Michal Kobelka

Bavili jsme se na chatě s kamarádkou, která děti posílá do soukromé školy. A že přišli s novinkou – děti pracují na různých projektech naskrz ročníky, takže se potkávají mladší žáci se staršími a musí spolupracovat. Za mě super nápad, jí se to taky moc líbí a všeobecně tam panuje souznění se záměrem. Až teda na nějaké rodiče, kteří absolutně netuší, proč by jejich syn (třeťák) měl spolupracovat s prvňáky a co se tím jako naučí a jestli by nebylo lepší, kdyby se normálně učili nějaké hard skills. Dlouhá debata na rodičáku o tom prý byla.

Tak za prvé. Rodičáky jsou zlo. Sedět dvě hodiny a poslouchat věci, které jsou z 95 % nerelevantní, to si dokážu najít mnohem lepší činnost na práci. U nás na škole se zavedly triády, tedy rodičák ve stylu učitel-rodič-žák. Za 10 minut je hotovo. My teda ignorujeme i ty triády, protože pokud ve škole všechno klape, tak nemám potřebu to slyšet, a pokud něco neklape, tak jsem kdykoliv k dispozici přes školní appku nebo na zavolanou.

Ou kej, a co ty projekty? Já vám nevím, ale otázka co se jako můj syn naučí spoluprací s prvňáky mi přijde dost mimózní. Je super že má člověk spoustu vrstevníků, ale naučit se spolupracovat s rozličnými věkovými skupinami je přece k nezaplacení. Nebo budeme v životě vždy spolupracovat jen s věkově sobě rovnými? Ba naopak, já bych tuhle inciativu ještě rozšířil. Propojte školkové děti s domovy důchodců (u nás ve školce pro ně vystupují na besídkách, ale hádám, že to není zase až taková rarita), zapojte čiperné důchodce do výuky na školkách i školách, ukazujte dětem, že co jste vy, byli jsme i my; kdo jsme my, budete i vy. Berte je na LDNky a zkrátka všelijak míchejte věkové skupiny a ukazujte dětem všechny stránky života.

Nejmladší syn Franťa má posledních pár týdnů školky a jakmile skončí velké prázdniny, šupajdí za bráchama do školy. Trochu se tím zjednoduší denní operativa, trochu naopak zesložití, ale o tom vlastně dneska prejtovat nechci.

Fáfa má ve školce kamarádky, které mu dlouho doporučovaly animák K-pop lovkyně démonů. Tak se ptal, jestli si ho dneska po návratu z chaty pustíme. A protože bylo ulepený vedro a nic se nechtělo, tak jsme ulehli na gauč a pustili si ho. Ostatní dva starší bráchové se mu vysmáli, že na takovou blbinu pro holky koukat nebudou.

No a bylo to super! Žádný rozdělování na klučičí a holčičí filmy se nekoná, já sem si ho užil i s cca čtyřicetiminutovým výpadkem někde uprostřed filmu způsobeným akutním spánkovým deficitem. Prostě jsem to zalomil, jakkoliv jsem se snažil víčka udržet nad hranicí zorniček, leč marně.

Vůbec nějaký genderový rozdělování čehokoliv je přežitej model. Možná to znamená, že se svět změnil a spousta věcí je jinak, a to za nás nebylo všechny tyhlecty džendry, a ženská má bejt doma a čekat až chlap přijde z hospody. Bla bla bla. Ať si každej dělá co chce, ať si buduje kariéru nebo cestuje nebo se nezavazuje nebo cokoliv. Nikdo nemá právo druhýmu lajnovat svět jen proto že sám má nějaký očekávání od druhejch.

Lovkyně démonů byly super, vám povídám!

Devadesátá léta. Mezi jedněmi z prvních zpráv, které vnímám je, jak v televizi řeční Sládek a protestuje mimo jiné proti Česko-německé deklaraci, která měla částečně zasypat příkop vyhloubený mezi dvěma národy za války.

