Michal Kobelka

No dyť vám povídám, na vlastní oči sem to viděla! Je to přesně jak řikám!

Kdysi jsme vedli na kafi debatu, do které se přimíchala kolegyně z jiného patra. Je o dvě generace starší, dneska už je na zaslouženém důchodu. Debata byla ohledně věrohodnosti zpráv, o dezinformacích a o tom, že se lží se poměrně špatně bojuje adekvátními prostředky, pravda sama o sobě nestačí.

Debata se pak stočila k tomu, že kolegyně úplně nevěří tomu, co vyzkoumají novináři. A radši jde do diskuse pod článkem a věří lidem, co k tomu něco napíšou z vlastního pohledu. Já vám nevím, ale to je asi to úplně poslední místo, kde bych hledal něco, co se blíží objektivní pravdě.

Jednak je teda veřejná diskuse zaplevelená dezinformačníma účtama. A to tak, že každou diskusi dokážou vychýlit, rozdrolit, zmanipulovat nebo obrátit přesně podle pokynů svého zadavatele (kašly kašly *Rusko*). Ale i kdybych si odmyslel dezinformační mašinérii, tak zbydou běžní lidičkové se svým pevným a jistým názorem na cokoliv. A kdybych se tří různých lidí zeptal, jak se udála nějaká konkrétní událost, kterou viděli ze tří různých stran, musel bych zákonitě dostat tři různý příběhy, který by měly sice společnej elementární základ, ale detaily by se odchylovaly a dohromady by to soukolí rozhodně netvořilo.

Mě stačí třeba takovej hokej. Jakmile proti hráči z vašeho týmu udělá opačný tým nějakej zákrok, automaticky vystřelíte rukama do vzduchu a spíláte sudímu, že je to pruhovanej dobytek, co rozhodně nepíská rovinu. Dyť sem to viděl, jasnej faul! Když se stejná situace stane a nedej bože se aktéři této situace prohodí, je to samozřejmě naprosto v pořádku a je dobře, že jsme tomu druhýmu týmu ukázali, jak se má hrát tvrdě, ale čistě. Ve fotbale platí podobný pravidlo. Nehledě na to, od koho putoval míč do zámezí, zvednou ruku hráči obou týmů a dožadují se autu/rohu/odkopu a objektivní realita je tatam.

Sport jsem tady použil jen mimoděk. Můžete si vlastně vybrat jakoukoliv činnost. Jakmile do nějakého rozhodování zapojíte emoce a postoje zúčastněných stran, můžete si o nějaké objektivní realitě nechat jen zdát.

Ve škole narážím na různé žáky. Do většiny tříd se vyloženě těším, protože to jsou vesměs v pohodě žáci, kteří se snaží a chtějí něco dělat. U jiných vím, že to bude těžká práce. Narážím na odpor vzešlý z čerstvě nabyté puberty, který je navíc přiživen tím, že neprobíráme úplně záživné učivo (s tím se snažím něco dělat, ale musím postupně).

Někteří žáci jsou v módu nic po mně nechtěj. A i když některou látku vysvětlím víckrát a několikrát upozorním, že přesně na tohle bude příště test, tak se můžu spolehnout, že v testu na to budou čučet jak tele na nový vrata. No jo no, jinak to nebylo a jinak to nebude. Tyhle žáky už znám a vím, co (ne)čekat. Nejsou hloupí. Vím, že kdyby jen trochu chtěli, zvládli by to na jedničku a to by se ani nemuseli moc snažit. Ale nechtějí.

Jinde než na informatice je nepotkám, takže mám pak zkreslenou představu o tom, co dokáží nebo nedokáží jinde. Minulý týden se mi znova potvrdila teze, že bych neměl tyhle žáky nějak zavrhávat nebo dehonestovat, protože jim ve škole něco nejde. Byl jsem pomoct na kroužek florbalu, protože obvyklá paňčelka nemohla. A viděl jsem, že ti žáci, kteří v informatice plavou proti proudu a nic moc dělat nechtějí, se cítí mnohem lépe v jiných činnostech.

