Michal Kobelka

Milá Dolores,

nějakou dobu jsme neměli šanci si popovídat. Před časem jsi zmizela; před časem, který se stejně tak zdá být vteřinou, jako celou věčností. Ve skutečnosti je mnohem kratší, než si myslím, než se mi mozek snaží v sérii logických klamů naznačit. Neztratila ses, dál existuješ v mém srdci, s láskou i bolestí, která k tomu všemu patří. Vím, věci minulé už nezměníme a tvůj odchod z mého světa je nezvratný, trápí mě však, že už nebudu mít možnost se tě zeptat: Proč? Proč?

Trápí mě, že slova, která jsi pod přívalem slz extrahovala ze svého nitra a svým andělským 🦆 hlasem doprovodila na tento svět ve vzpomínce na blízkého přítele, ta stejná slova jako odrazem od hladiny teď míří tvým směrem:

Je chladná listopadová noc, rozkvetlé jaro spálil letní žár a ten zase spláchl podzimní déšť. Stojím na mostě, pod kterým neslyšně proudí voda. Vítr mi fouká kolem uší – kéž by dokázal odvát myšlenky stejně jednoduše, jako hýbe spadaným listím sem a tam po chodníku. Rád bych se aspoň na chvíli zbavil monologu, kterým mě vnitřní hlas jako zbraní otočenou na sebe samého drží v roli rukojmího, nad nímž má neochvějnou převahu. Ne, nezbavím se ho ani hlasitým výkřikem k nebi, ani mi ho z hlavy nevytáhnou konečky prstů všeobjímajícího větru, tenhle hlas se nedá překřičet ani odvát. Je tam a každou vteřinu mi připomíná všechny neúspěchy, všechny ty pády do tmy a každé zaškobrtnutí, které mě na cestě potkalo. Každé rozhodnutí, které jsem z vlastní vůle udělal, zveličí do planetárních rozměrů. Malý fragment je najednou velehorou, která sedla na má prsa a ptá se – proč jsi to udělal? Co jsi za člověka, jaký smysl dáváš v tomto světě?

Pohlédnu na hladinu protékající řeky a vidím náš odraz. Jako bys vedle mně doopravdy stála. Ale je to jen iluze, kterou mě chce vnitřní hlas uvrhnout do nejistoty, podlomit mi kolena a z vnitřku lebky jen tak mimochodem upozornit: podívej se pořádně, oč jsi přišel. Ale tys tam nikdy nestála, šeptám neslyšně a snažím se monolog nezvaného hosta přetnout vlastní myšlenkou, která se z koutku snaží dostat ven. Mysl mám v mžiku v ohni, všechno hoří a myšlenka se jako uhlík ztrácí v plamenech vnitřního hlasu, pro nějž je logická argumentace neškodným soupeřem, kapka vody proti lesnímu požáru.

Lžeš. Sám sobě, všem kolem tebe i nezvanému hostu, který si vprostřed tvé hlavy nic nalhat nenechá. Stála tam, koukala dolů na náš odraz, ve kterém se zrcadlily samé otázky. Řekneš mi něco o povaze denního světla? Které z katalogu odpolední si dnes vybereme? Co bude po Guntherově smrti? Znělo to jako milenecké výčitky, ale teď, při vzpomínce na tebe už vím. Vím, že každý rozbolavěný atom v tvém těle byl smutný a každá další otázka jen oddalovala nevyhnutelné. Nakonec přišla poslední z nich – bylo to něco pod mojí kůží?

Stojím na mostě, je chladná listopadová noc a Odra mi teče pod nohama.