Michal Kobelka

Jedna z věcí, proč mě psaní sem na blog pořád baví a proč jsem s Radikálním prejtem nesekl někdy v průběhu, je povícero. Můžu zmínit například rutinu, která mě drží v nějakých kolejích a díky které mám kotvu, která mě každý den připoutá hezky na místo. Dále pak psaní samotné, které se díky tomuhle pravidelnému cvičení piluje, formuje a všelijak vyvíjí.

Jednou z hlavních věcí, proč mě to i nadále baví, je autenticita. Zkrátka jen převádím toky myšlenek z mozku „na papír“, píšu jak mi zobák narostl a vůbec se nezaobírám tím, co by si o tom kdo mohl pomyslet. Nedokážu si představit, že bych psal jinak – že bych nad tím nějak extra přemýšlel, hledal vhodná přirovnání nebo mírnil svůj tón jen proto, že bych snad nechtěl někoho urazit. Prdlajs, tohle je můj blog, můj píseček na hraní a jestli chci, aby případní čtenáři něco ocenili, tak právě to, že tady neexistuje žádná bariéra, která by auto-cenzurovala některé mé méně vhodné myšlenky. Snad jedinou věc trochu kontroluju, a to je míra sprostých slov, protože mám podezření, že by to tu mohli číst i moji studenti.

Z pohledu autenticity vlastně nevím, jestli by mě vůbec bavilo nějaké psaní na zakázku. Kdybych musel držet nějaký styl a místo prdlajs, o tomhle víš kámo naprostej houbeles bych byl nucen napsat nikoliv vážený, v tomto se velmi mýlíte. Rád si píšu pro sebe a tím pádem svým stylem. Když jsem tu nedávno zmiňoval Monty Pythony (Prejt #313) a to, že jsem četl deníky Michaela Palina, tak tam byla hezky vidět jedna věc. Někdy v průběhu psaní svých deníků pro sebe do šuplíku dostal nabídku, aby při příštím natáčení psal své deníky zároveň i do nějakých novin, což také udělal. Tahle eskapáda trvala asi jen dva týdny, ale na těch deníkových záznamech to bylo hrozně poznat. Naprosto jiný styl psaní pro sebe a pro noviny.

A hádejte, která z těch dvou verzí se mi líbila více. No richtig že ta autentická, neuhlazená, neotesaná, která mířila přesně na solar, a nikoliv ta určená pro veřejnost.

Některý věci prostě nevymyslíš, musí se odehrát v reálným životě.

Sedíte si takhle večer u telky, přemýšlíte co se životem, a pak vám mozek poradí: mohl bych dneska zajít do baziliky. A ukrást tam lebku… Jo a po cestě koupím pytel cementu, abych tu lebku mohl zalít do betonu a hodit do řeky. Said no one ever. Teda až na jednoho člověka, kterého to fakt napadlo. Důvody neznámé.

Tyhle neuvěřitelný příběhy přináší sám život. Na rozdíl od těch, který vymyslej scénáristi, aby nás chvíli pobavili u televizní obrazovky. Dneska jsem chtěl na chvíli pustit hokej jako podkres k psaní Prejtu. A shodou okolností zrovna v telce běželo Věřte nevěřte. Vzpomínáte na Věřte nevěřte, žejo? Někdy na začátku tohohle milénia tyhle krátké epizodky, které chodily v pětici, vlítly na české obrazovky. A my jsme je hltali a druhej den po odvysílání jsme o nich debatovali v hodinách těláku s Píťou a kýmkoliv, kdo se chtěl do diskuse nachomýtnout.

Tohle hledání pravdy byl soubor hezkých povídaček scénáristů, s pravdou měly společného tolik, že od ní ležely na míle daleko. Minimálně v půlce příběhů děj popisoval něco, u čeho nebyli žádní svědci a tudíž nebylo možné tyto události zaznamenat a dějovou souslednost věrohodně popsat. Ale neva, tehdy jsem to neřešil a u mnoha příběhů byl podělanej až za ušima, jelikož ladění seriálu bylo tu méně, tu více hororové.

Seriál běžel v telce někdy v době, kdy jsem měl svoji kočku Motynu. Byla to kočka domácí, která ale jednou za čas vyběhla obdivovat venkovní svět. Jednou se jí tyhle trampské nálady vymstily a nedaleko od domu ji přejelo auto. Obrečel jsem to hodně a protože jsem byl ve věku, kdy jsem se se ztrátou těžko srovnával, choval jsem se dál, jako by žila. Ne před ostatními – nepřál jsem si, aby kdokoliv zpochybňoval moje duševní zdraví. Jen sám před sebou jsem dělal, že moje kočka neodešla do kočičího nebe; když jsem usínal, hladil jsem ji tak, jak bych ji hladil před nehodou; mluvil jsem na ni tak jak bych na ni mluvil před tím.

