Michal Kobelka

Jsem člověk, kterej má rád svůj zaběhnutej klid. I příjemný překvapení je pro mě pořád vytržení ze zaběhnutého stavu a ne vždycky tak můžu říct, že bych o to stál. O to víc mě pak dokážou uhranout věci, který zamávaj mým životem nějak negativně. Většinu času mám fakt rád, když se dostanu do nějakýho ustálenýho ekvilibria, který není zmítaný nepředvídatelnýma událostma.

Ne že bych snad musel mít řeku života úplně rovnou a neměnnou. Ale mám rád, když si to koryto můžu sem tam vytvarovat já, k čemuž většinou sbírám dlouho odhodlání, projektuju si takovou změnu, připravuju se na dopady a nakonec ten krok možná udělám a možná ne. Například to učení se rodilo v mé hlavě pomaličku, přispělo k němu více malých věcí, byl to dlouhej proces. A udělat ten poslední krok, na to jsem musel bejt dopředu připravenej, abych v inkriminovanej moment mohl říct ano.

Velký kroky jsou prostě něco, co ve mně musí být uzrálé a musím s tím být v míru. Jak to přijde nenadále, strhává to břehy mé řeky a já se jen plavím s proudem.

Párkrát jsem tu už o AI psal, ale dneska jsem zase zůstal s hubou otevřenou nad možnostma, který otevírá.

Včera vyšel novej model s názvem Fable od Anthropicu, což je firma prozatím vyhrávající závod na poli top AI. Psali jsme si o tom chvíli s kvapou a zanedlouho už mi posílal první věci, kterýma se lidi chlubili na Twitteru.

Tak třeba klon Minecraftu, kterej novej model dokázal udělat za 30 minut. Dneska jsme se o tom dál bavili v kanclu a já sem zavzpomínal, jak po mně žáci chtěli, abychom programovali v Minecraftu (verze education). Ale škola by musela platit drahou licenci, muselo by se to zprocesovat, musel bych vědět že to rozjedou naše neherní školní stroje atakdále.

Tak sem seděl v práci a čekal až svoji práci dodělá Github Copilot, mezitím jsem kontroloval nějakou práci kolegovi. A říkám si… Oukej, když to teda je tak, že za půl hodiny se dá udělat klon Minecraftu, tak já si ho v mezičase, co čekám na jinou práci, udělám taky. A udělám ho výukový pro svoje žáky.

Začal jsem s Gemini Pro, kterou si dlouhodobě platím. Vysvětlil jsem jí, v čem momentálně ve škole s žáky programujeme, v čem by programovat chtěli a že chci vyvinout appku, která to všechno bude umět a něco navíc. A ať mi pomůže sepsat neprůstřelné zadání pro Clauda. Gemini se chvíli zamýšlelo, položilo pár trefných otázek a pomohlo definovat aplikaci pro Clauda.

Zaplatil jsem si pak Claude Pro. Doteď jsem ho spíš nepotřeboval, ale je na čase vyzkoušet lídra v oboru. Claudovi jsem pak poslal zadání z Gemini a i jeho jsem prvně nechal, ať mi sepíše jasnej plán vývoje a ať se mě doptá, pokud by měl nějaké nejasnosti.

Claude se doptal na pár podrobností, navrhl několik vylepšení, navrhl plán vývoje krok po kroku. A zeptal se – seš ready? A já mu řekl, ať to rozjede.

Deset minut. Deset minut a měl jsem v rukách aplikaci, která poslouží jako skvělej základ. Nebo jinak, ona by šla z fleku použít, klidně bych s ní už mohl přijít do výuky a začít s ní učit algoritmizaci, cykly, blokové programování a vše, co jsem předtím dělal ve Scratchi.

Ale já se tomu chci přes prázdniny dost pověnovat a udělat něco s větší přidanou hodnotou. Nějakej banger, co budou chtít žáci zkoumat sami od sebe a bude je to bavit, budou plnit levely a budou si hrát a ani nepoznají, že se něco učí, protože škola hrou neasi.