Na tom by nebylo až tak nic neobvyklého, každého baví něco. A škola nejde úplně naproti tomu, aby každý dělal jen to, co ho baví. A ani nemůže. Ale viděl jsem zkrátka, že každý se cítí dobře v něčem jiném, ať je to informatika, florbal nebo úplně jiná činnost. Nemělo by to nijak ovlivnit moje hodnocení žáka, přecejen se pořád pohybujeme na pětibodové hodnotící škále. Ale vnitřně mám určitě mnohem větší sympatie pro někoho, o kom vím, že se snaží jinde a informatika jen není „to jeho“. Někdy je potřeba vidět věc dvojím pohledem, ne jen tunelovým viděním já mám svůj předmět a co dělají žáci jinde mě nezajímá.

Nedělní odpoledne stane se… pro mnohé chvílí klidu na nějaký film. Dneska jsem si přivstal, ačkoliv jsem včera šel spát pozdě a nedělní volno přímo vybízelo k proležení se až do oběda. Ale já jsem si poslední týdny fakt uvědomil, že potřebuju den startovat brzy, jak už jsem psal v Pracovitém prejtu. Hah, to množství prejtů už se začíná projevovat i tím, že zapomínám názvy, takže jsem vydal prejt Pracovitej (#271) i Pracovitý (#288). Budiž toto pomýlení jedinou skvrnou tohoto projektu. Naštěstí je konec tak blízko, že už se na velkým monitoru vejdou všechny prázdný políčka na budoucí prejty na jednu obrazovku.

Dneska jsem tedy vstal brzo. Udělal jsem všechno co bylo potřeba – vypral několik praček, uklidil kuchyň s obývákem, byl si zaběhat atakdále. Nastala vzácná konjunktura, o jejímž příchodu se šeptalo v kuloárech už nějaký ten čas – mám zároveň uklizený obývák s kuchyní, dětský pokoj i auto. Věc, která se přihodí jednou za tři miliardy let. Přesně jak předpověděla ta stará cikánka.

Na oběd jsme se pozvali k našim, ale neznamená to, že bychom dnes nevařili. Nabuzen svým teď již několikaměsíčním stravováním bez ultrazpracovaných potravin jsem si vyhradil večer na nějaký nový recept. Poučen včerejší Hydepark civilizací o střevním mikrobiomu jsem dneska vytáhnul z hlavy svůj dlouholetý plán víc vařit z luštěnin a udělali jsme čočkový salát se zeleninou a lososem. Rychlovka, a přitom tak luxusní jídlo.

Ráno a večer jsem vám tedy popsal, ale co ti dinosauři? Odpoledne přišel slejvák a protože doma bylo všechno hotový, zalehli jsme k telce, že si pustíme nějaký film. Jako poučený uživatel streamovacích platforem (RIP Kodi) vím, že jakmile jen koutkem oka zachytím cokoliv, co by mě v daný moment mohlo bavit, okamžitě si to musím pustit. Jinak nastává rozhodovací paralýza a nakonec stejně nepustím nic.

Dneska padla volba na Jurský park. Já jsem ho viděl 194x (odhadem), Lenka 0x. Nedávno fanoušci zvolili Jurský park „Nejvíce rewatchovatelným (tento neologismus si zapište do deníčku) filmem všech dob“, a já s tím nemůžu nesouhlasit. Já jsem na tom filmu vyrůstal; je jedním z důvodů, proč miluju filmy a dinosaury a filmy o dinosaurech a filmy o všech možných příšerách velkých jak mrakodrapy a horory a survival filmy a… A mohl bych pokračovat donekonečna. Jurský park ohromně formoval moji lásku k filmu a k dinosaurům (rovným dílem s Cestou do pravěku) a minimálně jednou ročně si ho pustím, protože je to do dvou hodin zabalený mix naprosto všeho, co potřebuju k tomu, abych se u telky cítil dobře.

Až dneska jsem si uvědomil, že jsem film nikdy neviděl v originálním znění. Divné, protože já dabing jinak ze srdce nenávidím, ale několik málo filmů z dětství si s dabingem pouštím, protože už to člověk z hlavy nedostane a nejde ji snadno přeformátovat na nový jazyk. Jurský park tam bude po dnešku i nadále patřit, protože jsem na to už prostě tak navyklý. Jsem rád, že jsem si film užil v originále, ale můj komfort režim mi nedovolí úplně vypnout, když Alana Granta nemluví Jiří Štěpnička. Ale bylo fajn si poslechnout Hammonda v původním skotském akcentu.