Jednou jsem zase koukal na Věřte nevěřte a byl tam příběh o holce (díl 3×09), která měla kočku. A ta kočka jí, věřte nevěřte, umřela při nehodě. Holka se chovala dál jako by jí kočka neumřela, mazlila se s ní, mluvila s ní, dávala jí žrát, akorát že se tím netajila před rodiči. A ti byli z tohohle chování své dcery trochu rozladění a snažili se ji přesvědčit, že její kočka je mrtvá. Nakonec chtěli dceři ukázat krutou realitu tím, že ji přesvědčili, ať chytne kočku do náručí, vyfotí ji a fotku bez kočky ukážou dceři, která tak bude muset tuto nepříjemnou realitu přijmout. No a hádejte co, měl ho tam. Na fotce se objevila i kočka, kterou v rukách jakože držela.

Na konci pořadu jsme se pak dozvěděli, že tento příběh se opravdu stal. Počkat cože. No tak jako mě se ten příběh taky stal, žejo. Ale já jsem si tehdy nemyslel, že moje kočka dál žije, nebo že si povídám s jejím duchem. Zkrátka jsem jen nepřijmul realitu, že už nežije, a pokračoval jsem dál v běžných věcech. Ale to vám povídám, že tehdy mě to sakra vystrašilo. Nepřemýšlel jsem ani tak o tom, že by to mohla být pravda, ale že se děje někomu jinému něco takového, jako mě. A vlastně ano, i to že na konci na obrazovce bylo napsáno FACT a filuta Jonathan Frakes se potutelně usmál, aby nám ukázal, jak nám dal na frak v naší hře na pravdu.

Co myslíte – stal se opravdu tento kočičí blogový příspěvek, nebo vám jen autor naservíroval granule plné lží?

Nastalo přechodový období. Temný zimní zasněžený odpoledne odvál jarní vánek, dnové se prodloužili. A začalo nezbytné přechodové období, které úplně zmizí až s příchodem pravého léta.

To máte tak. Ještě pořád s klukama dojíždíme v režimu čtení spousty knížek a komiksů před spaním, ještě pořád nás po zimě neopustily deskovky, lego, časopisy, seriály a další ryze indoorový aktivity. Nejde je utnout ráz na ráz a hodit je všechny do kouta, odkud je vyhrabeme zase až s prvníma plískanicema v říjnu. Ten dojezd tam musí být. Jenže ten dojezd se krutě pře s realitou venku – se světlem, který neodchází dřív než v osm. S teplýma podvečerama ideálníma k pozorování západu slunka. S touhou ještě o píď prodloužit večerku, protože postele v pokojíčku nevybízejí svým příšeřím k zalehnutí, ale k zábavě.

Tenhle přechod je pro mě těžší, než ten podzimní. Tam prostě začnou plískanice a ven už se vlastně ani moc nechce. A najednou je spousta času na domácí věci, kterým se člověk celého půl roku vyhýbal. Člověk si všimne všech těch úžasných knížek a už už jednu vytahuje za hřbet ven z knihovny. Lego, které stihlo posedat prachem, se roztáhne po celém domě a najednou vznikají nové stroje a auta, které svět dosud nespatřil. Vodovky už se zase těší na závlahu a nůžky drkotají nervozitou v přihrádce a křičí Střihni!

Jakmile se jaro překlene a začne léto, tohle všechno pustíme z hlavy. Pak už je to opravdu jen o hledání večerní hranice, o tom vydržet ještě o chvíli déle s pohledem upřeným k nebi, hledajícím první hvězdy. Najednou všechny ty vnitřní aktivity nechybějí, najednou chce člověk být venku stůj co stůj. Ale teď, v tento čas, je tohle přechodové období velmi těžké. Člověk chce stihnout všechno a nestíhá pořádně nic. Z koloběžek honem rychle k legu a pak hned ke knížce, hop sem hop tam, venku světlo, ale už je čas ke spánku.

Chtěl jsem tu původně psát o lenosti lidí a už jsem i pár řádků měl, ale protože jsem byl línej se před psaním podívat, jestli jsem už něco takovýho kdysi nesesmolil (sesmolil), tak smůla. Ctrl-A, smazat vše. O lenosti to dneska nebude.

