

Tenhleten zvratkovír většinou přijde když to člověk nejmíň čeká, tedy ve spánku ve dvě ráno. Jakmile ho probuděj zvuky prvních dávivých zvuků a mozek ihned probouzí tělo, je člověku jasný, že v danou noc má se spánkem útrum a může si jít dát nabít mobil nebo Kindla, protože dávivé zvuky se budou ozývat tu z jedné, tu z druhé strany zhruba v půlhodinovém intervalu. Důsledkem je mučící metoda nespánku, kterou používal kdejakej nácek v koncentráku, ale vy se přece dobrovolně ke spánku ukládat nebudete když víte, že za 20 až 30 minut musíte vystřelit z postele, přiložit kýbl, případně přispěchat s haldou utěrek a čistit co se dá. Logistika kam poskládat tři kluky když zvracej a pomalu dochází suchej prostor a čistý ložní prádlo, to je taky kumšt. Díky bohu za ty sušičky.

Můj mozek jako by to včera vytušil, poslal mě do hajan už někdy v 9 večer, takže se dneska po té probdělé noci cítím vlastně docela čerstvej a stihl jsem mezi zvracením kluků i rychlý běh, oddělat si svoji práci a ještě s nimi mít zábavnej den. Momentálně kolem desáté večer, kdy sepisuji tyto řádky, na mě nejde žádná spací krize. Ono je jednou za čas dobrý dát tělu šok, ať nelelkuje. Zítra dám po dvou týdnech 100% stravování bez ultrazpracovaných potravin (je to neskutečná droga!) a po skoro třech týdnech bez čehokoliv sladkého (dneska jsem do koše vyhazoval Edův nedojezený Key Lime Pie, RIP!) tělu taky pořádný šok, až do něj na vánočním večírku naházím první poslední. Bude šok, připrav se!

Změna práce je pro mě vždycky až moc velkej krok na to, abych s tím byl v pohodě. Zažil jsem kamarády, kterým nevadilo měnit práci třeba co dva roky a byla to celkem v pohodě strategie – člověk se naučil co potřeboval a pokud už se neměl kam posouvat, šel se učit něco nového někam jinam. Pro mě je to ale hrozně velkej krok do neznáma a když už si jednou na nějaký kolektiv zvyknu a je mi v něm dobře, tam nerad měním. Stejně tak se dokážu naplno uvolnit, když už vím co mám dělat a jsem na nějaké úrovni, tak nějak zajetej.

Ve škole jsem si zvykl. Cejtím se zajetej. Doba hájení skončila, po třech měsících výpověď nepřišla, naopak slyším pozitivní reakce a s žáky mám super vztah. Když jdu po ulici, hlásí se ke mně. Potěší to pokaždé. Po třech měsících už taky vím, za kým z kolegů skočit, kdo mi bude ochotný pomoct s čím a komu můžu být zase nápomocnej já. Už se tam cítím dobře, nemotám se po chodbách jak vítr v bedně. Jak to nazval Red v Shawshanku: institutionalized.

Díky tomu už taky zkouším víc experimentovat ve výuce. Tento týden jsem vzal do třídy NERFky a povýšili jsme hru s robotama, kdy se žáci navzájem programovali. Minule po třídě sbírali suroviny a směňovali je se mnou za bonbóny, teď byl souboj s bossem. Cílem bylo, aby dokázali použít podmínky a cykly, reagovat na náhodné události (hod kostkou určoval, jestli budu mít v ruce světelný meč, nebo NERFku a žáci se museli ve „zbrojnici“ poté na mě nachystat). Schola ludus. Samozřejmě jsem to doprovodil výkladem o tom, že reálně jsou zbraně špatné.

Chtěl bych mít neomezeně času na vymýšlení podobných aktivit. Ale to bych musel asi jít učit na full-time. A to nevím, jestli mě láká.

Existuje několik stupňů pekla. Teď teda nemyslím to opravdový peklo který zažívaj lidi po celým světě, třeba válku nebo genocidu, s tím bych to nerad srovnával a vím, že ani omylem se jim tyhle pekla, o kterých budu mluvit já nedají srovnávat. Takže nechci znít nevděčně, protože já tu budu řešit jen věci z ranku first world problems a dobře vím, že to můžou dělat jen lidi, který doopravdy nic netrápí.

