Bavili jsme se na chatě s kamarádkou, která děti posílá do soukromé školy. A že přišli s novinkou – děti pracují na různých projektech naskrz ročníky, takže se potkávají mladší žáci se staršími a musí spolupracovat. Za mě super nápad, jí se to taky moc líbí a všeobecně tam panuje souznění se záměrem. Až teda na nějaké rodiče, kteří absolutně netuší, proč by jejich syn (třeťák) měl spolupracovat s prvňáky a co se tím jako naučí a jestli by nebylo lepší, kdyby se normálně učili nějaké hard skills. Dlouhá debata na rodičáku o tom prý byla.
Tak za prvé. Rodičáky jsou zlo. Sedět dvě hodiny a poslouchat věci, které jsou z 95 % nerelevantní, to si dokážu najít mnohem lepší činnost na práci. U nás na škole se zavedly triády, tedy rodičák ve stylu učitel-rodič-žák. Za 10 minut je hotovo. My teda ignorujeme i ty triády, protože pokud ve škole všechno klape, tak nemám potřebu to slyšet, a pokud něco neklape, tak jsem kdykoliv k dispozici přes školní appku nebo na zavolanou.
Ou kej, a co ty projekty? Já vám nevím, ale otázka co se jako můj syn naučí spoluprací s prvňáky mi přijde dost mimózní. Je super že má člověk spoustu vrstevníků, ale naučit se spolupracovat s rozličnými věkovými skupinami je přece k nezaplacení. Nebo budeme v životě vždy spolupracovat jen s věkově sobě rovnými? Ba naopak, já bych tuhle inciativu ještě rozšířil. Propojte školkové děti s domovy důchodců (u nás ve školce pro ně vystupují na besídkách, ale hádám, že to není zase až taková rarita), zapojte čiperné důchodce do výuky na školkách i školách, ukazujte dětem, že co jste vy, byli jsme i my; kdo jsme my, budete i vy. Berte je na LDNky a zkrátka všelijak míchejte věkové skupiny a ukazujte dětem všechny stránky života.