Vzpomínáte, jak jsem psal v Prejtu #266 o tom, že jsem suploval dějepis a že od pana učitele byl nachystán papír s legendou o založení Říma? A že mi to připadlo už v dnešní době málo? Tak mezitím jsem narazil na kanál Chloe vs history, což je zatím asi nejlepší využití AI pro edukační účely, které jsem viděl.

A shodou okolností se jedná o Řím. Oh my good, já se fakt těším na budoucnost ve vzdělávání! Normálně se fakt těším za všechny ty žáky, kteří se budou učit interaktivně, zábavně, hrou. Budou si moct vzít na oči virtuální realitu a všechny ty věci o kterých se učí uvidí na vlastní oči. Obsah generovanej pro cílový publikum, zábavnej a přitom tak poučnej. Chci toho být součástí!

Dnešní Prejt mi krásně spadl do klína. Chtěli jsme si večer pustit nějakej film a protože před pár dny oslavila Skála kulatých 30 let od kinopremiéry, vybrali jsme si pro večerní lenošení u telky právě ji. Skála je nejlepší akční film 90. let a jeden z nejlepších vůbec, ale to určitě víte a nemá smysl o tom debatovat. V Česku má kultovní status i díky hrozivě nepovedenýmu dabingu plnýmu nesmyslů.

No, tak jsem se o té Skále chtěl rozepsat a přejít k tomu, jak je super koukat na starý filmy a při tom objevovat herce, který jste při prvních zhlédnutích neznali. Konkrétně ve Skále jsem si užil Johna C. McGinleyho, kterýho jsem poslední rok „nakoukal“ ve Scrubs. No ale nakonec budu psát o něčem jiným: nenávidím streamovací služby.

Nenávidím je z mnoha důvodů. Tak zaprvé – film, na kterej zrovna koukat chci, se podle Murphyho zákonů nenachází na žádné z platforem, kterou si platím, nebo se nenachází vůbec na žádné, kterou bych si platit mohl, případně se nachází někde, kde za ten film můžu jednorázově zaplatit a pustit přes nějakou obskurní appku, kterou bych musel nainstalovat do televize. Každopádně by si člověk musel platit čtyři streamovací služby, aby pokryl svoje filmový potřeby a to už není úplně schůdná položka pro domácí rozpočet.

Když už ten film někde je, tak se mi stream začne sekat, bufferuje, načítá se, shazuje kvalitu až na rozlišení 2×1 pixel. Tohle je ta nejvíc otravná věc, kterou prostě a jednoduše nestrpím a vyskakujou mi kvůli ní žilky na čele. Já. Se. Chci. V. Klidu. A. Nerušeně. Koukat. Na. Film!

A ne se každou chvíli zlobit u zaseknutýho stramu na platformě, jejíž vývoj stál víc než cesta posledního raketoplánu kolem měsíce a STEJNĚ SE TO SEKÁ! I mean c’mon lidstvo, we can do better. Dneska se mi to u té Skály po 40 minutách stalo, Disney+ se prostě rozhodlo zkoušet moji trpělivost a podařilo se, film jsme nedokoukali, protože to nešlo.

Přiznám se, dřív jsem to řešil přes Kodi. Jo, teď už se o tom asi může mluvit, když je to mrtvý. Kodi je program ála multimediální centrum, jehož doplněk Stream Cinema dokázal streamovat cokoliv. A tím cokoliv myslím fakt cokoliv, i dávno zapomenutý seriály, který se na oficiální streamy skrz licenční politiku v životě nepodívají, i filmy desítky let starý, filmy český nesehnatelný. V různých kvalitách – od obrazu, kterej někdo natočil na kalkulačku skrz mléčné sklo, až po luxusní 4K. Zkrátka cokoliv. Samosebou to bylo nelegální, teda aspoň pro tvůrce, pro nás streamery ne. Za tenhle luxus se platily směšný peníze (500 ročně) a prostě to fungovalo. Bohužel se po pár letech tahle zábava zatrhla a Stream Cinema zmizela.

