Michal Kobelka

Dneska jsme měli další předvolební schůzku. Na podzim budu kandidovat do zastupitelstva (viz Předvolební prejt) a procházíme teď brainstormingama a nápadama.

Na faceboocích místních volebních uskupení a zajetých stran se mezitím rozjíždí solidní hnojomety. Tihle můžou za to, tihle neudělali nic, proč jste s tím 10 let nic nedělali, když jste vládli… a tak podobně. Jo, přesně tohle mi nechybělo, takže se chci ideálně od všech těchto invektiv držet dál.

Nápady do naší kampaně se mi líbí. Některé jsou vtipné (ale ne takový to trapně předvolebně vtipné), některé vizuálně zajímavé, ale hlavně pozitivní. Ale! Jakkoliv nenávidím předvolební sliby (dekujeme za ty levnější hypotéky pane Babiši a paní Schillerová) a lákání voličů na vařenou nudli, tak chápu, že některé voliče na jinou věc oslovit nejde.

Ano, byl by ideální stav, kdy se volič zajímá, dává si 1 a 1 dohromady, sleduje dlouhodobě práci zastupitelů, když ví že některé věci mají efekt až za dlouho a nelze si přisuzovat zásluhy hned po volbách, pokud se některý z ukazatelů začne měnit, když chápe princip demokracie a princip většinového vládnutí, když ví co je reálně v kompetencích někoho, koho se chystá volit a na co nemůže mít vliv, jakkoliv to tvrdí na plakátu u silnice, atakdále atakdále.

Ale takto to reálně nefunguje. Reálně se velké množství voličů rozhodne na základě emocí. Ať už negativních, nebo pozitivních. Velké většině nesejde na faktech. A je potřeba oslovit i takové voliče.

Včera sem měl volnej večer. Od všech a od všeho. Jediný, co jsem musel (a to jsem vlastně nemusel), bylo pomoct tátovi odpoledne na seně, o čemž jsem psal včera. Ale jinak nula povinností.

A to se poslední dobou zase tolik nestává. Nestává se, že bych byl sám doma a mohl naprosto nerušeně nic nedělat. Stává se, že nejsem sám doma a můžu naprosto nic nedělat, ale je to naprosto jiné nicnedělaní, než nicnedělání o samotě. Chápeme se?

Zkrátka – jakmile doma někdo je, tak se sluší a patří aspoň zahlásit, že nebudu dělat lautr nic. Ale právě tímhle oznámením se to nicnedělání přepíná do kontrolovaného módu. Jak se ohlásí volnej večer bez ničeho, tak se začíná nicnedělání konat a nejede přes to vlak a je už nějak ohraničené, nějak oficiální. Ale je to úplně něco jiného, než celý večer chodit od ničeho k ničemu, nevědět že nic nedělám, přemýšlet co bych dělat mohl a nikomu se nehlásit, nikomu se nezodpovídat. Jen si tak užívat nicnedělání, které může trvat tři minuty, ale i sedm hodin v případě, že se nicnedělání nedaří ukončit aktivním zásahem.

No a tohle neaktivní nicnedělání o samotě je strašně důležitý. Je potřeba si občas jen tak proflákat večer u činností, jejichž výsledkem je jedno velké nic, jen ztracený čas. Ztracený v uvozovkách. Vlastně je to ten čas, který se občas snažím neztratit, ale velmi často ho nemůžu najít.

Je to komplikovaný, já vím. Ale jak mám ten kalendář zasekanej, tak si občas tohle nicnedělání o samotě hrozně užívám.

To sis na to vzal dobrý boty, pravil dneska tatínek poté, co mě viděl přijíždět na seno v sandálech.

Stejně jako to řekl vloni, rok předtím a vlastně všechny ty roky, co jezdím na seno. Jo, bez téhle poznámky by snad senoseč ani nezačala. Už když jsem sedal doma na kolo, že zajedu za tátou na statek, jsem si říkal, za jak dlouho asi táta tuhle poznámku pronese. Netrvalo to věru moc dlouho.

No jo, některý věci se nemění a překonávají prostory i časy, aby se vždy ve správnej moment vrátily. Já to vůbec nemyslím ve zlým, mně by vlastně to seno ani tolik „nechutnalo“, kdybych si tu obligátní hlášku nevyslechl. Co by to bylo za tradici, kdyby se nedodržovala, že ano?

Jezdím na seno tak dlouho co pamatuju. Některé postupy se změnily, netrávím například většinu času na seníku pod rozžhavenou střechou, ale podstata zůstává. Teď už se na vůni uschlé trávy těším, snad i proto, že ta tradice přetrvala a já nemůžu tušit, jak dlouho ještě potrvá. Tak si ji užívám.