Nebudu chodit kolem horké kaše. Taková vánoční besídka vašich dětí, kterou jste nuceni absolvovat, protože vaše děti jsou nucený ji absolvovat, to patří někam na do TOP 3 peklíček. Já vím že si teď trochu podřezávám větev, rozhodně nechci shazovat práci svých kolegů, kteří s dětmi nacvičují písničky, scénky a tak všelijak podobně. Věřím, že je spousta rodičů, prarodičů a širokého příbuzenstva, kteří to naopak milují a užívají si to. A vidím jich tu okolo spoustu.

Já ale marně přemýšlím, jak si mám užít to, že sezvané publikum zhruba o polovinu překračuje kapacitu sálu (o čemž samozřejmě všichni vědí, že kapacitně nedostačuje a všichni se sem nenacpou), kvůli čemuž se vzduch stal nedýchatelný už zhruba po 3,14 píkosekundách. Člověk si připadá jak kdyby spadl do drtičky na větve, která ho vyplivla na židli bez možnosti se hnout na jednu či druhou stranu, protože jsou tu všichni namačkaní jak v rozšlapané piksle od okurek.

Moc nepomáhá ani to, že aby člověk došel na takovou akci v zimě, je dobré mít teplé spodní prádlo a kvalitní zimní obuv, takže se pak v sále škvaří jak sádlo. Nemluvě o tom, že v tomhle předvánočním období plném chrchlů a bacilů je naprosto ideální narvat všechny lidi do jedné místnosti a nechat je, aby pochytali všechno, co se dá. Milerád bych si zašel na besídku jedné kontaktní třídy svého syna, kdybych věděl, že za 20 minut bude konec, nebudu kolem sebe mít 300 dalších lidí v přeplněném sále a nebude to trvat dvě hodiny.

Ale jak říkám, tohle je pořád first world problem, díky za ně.

Edit: ale bonusového bod dávám za to, že děcka zpívaly na verzi Christmas is all around me od Billyho Macka. Nikdy nikomu neberte drogy!

Tak už je to zase tady. Konec roku se blíží, Vánoce budou za dva týdny a nezbývá než bilancovat. Ale prdlajs, já se s nějakým bilancováním babrat nebudu, radši hledím dopředu. Nacházím se v životním období, kdy se na Vánoce vyloženě těším. Hrozně mě baví shánět dárky, balit je, poslouchat u toho soundtrack k Sám doma nebo mít puštěnou nějakou hezkou pohádku. A pak s klukama stavět Lego, který jsem jim koupil.

Včera jsme s klukama pekli cukroví. Malá vsuvka ohledně mého bez-cukrového období: od 24. 11. jsem se nedotkl sladkého. Včera, když jsem měl před sebou plechy plné lineckého cukroví mě ani nenapadlo, že bych si něco dal. Souvisí to hodně s tím, co jsem psal v Nápomocným prejtu ohledně celkové změny ve stravování. Včera večer jsem si naplánoval, že si dám po dlouhé době brambůrky — za odměnu, že teď jím jak bych měl. A světe div se, já sem na ně vůbec neměl chuť a nic jsem si nedal. Zázraky se dějí. Nemám žádný propady, hladový okna, chutě, cukr nelítá jak splašenej atakdále. Což neznamená, že někdy nemůže chuť na nějakou prasárnu přijít.

Ne vždycky jsem se na Vánoce těšil a byla i doba, kdy jsem je nenáviděl. Ne z nějakýho malichernýho důvodu, jako že bych byl třeba v goth fázi a chtěl tím rodičům trochu pocuchat nervy. Ale v jisté době byly Vánoce naprostej chaos plnej nervozity, hádek, křiku a následně i výčitek, za co všechno se utratilo. Svátky klidu a míru my ass. Snažil jsem se Vánoce v té době bojkotovat a snažil jsem se na to jít i opačně a dělat, že se nic neděje. Ale uvnitř se toho děje hodně, jakkoliv je navenek ta fasáda krásná. Bylo to utrpení.

Už žádné přetvářky a žádný chaos plný nervozity. Teď mám svátky klidu plně ve své moci.

Konečně sem si našel čas na finálovou sérii Stranger Things a….. Nic. Nemůžu se do toho ponořit. Nehltám to jako předchozí série a snažím se identifikovat, proč to tak je.

