Poslowchání: srpen a září 2024

Je čas smířit se s realitou. Každý měsíc report z Poslowchání nenapíšu. Ne že bych si nenašel akademickou čtvrthodinu na přepsání myšlenek na papír (to taky), ale někdy zkrátka nebude o čem psát. Srpen byl na dobré desky vyprahlý jako koryto řeky, v září se naopak dostavila záplava výborných elpíček. Paralela s počasím čistě náhodná.

Ale vážně — v srpnu jsem si poslechl všehovšudy tři pětihvězdičkové desky. To bych ten report mohl po jednom odstavci ukončit, že. V září ale přišlo vykoupení a čistých pětek bylo víc, než v žákovské Horáčka s Pažoutem dohromady, konkrétně 22. Zde je pětadvacítka desek, které se mi v srpnu a září líbily nejvíce:

Pokračovat ve čtení →

Poslowchání: červenec 2024

Druhý měsíc soustavného alfabetického poslouchání hudební knihovny je za mnou. Prázdniny jsou v plném proudu, venku je hezky, člověk u kompu a obecně doma tráví mnohem méně času, takže i té hudby bylo méně, než v prvním měsíci.

Chtěl bych tyhle reporty psát pokud možno průběžně, aby ihned po odtrhnutí listu z kalendáře byl článek připravený, ale předchozí měsíc jsem smolil celkem dlouhý report ze svého pochodování po horách. Psát dva články zároveň je nonsens, too much love will kill you. V dalších měsících se pokusím polepšit. Alfabeticky jsem to nedotáhl dál, než k písmenu C, a to ještě dost vzdáleně od jeho konce.

Pokračovat ve čtení →

Přechod Orlických hor: po červené

Turistika je jedna z činností, které mám moc rád, bohužel ji nepraktikuji zase tak často. Pohyb v přírodě mi vynahrazuje hlavně běh. Na nějaké větší turistické akce však nebyl posledních sedm osm let čas, protože se mi během té doby narodili tři skvělí kluci. Krátké výlety, stanovačky a jednodenní přespávačky v lese s nimi probíhaly, žádný větší výšlap však v té době v plánu nebyl. Nyní se mi po delší době naskytla možnost si „užít“ víkendy bez dětí. Všechno po léta nakupené turistické vybavení se mě začalo nejdřív opatrně, poté o dost hlasitěji ptát, proč celou tu dobu musí ležet na dně skříně a do přírody ho vůbec nevezmu.

Mikrovýlet s klukama do lesa za dědinu
Pokračovat ve čtení →

Poslowchání: červen 2024

Hudba je moje životní láska, o tom jsem psal už jinde. Po delší době jsem si proto naordinoval řízený poslech hudby, tedy že „sjedu“ celou svoji hudební knihovnu abecedně od A (respektive nuly) do Z. Pěkně pomalu, slow, jedno album po druhým, aniž bych hleděl na momentální poslechové preference. Co přijde další v abecedě, to mi rozezní sluchátka. Je to poměrně dobrá strategie, jak objevit prachem zapadané hudební kousky, které možná jednou vládly mému hudebnímu vkusu, ale nová hudba je vytlačila kamsi na okraj do zapomnění.

Tento experiment už jsem párkrát v životě podstoupil, naposledy možná před 10 lety. Toho času jsem si hudbu streamoval z Google Music (RIP, v ČR jste ho stejně asi nikdo nepoužíval). Po zrušení Google Music jsem na pár let přesedlal na Spotify, abych se nakonec vrátil zpět na Google k Youtube Music Premium, kde mám momentálně svoji sbírku čítající ~1500 alb umístěnou (tehdy jich bylo o dost méně).

Pokračovat ve čtení →

Běž. A zastav se. A naslouchej.

Drápu se do největšího kopce ve městě – příznačně směrem ke hřbitovu, který se zde rozléhá. Nahoře už sotva popadám dech, běh už dávno není tak jednoduchý jako dříve. Těsně před hřbitovní branou zahnu doleva a vtom ho spatřím. Sedí na lavičce zády ke hřbitovní zdi; zapadající slunce mu prokresluje vrásky, rozjímá, kouká do dálky s rukama opřenýma o berle a má v očích tu pokoru, kterou v nich dokáže mít jen věkem zkoušený člověk. Je naprosto klidný, v tu chvíli dokonalý opak mého srdce, které se snaží prorazit hrudník.

Přisedni si, přikazuje mi mozek. Tak dělej, sedni si k němu. Mlčky proběhnu a v duchu si říkám, že v dalším kole mozek poslechnu. Pokud tam ještě bude. Sakra, už zase jsi propásl svoji možnost? Za 4 minuty a 32 vteřin se znovu blížím a on tam stále sedí. Jak zařezaný – copak se vůbec nepohnul? Pokynu mu hlavou a pokračuju dál. Nekoukám, jestli mi na pozdrav odpověděl. Sakra, sakra.