O třicet let později vnímám Sládka, jak protestuje proti brněnskému sudetoněmeckému sněmu a proti sbližování národů a nápravě starých křivd.

Některý věci se prostě budou asi v životě obyčejného člověka kontinuálně vracet, ať už je doba jakákoliv. A někteří lidi budou testovat svoji relevanci zarytě a vytrvale, ačkoliv jejich kredit byl platný sotva pár let. Co na plat, tenhle kredit, co měl platit omezenou dobu, se nakonec rozprostřel do několika dekád. A její nositel se stal jaksi řidším; taková hnědá šmouha roztažená přes několik dekád a připomínající se svým smradem každých pár let. Paní Bobošíková by mohla vyprávět.

Tak zcela proti svým regulím jsem si včera na teambuildingu dal alkohol, když jsem se zúčastnil degustace ve vinařství, kde jsme celou firemní akci měli.

Nezůstalo pak jen u degustace. A ráno a cesta zpět pak byly zábavné. Já vím proč si mám stát za svým a připomněl jsem si, že alkohol fakt není moje cesta. Někdy je potřeba si oživit paměť a ujistit se, proč vlastně člověk nějakou věc nedělá.

Vyjeli jsme dneska na teambuilding. Prejt sepisuju po chvilkách mezi programem a jídlem, času nazbyt moc nebude.

Mám tyhle akce rád. V práci si sice běžně dáváme poobědové kávové sedánky, ale ty jsou jasně ohraničené příchodem z kanclu a odchodem tamtéž. Dneska je to všechno neformální, rozvolněné, bez časového presu; večer se nemusíme dekovat domů, protože spíme v hezkém vinařství, takže diskuse může pokračovat do nočních hodin.

Zatím nám letos na všechny akce vychází počasí. O jarní chatě s dětmi už jsem psal, teď teambuilding. A zítra odjezd na další víkendovou chatu s dětma a kamarády, která by měla být prosluněná s teplotami spíše letními, než jarními. To je zajímavá změna oproti rokům, kdy na každou takovou akci bylo hnusně (viz třeba loňský prejt o přespávačce s klukama na Boudě).

Dnes vám tady žádnou složitou či radikální myšlenku prezentovat nebudu. Jdu si užít Velké Pavlovice, kde se před 25 lety a pak znova před 5 lety tvořily některé z mých core memories.

Dnes večer, případně nejpozději zítra, dokončím projekt, který mám rozdělaný skoro dva roky. S Poslowcháním jsem začal přesně 30. 5. 2024 a upřímně jsem čekal, že mi zabere mnohem kratší dobu. Ne snad, že bych mu věnoval málo času (naopak, každý den poctivě poslouchám několik alb, kdykoliv je chvilka). Ale počet alb v knihovně je mnohem větší, než jsem na začátku projektu čekal, takže reálně nebylo možné stihnout to o moc dřív.

Poslowchání je ve zkratce poslech mojí kompletní hudební knihovny. Šel jsem alfabeticky album za albem, zároveň jsem si v knihovně dělal pořádek, protože nějaký čas jsem používal Spotify, momentálně jedu na Youtube Music. V průběhu těch dvou let zároveň nějaká alba přibyla. Celkový počet se zastavil na číslu 1280. Přesně tolik CD, soundtracků, EP nebo singlů jsem řízeně poslechl. Z celého projektu jsem si dělal zápisky o nejlepších albech daného (dvou)měsíce, které bohužel vloni utnul Prejt. Psát zápisky jsem už nestíhal, ale všechny reporty si poctivě dopíšu.

