Michal Kobelka

Kdysi jsem četl něco v tomto smyslu: Kdybych si mohl vybrat mezi tím, že budu dvě hodiny sekat svůj vlastní trávník, a tím, že zůstanu o hodinu déle v práci, vydělám si tím 10 $, zaplatím někomu jinému 5 $ aby to posekal za mě a za zbylých 5 $ si koupím pivko, které budu pít, zatímco ho pozoruju z vlastní verandy jak seká trávu, zvolím vždycky možnost č. 2. Dává to smysl? Snad jo.

Já bych to asi viděl stejně. Ještě před pár lety. Na co se otravovat zbytečnou prací, když to může za mě udělat někdo jinej. Ale čím víc vnímám, jak jsou i ty nepříjemný, na první pohled nepřekonatelný věci, i ty rutinní snadný… Jak jsou důležitý. Že se člověk naučí něco novýho, nebo si trochu vylepší skills v něčem, co dělá často. Jasan, některý věci se delegovat musí. Ale čím dál víc vidím, že i zdánlivě zbytečná věc, kterou se něčím naučím, může být užitečná zcela jindy a zcela nepředstavitelně. Navíc sleduju, že se ty skills shlukují, nabalují se na sebe a že odemykají nový, netušený schopnosti.

Takže od jisté doby si dělám spoustu věcí radši sám. Montuju lustry, zapojuju elektriku, zkouším leccos opravit, sám vyrobit. Chce to trpělivost, například nenadávat že něco nejde, zvlášť když mi u toho asistují ratolesti. Ale odměna je většinou sladká a vždycky mě těší, když se něco povede a něco se naučím, nebo vylepším.

V http protokolu má stavový kód 202 význam Accepted. Naučil jsem se akceptovat leccos, s čím bych dřív bojoval. Je to jednodušší cesta, jak být v míru. Akceptuju taky, že něco nedokážu, i když se o to pokusím, a že jsou věci, které nezměním. Ale nejvíc mě mrzí, když nedokážu akceptovat něco nebo někoho, i když vím, že nic jiného není potřeba a na ničem jiném nezáleží.

Některý příběhy nevymyslíš. Tak třeba tenhle: jsi mladý ambiciózní zpěvák původem z Mexika, ale žiješ někde v oblasti Detroitu. Vydáš singl, všimne si tě nahrávací společnost, následuje první album, ale neprodává se, vydáš druhý, to se prodává ještě hůř. Nahrávací společnost ukončí smlouvu a tobě nezbývá, než se vrhnout do jakékoliv práce, která se namane, protože něco jíst musíš. Povětšinou děláš na stavbách, kariéra hudebníka je v háji, občas si zahraješ v nějakým klubu pro pár opilců na baru, ale tím to hasne. Jsou 70. léta.

Střih o třicet let dopředu. Stojíš před vyprodanou halou v Jižní Africe. Lidé šílí — zjevil se jim Ježíš, spasitel, po kterým toužili a už ani nedoufali, že se kdy ukáže jejich zrakům.

A teď to zajímavý, co se stalo mezi tím. Nějakou obskurní cestou se Rodriguezovy nahrávky v 70. letech dostaly do JAR, kde zrovna zuřil apartheid a země byla izolovaná od okolního světa. Rodrígueze nikdo neznal, jeho nahrávky všichni. Navíc okolo zpěváka kolovaly historky, že se zabil, a proto není nikde k nalezení. Dokonalý kult osobnosti, kterou nikdo nezná. Zatímco opravdový zpěvák živoří v Americe, jeho kult sílí v zemi, o které pravděpodobně nikdy neslyšel. Nahrávky se kopírují, lidí milují někoho, kdo možná ani neexistuje. A pak to přišlo. V 90. letech se shodou okolností podařilo Sixta Rodrígueze vypátrat a oba světy spojit dohromady. V JAR pro něj uspořádali sérii koncertů – v zemi, kde se stal slavným, aniž by o tom věděl. Lidé nevěřili, že zpěvák dojede, ale nakonec se dočkali. A Rodriguez se stal světoznámým fenoménem.

Moje dnešní prejtové doporučení míří na dokument Pátrání po Sugar Manovi z roku 2012, který mapuje zpěvákův„comeback“. A taky na obě zpěvákova CD, která jsou podle mě dost dobrý. Tklivý a smutný.

Dvě stě v městě, tři sta z místa. Volejte třikrát hurá, dotáhl jsem to na dvě stovky prejtů. Krátké poplácání po zádech a jde se dál. Už jen 165 a budu uvolněný z okovů, které jsem si sám připoutal na ruce.