Zaujal mě minule jeden blogpost u Wuweje o odmítačích letáků a na něj navázaná diskuse o schránkách. A přišel mi zajímavý názor, že dneska už vlastně schránka pro většinu lidí nevyvolává žádné pozitivní konotace. Nečekáme žádné hezké dopisy od příbuzných, pohledy z dovolených ani liebesbriefy od milované/ho. Nene, maximálně tak pravidelné reklamní letáky a dopisy s modrým pruhem. S příchodem datových schránek je dneska schránka krabičkou minulosti. Ano ano, existují výjimky, jako když mi například zásilkovna narvala balík osmi triček z Qwertee do schránky. Úplně slyším ten dialog řidiče se závozníkem: -To se tam nevejde -Ale vejde

Když jsme minule ve Vídni hledali veřejnou schránku, do které bychom mohli naházet pohledy, byl to poměrně detektivní zážitek. I ty veřejné schránky pro odesílání z měst zmizely stejně, jako telefonní budky. Možná, že jednou tohle po staletí udržovaný poštovní řemeslo zanikne úplně. Já bych teda v rámci ochrany přírody byl pro naprostý zákaz letáků. Papír by měl dle mýho názoru držet nějaký dlouhodobý myšlenky, a ne na čtyři dny validní informaci, že kuřecí prsa bez kosti stojej o 12 korun na kilo míň než před týdnem.

Zítra budeme s klukama koukat na předposlední díl Žlutých žab a hned ve čtvrtek si dáme i ten poslední. Na každý díl se těšíme a hned jak můžeme, pouštíme. A viděli jsme i všechny předchozí seriály.

Já mám pro tuhle partičku nadšenců jen uznání a respekt. Obdivuju, že dokážou tuhle logistickou operaci vždycky uvést do pohybu a přitom ví, co všechno je čeká. Maximální nepohodlí, odtržení od rodiny na dlouhé měsíce, ponorková nemoc, vehikly v rozkladu, absurdní papírování, jízda skrze autoritářské státy, kde se člověk bojí o kejhák. A mohl bych pokračovat.

Jenže pak člověk vidí, jak jsou totálně odpojený od běžnýho shonu tam doma. Jak překonávají překážky s odjezdem, nepohodlí z dopravního prostředku si vynahradí spánkem pod Mléčnou dráhou, kde nejbližší světelný znečištění je tisíc kilometrů daleko; že se učí spoustu věcí a nabírají spoustu zkušeností, třeba o starých vehiklech a jejich servisu, o mezilidským bytí a nebytí; na rodinu tam doma si vytvářejí takový natěšení (aspoň doufám), že to po návratu domů musí připomínat konec Titanicu (co do množství slz); učí se trpělivosti vůči autoritám a jak využít kdejakejch kliček a fíglů, aby na ně vyzráli.

Jojo, je to romantika. Taková ta pravá cestovatelská, dobrodružná, nespoutaná a nemasově neturistická, a do jisté míry i nebezpečná. Taková, kterých si člověk už dneska moc neužije. Někdy by mě hrozně lákalo vrhnout se do spárů neotesanýho, divokýho světa z těch narýsovaných rovnoběžných ulic každodenního života.

Anebo matiční, prašť jako uhoď. Já jsem chtěl do tohoto prejtu vymyslet takovej oslí můstek zbouchanej z fošen, kterej by ani toho osla neunesl, kdyby se po něm prošel. Jakože mateční bude odkazovat na matku, takže bych popřál všechno nejlepší všem maminkám na tomhle světě. Tak jsem gůglil, jestli slovo mateční má nějakej správnej spisovnej tvar (jako bych ty texty tady psal spisovně, že jo).

Jako vždycky mě takový gůglení zavedlo do králičí nory a přineslo jistou dávku poznání. Dozvěděl jsem se, že existují mateční horniny. Lepší označení by tedy bylo znovu-dozvěděl, protože o tomhle jsme se na gymplu museli učit. Ale to je dávno. Potom jsem si přečetl něco o matečních rostlinách. Tady je šance 50/50, že se nám o tom paňčelka na gymplu zmínila, fakt netuším.