Dinosaury miluju doteď. Bohužel se moje láska k těmto praptákům rozchází se všemi novými Jurskými světy, které mě (až na původní jedničku z nové trilogie z roku 2015) vůbec nebaví. Ale dokumentů je naštěstí spousta, Jurský park se dá rewatchovat stále dokola, knížek máme doma víc než dost a objevy o nových kosterních nálezech se objevují naprosto pravidelně. Se syny jsem domluvený, že jednou budeme paleontologové a budeme kopat dinosaury. Těším se na to.

To je Ella, s tou neuspěješ. Ta se stydí před každým a nebude s tebou mluvit, natož aby si s tebou hrála. And I took that personally.

A trvalo to asi tak 20 minut a už jsme byli nejlepší kámoši a slyšel jsem jen Michalé, pojď mě tlačit na autíčku nebo Michalé, jdem hrát fotbal. Jestli je jedna věc, o které si myslím, že mi jde, tak jsou to děti. Teda jako nemyslel jsem jejich vyrábění, i když to taky, ale spíš přístup k nim.

Recept je fakt jednoduchej, tak si připravte notýsek: hlavní ingrediencí, aby vás děti měly rády je… Abyste vy měli rádi děti. No fakt, nebylo to zase tak složitý. Stačí se zamyslet, co mají děti rády, trochu je pobavit, dělat trochu blbiny a cesta je otevřená. Kdo by neměl rád tetu nebo strejdu, kterej s něma jde ochotně dělat psí kusy a neodbyde je suchým jděte si hrát na písek, my si teď povídáme. Mně se tenhle přístup už milionkrát v dobrým oplatil.

Jo, rád si někdy vypiju v klidu kafe, ale pokud nemám vyloženě práci, kvůli které bych musel odstrčit děti na druhou kolej, tak jsem s nima mnohem radši než cokoliv jiného. A není to ani tak kvůli statistice, která neúprosně říká, že nejvíc se svými dětmi je člověk do jejich cca 10 let věku a později už to nikdy nedožene (Budu teď makat ať se máme dobře a budu s dětma až trochu vyrostou = lež). Rad vzpomínám na všechny ty tety a strejdy, kteří dělali tyhle psí kusy se mnou, nikdy nezkazili srandu a ten kolotoč se mnou udělali i postopadesáté, ačkoliv jim už ruce vypadávaly z ramenních kloubů.

A pokud můžu dětem tu radost udělat, tak je to hned dvojnásobná radost, protože i mě to zahřeje u srdce.

Občas v záchvatu nákupní horečky přihodím do košíku nějakou fakt echt blbost s vidinou toho, že to bude hit or miss situace. Onehdá jsem dělal nějakou větší objednávku na Lidlu a protože tam na mě vyskakujou ty jejich slevy dne, všiml jsem si foťáku za pár stovek s termotiskárnou. Takovej Polaroid z wishe.

Inu proč ne, maximálně si pak budu nadávat za další krám v domě. Ale tušil jsem, že by to mohla být zábava. A taky že jo, tohle byl zrovna ten případ hit. Ukázal jsem klukům co a jak a odteď berou foťák s sebou na výlety a cvakají momentky nevalné kvality. Po celé domácnosti se válí srolované fotky, někdy z nich jde vyčíst celý příběh podle toho, jak jdou fotky za sebou.

Nemám nějakou přehnanou představu, že by ty termosnímky vydržely déle než se v kalendáři změní letopočet. Stejný mínění mám i o foťáku samotném, který vypadá, jako by přicestoval strojem času z dob, kdy byly v mobilech na technologickém vrcholu TFT displeje s rozlišením 320×240 pixelů.

