Michal Kobelka

Ze všech oscarových nominandů jsem se asi nejvíc těšil na Citovou hodnotu, a to hned z několika důvodů: Renate Reinsve, Stellan Skarsgård a Elle Fanning (Dakotu mám pořád radši, ale co už) před kamerou, Hania Rani (Glass!) u piána coby hudební doprovod a příslib rodinného dramatu, které mě na první dobrou oslovilo. Od Triera jsem zatím žádný snímek neviděl, takže mě mohl překvapit i neokoukaný styl z dalekého Norska.

A bylo to super. Kdybych měl vybrat jen jedinou oscarovou nominaci, kterou bych filmu přál proměněnou v zisk sošky, pak tu pro Renate Reinsve. Ta naprosto přirozeně zahrála někoho, kdo chce hrát, ale nemůže hrát, protože si celý život na něco hraje, a jí už nebaví přetvářka a hry; její otec – režisér (Stellan – nominace na Oscara v pořádku) by si přál, aby hrála v něčem, co sám napsal, aby se zbavil viny za to, že si s ní nehrál, když byla ve věku na hraní, a teď má pocit, že se po skoro 40 letech citového odloučení hravě stane milujícím otcem. Hračka…

Film mě zaujal už úvodním podobenstvím o domě, během dvou tří minut jsem byl vtažen do příběhu skrze prkna a trámy vrzající věkem, na kterých se odehrávala propletená rodinná etuda jedné famílie. Ve výsledku to mělo hodně silné momenty, občas se film pomaličku táhl, ale nebylo to na škodu. Oscara za snímek bych tomu asi nedal, ale film moje doporučení určitě má.

Jedna činnost mě poslední dobou hodně baví – pečení. Koláčů a sladkého obecně. Mě to bavilo už tak posledních šest, sedm let, ale teprve poslední rok dva je to fakt čirá radost. Z něčeho, co mě bavilo (ale zároveň vyčerpávalo, protože jsem musel pořád přemýšlet nad tím co dělám) se najednou stalo něco, co mě baví a zároveň nabíjí, protože jsem všechny ty činnosti dostatečně nasál a teď jsem v nich kovanější. Takže místo přemýšlení a vážení každého gramu mi to teď jde od ruky. Ne že bych se někdy po třicátépáte nepodíval do receptu, na kolik se peče banana bread, ale celkově je to teď pro mě relaxační činnosti.

Ale zatím teda nepeču nic extra těžkého, apple pie je možná to nejsložitější, co sem kdy pekl. A to není vyloženě složitej koláč, jen hodně pracnej. Jsou ale obory v pekařině, který mě hodně lákají a zatím si na ně netroufám, protože vím, že ze začátku určitě pohořím. Budu to prostě muset dostat do ruky stejně, jako jsem dostal ty předchozí pokrmy. Ale to co bych chtěl zmáknout už je o dost vyšší level a já tuším, že je potřeba se na to trochu nastavit a nenechat se odradit prvním pokusama, vědět, že ze začátku to fakt budou jen pokusy. Ale postupně už si na to nakupuju náčiní a určitě se do toho letos ponořím.

Kdo ví. V době, kdy mě AI může v zaměstnání reálně nahradit, je možná ta vysněná kavárna s domácí pekárnou, kde se plátek banana breadu prodává za 59 korun a flatwhite za stovku, přecejen ještě validní možnost. Jen by to asi nemohlo být v Moravské Třebové. Nedávno zde skončila kavárna, kde jsem to měl moc rád, dělali to super lidi a dělali to dobře, a stejně je to neuživilo. Škoda.