Já bych neměl problém zaplatit třeba 10 tisíc ročně za nějakou univerzální streamovací službu, na které by bylo vše a hlavně by to fungovalo, když se chci zrovna na něco koukat. Je to utopie – vlastnictví, práva, licenční ujednání, atd atd, já vím já vím. To se člověk jen tak zasní, že by snad taková utopie mohla fungovat, ale realita je jinde. Druhá možnost je vrátit se k fyzickým médiím, ale ruku na srdce, tam už moje kroky vést nechci. Sice fyzická média miluju a sbírám vinylové desky, ale představa, že si musím znovu nakoupit desítky oblíbených filmů, k tomu nějaký přehrávač atd… Ne díky.

Poslední možnost je přestat koukat na filmy. Dokonce jsem i před nějakým časem přemýšlel, že bych telku zase zrušil a radši se věnoval něčemu jinému. Všechny knihovny mám plné a místo TV stolku a velké obrazovky by se další knihovna hezky vyjímala.

Chybí posledních 24 prejtů, takže dneska otevíráme první adventní okénko. Nebudu vám lhát, dneska jsem se chvíli cítil, jako když o vánocích vyjídám z krabice cukroví. Hnedka po dnešním vyšetření, kterému předcházel celodenní půst, jsem si v autě dal čokokrosant, který jsem si s sebou pro tuto příležitost přivezl. A včera avizovaný cheatday jsem dneska využil beze zbytku, padalo to do mě jedno za druhým. Ale od zítřka už zase hezky systematicky a dobrým směrem.

Dneska mi zkrátka dělaly radost jednoduchý věci, třeba jako jídlo. Nebo mraky. Ležel jsem po práci v lehátku a koukal na nebe. Vždycky jsem chvíli hleděl a čekal, než se objeví stegosaurus, drak nebo želva. Dnešní nebe bylo na mrakozorování jak dělaný, každou chvíli se vynořilo něco, aby to za pár desítek vteřin zmizelo v nenávratnu. Udělalo mi to radost, ani nevím kdy jsem mrakolovení dělal naposledy. Když má člověk chvíli na to se zastavit a jen tak koukat na plující mraky, znamená to, že se má dobře.

Další mraky vykoukly na nebi těsně po západu slunce a byla to podívaná jak od malíře, který zkouší na obloze nové štětce roztodivných tvarů. Dneska mi stačilo málo.

Hah, to tak někdy vyjde no. Zase.

Prostřední Edík dneska slaví osmé narozeniny, všechno nejlepší 🥳 Největší radost měl asi z kuchařky a zástěry. Pokaždé, když něco peču, vařím nebo jen připravuju, je Edík hned u mě a hrozně chce pomáhat. S každým ze synů jsem si našel „tu naši“ chvilku, u Edíka je to právě vaření. Ostatní kluci se toto moc nezúčastňují, nebo jen chvíli a pak si jdou po svých. Ale Edík, ten by u plotny stál pořád a vydrží.

Naplánoval si na dnešek oslavu, pozval kamarády (poznámka pro sebe: nestačí dát pozvánku kamarádům, je potřeba napsat i jejích rodičům, jinak na to děti zapomenou) a to znamená jediné: spousta super jídla, dorty, jednohubky, zákusky. Jeli jsme i na bowling kde byla další hromada jídla. A já na to všechno koukal.

Na zítřek mám naplánované vyšetření, kterému předchází celodenní půst. No a hádejte co, vyšlo to zrovna na dnešní oslavu. Takže na všechno to jídlo jsem se mohl fakt jen dívat. Ale jako všechno, i tohle je jen o hlavě. Včera večer jsem uléhal ke spánku a v hlavě stačilo přepnout tlačítko na „Celodenní půst, co se dá dělat, nemá smysl s tím cokoliv dělat“. Jo, hlava je v tomhle mocná.