Ale tyhle technický serepetičky stejně nikoho nezajímají. Je to stejný jako jsem psal včera s tím běháním – radost můžete mít i z věci podřadné kvality, pokud funguje. Například já telefon neměním dokud opravdu nemusím a je mi jedno, že se mezitím technologie osminásobně zlepšily. Telefón slouží a novej by mi přinesl potěšení zhruba první týden po koupi a pak už by z něj byl starej telefon.

Ptala se dneska na jedné facebookové běžecké skupině mladá holka, jestli udělala dobře, když si koupila boty značky XY, když teprve s během začíná.

No a pustila se do ní část běžecké komunity, že přece musí nejdřív to a tamto. Povrch si přece musí zjistit, a taky hned musí na diagnostiku došlapu, ať ví jestli koupit boty takový nebo makový, a že je to hloupá otázka.

A já si říkám hovnajs. Lidi běhali i v bagančatech, v petlahvích svázaných řemenem, bosí, v běžné obuvi. Lidi běhali dávno předtím než se z toho stala móda, než se vyrábělo 37 milionů běžeckých bot, dřív než kdokoliv znal pojmy jako drop nebo druhá zóna.

A lidi na to trochu zapomínaj. Já když jsem kdysi začínal běhat, stačily mi k tomu první běžecký gřusky co nestály majlant a hodinky se stopkama. Žádný pronace, žádný tepy, žádný gárminy, žádný gely, žádný sacharidový okna a karbonový pláty, jen chuť běhat.

Dneska by hned začátečníkům div neradili, aby si hned na začátku pro jistotu zajeli do běžeckého kempu v Etiopii pro lepší okysličení. Já neříkám, že časem není dobrý se o ty věci začít zajímat, ale přijde mi zbytečný tohle všechno cpát nováčkům do hlavy a ochuzovat je o to, aby si prostě jen tak vyběhli, zkusili si to. A když viděj, že to má nějaký smysl a že je to baví, je možný posunout se na level 2 a zkoušet běh (a jakoukoliv jinou činnost) dělat trochu víc profi.

Posledních několik týdnů jsem měl KOPR. Nějaké ohromné výkony jsem v práci nepředváděl a byl jsem v takovým nějakým stavu, že se mi do ničeho zase tak moc nechtělo.

Dneska se to nějak zlomilo. Jako bych celej dvoutýdenní sprint chtěl stihnout během jednoho dne; snažil jsem se odbavit všechny tikety, který mi na boardu visely už nějakej ten čas. Úplně jsem chytil drajv. A pak mi došlo proč. Pár dní jsem teď byl v práci hodně brzo, už kolem šesté hodiny. Dřív jsem do práce chodíval pravidelně na šestou, ačkoliv je to kancldžob, kterej snese i příchod na devátou. Ale jak jsem teď sám na ranní odbavení tři kluků, dvou školních a jednoho školkového, tak se prostě do práce brzo nedostanu a být tam v 6 je nereálné, stíhám až tak půl osmou.

No dobře, v ty dny kdy kluky nemám, tak bych mohl být v práci brzo. A nedělal jsem to. Ale teď po pár dnech, kdy jsem byl v práci mezi prvními, mám chuť se k tomu vrátit. Já totiž nemám rád pomalý starty. Nerad začínám nějakou první smysluplnou činnost dělat až někdy pozdě, odjakživa sem chtěl mít vše brzo hotové (prokrastinace na vejšce se nepočítá). Když začínám v práci v 6, tak před obědem už mám v podstatě pracovní den skoro za sebou a vím, že práci si nemusím dělat až někdy pozdě odpoledne.

Když jsem naopak v pracovním procesu až od pozdější hodiny, jsem od začátku demotivovanej, že jsem už mohl mít tolik za sebou, a já teprve startuju. Vlastně se to týká i víkendu. Chci prostě v 9 dopoledne mít už rozvařený oběd, naloženou myčku, pračku i sušičku a už něco dávno dělat, a ne se teprve hrabat z postele a zjišťovat, že den utíká a já chrápu. Ze tří sourozenců co jsme okupovali jeden pokoj, jsem byl já vždycky první na nohou a budil sourozence, ať už vstávají.