Problém č. 1, a ten jsem měl i s TO a TO 2: zatímco v prvním díle hraje skupinka sympatickejch dětí, o které se člověk ještě má tendenci bát, v pokračování se má divák bát o partu dospělých. Jako vim, že existujou i horory, kde se dokonce i o ty dospělý bojím, ale v případě TO 2 mi to spíš přišlo směšný vzhledem k tomu, jakým digitálním patlaninám čelili. No nic, partička z Hawkins nám vyrostla, produkční pauza je hodně znát a ta parta smolařů už zkrátka nevypadá jako před deseti lety. Nejvíc je to vidět na El, která v první sérii jen koukala, civěla a kroutila očima, na což ještě herectví Millie Bobby Brown stačilo, zatímco teď už má dokonce i něco předvádět a je to teda pořádná bolest pro oči. V tomhle prostě s dospěním dětských představitelů ztratil seriál kouzlo.

Problém č. 2: méně je někdy více. Líbilo se mi, jak každá série postupně přidávala na obrátkách, ale šlo to hezky postupně i v rámci série. U páté sérky mi přijde, že se jde all-in hned od prvního dílu. A mě to nějakým způsobem irituje, že se nejde krok po kroku, ale zhurta. Skoro se nechytám, protože se jde hned od začátku do šíře a ztrácím se v tom.

Problém č. 3: člověk se toho přejí. Tady mohla pauza fungovat dvěma způsoby: jako regenerace po předchozích sérii a zvýšení napětí před pátou, nebo jako vytržení z dění vlivem fakt dlouhého meškání. U mně se bohužel baterky nedobily a fakt mě ta pauza jen vytrhla z kontextu. A je asi těžký přicházet pořád s něčím novým, neokoukaným – ve čtvrté sérii se to povedlo, teď to na mě nefunguje.

Věřím, že se blížíme do nějakýho epickýho finále, ale zatím se mi nepodařilo do toho proniknout a snad poprvé v životě jsem u Stranger things vzal do ruky mobil a chvíli si něco googlil, aniž bych měl snahu to nějak pozorně sledovat. Doufám, že se to ještě otočí, protože pro mě je momentálně momentum ztracené.

Snažím se věci moc nehromadit, ale ono se to daří jen tak napůl. Vím jak se říká, že osvobozuje když se člověk zbaví majetků, někdy k tomu třeba dospěju že, ale do té doby budu balancovat mezi věcma který chci mít a svobodou.

Knížky hromadím už tak dlouho, že je nemám kam dávat. Z racionálního pohledu je to ta nejhorší investice. Kdybych místo knížek ty peníze dával do akcií nebo investoval jakkoliv jinak, a k tomu si zaplatil za 150 korun (čili tak za třetinu ceny JEDNÉ KNÍŽKY) na rok knihovnu, mohl jsem teď místo plné knihovny mít koupený byt. Jenže já prostě ty chudinky knížky nemůžu nechat v regálu, smutný a opuštěný; nemůžu dovolit, aby si je t knihobotu nebo reknih odnesl někdo, kdo se o ně nebude hezky starat.

Letos jsem přečetl devatenáct knih, možná to do konce roku zaokrouhlím na dvacet. Koupil jsem jich asi víc než jsem přečetl. Tomu se říká economy 101. Ale jak už jsem psal v jiným prejtu, tak moje děti knížky milujou a ona i ta přítomnost knih v knihovnách dělá svoje, ne že ne.

S hudbou to je ještě horší. Za cenu jedné gramodesky, kterej už tak 4 roky nemám na čem přehrávat, protože sem línej odvézt gramec na seřízení a opravu, mám zaplacený roční předplatný YouTube Music. Jenže já prostě ty fyzický média miluju, a gramodesky s nádhernejma přebalama obzvlášť. Protože těch desek nemám zase tolik (ale řádově už to desítky jsou), dokážu si poměrně přesně vybavit, kdy jsem si kterou kupoval, v jaké životní etapě jsem se nacházel atakdále. Jsou to časový placatý bobule na hroznu mýho života.

Včera sem si na chvíli vytáhl alba s hokejovýma kartičkama a chvíli jsem se v nich přehraboval. Nostalgie jak cyp, sbírám je od prvního stupně základky, takže už přes 30 let. Jednou mi na základce čórli celý album, jejda to bylo mrzení. Některý série sbírám od té doby a pořád nejsou hotový. Nespěchám na to. Ultra Fleer 95-96 byla moje nejoblíbenější série už tehdy a pořád k ní mám srdcovej vztah, jakkoliv je to vlastně nejlevnější a z designového hlediska ne moc povedená série.