Ok, poslední pokus. Před zatáčkou zrychlím, vyběhnu až na samotný vrchol Křížového vrchu, pořádně se zadýchám a dobíhám k jeho lavičce, tentokrát z opačného konce, aby byl moment překvapení na mé straně. Dělám jako že nemůžu a musím se vydýchat. Vlastně to není úplně lež. Pořád tam je. A pořád se nepohnul, copak už se vydal na poslední odpočinek? Zastavuju Garminy i sebe a ptám se, jestli si můžu přisednout. – Ale jistě, vždyť se sem vejdeme oba – Pozorujete písek ze Sahary? ptám se dál, protože o počasí člověk mluví, když nemá co říct o ničem jiném – On je to spíš prach – Aha. No každopádně to nejsou mraky. A stejně je zvláštní, že se sem dostane z takové dálky, že? – No podívej, v těch deseti kilometrech vane vítr klidně 600 kilometrů za hodinu a Sahara není zase tak daleko. Zajímavější je, jak se ten písek nasaje do takové výšky. Teď jsem četl, že nad Atlantikem………………. Víš, příroda s náma ještě zatočí. V mém životě už se to asi nestane, ale v tvém by mohlo.

Běž. A zastav se. A naslouchej. Až tam budu sedět opřený o holi já – vzpomínat na všechny saharské písky mého života, budu tajně doufat, že někdo zastaví.

Milování s hudbou

Ty ses do ní úplně zamiloval ty vole, říká mi kolega poté, když se mu už poněkolikáté zmíním o tom, jak mě nová deska KMT semlela. Jak se těším na její koncert, jak jsem četl x-tý rozhovor a viděl y-té interview. A já se tomu vlastně nebráním – jsem zamilovaný. Zamilovaný do hudby, do slov, do jejího příběhu a do toho, že mi zase někdo leze pod kůži, mezi žebra až k srdci.

Moje emoční nervové centrum je propojené přes zvukovody s ušima, které fungují jako zesilovač. Vezmou melodii, přefiltrují slova, umocní obé stonásobně a pak mi takovým způsobem rozvibrují tělo, že stojím pět centimetrů nad zemí. Přišli jsme na to s terapeutkou – hudba hraje v mém životě dominantní roli. Když vám to řekne někdo cizí, myšlenka se zhmotní a nestraší už jen ve vaší hlavě, pak vám to otevře oči. Je to moje emoční brána, jenž ve mně otevírá i zavírá stránky, které žádné jiné médium (ani člověk) nedokáže otevřít ani zavřít.

Jsem zamilovaný. Abych parafrázoval KMT – Řekni, kolikrát ještě uvidím to, co jsem viděla v horách? Tedy – kolikrát se mi to ještě v životě poštěstí? Kolikrát mě dokáže položit na lopatky něco tak banálního, jako je pár akordů a několik slov? Nedokáže to kdovíjaká hudba, ba naopak, ta konstelace, ten lektvar, který u mě spustí tuhle lavinu emocí, je vzácný. Užívám si tedy tyto opojné chvilky, kdy mi do života vstupuje nový živel, splývá se mnou, víří krev a pak se zase usazuje. Fúze zdárně ukončena. Teď už se nebojím, že bych ji někdy ztratil, bude mojí součástí, už mě utváří.

KMT nevymýšlí texty, ona do hudby a slov zvěčňuje svůj život a dělá to tak subtilně, tak nenásilně, že stejně přirozené a nenásilné je napojení na ni. Nestojí mezi ní a mnou a vámi 5 producentů, kteří jí poradí tohle napiš takto, bude to mít větší dopad.

Jsem zamilovaný. Ne do KMT. Ne do Yamaoky. Ne do Kvietah, ne do Einaudiho a Richtera. Jsem zamilovaný do hudby. Jsem zamilovaný do toho, co se mnou dělá a co ve mně vyvolává. Tento post není primárně o KMT, mohl být o komkoliv. A tvoje strachy jsou jenom vítr – dívej jak fouká.

Běžecká sezóna 2023 (aktualizováno 6. 6.)

Krátké reporty ze závodů běžecké sezóny 2023:

Zimní běh přes Kosíř (7. 1. 2023, VCV)

Zimní byl tento běh opravdu jen názvem – sedm stupňů a sluníčko, tak si opravdu nepředstavuju jakékoliv zimní kratochvíle. Nemyslím to ale nijak zle, pro běh to bylo ideální počasí, tedy nebýt třech miliard triliard (kvalifikovaný odhad) kubíků bahna na trati, ale o tom až dále.