Na zítřek jsem si pak naordinoval „Pondělí, dojím úplně všechno, co zbylo z oslavy“. A že toho zbylo panečku! Do toho kolega donese nějaký žraso ze svojí svatby. Pondělí nechť je zítra cheatday co se jídla týče. Zítra si neberu servítky a budu do sebe cpát všechno co jde. I kdyby to nešlo.

Udělali jsme si dneska výlet do České Třebové na pravěkou osadu Křivolík a pak na Kozlov. Na kopci byla svatba, ale mezi těma 130 hostama si nás nikdo nevšiml a hádám, že kdybych si přišel k rautu nabrat plnej talíř, asi by to ani nikomu nevadilo.

Ale něco jsme si v restauraci dali, pak jsme si zašli na rozhlednu. Kluci měli strach, já teda taky, protože vejšky mi zrovna dobře nedělají, ale nakonec to stálo za to – paní pokladní nám půjčila nějakej profi dalekohled, kterým jsme viděli lidem v Třebový až do talíře.

Šel jsem pak platit celou útratu. Přepočítávám venku u stolku všechny peníze co mám u sebe a dopočítal jsem se: 840 korun. Říkám Léně že to asi stačit nebude, ale co už, kdyžtak bezahlen kartou ja. Jdu k pokladně že platím, tak to všechno paňservírka naházela do EET mašinky a povídá, že to dělá 839 korun. Hah, to tak někdy vyjde no. Tak jí s úsměvem říkám, že si asi dělá srandu, že mám v hotovosti přesně 840, ale že dýško ve výši jedné koruny mi přijde celkem nepatřičný.

Nakonec jsem zaplatil kartou a dýško dal v papíru, ale tahle vesmírná matematika mě pobavila. Bejt to před 30 lety, ještě by mi zbyla koruna na Pedro.

V pondělí mě čeká vyšetření a mám kvůli tomu na týden dietku, kterou zakončím nedělním půste. Hezky sem si to naplánoval, ne že ne. V neděli má Edík oslavu a samozřejmě se žádného kousku jídla nebudu moct ani dotknout. Vyšlo to parádně, to nemůžu říct!

Každopádně tento týden trpím. Jak jsem někdy v listopadu najel na ne-ultrazpracovanou stravu a teď z toho tři čtvrtě věci týden nemůžu jíst, tak jsem úplně v pjordoli s dostatečným příjmem a musím to lepit rohlíkama a dalšíma věcma, který už jsem si úplně odvykl jíst.

Velký snídaně, který si dávám obvykle, teď odrbávám a za hodinu už mám zase hlad. Takže do sebe cpu častěji více potravin, které už se jinak snažím že života vypouštět.

A nedělení hladovkou jsem paradoxně úplně v pohodě. Dřív jsem pravidelně držel půsty a to je jen vypínač v hlavě, kterej je potřeba zapnout trochu předem, aby byl člověk nachystanej. Jakmile jsem si v neděli večer řekl „Zítra držím půst“, mohl by mi kdokoliv chodit s opečenou slaninou nebo sachrem se šlehačkou pod čumákem a stejně bych se ani neolízl. Hlava prostě byla nastavená a úplně v pohodě s tím, že se celý den nejí.

Zato nenadálý hlad, který mě teď občas přepadne když nejím svoje obvykle věci, ten je mnohem horší než celodenní půst, ačkoli ho dokážu ukojit bleskurychle. Ale i ta bleskurychlá půlhodina většinou znamená, že trpím a jsem v hlaďáku a mozek se pomalu vypíná, protože nemá na čem fungovat. V tu chvíli se cítím normálně jak závislák a jdu si pro svoji drogu, tedy pro jídlo. A moc na mě v tu chvíli nemluvte.

Když do Gůglu napíšete real goat, tak na vás kromě pár opravdových koz, kůzlat, koziček, kozlů, pakůzlat, prakůzlat a dinokoz vyskočí dva portréty: Messi a Ronaldo.