No a já se chtěl prapůvodně přes ten oslí můstek propojit na matiční. To bude téma pro historiky, který ale rezonuje pořád a pořád. Matiční ulice byla ulice (aha že) v Ústí nad Labem, která proslula (ve špatným smyslu slova) v roce 99′. Tehdejší radnice se zamyslela a řekla si, že nejlepší způsobe, jak vyřešit vleklé sousedské problémy mezi našelidima a Romy okupující tři činžáky přes ulici, bude vybudovat vysokou zeď. Geniální nápad. Pokud by byl problém z dalších tří směrů, mohla by se zeď vybudovat i tam a chudáci Romové by mohli třeba sbírat houby do kanálů, hlavně když nás tu nebudou otravovat. A mohli bychom tomu říkat třeba ghetto…

Nutno podotknout, že nepřizpůsobivé Romy nejnižších sociálních poměrů město na tohle místo samo vystěhovalo. Nevím, co čekat od nápadu sestěhovat všechny nepřizpůsobivý lidi do jednoho kouta a doufat, že to bude v pohodě. Nebude. Nebude to nikdy v pohodě Dejve. Integrace a práce se sociálně slabými lidmi bude vždycky tvrdá práce a mělo by se oslavovat každý úspěšný začlenění a vyjmutí jednotlivce ze spárů chudoby.

Trochu se od téhle události poměry změnily. Přijde mi, že záchytná síť má menší oka. Že existuje víc institucí, který dokážou adresně pomoct, když je to potřeba. Líbily se mi iniciativy housing first, kterých se tedy nechopil stát, ale neziskovky nebo samotná města. Že pomoc někdo zneužije není důvod pro to, aby byla odpírána těm, kterým pomůže. A rasismus? Ten tu pořád máme. Ale naše země se po revoluci otevřela světu a chvíli trvalo, než si náš hobitín zvykl na odlišnosti a podle mě je to i s tou tolerancí každej rok o chlup lepší.

No vidíte, Prejt se pomalu blíží ke konci a já jsem kromě pár letmých zmínek vůbec nepsal o Monty Pythonech. Pokud vám Monty Python nic neříká, je mi vás upřímně líto a budu se vás na následujících řádcích snažit přesvědčit k nemožnému: abyste něco milovali úplně stejně jako já. Něco, co už je dávno zapomenuté, co vzniklo skoro před 60 lety, co patří k tomu nejlepšímu, co z britských ostrovů kdy vzešlo. A co je naprosto geniální.

Psal se konec 60. let a v velký cenzor se v Británii postupně začal dívat jinam. Organicky vznikala různá uskupení, která si na obrazovkách dovolila do té doby nevídané věci. A mezi těmito uskupeními se rychle etablovala skupinka s názvem Monty Python – pětice svérázných britských komiků, scénáristů a vysoce študovaných lidí, ke kterým se připojil ještě jistý americký animátor. A vzniklo něco, co se zapsalo do srdcí milionů. Stačilo přitom málo a skupina by nikdy nevznikla, nebo aspoň ne v takovém složení. Ale to je na hodinu dějepisu.

Monty Python začal jako skečová show s názvem Monty Python’s Flying Circus. Divný název, ale už tím se partička chtěla odlišovat. Jeho vznik je dodnes opředen historkami o tom, jak chtěli show pojmenovat po nějakém náhodném člověku, kterého by potěšilo, že se jeho jméno objevilo v televizní show. jedna noticka: britský humor je mi asi nejblíže, co se různých humorů týče. A Pythoni jsou v tomhle rozlehlém rybníčku britského břitkého humoru možná ta největší trofej, kterou bych z něj mohl vylovit.

Skeče jsou (aspoň v prvních sériích) tak uhozené, tak náhodné, tak mimo, tak vtipné, že jsem si mohl při prvních zhlédnutích vychrchlat bránici. Tvorba Pythonů se natolik vymykala tehdejším konvencím, až se z nich stal naprostý kult. O kterém jste možná nikdy neslyšeli. K nám se dostali z pochopitelných důvodů až někdy po revoluci, stejně jako například Červený trpaslík.

Já vám vlastně asi nedokážu přesně popsat, proč jsem z Pythonů natolik unešený. Zkuste si někde sehnat nějaký díl a dejte tomu šanci. A propadněte tomu jako já.

Po rozpadu (a několika reunionech, kdy ten poslední se vysílal živě v českých kinech) se členové vydali na sólové dráhy. Můj nejoblíbenější Python, Michael Palin, například vytvořil velké množství cestopisných seriálů, k nim knihy apod. Kdysi jsem přelouskal všechny jeho deníky z let největší slávy Pythonů i pozdějších období. Chtěl bych si někdy vyčlenit rok a studovat jen Pythony – nakoukávat jejich dílo, číst deníky, koukat na všechny dokumenty o jejich strastiplné cestě na televizní obrazovky apod. Mám doma velké množství knih a dokumentů a občas trochu zahořím touhou to do sebe všechno zase nasát jako houba, ale vím, že časové možnosti jsou omezené. Ale snad se k tomu ještě někdy dostanu.

