Zvony smrti: tip na rozhlasovou detektivku

Zvony smrti - Ernst Hall
Zvony smrti – Ernst Hall

Jihoanglické městečko Clinsbrough se pomalu zahaluje do tmavého hávu šitého z černočerné tmy. Nad nedalekým Ďáblovým močálem své prsty roztahuje mlha a kolem věže kostela Svatého Mikuláše, který se tyčí na kopci půl míle od města, se prohání chladný podzimní vánek. Do tichého večera se náhle zařízne zvuk kostelního zvonu ostrý jako břitva. Čas jako by se v tu chvíli zastavil, jen vibrace zvonu vzbuzuje iluzi jakéhokoliv pohybu.

Zastavil se i starý kostelník West. Před chvílí kostel zamknul a byl právě na cestě domů do nedalekého městečka, ale teď jakoby útroby kostela ožily. Zatemnila mu kořalka mysl? Byl zvuk kostelního zvonu jen výmysl čiré fantasie? Vydává se nazpět a potkává rozrušeného reverenda Rosse, který byl taktéž přilákán nečekaným hromobitím. Není pochyb o tom, že zvon se opravdu proti veškeré logice rozezněl a poslal do sychravého večera signál, že něco není zcela v pořádku.

Pokračovat ve čtení →

Trip report z Polska, část první: Sanok

Rok 2020 pravděpodobně nebude vzpomínán coby rok cest kolem světa a objevů prastarých civilizací. S podivem vlastním proto nyní sepisuju trip report z první ze dvou cest do Polska, které se letos podařilo uskutečnit — pandemii navzdory. Ale vezmeme to popořádku, tedy prvním výletem do Galerie Zdzisława Beksińského, která se nachází v jihovýchodním polském městě Sanok. Výlet se měl podle plánu uskutečnit v dubnu, jenže tou dobou se (nejen naše) země sevřela do neprodyšných okovů. Ilegální přeshraniční přechod mě nikterak nelákal, tím spíše, že v Polsku byla situace též špatná. Muzea a místa, která jsem chtěl navštívit, byla zavřená nebo velmi omezená ve svém provozu.

Cesta z Linhartic do Sanoku
Cesta z Linhartic do Sanoku

Nastala doba čekání. V médiích se strašilo tím, že dva roky se za hranice našeho Hobitína nemusíme podívat. Ačkoliv jsem minulý režim zažil, jsou moje vzpomínky omezené na to, jak skáču po stole v obýváku a křičím „Ať žije Havej“ některého dne v listopadu 1989 — zavřené hranice si tudíž nepamatuju. Co jsme zažili letos je jen slabý odvar Železné opony a nejde to nijak srovnávat, nicméně i tak mi nastalá situace nebyla vůbec příjemná.

Naštěstí se v půlce června zbourala pomyslná zeď a izolace skončila. A jelikož nikdo negarantoval, jak dlouho bude nový stav platit než dorazí druhá vlna, naplánoval jsem cestu na konec července.

Pokračovat ve čtení →

Babí léto 22. 10. 2020

Pár podzimních fotek z dopolední vycházky vylidněnými Boskovicemi a odpolední túry na Hřebeč a vyhlídku Nad doly. Pro správně melancholickou náladu si můžete k prohlížení fotek pustit novou desku Shore od Fleet Foxes, například skladbu Featherweight.

Boskovice

Moje ráno začíná cestou z Linhartic do Boskovic, kam jsem byl objednán na servis auta. Cesta je kopcovitá, na vrcholcích se kochám bílými jezery pode mnou, do kterých hned vzápětí zamířím.

Moje ráno začíná cestou z Linhartic do Boskovic, kam jsem byl objednán na servis auta. Cesta je kopcovitá, na vrcholcích se kochám bílými jezery pode mnou, do kterých hned vzápětí zamířím.