Klidně bych mohl vlézt na Aukro a celou sérii koupit, nestojí to zase tolik. Vlastně by to vyšlo mnohem levněji, než když to sháním všude možně po jednotlivých kusech nebo po lotech. Ale to by byla zkratka k úspěchu, kterou absolvovat nechci. Tenhle pečlivě budovanej svět jednotlivých kartiček, který přibývají šnečím tempem pár kusů do roka, kdy si něco přikoupím jen když mám chuť za tohle utrácet, vlastně naprosto přesně odráží to známý přísloví o tom, že i cesta je cíl. Já vlastně do toho finálního stavu chci pořád jen směřovat, ale ne do něj dojít, tím totiž zanikne. Baví mě sběratelství samotné, ale nebaví mě to vlastnění, nechci se kochat plným albem, chci si užívat cestu k němu.

Zkontaktoval jsem se po delší době s kámošem z vejšky, který sešel z očí a tedy i z mysli. Ale furt tam někde v hlavě je, párkrát do roka jsme si napsali, i když ta frekvence pomalu slábla a zápal pro společný hovadiny dávno vymizel, protože ty se po telefonu moc dělat nedají. A že jsme jich na vejšce zažili… No ale tak nějak člověk žije ten svůj život, nemá moc důvod si myslet, že se někde jinde něco děje, proč taky, že. A tak se jen tak zdvořilostně ptám jak se vede. No nahovno kamaráde, řeším dvě krize zároveň… Táta je smrtelně nemocnej a ve vztahu řeším to co jsi kdysi řešil ty. Fíha, jak z čistýho nebe. Tak zase zpátky nohama na zem.

Dneska umřel Hezuc z Ranní show. Jako já sem ji už tak posledních 20 let neposlouchal, občas mi tam skočil minutový kousek když jsem přepínal stanice v autě. Je to jen čirá nostalgie, ale přecejen v člověku trochu zamrazí. Když umřel papež Jan Pavel II., brečel jsem. Ne snad proto, že bych byl věřící, to nejsem. Ale bylo to jako by se zbortil jeden z pilířů, na kterým sice můj MŮJ svět nestál, ale notně jím byl podepíranej; člověk sice mně vzdálenej, ale přesto takovej, kterýho jsem registroval od té doby, co jsem začal vnímat svět kolem sebe. A najednou nebyl. Stejně tak mě zasáhla smrt Michaela Jacksona, kterýho jsem fakticky nikdy moc neposlouchal. Ale zprávy o jeho koncertě na Strahově nebo na Letný, jeho kontroverze, setkání s Havlem, zkrátka všechno to co člověk nasával jak houba z mediálního prostoru hned od narození se najednou vypařilo a místo pilíře je prázdno.

Hezuc byl taky takovým podpůrným pilířem – pilířem, o kterým je člověk přesvědčenej, že tu tak nějak vždycky je a bude. Kolikrát jsem přemýšlel jak dlouho vlastně tu Show s Marešem potáhnou a kdy přesně už zhodnotěj, že by to dělat neměli. Loterie života zvaná osud rozhodla. Se zmizením každýho jednoho z těchto pilířů se destabilizuje můj vnitřní svět. Je potřeba stavět další pilíře – spoustu malých, záchytných bodů. A i takové pilíře, které jen nepodpírají, ale je na nich závislé další bytí, stabilizace vesmíru.

Dostal jsem se do zajetí svých vlastních rozhodnutí a začínám trochu pociťovat všechny ty povinnosti, který na mě doléhají. Jako bych byl pořád tlačenej dopředu neviditelným buldozerem, kterej by mě přejel, pokud bych se na chvíli zastavil. Není to stížnost, takhle jsem si to zvolil, jen je toho prostě hodně. A začínám se cítit jak se asi cítí hodně zaměstnaní lidi a začínám i trochu chápat moje kamarády, kteří toho mají opravdu hodně, nemají nikdy čas a vždycky sem trochu zpochybňoval, že si nedokážou najít ani tu blbou chvilku, abychom se třeba potkali. Já už si teď ty chvilky, které bych chtěl věnovat ne-esenciálním věcem, taky moc nedokážu najít.