Zajímalo by mě, jestli peklo fakt existuje. Teda jsem si na 99.9999969 % jistý, že neexistuje, stejně jako jednorožci, sociální spravedlnost a sebereflexe Filipa Turka. No nic. Ale tu malou šanci, že existuje, přece jen nechávám.

Peklo asi zažívá spousta lidí na tomto světě. Opět můžu děkovat jen náhodě, že žiju kde žiju, můžu dělat co dělám a nepociťuju na vlastní kůži třeba genocidu, rasovou nesnášenlivost či něco podobného. Asi je důležitý vědět, že se takový věci dějou, nezavírat před nimi oči a pomáhat když to jde.

Benicio del Toro zažil peklo ve filmu 21 gramů. Silně doporučuju, vlastně jsem už tady možná i nějaký tip dával. Miluju ten film, pro jeho nelineární strukturu, herecký výkony, ústřední téma… Takový Horem pádem, akorát dobrý. Benicio popsal peklo v téhle scéně:

Souhlasím s ním. Někdy je to největší peklo vlastní hlava. Někdy dokážou vlastní myšlenky vytvořit tak dokonalou iluzi odtrženou od reality, že člověk nemá šanci se proti nim bránit a spadne hlavou napřed do hromady hoven, která je sice iluzorní, ale v hlavě stejně smrdí.

Některý pekla jsou i příjemný. Dali jsme si dneska s klukama procházku do Pekla za Moravskou Třebovou. Všude obleva, čvachtalo to, ale na konci nás čekala turistická chatka Peklo plná dobré nálady, kytary a Segedínu ohřátýho na rozpálených kamnech. Doslovný Peklo se nakonec ukázalo být spíš nebem na všechen ten splín.

A tak jsme vyrazili. Ale hezky popořádku. Autobus měl odjíždět v 17:32 ze zastávky, která není zase tak daleko od mého domu. Plánoval jsem si, jak budu mít všechno krásně nachystané, termosku s čajem řádně odleželou a batůžek třikrát zkontrolovanej, zda obsahuje všechny povinné elementy. Realita? V 17:10 jsem začal lítat po bytě, zároveň vařit vodu na čaj, zároveň rozmýšlet o navrstvení, zároveň shánět co si vezmu na svačinu a doufal jsem, že to všechno stihnu. Asi nikdy v životě jsem nebyl tak nepřipravený na tak náročnou cestu, ale všechno je asi jednou poprvé. Aspoň že tu čelovku jsem si nezapomněl.

Na autobus jsme nakonec dorazili tak akorát. Koupil jsem tři jízdenky do zóny 850 – na noční přechod se ke mně tentokrát připojil Petr s Adamem. Petr se mnou byl už i na přechodu z České, pro Adama to byla premiéra (ale protože sportovec je z nás nejlepší, neměli jsme obavy, že bychom ho někde museli nechat na pospas nemilosrdné přírodě). Na mobilu ještě zčeknul, že navazující vlak ze Svitav do Březové nad Svitavou měl cca 20 minut zpoždění, což s původním přestupem deseti minut dávalo ideální půlhodinku na poslední válečnou poradu a občerstvení ve svitavské nádražce.

Normálně jsem na to pivko dostal po dlouhé době chuť a protože dnes budu tak jako tak v divočině a nemohl bych se v případě nutnosti nikam dopravit, chtěl jsem si jedno turistické dát. Jenže ouha, nádražka akorát zavírala. Naštěstí jsme dostali aspoň po jednom pivu v plechu a vychlemtali jsme ho venku při čekání na vlak. Nebyl to nejlepší z nápadů a prvních pár kilometrů jsem ho cítil, než mi vyevaporovalo skrz kůži. A navíc nebylo dobrý.

V 18:37 jsme zapnuli hodinky a vyrazili. Z Březové je to prvních pár kilometrů pořád do kopce. Od začátku poznáváme, že dneska to nebude žádná jednoduchá procházka. Na co stoupneme, to podkluzuje, nebo se to boří do deseti, dvaceti čísel sněhu. Nesmeky by v těchto podmínkách byly naprosto automatická volba… Pro někoho, kdo nesmeky vlastní. Poučení číslo jedna je, že v tomto počasí kvalitní turistická obuv ani zdaleka nestačí. Příroda má náskok a dává jakoukoliv chybu a zaškobrtnutí sežrat. Nesmeky by poskytly luxusní podporu a hned dneska jsem obhlížel, které si do příští výpravy pořídím.