O deskovkách už jsem tu psal vlastní prejt, ale ten dnešní na něj trochu navazuje. Hodně deskovek mi doma leží, protože se mi hodně líbily vzhledově, komponentama, byly na ně skvělé recenze apod. Chtěl jsem je tedy logicky vlastnit a doufal jsem, že si je někdy do budoucna zahraju s klukama nebo s někým, kdo bude deskovky žrát jako já. Lidí, co by měli rádi deskovky, je spousta; lidí, kteří mají čas hrát deskovky je hrozně málo, protože práce, rodiny apod. Naprosto to chápu.

Jednou takovou hrou, která mi dlouho ležela v polici bez povšimnutí, je karetka Momidži (viz profil na Zatrolených hrách) z roku 2021. Tuhle jsem chtěl z jednoho jediného důvodu: je nádherná! Ne, že by recenze byly špatné, spíš naopak. Ale mě zaujala hlavně svým estetičnem. Slovo momidži odkazuje na barevný podzim v Japonsku, na krásně zbarvené listy javorů, na japonské zahrady plné barev. A přesně to je ve hře vaším cílem: sbírat krásně zbarvené listy, tvořit z nich úhledné kupičky, přidávat k nim žaludy. Podzim je pro mě kouzelné období plné protichůdných pocitů, vůní a barev (o čemž už jsem se také rozepsal v prejtu), takže mi tahle hra velmi rychle přirostla k srdci.

Deskovky miluju ze stejných důvodů, jako miluju krátké animované filmy. Každá z nich je unikátní svým vizuálem, stylem vyprávění, pointou nebo tématem, které chce přednést světu. Některé zabaví na 4 hodiny a stále nejsou dobojované, některým stačí 10 minut, ale zážitek může být obdobný. Většina deskovej se pyšní vymazlenou estetickou stránkou. A já se momentálně, v tomto šedém nečase inverzního charakteru, opájím všemi barvami podzimu díky deskovce Momidži. A dávám jedno velké doporučení:

Za ten půlrok co učím jsem si postupně rozdělil žáky na takové tři skupiny. První z nich jsou snadno zapamatovatelní, protože se rádi projevují (pozitivně i negativně). U nich jsem neměl problém si je zapamatovat hned po první či druhé hodině, protože tomu šli sami hodně naproti. Druhou skupinou jsou ti neviditelní, které se doteď neodvážím oslovit jménem, protože bych ho určitě popletl. Snažím se každou další hodinu si zapamatovat jednoho nebo dva žáky navíc z každé třídy, ale je to jako bych do hlavy tlačil něco, co se slévá v jednu velkou šeď. Jejich neviditelnost nesouvisí s tím, jestli jsou dobří nebo špatní žáci, jde čistě jen o jejich touhu nevyčnívat, být někde ve stínu.

Třetí skupinou jsou takoví žáci, na které si dávám pozor. Nikoliv ve smyslu ohrožení mého, ale ohrožení jejich. Dávám na ně pozor svým bdělým okem. Jsou to žáci, o kterých jsem věděl, nebo jsem se postupně dozvěděl, že jsou nějak ohrožení. Nebo aspoň v mé mysli jsou ohrožení. Vysvětlím: jsou to děti, u nichž vím, že jejich zázemí doma je řekněme nevyhovující, rodinná pohoda moc neexistuje. Jsou to děti, u kterých opakovaně zažil, že jsou terčem posměšků svých spolužáků; jsou to žáci, u kterých vidím, že jen to, že s nimi mluvím a zajímám se o jejich běžný život mimo mantinely předmětu, který vyučuju, jim nějakým způsobem pomáhá, že jim někdo naslouchá v době, kdy to třeba nikdo jiný nedělá.

Jeden takový měl ve škole kázeňské problémy. Bohužel vím, co všechno se mu v životě událo a čím si prošel, jak ho postupně odkopli oba rodiče, se kterými tedy nevyrůstá, a jaké další věci se mu staly, které bych nepřál dospělému, natož dítěti. Měl tu startovní pozici do života extrémně vychýlenou od normálu a to se velmi odráželo v tom, jak životem proplouval. V každé hodině jsem se snažil mu nějak pomoct, podpořit ho, nebo jen vyslechnout co má na srdci. Často začal jen tak mluvit, ptal se, povídal o něčem co zažil. Nechal jsem ho.