Na konci Poswlochání bych ještě rád udělal nějaké komplexnější statistiky a přidal grafy, takže v dnešním Prejtu jen ve zkratce:

• 1280 alb
• Z toho je přesně polovina, tedy 640, soundtracků. Herních, filmových a jeden knižní
• 566 CD, 40 EP a 38 singlů
• Nejvíce alb je z covidového roku 2021 (95)
• Z každého roku od r. 1980 a do toho dnešního mám poslechnuté aspoň jedno CD
• Nejvíce zastoupeným umělcem je Max Richter (47 alb)
• Znalost průměrného počtu minut na jedno hudební CD nám naposledy v hospodském kvízu přinesla bod (otázka byla, kolik sekund trvá poslední album Kabátů)

Víc statistik a grafů přinesu do samostatného reportu, ale ten vydám nejdřív po všech měsíčních reportech, které musím postupně dopsat. Jedno odpoledne by na to mělo stačit, tak si jen to jedno odpoledne musím najít. Poslední report je z června a července loňského roku, takže mi chybí tak pět až šest reportů.

Byla to jízda! Mým hlavním cílem bylo připomenout si všechnu hudbu, kterou jsem kdy poslouchal. Znovuobjevil jsem spoustu alb, která se mi dříve líbila, ale zapomněl jsem na ně. Díky tomu, že jsem si je nyní oznámkoval, se k nim můžu lépe vracet. Někdy v budoucnu si tento experimentální řízený poslech všechny hudby zopáknu, ale už teď vím, že to bude projekt na 2+ let, protože spousta hudby do té doby přibyde. Pro případné zkoumání můžete mrknout do Google Tabulky, kde jsem zaznamenal poslech všech alb.

Dobrá zpráva: vyhořelej nejsem. Špatná zpráva: kdybych pracoval ve školství na full-time, asi bych už touto dobou byl. Po necelém roce!

Dneska jsme se ve sborovně bavili s kolegyněmi o všem možném, ale nejvíc o tom, že je to fakt náročná práce. A mě nezbývá než říct, že sytý hladovému nevěří a fakt přiznat, že dokud si člověk něco nezkusí, nemá moc představu, jak to něco je nebo není doopravdy náročné.

Už jsem tu víckrát narážel na to, že mi přijdou školní třídy až moc velké a že by byla skvělá redukce na 10, maximálně 15 dětí. Základka není posluchárna na vejšce, tady se nenalejvá naráz desítkám až stovkám dospělejm lidem látka, o které si oni sami rozhodujou, jestli je zajímá. Nene, tady je potřeba navazovat vztahy žák-učitel, piplat, tvarovat, všemožně motivovat, naslouchat, být oporou, kamarádem, mentorem i vzorem. Extrémně náročná úloha i kdyby to měl člověk naplno dělat jen u pětičlenné třídy, realitou jsou však pěti- až šestinásobné kolektivy. Pořád to stejné: školství je podfinancované, chtělo by to motivované učitele a asistenty.

Na dvou kolegyních bylo vidět, že opravdu JSOU hodně unavené. Vyprávěly, že mají větší třídy, v nichž jsou kluci trochu živější, takže se musí kontrolovat i o přestávkách. Pro paní učitelku to znamená nepřetržitý dohled, kdy ani o přestávkách nemůže vypnout. A zcela vážně říkaly, že to vyhoření je fakt kousíček. Naši debatu utnulo zvonění a utíkal jsem na svoji hodinu, ale úplně jsem s nimi soucítil. Mně se to povídá, já si odučím svoje a jdu zase zpátky do své běžné práce, kde si v klidu sedím u počítače a poslouchám hudbu.

Kdybych měl být v režimu „pořád ve střehu“ a byť jen i 4 nebo 5 hodin denně v kuse bych měl zapnutou hlavu a pořád usměrňoval žáky, diskutoval s nimi a neměl ani chvíli na čas vypnout, tak jednak se vracím domů v totálním rozkladu, a jednak bych tohle vydržel fakt asi jen ten rok a pak nazdar. Ale pro většinu učitelů je učitelství zcela nepřekvapivě obživa, takže se laskavě zakousni tady do klacku, abys nemohl křičet, a támhle jsou kapesníčky, kdyby ti bylo ouvej.