Protože ale nesmeky nemáme, loudáme se do kopce, volíme takové cesty, které nepodkluzují, pod stromy je většinou sníh rozbředlý a jde se v něm lépe. Protože nejsme žádná béčka, nekoukáme do mobilu na trasu. Však nemáme kde zabloudit.

Po pěti kilometrech jsme zabloudili. Naznali jsme, že jsme ztracení a vytahujeme telefon, abychom zjistili, jak moc mimo trasu jsme. Kilometr sem, kilometr tam… Shodli jsme se, že oficiálně budeme tuhle zacházku prezentovat jako vědomé sejití z cesty za účelem obohacení našich zážitků kocháním se do tmy. Od té chvíle radši tu a tam trasu zkontrolujeme, přecejen se ve všeobjímající bílé krustě hůř orientuje a některé cesty, které na mapě naznačené jsou, v reálu neexistují.

Zatímco já jsem těmito končinami nepolíbený, Petr zná okolí z dětství, takže nás zásobuje četnými historkami o tom, kudy jezdili na bobech, kde byly metrové závěje a kam až mohli jezdit v 11 letech na fichtlu. Bez helmy. Procházíme okolo Rudné, na poli se nás snaží zmást myslivec z posedu svým světlometem. Terén je opravdu těžký, na sněhu leží taková vrstva ledu, že každý krok stojí mnohonásobně více sil než za sucha. Z polí chvíli slézáme na asfalt a najednou se naše nohy cítí, jako by je masírovaly 4 páry rukou za zvuků rajské hudby. Po chvíli ale asfalt opouštíme, míříme znovu mezi pole a čeká nás nejtěžší, asi dvoukilometrový úsek k přístřešku nad Křenovem. Není jak si tento úsek zpříjemnit, každý krok hlasitě křupne, první z nás představuje ledoborce, ostatní dva jdou v jeho stopách. Stromy jsou pokryté úžasnou námrazou a ve světle čelovek se třpytí jako pokryté diamanty.

Konečně se dostáváme k hřebeni Hřebče. Od této chvíle už vím, kudy jdeme, jel jsem tu už párkrát na kole i jsem tudy běžel. Pokračujeme po červené turistické trase, pozorujeme stopy zvěře ve sněhu, ale zvěř samotná se drží dál od tří obrů, kteří dupáním upozorňují na svou přítomnost na stovky metrů dopředu. Jdeme ve vláčku, občas se naskytne možnost být bok po boku. Původně jsme zamýšleli vyšlápnout až na nejvyšší vrchol, Roh (660 mnm). Protože jsme ale na začátku bloudili a sil hodně ubylo, míjíme ho. Nyní nás čeká velký sešup dolů až do Boršova k hájence. Hledáme kam šlápnout celou cestu dolů, jeden neopatrný krok nás dělí od pořádného držkopádu. U Pramene U Vysokého Mostu Petr dobírá trochu vody. Já mám ještě dost a refill nepotřebuju.

V plánu bylo jít mimo obec po polích, ale máme toho tak akorát. Projdeme celý Boršov po asfaltu a vůbec mám to nevadí, už se pomalu vidíme doma. Oblečení jsem si vzal až moc, bundu jsem měl rozepnutou velkou část cesty, rukavice jsem skoro nepoužil. Nakonec jsme se do cíle dokodrcali za nějakých 5 a půl hodiny i s pauzami. Při plánování jsem měl za to, že musíme cestu stihnout za 4 hodiny.

A nedám si pokoj s těma projektama a zase si vymyslím novej. V jednom z prvních prejtů jsem psal o tom, jak půjdu z České do Moravské Třebové nočním pochodem. Ten se nakonec skutečně podařilo zrealizovat 13. 8. a psal jsem o tom v prejtu hned další den. Byla to super akce, kdy se ke mně připojili další dva kamarádi a cesta nám utekla. Bylo ukrutný vedro a proto mi nedávno v hlavě bliklo, že bych něco podobného chtěl udělat i v ukrutné zimě. Ale tam už člověk musí dávat bacha, protože v mínus 15 stupních už by nebylo úplně příjemný někde kufrovat a poddat se docházejícím silám.