Jo, tenhle prejt bude sportovně zaměřenej na fotbal. Ale ne na ten americkej, kterej se hraje rukama, nýbrž na vopravdovou kopanou, tu naši Venco, tu pravou vesnickou holomajznu, které rozumí každej Čech.

Za týden začíná mistrovství světa. Řekl sem si, že si ho užiju. Oproti tomu hokejovýmu šampionátu je tohle fakt špička všech špiček a co čtyři roky je vidět nádhernej fotbal, pěkný góly, neuvěřitelný příběhy a tak. Ani nevím, jestli budu koukat na naše, dávají to někdy v noci. Vlastně ani nevím, jestli budu koukat vůbec na někoho z toho stejného důvodu, ale třeba nějakej zápas chytím. Těším se každopádně na přes měsíc dlouhej turnaj, kdy budu moct každej den mrknout aspoň na několik sestřihů, když ne na celý zápasy.

První MS, který pamatuju, je z roku 98. Ale fakt jen matně, jen asi ze zpráv v televizi, kde se blýskala pleška vysmátého Fabiena Bartheze. I z těch dalších mám jen útržky, to ale neznamená, že si neužiju to nadcházející.

Ale zpátky k těm dvěma goatům. Poslední velký turnaj pro oba, poslední možnost na přímý souboj těchto velikánů na mezinárodní úrovni. Ačkoliv jsem vždycky přál spíš Messimu a svoje fandovství přiklonil na stranu Barcelony, nějakému srovnávání obou dvou hvězd se musím smát. Zvlášť když se začnou vytahovat statistiky stylu „Ale Ronaldo dal více gólu hlavičkou v rozmezí 57. a 68. minuty, když k tomu zároveň svítil měsíc ve třetím úplňku lichého roku“. Vidět tyhle dva několik let, jak se předhánějí byl prostě zážitek sám o sobě.

Právě jsem odevzdal výroční zprávu pro moji školu, kterou jsem sepisoval předchozí dvě hodiny. Ne že by nakonec vzniklo nějak hodně textu, ale ještě nikdy jsem nic podobného nepsal a celkem jsem musel přemýšlet, co vlastně napsat. Není psaní jako psaní. Jak už jsem se kdysi zmiňoval, vůbec netuším, jestli by mě bavilo psát, pokud by to byla moje práce a já bych se musel držet v nějakých kolejích a splňovat nějaké zadání. Naštěstí mě tyhle myšlenky už ani nemusí trápit, generativní AI zajistila, že psaní otravných textů už nikdy profese nebude, budou to dělat stroje.

Tady tyhle pravidelné výblitky na blog mě baví hodně, ale vím už teď celkem jasně, že jakmile dopíšu 365. prejt, s nějakým blogováním končím. Aspoň na čas. Momentálně mě pohání nutkání splnit mnou vytyčený úkol, napsat 365 zápisků a dodělat tenhle projekt, který už skoro jednou obletěl Slunce. Ale jakmile bych měl psát jen něco a jen občas, už se asi nedonutím. Bude tomu chybět ta kontinuita, kterou tam mám teď.

Ale psát něco, ať je to něco zatím bez tvarů i náplně, to v hlavě nadále mám. Ale mám pocit, že to bude mnohem složitější, než izolované prejty, které můžu při publikování směle hodit do koše a už se k nim nevracet. Ale jak vystavět nějaký složitější příběh, o čem psát – něco ze života, a co by to mělo být? Nebo si dělat research a psát o něčem, o čem nic nevím a zároveň se tedy učit? Když budu mít slinu, budu psát celou noc, aby se mi myšlenky náhodou nevypařily z hlavy? Jak to jde skloubit s normálním životem, se třemi dětmi, dvěma pracemi a jednou ženou?