Dokážu si představit systém, kde by učitelé měli všechen čas světa na přípravy, kde by měli k ruce asistenta (anebo by v hodině učili učitelé dva!), kde by měli nárok na oddech během roku nad rámec dovolené a pěkně za státní. Z určitého pohledu bych učitelům přál výsluhy, protože když je mohou brát policajti zalezlí v kanceláři, tak by je jistojistě měli brát i učitelé, jejichž práce není o nic méně náročná. A teď fakt vůbec nemluvím o sobě, ale o všech učitelích a učitelkách, pro které to na rozdíl ode mě není jen koníček, ale opravdová práce.

Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? Děti! Malé, usmrkané děti! Jdi!

Toni vzal do ruky pušku. A šel. A pravděpodobně následoval své bratry, otce i dědu a snoubil svůj osud se smrtí.

Úryvek je z divadelní hry Matka od Karla Čapka, což asi někteří z vás poznali. Dneska mi mozek vnukl myšlenku, že by bylo fajn si na konci jara ještě jednou zajít do divadla, než se sezóna na prázdniny přeruší. Koukal jsem koukal, na co by se dalo zajít, a na webu ND Brno na mě vyskočila inscenace právě Matky. Bohužel, žádný termín s volnými místy nebyl volný v mém kalendáři.

Dostal jsem hroznou chuť si tu Matku přečíst nebo pustit stůj co stůl, když už nevyšlo divadlo. Na YouTube nějaká inscenace byla (a zdařilá), tak jsem dneska při práci poslouchal místo hudby Čapka. A zase jsem si jednou připomněl, jak byl Karel Čapek geniální, světový autor, jehož myšlenky se ponesou časem a nepozbydou platnosti. Zatím vše, co jsem od něj četl, mnou nějak rezonovalo, případně to velmi umně nastavovalo zrcadlo lidstvu jako celku.

Až by se chtělo říct, že Čapkovy myšlenky musely zůstat zakonzervované někde ve 30. letech minulého století. Vždyť společnost se přece tak moc posunula; co se řešilo tehdy, to už máme jako velká koherentní hromada lidí propojených víc než kdy dřív dávno vyřešené. Tehdejší problémy jako by odvál čas, dnes sice řešíme jiné problémy, ale ty sto let staré už nás netrápí.

Houbeles. Řešíme pořád to stejné. Člověk se nezmění, ne v měřítku, které jsme schopni za život registrovat.

Ale přivedlo mě to k myšlenkám, co by kdyby… Obě strany Čapkovy hry chápu a s oběma jsem soucítil. Jako bych při poslechu seděl na korouhvi a prstem ukazoval tu na jednu, tu na druhou stranu podle toho, z jaké strany vál vítr argumentů. Chápu matku, která postupně přišla o otce, muže a čtyři syny a má teď poslat do masomlejnku i toho posledního, který jí zbyl. Pro co pak takový člověk má žít? Vyhraná válka nesmyje šrámy vryté do tváře smrtí blízkého, neřkuli když jich je tolik; neodplaví bolest, která už tu bude navždy. Sám bych nikdy Toniho nepustil.

Ale chápu i Toniho a další bratry. Bránit vlast. Tváří v tvář téměř jisté smrti, hledíš do očí nepříteli, kterého poslal do boje vládce s jinou ideologií, ale jinak člověk k nerozeznání od tebe samotného. Jdeš bránit to, co tě určuje; jdeš do boje bok po boku těch svých a nekoukáš doprava doleva. Sám bych šel.

Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? Děti! Malé, usmrkané děti! Jdi!

Jel jsem v pátek autem krátkou cestu do Svitav a zpátky, dokupy je to nějakejch 30 kilásků max. Za tu cestu jsem měl tu čest potkat hned tři při cestě odstavený auta. Jejich majitelé se maskovali opodál v trávě a snažili se svoji těla všemožně natočit směrem k okolo projíždějícím autům tak, aby nikdo koutkem oka náhodou nezahlídl jejich ding-donga při konání malé potřeby.