A ty sandále? Mnohem lepší, než pevná obuv. Vždyť to seno napadá i do normální boty. Tam se v podobě mikrosena zapíchá do ponožek a už se člověk svědění nezbaví, zatímco u sandálů to všechno propadá a profoukne. Teda pokud člověk nenosí ponožky do sandálů, že…

Aby to snad nevypadalo, že všechno je jen zalitý sluníčkem a dějou se jen pozitivní věci, tam dávám protiprejt k tomu včerejšímu.

• Chtěl bych dělat školu na fulltime a proměnit všechny nápady co mám v realitu, tzn věnovat tomu naprosté maximum času co mám, ale zároveň nechci skončit se svojí běžnou prací. Dost možná to vyřeší trh za mě, ale zatím si nedovedu představit nedělat to, co dělám zatím celý svůj produktivní věk.
• Což je moje klasická rozpolcenost, kterou zažívám jednou za čas a se kterou se musím prát, vést s ní vnitřní dialogy a zároveň je pokoušet nevnímat, protože by musely vést k nějakému závěru. A ten by se mi nemusel líbit.
• Nedokážu někdy říct ne. A pak tím trpím nejen já, ale i lidi okolo. Většinou ne neřeknu v dobré víře, že všem bude líp, ale ono je to pak přesně obráceně.
• Vůbec nestíhám číst. Člověk jako by si musel v dospělosti vybírat, co všechno už v životě nebude stíhat. Doufám, že konec prejtu bude znamenat začátek čtení, ale trochu se obávám, že prejt není hlavní důvod knižní abstence.
• Vůbec nestíhám běhat ani chodit cvičit. Ugh, fakt mi to chybí.
• Vlastně se dá obecně říct, že nestíhám spoustu věcí, které bych stíhat chtěl. Tady pomůže jediná meducína – nepokoušet se stíhat toho víc, ale být spokojený s tím, co zvládám stíhat. Zkusím lépe plánovat, zkusím využívat mezičasy a zkusím mít pevnější vůli v některých věcech.
• Ve všem tom nestíhání je nejsnazší se nikomu neozvat. To není, že bych se nikomu ozvat nechtěl, rád si třeba volám s Kájou, ale většinou to nechávám na něm, aby zavolal. A pak mě štve, že se nedokážu ozvat já první.
• Nevim, kde budu bydlet za 2 roky, za 5 let či později. Netuším, jestli chci ještě někdy mít na krku hypotéku.
• Putin stále ještě neshořel v pekle, od Babiše se stále ještě neodvrátila většina voličů, ačkoliv mají 100+1 důvodů to udělat, Trump je stále důkazem, že lze zvolit za prezidenta planety kohokoliv.

A pár dalších věcí…

A nyní si prosvištíme pár pozitivních, ale nesouvisejících zpráv z poslední doby:

• Potkal jsem asi po dvaceti letech paňčitelku zemplu z gymplu. Je furt stejná. Hezky jsme si pokecali, prej pořád učí, i ve svých 75 letech. Po Skypu – a to i přesto, že skoro neslyší. Úctyhodnej výkon. Ale prej by občas potřebovala s technikou poradit, tak ji snad budu doučovat. Oh how the turn tables.
• Pekli jsme dneska Baribalovy nugetky podle Edíkovy nové kuchařky ze světa Medvědích mlsných příběhů. Varianta pečená v troubě, žádné smažení. A mohli se utlouct, takže příště už jedeme jen zdravou variantu. Yes!
• Uzavřel jsem známky, aniž by mě na to někdo musel upozorňovat a připomínat mi to. Byl jsem na několika posledních poradách, které jsem doteď ignoroval. A zjistil jsem, že jsou docela fajn a že se i něco dozvím o chodu školy a o kolegyních (kolegů zas tolik nemám). Začínám v tom školství trochu víc chodit a orientovat se. Institucionalizován ✅
• Vrátil jsem se na vlnu jídel bez ultra zpracovaných potravin. Týden po vyšetření, kterému předcházel týden diet a odříkání, jsem trochu hřešil a dopřál si jídla, která už normálně jíst nechci. Ale už jsem zase zpět na dobré koleji.
• Psalo mi několik lidí, že se jim líbí moje psaní. Zde na blogu, nebo v recenzích na ČSFD. Těší mě to. Často přemýšlím, jestli bych nad rámec své práce neměl dělat další věci a rozvíjet se v nějakých směrech a koukám na všechny ostatní, kteří to dělají. Ale pak si uvědomím, že se rozvíjím v mnoha směrech, jen to není na první pohled patrné. Psaní je jedna z těchto věcí.
• Chybí posledních 14 prejtů a hádám, že už to dotáhnu do konce bez další ztráty. Upřímně jsem na sebe pyšnej, že jsem vydržel a dal to.
• Za dva týdny bude nejlepší každoroční koncert Zrní. Ten loňský jsem zmiňoval pátém prejtu. Rok se s rokem sešel. Zrní jsme v předchozích několika týdnech podporovali na Doniu, kde vybírali (a vybrali) na novou desku. Těším se!
• Otevřeli kus dálnice, kterej se stavěl od roku 2008. Možný už je fakt všechno. A ještě pár let a dojede se ze Třebové po dálnici nepřerušovaně až do ZOO Lešná. The future is now!