Tak po minutovém a pětiminutovém prejtu dnes nastal ten pravý čas na patnáctiminutový. To máte tak – všechny dnešní povinnosti mám z krku, uklidil jsem celej byt, zařídil všechno co má být zařízené a sedl jsem si v klidu na balkónek s tím, že napíšu něco objevného či tématického. Ale už patnáct minut sedím a koukám na prázdnou bílou obrazovku. A protože chci ještě dneska zažít nějaký sport, kulturu či něco podobného, nechtělo se mi čekat dalších 15 minut na spásnou myšlenku a prostě jsem se rozepsal. Ono to automatický psaní taky není špatný. Původně jsem myslel, že to bude jen desetiminutovka, ale nakonec jsem skončil na čísle 15. Začal jsem psát přesně ve 14:10 hodin, s úderem 14:25 dokončím větu, ukládám a publikuji.

Před psaním prejtu jsem si přečetl další článek o tom, že rakovina tlustého střeva přibývá celkem konstatním tempem hlavně u mladých lidí a už není pochyb o tom, že prim v tomhle rakovinném bujení mají zejména ultrazpracované potraviny. Což je věc, která mě živila prvních 38 let mého života. Řekl jsem si někdy v listopadu, že jestli chci dalších 38 let žít, pravděpodobně bych měl palivo pro moje tělo radikálně přehodnotit. Což jsem také udělal a když nevezmu krátkodobé výpadky jako jsou vánoce, tak se držím v lati. Změna stravování nestačila, pro jistotu jsem se objednal i na tu kolonoskopii, kterou mi nejdřív obvoďačka rozmlouvala a zdůvodňovala, že časové okénko pro mé bezplatné vyšetření ještě nenastalo. Nedík, já chci prostě vědět, že je všechno v pohodě a že má změna stravování nějaký smysl.

Sehnat kvalitní potraviny není problém, v každém obchodě je jich spousta. Stojí víc, ale dají se sehnat i levné superpotraviny, které nic nestojí a dávají tělu spoustu dobrých věcí. Jako příklad uvádím čočku. Čočka na kyselo je moje nejoblíbenější jídlo a pokaždé, když jsem si ji v restauraci mohl dát, udělal jsem to. ALE! Co by to bylo za jídlo v české restauraci, kdyby se k tomu nestrčila pořádná klobása. A tady začíná kámen úrazu, protože klobása k čočce je plná sraček, který prostě jíst nechcete. Už tak 15 posledních let jsem si říkal, že čočku se naučím vařit a všichni mi říkali, jak je to jednoduchý. A já jsem si vždycky říkal, že když je vlastně něco moc jednoduchýho, tak to spíš můžu podělat, protože jednoduchou věc zvládne každej a co když to mně zrovna nevyjde.

No ale tak před měsícem jsem si řekl, že není už na co čekat. Uvařil jsem první verzi a zhodnotil, že to není zase tak špatný, ale něco tomu chybělo. Uvařil jsem druhou, třetí… A jo, je to tam. Stačily tři iterace a já jsem byl pevnej v kramflecích, jak na to. Hrozně mi tyhle podařený pokusy naznačujou, že MÁ smysl se pokoušet, i když to napoprvé, napodruhé, napodesáté nevyjde. Jednou se to podaří, keep trying bro!

Zbývají mi čtyři minuty. Zajímalo by mě, jestli by se tímhle stylem dal sepsat román, povídka nebo jakejkoliv pamflet s nějakou myšlenkou. Napsat nějakej útvar mě pořád láká i přesto, že generativní AI to už dost dobře dělá za nás. Ještě tak před 5 lety mě lákalo naučit se pořádně digitálně kreslit, koupil jsem si kreslící tablet, nakoupil si tutorialy a měl jsem nějaké prvotní skici. Ale s příchodem AI mě chuť na kreslení naprosto přešla, protože se nikdy ani nepřiblížím tomu, co stroje budou dělat lépe než já.

S psaním to mám jinak. Tam jde o myšlenku, nějaké jádro věci obalené do slov. Nemusím sepsat nic převratného, krátký román, který by dával smysl a byl nějakým způsobem dobrý, to by mi stačilo. Nemám zrovna malých přání, já vím. Ale i někteří mí spolužáci a kamarádi dokázali knihu napsat. Někdy to zkusím, někdy zužitkuju svoje vyprávěcí já, které vymýšlí příběhy klukům a zkusím vymyslet příběh, který se mi bude líbit.