Dneska vyrážíme do MT z Březové nad Svitavou. Nikdy jsem těmito místy nešel, takže se těším, že objevím nějaká nová místa, ačkoliv za tmy toho stejně moc neuvidím. Měsíc nám dneska asi moc neposlouží (je skoro nov a navíc má být zataženo a mlhavo), takže se budeme muset mnohem víc spolehnout na čelovku. Tentokrát nepůjde vyloženě o noční přechod, vyrážíme okolo 18:15 z Březové. Tma už bude, ale noc nikoliv.

V hlavně jsem měl už dřív udělat něco jako hvězdicový pochod do MT a postupně si ty trasy zdolat. Dnes to bude druhé chapadlo chobotnice, které se podaří zdolat. Kdoví, třeba chobotnici postupně dorostou ještě další chapadla a nějaké trasy přibydou, momentálně mám však v plánu zdolat to, co už mám v mapě:

Vidíte jak úžasně geometricky to vypadá? Byl by hřích postupně všechno tohle nezdolat. Dobré je, že nejdelší štreku už mám(e) za sebou, trasa z České Třebové měřila okolo 36 kilometrů. Všechny ostatní jsou kratší. Z Konice je to nějakých 34 kilásků, ale vzdušnou čarou je od MT asi nejdále. Nejkratší – Svitavy a Jevíčko – mají do 20 kilometrů a poklidným během by člověk neměl za dvě hodiny co dělat. Ale plánuju to jako turistické pochody, na běh bych nikoho nenalákal.

Dal jsem si měřák na pět minut a řekl sem si že budu psát. Je mi jedno co, dneska prostě nechci věnovat víc než pět minut psaní textu a uvidím, kam to povede. Před chvílí jsem doběhl, dneska to byla jedna velká sklinka a dost jsem zvažoval, jestli jsem vlastně zodpovědnej a rozumnej, když jdu běhat za takových podmínek. Ale jak už jsem psal, letos jsem chtěl běhání dát víc a musím využít každé skulinky. Jen by bylo fajn si při tom nezlámat nohy.

Fúuha, psaní na rychlost je fakt náročné. Půlku času člověk opravuje překlepy, ale co se dá dělat. V poslední době dost pochybuju o některých věcech a o tom, že učení je hrozně fajn, baví mě to, ale zbavuje mě hodně volného času a způsobuje občas přehlcení z roztříštěné pozornosti. Hrozně rád bych to zaměstnání dělal na full-time, ve volných hodinách si dělal přípravy, pracoval na projektech a podobně, ale momentálně ve volných hodinách spěchám do práce, abych pokračoval na NORMÁLNÍCH projektech, které mě živí. Protože škola mě neživí.

Ale třeba se to podaří nějak skoulit dohromady. Hlavně že jsme zdraví. Momentálně se cítím zdravotně skvěle, ale trochu jsem polevil ze svého no-UZP (ultrazpracované potraviny), asi to byl přestřelený start, nebo spíše jsem se rozežral přes Vánoce a chvíli trvá, než zase ty svoje chutě setřesu. Momentálně si každý den dám něco, co nespadá do kategorie no-UZP, ale hlavní jídla se snažím držet v normě. Ten měsíc, kdy jsem nejedl sladké a fakt se o svoje stravování staral, byl naprosto super v mnoha ohledech a moje tělo mi děkovalo.

Pět minut uběhlo, víc vám toho dneska neřeknu. Síja.

Vzpomínáte na lávový lampy? Ještě se prodávají, v pár e-shopech na ně narazíte. Je to doména hlavně pozdních devadesátek a počátku milénia. Tehdy byla lávová lampa exotickým doplněk do bytu a pamatuju spoustu domácností, které ji měly. Ale postupně se z toho stalo něco vychozenýho, něco nemoderního.

Jaké bylo překvapení, když Ježíšek klukům jednu lampu donesl. A zrovna takovou, která se líbí mně. To je mi ale náhodička. A je to pořád tak super jak tehdy, vůbec nechápu, že lidi nemají doma víc lávových lamp. Někdy jen tak ležím a koukám, jak se ta rudá jakože láva převaluje po dně, aby pak vystřelila vzhůru, kde se chvíli zbavuje přebytečného tepla, aby hned zase zamířila zpátky kde začala. Nekonečná výměna, na kterou jsem schopnej civět dlouhý minuty a jen relaxovat při pohledu na ty červený krvinky, který lítaj nahoru dolů.

Lávovou lampu do každé rodiny!

Jedno zaměstnání bych teda dělal mnohem míň radši, než třeba takovýho bourače na jatkách. Fotbalovýho trenéra v nějaké top lize. Jako ne že by mě to nebavilo, to asi i jo. Ale v poslední době mi přijde, že má tahle pozice zhruba stejnou trvanlivost, jako zapomenutej hrnek kakaa na rozpáleným radiátoru.