Pokračovat ve čtení →

Krátké animované filmy nominované na Oscara 2006 & kde je zhlédnout

1. Děvčátko se sirkami (The Little Matchgirl) — Roger Allers

Děvčátko se sirkami (The Little Matchgirl) — Roger Allers
Děvčátko se sirkami (The Little Matchgirl) — Roger Allers

Krásná a dojemný pohádka od studia Walta Disneyho na motivy příběhu Hanse Christiana Andersena z roku 1845. A taky film, který mi okamžitě připomněl, že se mám jako prase v žitě; že problémy, které řeším, jsou malichernosti. A že bych si to měl víc uvědomovat.

Příběh sleduje mladou chudou dívku, která se (neúspěšně) snaží v zasněženém Petrohradu prodat zápalky, což je její zdroj obživy. Ale je přehlížena, nedaří se jí, a nakonec musí složit hlavu venku v plískanici. A všechny zápalky, které neprodala, promění alespoň na chvíli v malé pochodně naděje, které jí svým teplem dávají zapomenout na vlezlou zimu a samotu všude okolo.

Pokračovat ve čtení →

Krátké animované filmy nominované na Oscara 2007 & kde je zhlédnout

Dnes se vracíme do roku 2007, který měl snímky krásné, nudné i strašidelné.

1. Jak dostat ptáčka do nebe (Even Pigeons Go to Heaven) — Samuel Tourneux & Simon Vanesse

Jak dostat ptáčka do nebe (Even Pigeons Go to Heaven) — Samuel Tourneux & Simon Vanesse
Jak dostat ptáčka do nebe (Even Pigeons Go to Heaven) — Samuel Tourneux & Simon Vanesse

Ústřední postavou této grotesky je stařík, o jehož nebohou duši začnou mít zájem hned dva neposedné živly, jeden méně sympatický než druhý: církev by si jej nejraději stáhla do nebe (ne tak úplně), zatímco smrtka by se ráda vypořádala s pádem, který ho postihl v úvodu scény.

Film je krásně animovaný a celkem akční. Ve své myšlence mi dost připomněl Dámu a smrt z ročníku 2009, kde taktéž o život stařenky bojují dvě protichůdné síly. Je i celkem vtipný, ne že byste se popadali za břicho, ale minimálně nějaký úsměv na tváři vykouzlí. Ve výsledku je to celkem příjemný průměr, který ani neurazil, ani nijak nenadchnul.

Pokračovat ve čtení →

Life Is Strange: prožijte život na Max (recenze hry)

Příběhové hry (či interaktivní filmy, jak se jim někdy přezdívá) patří k mým vůbec nejoblíbenějším žánrům:

  • obvykle mají silný příběh, který můžu ovlivnit svými rozhodnutími
  • z toho vyplývající nelinearita — jak se rozhodnu je čistě na mně
  • hry většinou netrvají dlouho, deset hodin je ideálních a nemusím se hrou trávit několik týdnů
  • nejde tady o žádné velké „gaming skills“, většinou jde pouze o to dobře zvolit, jakým směrem posunout příběh

Mezi takové hry patří i pět let stará hra Life Is Strange, která sestává z celkem pěti epizod. Ty na sebe navazují, takže pokud budete hru hrát až nyní, čeká vás v podstatě ucelený příběh (původně epizody vycházely s několikatýdenním zpožděním). Závěr každé epizody je zakončen menším či větším cliffhangerem, abyste se vzápětí mohli na začátku další epizody podívat na krátké shrnutí dosavadního postupu.

Pokračovat ve čtení →

#52 — Fontána — Clint Mansell

Fontána — Clint Mansell
Fontána — Clint Mansell

Jsou filmy, které člověk jednou zhlédne a zapomene na ně. Pak existují takové, které si čas od času rád pustí znova; několik filmů časem utvoří jeho TOPku a ty si s láskou střeží. A pak se zjeví jeden dva filmy, které se zaryjí hluboko pod kůži a buď člověku otevřou obzor, pomůžou překonat těžkou situaci nebo v něm jednoduše zanechají tak silnou stopu, že považuje tento film za mistrovské dílo, které nějakým způsobem spoludotváří jeho život.