Minulý týden jsem na začátku hodiny dělal prezenčku a vidím, že není ve třídě. A spolužáci mi úplně mimoběžným tónem zahlásili, že už nepřijde. Přestoupil jinam. Chvíli jsem zůstal stát jako přikovaný. Je to jen jeden žák, titěrná část z celku. Ale stejně mě to nějak zasáhlo. Jako bych přišel o část sebe, kterou jsem mu dával. Přemýšlel jsem, jak může chlapci, který toho má v sobě tolik, pomoct přestoupit jinam. Svoje problémy nenechal na prahu naší školy v aktovce, nezmizely mávnutím kouzelné hůlky. Ponese si je s sebou, v sobě, kam je zaseli jiní. Hrozně rád bych se mýlil, chtěl bych aby to nebyla pravda, třeba mu v nové škole opravdu bude lépe.

Někdy ztráta zabolí na místě, kde bych to vůbec nečekal.

Zase sem se jednou ukafoval. Nedával jsem si pozor, pil tři čtyři kafe denně a skončilo to jako obvykle: jakmile jsem nějakej den drogu nedostal do krve, cejtil sem se unavenej až malátnej. Je to tak vždycky – když je kafe už moc, tak se z nakopávače a stimulantu stává povinná položka, bez které tělo odmítá normálně fungovat.

Dostat se z tohohle režimu je celkem jednoduchej reset: první den bez kafe vás bolí hlava hodně, druhej den trochu a třetí den už je tělo víceménně stabilizovaný na ne-kafovým režimu. Dal jsem si po necukrovém prosinci únorovou výzvu „jedno kafe denně max“ (s možností využít třikrát žolíka a dát si dvě, kdybych chtěl do nějaké hezké kavárny a jedno už měl za sebou). A dobrý, tělo si odvyklo.

Já mám kávovou kulturu dost rád, v tohmle se bez nějakýho ostýchání rád zařadím do skupiny kavárenských povalečů. Rád objevuju hezký kavárny na hezkých místech, na dovolených nebo výletech mě baví koukat na cílovou destinaci skrze kávovej filtr nasazenej na očích. Ten mi v mapách automaticky hledá útulný podniky, které si rád ukládám na seznam „tady si chci dát kapučínko“.

Zatím všechny moje investice do krypta vypadaly nějak takto: čekání, až krypto padne trochu dolů. Nákup. Hej bingo, vychytal jsem lokální dno, teď už to půjde jen nahoru!

Přesně v ten okamžik začal krypto trh padat ještě víc – někdy pomalu, někdy strmě. Strmě třeba teď naposledy. Fakt jsem myslel, že jsem vychytal ideální dobu pro nákup, krypto bylo o 25 % dole oproti maximu, Ethereum dokonce o 40 %. Ideální čas pro nákup. Ale trh je neúprosný a poslal to ještě níž, a to tak že hodně.

Panika? Nikoliv. Za pár měsíců jsem byl s kryptem zase na svým, respektive jsem prodával s větším či menším ziskem. Zatím jsem na tom nikdy neprodělal. Zkrátka – HODL. Pokud budete chtít příště investovat, nejdřív se zeptejte, kdy to tam budu sypat já. A tak dva tři měsíce počkejte. Úspěch zaručen.

Té opustil/a skupinu

Hrklo ve mně. Zastavil jsem se na chvíli a přemýšlel, co to všechno znamená. Svět se mi zatočil třikrát dokola. Vim moc dobře co to znamená, vím to doprdele až moc dobře. Malý gesto, smazání jednoho jména z databáze účastníků skupiny. Malý gesto, ale předzvěst velkých věcí. A stejně jako Voldemort byl původcem velkých věcí, které ale nebyly vůbec pěkné, nebudou ani tyhle věci pěkné. Té se odebral z běžecké skupiny.