Phew. Chudáci malí. Škoda, že neexistuje nějaká privátní místnůstka, kde by se mohli schovat před krutým světem cizích pohledů. Water closet by se to třeba mohlo jmenovat.

Ale teď vážně. Za jedinou výjimku pro takovýhle kulturní obohacování všech projíždějících aut považuju, když si takhle náhle potřebuje odskočit vaše ratolest. Tam není o čem – prostě zastavíš, protáhneš si svoje tělo a čekáš, než se syn nebo dcerka vyčůrá do trávy nebo obilí. Ale jestli mě chce někdo přesvědčovat, že jsme vyspělá země a pak jsem nucenej koukat na to, jak si několik dospěláků nedokáže civilizovaně odskočit na záchod, tak potěš.

U těch aut totiž to totiž neskončilo. Šel jsem se pak projít do města a kousek od místní Billy sedí na lavce člověk. Vmžiku se zvedl, přišoural se ke zdi, rozepnul poklopec a pokropil trávník a zeď. Eh. Tentokrát se dané individuum otočilo zády k Bille, takže všichni ostatní procházející i projíždějící měli nádherný výhled na tento akt čiré přírody… Veřejné záchodky jsou přitom tři, možná pět minut chůze.

Jestli bych byl rád, kdyby něco vymizelo z veřejného prostoru, tak právě tihle, s prominutím, veřejní chcáči. Chtěl bych toho tak moc?

Jedna z věcí, proč mě psaní sem na blog pořád baví a proč jsem s Radikálním prejtem nesekl někdy v průběhu, je povícero. Můžu zmínit například rutinu, která mě drží v nějakých kolejích a díky které mám kotvu, která mě každý den připoutá hezky na místo. Dále pak psaní samotné, které se díky tomuhle pravidelnému cvičení piluje, formuje a všelijak vyvíjí.

Jednou z hlavních věcí, proč mě to i nadále baví, je autenticita. Zkrátka jen převádím toky myšlenek z mozku „na papír“, píšu jak mi zobák narostl a vůbec se nezaobírám tím, co by si o tom kdo mohl pomyslet. Nedokážu si představit, že bych psal jinak – že bych nad tím nějak extra přemýšlel, hledal vhodná přirovnání nebo mírnil svůj tón jen proto, že bych snad nechtěl někoho urazit. Prdlajs, tohle je můj blog, můj píseček na hraní a jestli chci, aby případní čtenáři něco ocenili, tak právě to, že tady neexistuje žádná bariéra, která by auto-cenzurovala některé mé méně vhodné myšlenky. Snad jedinou věc trochu kontroluju, a to je míra sprostých slov, protože mám podezření, že by to tu mohli číst i moji studenti.

Z pohledu autenticity vlastně nevím, jestli by mě vůbec bavilo nějaké psaní na zakázku. Kdybych musel držet nějaký styl a místo prdlajs, o tomhle víš kámo naprostej houbeles bych byl nucen napsat nikoliv vážený, v tomto se velmi mýlíte. Rád si píšu pro sebe a tím pádem svým stylem. Když jsem tu nedávno zmiňoval Monty Pythony (Prejt #313) a to, že jsem četl deníky Michaela Palina, tak tam byla hezky vidět jedna věc. Někdy v průběhu psaní svých deníků pro sebe do šuplíku dostal nabídku, aby při příštím natáčení psal své deníky zároveň i do nějakých novin, což také udělal. Tahle eskapáda trvala asi jen dva týdny, ale na těch deníkových záznamech to bylo hrozně poznat. Naprosto jiný styl psaní pro sebe a pro noviny.

A hádejte, která z těch dvou verzí se mi líbila více. No richtig že ta autentická, neuhlazená, neotesaná, která mířila přesně na solar, a nikoliv ta určená pro veřejnost.