Někdo to má tak a někdo jinak. Tento prejt píšu za zvuků suti bouchající o kovovou korbu nějaké Tatrovky. Naproti nám se bourá bývalá mlékárna, což s sebou nese spoustu prachu a hluku. A teď, v 9 hodin večer, se někdo rozhodl, že je ideální čas na to nakládat suť bagrem na korbu a odvážet ji pryč. Kluci nespí, já přemýšlím o zdravém rozumu kohokoliv, komu přijde jako dobrý nápad v zástavbě rodinných domů uprostřed města bourat a odvážet suť. Tak asi díky.

Virózka z víkendu byla pouze jednodenní, zaplať pámbu. V neděli jsem se po propocené noci vzbudil už víceméně v pohodě, o čemž svědčí i fakt, že jsem dobrovolně dělal domácí činnosti, na který jinak kašlu. Kdo by taky dobrovolně čistil filtr v myčce, že ano. Ty seš filtr, ty máš čistit, né já! V pondělí už jsem normálně šupal do práce.

No a abych si zdraví ještě víc utužil, tak jsem si včera dal krátkej výklus. Nic dlouhého, jen jsem se tak motal po městě, abych otestoval, jak bude tělo po víkendové eskapádě reagovat na trochu vyšší zátěž. Po běhu jsem ze sebe shodil všechno oblečení, stoupl si do vany, pustil sprchu a čekal, až odteče studená a vystřídá jí teplá. Akorát jsem čekal nějak déle než obvykle… Mnohem déle. No himbajs, dneska to z toho kotle ve spodním patře nějak trvá.

Tak jsem sprchu zase vypnul, hodil přes sebe ručník a seběhl dolů v očekávání celkem běžné chyby E10, která se dá vyřešit během pěti vteřin dopuštěním vody do oběhu. Ale ouha, svítí na mě na displeji E25. Rychlé Googlím, vypínám, šteluju, zaříkávám. Ale kotel ani ťuk. Dneska ti teplou nepustím a je mi jedno žes byl běhat kámo.

Vyběhl jsem zpět nahoru, vlezl zpátky do vany, pomodlil se ke všem svatejm a ujistil sám sebe, že se opravdu po běhu umýt musím. Pustil jsem na sebe ledovou vodu, měla odhadem -273.14 stupňů, ale ruku do ohně bych za to nedal. Ještě namydlit a pak znovu smýt stejně ledovou vodou. No nebudu vám lhát, byl to celkem highlight dne. Dneska už kotel zase běží, za což děkuji pohotovému panu servisákovi.

Dřív jsem se studenou sprchoval celkem běžně, ale chybí mi k tomu momentálně jedna věc: sprcha. Ve vaně, v tom schouleným klubíčku s pokrčenejma nohama, kdy musím aktivně sprchou hýbat abych pokryl všechny části těla, mě to vůbec neláká. Dokud jsem měl hlavovou sprchu, pod kterou jsem se mohl jen všelijak kroutit a nechat ji na sebe samovolně stékat, mě to dokonce i bavilo a dokázalo nabudit. Tak snad to jednou zase půjde.

Šel jsem dneska z práce a vybral jsem si záměrně delší cestu přes náměstí. V hlavě jsem řešil starosti běžného dne a chtěl jsem si delší chůzí v hlavě defragmentovat jednotlivé útržky myšlenek do uspořádaného celku. V uších mi zrovna hrál Akira a okolí jsem nevnímal, jsa pohroužen do vlastních myšlenek.

V tom do mě někdo zezadu začne šťouchat. Vytrhlo mě to z řeky myšlenek plynoucí skrz moji hlavu a stál jsem v tu chvíli odzbrojen, protože na invazi zvenčí jsem nebyl nijak připraven. Stál jsem a přemýšlel, co se děje; kdo mě to vytrhává z komnaty vlastního vědomí?

Otočím se a tam stojí Vašek. Vašek byl můj spolužák v první třídě základní školy, takže jestli počítám, je to už přes 30 let, kdy jsme chodili do stejné budovy, do stejné místnosti a stejnými dveřmi. Nikdy jsem se s ním nekamarádil, jen jsme se na tom jednom místě potkávali. Důvod je prostý, po pár týdnech či měsících někdo zjistil, že Vašek na běžné škole nemá co dělat a byl odeslán do školy zvláštní. Nebo speciální – netuším jak se tehdy nazývaly ústavy mimo běžné základní školy, v té době jsem se o to nezajímal.