A hned druhej den ráno si nás svolal. Je to blbý, přeřadili mě na paliativní péči. Klasická medicína mě nezachrání. Kurva, o paliativní péči nechci slyšet mluvit kohokoliv v okruhu tří miliard kilometrů, ani kdyby to byl můj největší nepřítel. O paliativní péči nechci slyšet mluvit svoje kamarády; od nich chci slyšet, že se to povedlo, chci vědět, že to bude dobrý.

Tohle není nekrolog. Já věřím a vyškrabávám zbytky optimismu z koutů srdce. Věřím, že se to ještě otočí. Věřím, že plány, jak budeme ve stáří pořád běhat a vzpomínat na všechny ty řeky, se splněj.

Některý vzpomínky jsou už nadosmrti uzavřený v nedobytné kobce vlastní mysli. Ani kdybych se rozkrájel je už nedokážu z hlavy vyextrahovat. Zatím? Uvidíme, jestli někdy bude technologie natolik úžasná, že by dokázala „přečíst“ všechno, co jsem kdy do hlavy zapsal.

Vzpomněl jsem si na jednu písničku, kterou jsem někdy po začátku tohoto milénia poslouchal. Ale nebyl to žádný pop-song, který by hrával v rádiích, tuhle mi někdo poslal nebo vypálil na CD. Znělo to jako nějaký kostelový varhanní disco beze slov, melodii už si stěží vybavím. Vím jen, že tehdy se mi do mozku song vypálil. A pak zmizel. Ale někde tam uvnitř mé hlavy pořád leží, mapu k němu jsem však nenávratně ztratil.

Nemám v podstatě žádnou možnost, jak se k songu dostat. Vím jen, že existuje, ale žádné záchytné body, které bych AI nabídnul, nemám. Pravděpodobně to byl jen nějakej klubovej song bez názvu. Možná kdybych zapojil celej internet, reddit a všechny kvantový počítače světa, dokázal bych ho najít. Ale ono by se taky klidně mohlo stát, že bych si ho poslechl, zjistil, že ta utkvělá představa je o 100 % lepší než realita, čímž by vlastně celá ta vzpomínka přišla o svoje kouzlo. Takhle můžu nostalgicky vzpomínat na song, kterej mi kdysi učaroval a nestihnul se mi zprotivit.

Při tomhle psaní se mi vybavila ještě jedna vzpomínka. Kdysi jsem v rádiu slyšel nějakej song. Říkal jsem pak na gymplu do placu, že se mi líbil a že sem ho slyšel někdy v sobotu večer v pořadu Dance Extravaganza na Evropě 2. A chytil se toho Šnoblis, že ho taky slyšel. A že si ho určitě kdysi pouštěl i jeho táta na nějakým CD, ale těch že má hrozně moc a není ve Šnoblisovejch silách ho hledat. Pár týdnů až měsíců jsem žadonil, ať to aspoň zkusí. Nakonec teda polevil. Vzal první náhodný CD, pustil první song. A byl to on.

Inu, svět je malý a o náhody tu není nouze. A tady si tu sračku můžete pustit:

Naplánoval jsem si dneska víc činností, než kolik se dá reálně stihnout. Teda, dají se stihnout, ale jen tak tak a za oběť jim padne spánek, který už měl touto dobou dávno převzít otěže. Prejt sepisuju v době, kdy do konce dnešního dne chybí už jen pár desítek minut. To mi sice dává ještě celkem dobrou rezervu pro dnešní dílek do celkové prejtí skládačky, ale po něm mě ještě čekají přípravy do školy, které mám rozdělané a nedodělané.