Loňská běžecká sezóna je zapomenuta, od října jsem víceméně jen popobíhal v módu udržovacím. Pořádný zápřah jsem si dopřál až v týdnu před závodem a tak jsem jakékoliv ambice odložil do šuplíku „joo kamaráde, měls pořádně trénovat“. Ale ten dvouměsíční odpočinek mi prospěl, pročistil jsem si hlavu a dal odpočinout nohám.

Pokračovat ve čtení →

Krátké animované filmy nominované na Oscara 2022 & kde je zhlédnout

Po roční pauze se vracím s přehledem kraťasů nominovaných na Oscara. A s nimi si opět jednou připomínám, že tento formát filmu je pro mě nadále nejvíce inspirativní a jednoduše řečeno nejkrásnější. Letos se sešlo pět nádherných, vtipných nebo jinak zajímavých filmů a zase mi po čase padla čelist z toho, jak krásné věci rozmanitých stylů se dají odvyprávět na omezeném prostoru několika minut. Každý film je naprosto jiný a zaryl se do srdce unikátním způsobem a jak se to stalo již v minulosti, zůstanou tam některé napořád.

Letos je bohužel trochu horší dostupnost, všechny filmy nelze jednoduše zhlédnout online bez omezení a některé jsem musel upirátit, i když bych za ně milerád zaplatil; situace se však časem změní a odkazy sem doplním.

1. Obchodníci s ledem (Ice merchants) — João Gonzalez

Obchodníci s ledem (Ice merchants) — João Gonzalez
1. Obchodníci s ledem (Ice merchants) — João Gonzalez
Pokračovat ve čtení →

Každodenní běh: po dvou letech

Tentokrát o nálezech a ztrátách předchozího běžeckého roku. K poslechu doporučuji skladbu Everyday od Carly Comando, kterou možná znáte ze slavného videa Noah takes a photo of himself every day for 6 years.


Když jsem před dvěma lety začal s každodenním běháním, vůbec jsem netušil, jak dlouho s tímto koníčkem vydržím. Přestane mě to po měsíci bavit? Objeví se nějaké zranění z přetížení, dojde motivace, uvrhne mi osud do cesty něco jiného, nepředvídatelného?

Na konci října to byly přesně dva roky a na některé z těch otázek už si dokážu jednoznačně odpovědět. Tak předně: běhání mě neustále baví. Více, než kdy předtím. Je to droga, je to relaxace, je to uvolnění. Je to klidná (půl)hodinka každý den, kdy jsem uzavřený ve svém tichu, ve své bublině, do které nemusím nikoho pouštět. Nebo můžu, když se zrovna cítím na běh s kamarády (z 95 % jsem běhal sám, zbytek s kamarády, viz dále).

Pokračovat ve čtení →

Běhám řeky: Třebůvka (3. 6. 2022)

Třebůvku jsem už jednou běžel, bylo to v listopadu 2020 a krátce tento běh zmiňuji ve svém reportu z prvního roku každodenního běhání. Neabsolvoval jsem ji tehdy celou — začínal jsem u soutoku Třebůvky s Moravou v obci Moravičany a běžel jsem proti proudu až ke svému domovu v Linharticích, kde mi hodinky nakonec ukázaly necelých 33 kilometrů (viz aktivita na Stravě). Tehdy to byl můj nejdelší běh a rozhodně bych nezvládl absolvovat celý tok až k prameni. Naopak, měl jsem problém se došourat až domů, s delšími běhy jsem neměl žádné zkušenosti, vůbec jsem netušil, čím tělo pohánět, na co si dávat pozor a jak rychle běžet, aby mi po pár hodinách nedošlo. Ale nápad odběhnout ji někdy v budoucnu celou mi utkvěl v hlavě.

Od té doby jsem vlastně žádnou delší trasu neběžel. Začal jsem se ale více zajímat o stravování — dost pomohli kamarádi, se kterými jsem začal běhat. V nohách jsem za rok a půl měl o několik tisíc kilometrů a zkušeností více, takže jsme s kamarádem/kolegou Tomášem pomalu začali přemýšlet o nějakém ultra běhu. Nejdříve nás napadl hřeben Beskyd směrem na Vsetín, poté jsme laborovali s okruhem v Jeseníkách, až jsme nakonec skončili tam, kde jsem s delšími běhy začal — u Třebůvky. Ne že bychom si nějaké hory nechtěli zaběhnout (já tedy určitě, Tomášovi možná jedno ultra už stačilo), ale Třebůvka se ukázala být pro začátek výhodnější v mnoha ohledech. Cílem běhu bylo jednak zdolat metu 50 kilometrů a jednak se pokud možno držet co nejblíže Třebůvky a kopírovat její koryto od pramene až k soutoku s Moravou.

Pokračovat ve čtení →