Včera jsem do noci dokončoval šifrovací hru pro žáky, o které jsem už psal. A stejně jsem to nestihl, takže jsem musel dodělávat i dnes ráno. Chtěl jsem teď tenhle poslední týden tu hru absolvovat se všema třídama, další týden už na to nebude čas, budou se odevzdávat učebnice a tak všelijak podobně.

Nakonec jsem to stihl a první dvě třídy si to dneska „odběhaly“. Celkem fajn to bylo, žádný záseky, složitost tak akorát. Když jsem to tak zhodnotil, byla to i celkem poučný, žáci se naučili některé šifry, procvičili angličtinu, dějepis a trochu i matiku, takže průřez učivem. Bylo fajn vidět hodně žáků, kteří pádili za každou další indicií, aby se dobrali konce.

Ne zase tak fajn bylo vidět jiné žáky, které ani „ulejvání“ od školy formou pobíhání po venku a luštění šifer nedokáže strhnout. A jsou to takoví, které nedokáže strhnout vůbec nic a vůbec nijak.

Můžu se s tím snažit něco dělat a kvůli pár kusům víc diverzifikovat hodiny a vymejšlet pořád něco novýho. Anebo prostě přijmout fakt, že každýmu se člověk nezavděčí a nezájem některých prostě neřešit. Kdyby se to vyhnalo do extrému, musel bych pak velkou část energie věnovat někomu, kdo o to v prvé řadě nestojí. A o to asi zase nestojím já, plýtvat energií tam, kde to nemá smysl.

Jinak to loučení bude asi těžký. Přemýšlel jsem, kdy se vlastně ve svým životě s někým loučím a ono to není zase tak častý. Třeba se spolužákama po maturitě, po promocích, sem tam odejde nějakej kolega. Ale jinak? Jinak je ta skvadra okolo mě víceméně neměnná. A teď najednou mám říct sbohem a šáteček 20 žákům, kteří všichni byli fajn. Další nová zkušenost s učením.

Co naplat, hlava prostě časem začne spoustu věcí zapomínat. Jednoho dne jste naposledy pomysleli na věc XY, aniž byste o tom věděli. A nikdy už nezjistíte, že jste danou věc znali. Někdy mě nějaká taková zbloudilá, hrozně stará myšlenka navštíví a já mám buď dèja-vu, nebo cestu po klikaté řece vzpomínek.

Člověk by se asi neměl moc utápět v minulosti. Je dobrý si ji připomenout, vědět, proč se posunul tam kde je, a pak zase žít v přítomnosti. Nevím… Dřív jsem se dokázal v minulosti hrabat a převracet každej kamínek, jestli pod ním neleží nějaká vzpomínka, která by vlastně vůbec nic nezměnila. Ale čistě z individuálního hlediska už mi tyhle výlety do dob minulých nic nepřinášejí. Nejde žít z nostalgie, nejde znovu prožívat dávno odžité, je potřeba vyrábět nové vzpomínky, nové zážitky a ne jen recyklovat ty staré.

Občas si rád připomenu nějaké relikvie z dob minulých. Pátrám třeba ve web archivu a koukám na weby, které jsem navštěvoval kdysi. Ale neberu to jako nějaké rochňání v minulých dobách, je to jen věcné připomenutí věcí, jak vypadaly kdysi. Občas zajdu na staré čsfd někdy z roku 2005 a koukám na něj jak vypadalo, když jsem ho začal používat. S radostí se koukám na stará fóra na 24.r-art.net, kde jsme tehdy měli komunitu okolo seriálu 24 hodin (jak to tehdy Nova tlačila do primetimu, aby to za rok běželo v 11 večer!).

No dobře, někdy mě ta nostalgie trochu popadne. Ale je to slabý odvar toho, jak jsem minulost prožíval dřív.

Spoustu těch webů odvál čas, nebo jsou zaprášené a ač jsou archivované, tak na ně už nikdy nikdo nevzpomene. Nebo ano?