Pro mně je takovým filmem Fontána od Darrena Aronofskyho. Toho jsem zde zmínil díky soundtracku k existenciálnímu dramatu o (nejen drogových) závislostech Rekviem za sen. Filmy tak podobné svým zásahem, a přitom tak rozdílné v estetice a celkovém tónu. Kde Rekviem bez skrupulí ukáže syrovou realitu a nechá vás spolu s trojicí hlavních postav (nerad bych je nazval hrdiny) ponořit se do největších sraček a trpět, tam Fontána vynikne snovou atmosférou, zlatavými barvami a neuvěřitelnou kamerou.

Pokračovat ve čtení →

#51 — Journey — Austin Wintory

Journey — Austin Wintory

Deset let stará hra. Hra, případně multimediální emocionální projekt, jejímž jediným cílem je dojít cíle. Je to několikahodinová trivialita, ale stejně jako můžou lidí dobíjet baterky procházkou lesem, může je stejně tak emocionálně zasáhnout hra, jejímž jediným cílem je jít a létat kupředu a užívat si audiovizuální zpracování.

Není to hra bezduchá, ale nečekejte příběh ani velké filosofické otázky — zde si pravdu musíte užívat hlavně to, že jste součástí cesty nádherným světem a hraje vám k tomu úžasná hudba. Autoři si dali za cíl jediné: probudit v hráči emoce všemi dostupnými prostředky.

Pokračovat ve čtení →

#50 — Kde je moje tělo? — Dan Levy

Kde je moje tělo? — I Lost My Body — Dan Levy
Kde je moje tělo? — I Lost My Body — Dan Levy

Kde je moje tělo? je nejlepší loňský snímek z kategorie „Animovaný film, ve kterém si useknutá ruka hledá cestu městem zpět ke svému tělu, přičemž zabije pár holubů a krys“. No dobře, konkurence v téhle škatulce asi nebyla největší. Ale sranda stranou — tento francouzský, na Oscara nominovaný snímek od režiséra Jérémyho Clapina nejen že dokáže konkurovat hraným dramatům, on je dokonce v mnoha ohledech strčí do kapsy.

Začněme příběhem, který není nikterak složitý. Jedna jeho část je opravdu o ruce, která se oddělila od svého majitele a hledá si cestu zpátky. Tato dějová linka je akční, strašidelná až hororová, a také velmi nápaditá. Sledujeme svět obrů, ve kterém jsou i ty nejobyčejnější věci pro pětiprstou „paprčku“ nebezpečné a překážky jsou mnohem větší, než se zdály, dokud ruka patřila k tělu.

Pokračovat ve čtení →

#49 — Heavy Rain — Normand Corbeil

Heavy Rain — Normand Corbeil

Deset let stará hra od studia Quantic Dreams, které se specializuje na příběhové hry (Fahrenheit, Detroit: Become Human). Lépe řečeno jde o dobře napsané a zahrané filmy v hratelné podobě. Tvůrci hodně dbají na realistické zpracování (které už sice dnes úplně neobstojí, ale v době vydání hra vypadala fantasticky) a na pestrou škálu emocí, kterou hráči předkládají díky filmovému příběhu.

Jako hráč dostanete možnost ovládat hned čtyři postavy, z nichž za tu nejhlavnější se dá považovat Ethan Mars. Architekt a otec dvou dětí, o jedno z nichž nešťastnou náhodou přijde. Jak se prokousáváte hrou, postavy na sebe čím dál více narážejí a vy odkrýváte spletité nitky zamotaného příběhu, jehož tok můžete velmi zásadně ovlivnit svými volbami ve hře. Díky tomu můžete hru dohrát několikrát a pokaždé s jiným průběhem či koncem.

Pokračovat ve čtení →