Někdy by mě zajímalo, jak píšou slavní spisovatelé.Otevřou si prostě Word a začnou prvním slovem a píšou z patra, dokud není v manuskriptu slovo poslední? Nebo mají před sebou korkovou tabuli, do které si zapichují lístečky s postavami, spojují je červeným provázkem, dělají časové roviny, aby jim všechno ladilo? Jak píše takový Nesbø, u něhož jsem měl vždycky pocit, že vím, kdo je vrahem, a vždycky se to ukázalo jako liché? Jak dokáže psát a zároveň čtenáře hezky svádět ze stopy, přitom nechávat v knize spousty hintů, které při druhém čtení nutí čtenáře plácat se do čela a říkat „jak jsem to tehdy mohl minout?“.

Jaké je tajemství JK Rowlingové? Jak dokáže napsat sedmidílnou ságu, která dává smysl od první do poslední stránky? Kde bere King inspiraci pro svoje nadpřirozené stórky? Jak dokázal Remarque psát tak úžasné knihy o tak hnusných věcech? A kde mám vzít čas na to, abych všechny ty úžasné knihy od všech autorů světa měl kdy číst?

Otázky, samá otázky. A odpověď mi na ně dá jen to, že otevřu Word, napíšu první slovo… A dál uvidím, kam mě králičí nora zavede.

Extrémismus asi není úplně cajk, na tom se shodneme. Ale on i ten extrémismus je škála a není extrém jako extrém. Ten politický, ať už levicový nebo pravicový, je často za hranou a vymýtit ho by bylo fajn, ale nežijeme v utopií.

Extrémní sporty – proč ne že. Jestli někdo potřebuje pumpovat adrenalin do krve skrz trochu nebezpečnější kratochvíle, je to čistě jeho věc.

Extrémní projevy počasí jsou sice mnohdy krásné (vidět někdy naživo tornádo je lákavé, ne že ne), ale stejně tak i ničivé.

No a pak je tu poslední extrém a tím je rodina Pajonkova. Kdo trochu sleduje nebo v minulosti sledoval politiku, tomu je jméno Pajonk zvláštně povědomé. Tomáš Pajonk byl prvně místopředsedou a později i předsedou strany Svobodných, kterážto je dnes už možná i rozpuštěná a neexistuje.

Nicméně, o politice to dnes není. Pan Pajonk každý rok s celou svojí rodinou, která až do loňska čítala kromě manželky ještě pět dětí, každý rok v létě vyráží na cyklovýlet někam do Alp nebo Pyrenejí nebo kamkoliv kde jsou velké kopce a úzké silničky. Sednou na vlak, přepraví si kola stovky kilometrů daleko a pak se svými dětmi jedou stovky kilometrů cizinou. A vše si vezou na kolech, protože spí (téměř) každý den venku. A jezdili s těmi dětmi když byly ještě malé a toho nejmenšího táhli třeba na tyči.

Už tohle je samo o sobě extrémní! Já s klukama na kole jezdím rád a rád s nimi jezdím pod stan nebo pod širák, ale nikdy bych si netroufl tyhle činnosti spojit a navíc je provozovat někde milion kilometrů daleko. Představa, že každý den s nimi urazím desítky kilometrů, budu s nimi brázdit vysoké kopce, budu je muset každý den přemlouvat a motivovat aby ještě šlapali abychom dojeli někam kde složíme hlavu neumytí a tak… Je to stejně lákavé, jako hrozivé.

Dobře dobře, extrém to je. Ale oni ho letos povýšili na nový level. Po pěti synech, kteří tuhle akci už párkrát absolvovali, jim letos dělá doprovod… Asi půlroční dcerka Zoja. Kterou táhnou ve vozíku. Klobouk dolů, opravdu obdivuju, že si nenechali svoji každoroční cyklodovolenou vzít a jedou i s půlročním mimčem, jako by se nechumelilo.

Z každé cesty dává Tomáš zápisky na svůj Facebook a je to hrozná zábava to číst, takže dávám tip k dobru. Letošní cesta právě začala. Odkaz na Tomášův Facebook zde.