Poslední dva týdny byly ve škole už volnější. Známky v podstatě uzavřený, učivo víceméně probraný, takže už nebylo moc co hrotit. Dal jsem žákům možnost opakovat, pokud by něčemu nerozuměli. Dal jsem jim možnost dělat na jakémkoliv IT projektu s tím, že jsem jim k ruce. A dal jsem jim možnost zkoumat zákoutí IT zvané počítačové hry. Hádejte co zvolili.

Na příští týden jsem jim chtěl připravit nějakou venkovní hru. V některých ročnících bereme kódování a šifrování. Tak jsem dneska lítal po městě a chystal jim hru s šiframa. První dostanou před školou. A všechny ostatní už si budou muset krok po kroku vyluštit, každá je zavede na nějaké nové místo, dokud se nedostanou do cíle. Zábavná činnost tohle vymejšlení šifer. První třída bude taková testovací a budu to podle jejich výkonnosti a schopnosti prokousat se do cíle ladit. Momentálně mám verzi nula, po příští týdnu to bude verze 0.1 a příští rok to vylepším tak, že s tím budu spokojenej.

Jinak se toho zase tolik neděje. Jsem už pomalu v prázdninovým módu, ačkoliv zrovna dneska jsem teda přes den klepal kosu a letní teploty to nepřipomínalo ani omylem. Noc ve spacáku na horách byla ale překvapivě teplá a nerušená.

Koupil jsem Toňasovi k 10. narozeninám jeho vysněnej paddleboard. což by trochu mohlo změnit cíle letních výletů a kratochvílí. Od loňského léta nemluví o ničem jiném, hrozně ho to chytlo, když si na letním campingu půjčil prkno od kamarádů. Doufám, že mu to vydrží déle, než boxovací pytel, na kterém je centimetrová vrstva prachu a všude jen překáží.

Dneska bych nejradši prejt vynechal. Potřetí od začátku tohoto projektu. Spousta věcí, spousta nestíhání a spousta rodinných sešlostí. A spousta přeháněk. Ale řekl jsem si, že těch posledních 20 nebo kolik prejtů už dopíšu bez přerušení. Mohl bych vynechat, aspoň co se peněz týče. Svůj dluh za dva vynechané prejty jsem před časem splatil Charitě v Moravské Třebové a ještě mám na jedno vynechání předplaceno, ale snad k němu nedojde.

Ale na pět minut jsem se urval. Tak snad jen napíšu, že – a teď si to musím dobře promyslet, protože naposledy, když jsem psal, že jsem zdravotně jak rybička, tak jsme skoro dva měsíce byl rozsypanej jak čaj – že se konečně po dlouhé době cítím zdravotně v pohodě a zítra začnu po nekonečně dlouhé době běhat. Teda doufám, protože jsem si dneska naordinoval přespání pod širákem, tak snad mi ten horskej vzduch prospěje, a ne uškodí.

Koukáme teď s klukama na Bylo nás pět. Jak už jsem kdysi psal, rád jim pouštím slow-tv, aby dokázali udržet pozornost i u pomalejších věcí. Je to sice boj proti silnému nepříteli, protože dnešní televizní i kinoprodukce místo klasických nůžek používá motorové nůžky Fiskars se stokrát rychlejším střihem, ale vyplácí se to. Jsem rád, že je Arabely, Saxany i Medvědové s Cibulkou baví a vydrží u toho.

Ale zpět k Bajzovi a spol. Já ten seriál naprosto a nepokrytě miluju, už od dětství, snad hned od roku 1994, kdy měl premiéru v telce. To mi bylo sedm let. Tehdy mě na tom samozřejmě nejvíc bavily ty klučičí lumpárny, boj s Habrováky, patálie všedních dní; malej kluk se dokázal s partou identifikovat a našel si v ní to svoje.

Jenže i o 30 let později ten seriál na mě funguje pořád úžasně, jen už se teď nesnažím identifikovat s Petrem Bajzou a spol (kecám, pořád bych chtěl prožívat jejich klukoviny). Teď už na mě působí úplně jiné věci. Dojímá mě v tom seriálu kde co a některé scény mi vhánějí slzy do očí. Třeba jak Petr vidí odjíždět Kristýnu domů a myslí si, že ji vyhnal od nich z domu. Vánoční díl se Zilvarem koukajícím do oken rodin, které mají domov. I ten Fajstův funus je něco, co člověka musí dojmout.

Jo, za mě je tenhle to nejlepší, co se u nás po revoluci natočilo. Atmosféra vystřižená na jedničku, skvělí herci, dospělí i ti dětští, krásné historky které zahřejou na duši. Rád se k tomuhle skvostu vracím.