V práci jsem se dneska celkem zdržel, chtěl jsem dokončit některé rozdělané věci. Na odpoledne jsem naplánoval generální úklid, který jsem odkládal tak dlouho, že už mě ten nepořádek začal iritovat. To se moc často neděje, prach není můj nepřítel, ušmudlaná podlaha funguje stejně jako čistě setřená, ale po nějaké době už červ v hlavě vrtá a zpívá pořád dokola písničku o tom, že některý věci odkládám až moc dlouho.

Na dnešek padl i longrun, který nakonec nebyl tak long, jak bych si přál. Ale věděl jsem, že dlouhým během den nekončí a teprve po něm začnou ty opravdové povinnosti, které přehlídnout nemůžu. Pustil jsem se do příprav, s osmáky začínáme úplně novou kapitolu a je potřeba se na to připravit. Ale kromě úklidu a běhu jsem si ještě na dnešek naplánoval Jednu bitvu za druhou, čtvrtý film z Oscarového klání, který jsem chtěl zhlédnout. Jindy tento týden bych si na něj čas neudělal, tak jsem „musel“ dnes. Film fajn, Leo hrát špatně neumí, téma mě zaujalo a přemýšlel jsem, jak moc se film snaží reflektovat aktuální dění v USA i ve světě. Nebyla to úplná pecka, nebyl to úplně film, který bych někdy musel vidět znova, ale kvality má.

Bohužel – bohužel tedy z mého dnešního itineráře – trval skoro tři hodiny. Odložil jsem přípravy na hodinu stranou, abych mohl mrknout na dlouhý film, a teď se to jako bumerang vrátilo. Ale pokud mi někdy něco šlo, tak pracovat v časovém presu. Na VŠ jsem projekty řešil převážně poslední týden před odevzdáním, sešlo se jich třeba hned několik i s půlsemestrálkama. A já jsem věděl, že musím na týden zapnout všechny obvody v mém mozku, všechno to nějak zvládnout, odevzdat. A pak na nějaký čas zase vydechnout. Dneska je takový den.

Otázka, kterou pravidelně vypálí nejmladší Fáfa poté, co dvacet minut přetahuju uspávání (pro jistotu) a konečně se odhodlám k úprku z dětskýho pokojíčku do obýváku, dodělat všechny domácí práce a chvíli spočnout u Scrubs nebo MÚPI. Jako by na to sám čekal a ze svého spánku se vždycky na moment probere když zjistí, že jsem se pohnul směrem ke kraji postele a chci odejít. A byly doby, kdy jsem si říkal sakra, ať už spí, vždyť já chci jít dělat jiný věci a musím ještě stihnout tohle a támhleto.

Ale teď už nespěchám. Nemám kam, nic z toho co musím mi neuteče. Prádlo ze sušičky vytáhnu později, linku uklidím někdy pak. No jasně, rád bych to měl už dávno za sebou, rád bych řekl klukům dobrou, hezky se vyspěte, dal jim pusu a zavřel dveře do pokojíčku a šel si dělat svoje, zatímco kluci by se sami uspali. Ale nikdy to neuměli.

A já vím, že prádlo neuteče, kuchyňská linka se nehne a všechno to ostatní, co jakože musím, se nezmění. Ale tyhlety okamžiky, kdy si užívám oddechujících kluků, jejich záškuby a tiky uvolňujícího se těl vstupujících do snové říše, ty automaticky naučené pohyby, kdy mě svými pažemi obtočí a obejmou, ty zmizí jako slzy v dešti. Ani se nenaděju a už to nebude potřeba, a později to nebude ani žádoucí. A je to tak správně, jen ať si hledají svoji cestu, jen ať jdou a zjišťujou, co je život, žádné podmínečné závisláky na rodičovské lásce z nich vychovat nechci. Až bude čas, příjmu novou roli v jejich životě a už budu sledovat jen z povzdálí.

Ale ještě ne, ještě pořád si můžu některé věci užít, ještě pořád můžu objímat a říkat mám tě rád, aniž by se snažili oči vykroutit do nebes.