Je 14:25.

Hele, už jsem tady psal fakt o všem možným i nemožným. Přijít každej den s nějakým nápadem o čem psát je v téhle fázi těžší, než psaní samotný. Ale už chybí fakt jen málo a já doufám, že žádný další den až do konce projektu nevynechám. Na několika frontách se teď bude lámat chleba a ona ta inspirace zase k nějakým zajímavým prejtům doskáče, na to si klidně vsadím.

À propos, vsázení. Před chvílí jsem poslal sponzorský dar několika stokorun dětským sportovcům po celé České republice. Teda takhle, ony ty mnou poslané peníze nejdřív musí projít přes Sazku Allwyn, kde se při pátečním slosování Sportky nejdříve statistika vysměje mému pokusu prorazit brány pravděpodobnosti uhodnutím několika čísel, poté si z té částky ukousne všech deset pater managementu svůj kousek a posléze z těch několika stokorun pár haléřů přistane na účet dětem. Multiplikační efekt, akorát naopak.

No dobře, pravděpodobnost je jedna věc, ale kdo nehraje – nevyhraje. On teda ani ten kdo hraje, taky nevyhraje, ale občas se přece na někoho štěstí usměje. Jednou už jsem si díky takovému štěstí koupil nový brejle. Ale já si občas vsadím jen z radosti, že můžu. Nečekám od toho výhru (ani nevím, co bych s těma penězma dělal, že), ty peníze mi v peněžence chybět nebudou a to štěstí se třeba fakt někdy usměje. Akorát to nemusí bejt štěstí, aspoň soudě dle lidí, kteří to „štěstí“ z výhry stamilionů měli a rozpadnul se jim kvůli tomu osobní i rodinnej život.

Občas jsem zlodějskej i já. Třeba teď, když na albatrosmedia byl velkej výprodej knih a mně bylo až blbý, kolik skvělejch knížek jsem tam koupil naprosto za pakatel. Někdy byznysu zkrátka nerozumím. Když knížka stojí běžně přes sedm stovek na všech e-shopech, ale dá se v omezeným časovým okně pořídit za 170 korun, tak mi to matematicky nevychádzá. Protože to podle mě není ani cena papíru, na kterým je kniha vytištěná (konkrétně teď mluvím o ilustrovaném Eragonovi – kupujte, dokud jsou). Zase jednou mi pomohla AI. Hodil jsem Gemini všechny knihy z výprodeje, ať mi je seřadí podle hodnocení na Goodreads a Databázi knih, vybere prvních 20 a sepíše mi, o čem jsou. Není čas ztrácet čas, repetitivní nudná činnost je zlodějem drahocenného času.

Když někdy cítím, že se stres naakumuloval, že mi hlavou prolétá víc věcí, než kolik dokážu rozlišit a zpracovat; vždy když cítím, že bych měl trochu zpomalit, zavolám na pomoc přítele Boba.

Jestli jste někdy před 20 až 30 rokama koukali na německej satelit (mně se to poštěstilo u dědy), pravděpodobně jste čas od času při přepínání skrz všechny ty nekonečný kanály narazili na Boba Rosse. Bob byl malíř krajinkář s výstředním účesem, který dokázal během půlhodinové televizní seance přetvořit prázdné bílé plátno na krásný obraz. Často k tomu využíval štětky, kterýma byste malovali leda tak hajzlík nabílo, ale on to měl v ruce.

Svým poklidným hlasem vás vedl celým procesem a dokázal svůj um skrze televizní obrazovku zprostředkovat tak, že to vypadalo sakra jednoduše. Reálně bych samozřejmě nic takovýho nedokázal a pokud bych se o to pokusil, musel bych u toho z úst vypouštět všelijaká nepěkná slovíčka a místo zklidnění bych plátno napíchnul na nejbližší sosnu, kterou bych se snažil nakreslit. Čili přesný opak toho, co Bob prezentoval.

Jo, ten jeho hlas byl fakt uklidňující. Jeho happy little trees jsou dnes již legendární a já vás tímto zvu, pokud jste na něj nikdy nenarazili, na jeho YouTube kanál, kde jsou jeho malířské seance ke zhlédnutí. Někdy si sám nějaký náhodný díl před spaním a je to parádní relax a zklidnění po celém dni.