Trochu oleje do ohně přilívám i tím, že chci kulturně žít. Kdybych odmyslel všechny kulturní akce, na kterých jsem byl za poslední dobu, vlastně bych se poměrně dobře dokázal vejít do nějakýho normálního časovýho rámce. Ale každá tahle akce odsunula povinnosti o trochu dál do budoucnosti, kde se to na sebe nabalilo a koule už se vesele motá po svahu dolů a nabírá další a další věci. O víkendu jsem celou sobotu zabil koncertem v Praze, v neděli jsem se z toho ještě trochu vzpamatovával, protože jsem vlakem dojel zpět ve tři ráno. Tohle si pražští a okolopražští spoluobčané možná ani neuvědomují, že mají ty nejlepší koncerty, divadla a výstavy na dosah frňáku a nemusí se pak plahočit domů ještě tři hodiny vlakem, kterej možná ani na peron nedojede, nebo zůstane v půlce cesty stát v polích.

Každopádně se teď cítím, jako bych měl itinerář rozplánovanej na minuty. Kamarádovi jsem už asi 5x nezvedl telefon, protože jsem buď učil, nebo jsem zrovna byl ve spěchu a někam přebíhal, abych něco stihl. Kájo, promiň! Nejméně potřebné věci se tedy stěhují z mého todo listu a bohužel mezi ně patří i ten sport. Snažím se vyběhnout aspoň dvakrát týdně – já, který skoro tři roky nevynechal ani jeden den. Al doufám, že to je jen ten první rok učení, který mi bere hodně času i mentální kapacity, jak co zařídit, co koho a jak učit, co jim vymyslet aby je to bavilo.

Není to ale příjemný pocit, být neustále tlačen kupředu. Chci to vybalancovat, chci umět lépe plánovat a nenechávat věci na poslední chvilku. A co nejvíc věcí delegovat, nebo se jich zbavit, pokud nejsou k ničemu. Znáte ten motivační vtípek, že? Rád běhám. Když mi některý den běh nevyjde, tak si druhý den přidám 20 minut navíc. Dneska mám běžet jeden rok, tři měsíce a 14 dní.

Trochu pyšnej jsem. Jak jsem žáky připravoval na Olympiádu mediální gramotnosti a nezvolil jsem nejjednodušší možnou cestu (pustit jim pár videí na internetu), ale fakt jsem se tomu věnoval a probíral to s nimi, tak se to hádám vyplatilo. Jedna žákyně skončila ve své kategorii na 89. místě v celé republice (kde soutěžilo 23 tisíc žáků) a další žák byl ve své kategorii 221. z asi 17 tisíc. Oba postoupili do regionálního kola a já se tak s nimi podívám někam do světa a poprvé zkusím, jaké to je doprovázet žáky na nějakou soutěž. Spousta dalších žáků byla úspěšnými řešiteli, avšak bez postupu do dalšího kola.

Jsem pyšnej i na sebe. Chtěl jsem ve třídách, kde učím programování (tzn. víceméně ve všech), udělat to programování trochu zajímavější, aby to nebylo pořád jen civění do obrazovky. Už jsem to měl v hlavě delší dobu, ale teď s počátkem adventu, kdy je nálada trochu uvolněnější, jsem si konečně řekl, že to zkusím. Stálo mě to večer plánování, vymýšlení, ladění, šel jsem spát až po půlnoci, ale ta odezva za to stála. Ve zkratce jsem nechal žáky programovat své spolužáky, kteří představovali roboty; museli poslouchat příkazy svého programátora. Z Divukraje (skvělá desková hra) jsem vzal plastové suroviny a rozmístil je různě po třídě. Čtyři barevné pásky – startovací čáry – jsem ve třídě nalepil na různá místa. Přidal jsem nějaké překážky (provázek natažený mezi stoly představoval laser = náhlá smrt) a nakonec žákům rozdal tahák s příkazy, kterými mohou svého „robota“ ovládat.

Pak jsem ještě díky AI vygeneroval několik různých scénářů, např. Startuješ na červené čáře. Seber bobuli, pak jantar a přines je do směnárny. Ve směnárně byly nachystány bonbóny (pro všechny ty třídy už to pár stovek stálo, a to ještě nemám všechny za sebou) – který robot zvládl cestu bez chyby, mohl směnit suroviny za dva bonbóny pro sebe i svého programátora. Mělo to celkem dobrý ohlas, žáci chodili po třídě, vyměřovali kroky, zkoumali jak projít třídu co nejefektivněji, někteří to obohatili o své vlastní příkazy (některé opravdu vtipné). Celkově super zážitek, který jim měl ukázat, že programování v reálném světě a programování v počítači není až tak rozdílné, robot (nebo počítač) prostě vykonává, co mu říkáme.