I ta krátká společná etuda v první třídě Vaškovi natolik ulpěla v hlavě, že mě doteď poznává, když mě potká na ulici. Na chvíli se mu rozšíří oči, změní výraz ve tváři a pátrá v paměti, kam by mě zařadil. Nakonec si vzpomene a ozubená kola zacvaknou a roztočí se. Abyste pochopili, Vaškovo IQ je někde hodně pod úrovní, kterou bychom nazvali IQ běžného člověka. Poznáte to na něm na první pohled.

Nic z toho sem nepíšu, abych se Vaška jakkoliv dotkl, nebo abych si z něj dělal legraci. To jistě, milí pravidelní čtenáři, už jistě víte. Dokážu si dělat legraci z kdečeho, ale nikdy by mě nenapadlo utahovat si z člověka jen proto, že se od něj osud naklonil na opačnou stranu.

Chvíli jsem tedy na něj dneska koukal a netušil, co se děje. V tu chvíli jsem JÁ musel vypadat jako někdo, kdo nedokáže číst a psát, protože než mě docvaklo co se děje, chvíli to trvalo. Věděl jsem už, co přijde – Vašek se zeptá, jestli nemám nějaké drobné. Ale jak jsem byl dneska zrovna ve stavu zaneprázdněné mysli, odbyl jsem ho. Nikoliv nehezkým způsobem, neposlal jsem ho někam, nevylil jsem si na něm nahromaděnou frustraci ani nic podobného. Jen jsem mu řekl, že drobné nemám, že mám jen papírovky a že kvůli němu rozměňovat nebudu, že nikam nic kupovat nejdu a rozloučil jsem se s ním.

Skočil jsem do zdravé výživy objednat bezéčkové chleby na další týden. Když jsem vylezl, všiml jsem si, že Vašek zasedl na zahrádce vedlejší pekárny, pokuřoval si svoji cigaretku a jen pozoroval cvrkot. Já jsem se vydal po své ose domů. Ale s každým dalším krokem, který jsem od toho poklidně sedícího človíčka udělal, jsem víc a víc přemýšlel, co se jemu asi tak teď odehrává v hlavě. Jaké myšlenku JEMU víří v jeho omezené mysli, kterou vlivem chybějícího intelektu nemá kam rozšiřovat? Poznal mě. Poznal něco z dávné minulosti a možná je to pro něj jeho safe space, točit se ve vodách minulosti. Možná je nový svět až moc rychlý pro jeho pomalejší mysl. A já jsem ho odbyl. Říkal jsem mu něco o tom, že si rozměnit nepůjdu nebo nemůžu, a přemýšlím, co asi cítí. Maminko, jak může být pro někoho problém jít si rozměnit stovku na náměstí plném obchodů?

Jindy se vždycky zastavím a chvíli s ním pokecám a drobáky mu dám, ale dneska jsem šel jen sám se sebou, že jsem odbyl i někoho, komu to nepříslušelo. Ještě v opačném rohu náměstí jsem se otočil a vydal jsem se zpátky a doufal jsem, že ještě neodešel. Svědomí mě hlodalo. Znovu jsem si v tu chvíli musel připomenout, že všechno co v životě mám je díky štěstí, náhodě a určité výchozí pozici, ze které se dá mířit dál a výš, pokud po tom člověk touží. Vašek takovou možnost v životě neměl. Neříkám, že je nešťastný; potkávám ho zřídkakdy, většinou se jen plouží sem a tam. Vůbec nevím kde žije, co dělá. Ale vím, že startovací pozici bych si s ním měnit nechtěl. A vím, že pokud mu můžu nějak pomoct, tak bych to udělat měl.

Vrátil jsem se ke kavárně, Vaškovi dal do ruky jednu papírovku a řekl mu, ať si něco koupí. Nekoupil jsem si v tu chvíli odpustek, nekoupil jsem si letenku do první třídy společnosti Happiness airlines ltd. Jen jsem si zase jednou uvědomil, že si nemám stěžovat na to, co v životě mám a nemám.