Dneska odvolali Xabiho Alonsa z Realu. Já sem vždycky byl tým Barcelona, protože Messi, takže by mě to v podstatě mělo těšit. Fotbal už ale dávno nežeru, celej zápas sem v tomto i předchozím desetiletí viděl možná jeden nebo dva. Ale zrovna Alonso má za sebou veleúspěšný angažmá v Leverkusenu, kde dokázal s kádrem poměrně velký divy, a tak logicky následovala štace u Bílýho baletu. Kde mu dali dobu hájení přesně… Osm měsíců?

Já vím že trenéři musí počítat s tím, že letí ze dne na den. Ale za takovou dobu si člověk nestihne zapamatovat ani jména všech hráčů v kabině, natož aby mohl zasadit všechny ozubený kola do soukolí a začít nějak kvalitně zapracovávat svou vizi. Ale místo toho tým i trenér zahodí osm měsíců a začíná se nanovo.

No ale já sem jen kluk od počítačů, takže tohle hypotetický cobykdyby je stejně úplně mimo. Fotbalovej trenér ze mě nebude. Nebooo? Ne fakt ne, maximálně tak u piva.

Dal jsem si dneska dlouhej běh. Bohužel postupem let se délka dlouhého běhu postupně zkracovala a co bylo dřív „poměrně standardní výběh“ (16 km) je dneska long run, zatímco dřívější long run (30+ km) je dneska nedostižná meta, ke které se ani nepřiblížím.

Ne že by mě to nějak trápilo, časy se mění a my s ním. Každopádně jsem si vyběhl až v 8 večer. Teploměr hlásil taky osmičku, ale pod nulou. Některý věci se zdají být nemožný, dokud je člověk sám nezkusí. Kdyby mi někdo dřív tvrdil, že běhat v mínus osmi v osm večer s čelovkou po lese, klepal bych si na čelo. Ale když ona je zima fakt nejhezčí období na běhání a když se člověk správně navrství, je mu při běhu tak akorát. Dneska fučel severák, na zemi bylo určitě aspoň 10 čísel sněhu a boty se do něj bořily jak když hodíš štanglu salámu do cukrové vaty. A přesto mi zima nebyla ani jednou.

Vítr zametl všechny stopy přede mnou, takže jsem si připadal jako bych probádával neprozkoumaný kopce někde na Aljašce, přitom jsem stál nohama tam, kde už jsem předtím běžel nejmíň milionkrát. I po milionté první je klikatá hadí cesta k Pastýřce luxusní stoupačka plná krásných výhledů na město, které střídá šáší a les. Kužel světla z čelovky osvětloval přesně tolik prostoru přede mnou, abych měl pořád v koutku duše pocit, že mě z lesů po bocích pěšinky někdo nebo něco sleduje, ale tma to velmi dobře skrývá pod svým pláštěm.

Běhejte. Běhejte v létě, na podzim a na jaře. Ale nejvíc v zimě, kdy příroda spí, lidi jsou zalezlí pod dekou u televize. A kdy příroda patří jen vám a vašemu kuželu světla.

Popravdě nevím, jestli by mě život v luxusu bavil. Možná občas, jako zpestření. Ale jinak mi maloměstskej středovrstevní život totálně vyhovuje. Byl jsme dneska po dlouhé době v Infinit Maximu. Možná po… Pěti létech? Člověk si tady připadá jako v bavlnce, a to hádám, že na stupnici těch fakt luxusních zážitků je to ještě někde hodně dole a na ten opravdovej luxus si v životě nikdy nesáhnu.

Ale mně by prostě ten luxusní život fakt asi nebavil a přišel by mi takovej… Prázdnej. Je to asi jako s tou čokoládou, kterou když člověk žere každej den, tak se mu pak zprotiví. Ale teda nevím – já bych mohl čokoládu jíst každej den po kilech (a co sem opustil svůj bezcukrovej prosinec, tak si i dávám) a zatím se mi nikdy nezprotivila.

Luxusní byla i návštěva vodojemů pod Brnem. Povím vám, že kromě kamenné brány hradu Vranov-Pantheon na mě asi nic nedýchlo atmosférou Pána prstenů, jako pilíře ve vodojemech. Úplná velká síň v Morii, Balrog jen jen vyletět a utkat se s Gandalfem na můstku v Khazad-dûm.