Některý věci prostě nevymyslíš, musí se odehrát v reálným životě.
Sedíte si takhle večer u telky, přemýšlíte co se životem, a pak vám mozek poradí: mohl bych dneska zajít do baziliky. A ukrást tam lebku… Jo a po cestě koupím pytel cementu, abych tu lebku mohl zalít do betonu a hodit do řeky. Said no one ever. Teda až na jednoho člověka, kterého to fakt napadlo. Důvody neznámé.
Tyhle neuvěřitelný příběhy přináší sám život. Na rozdíl od těch, který vymyslej scénáristi, aby nás chvíli pobavili u televizní obrazovky. Dneska jsem chtěl na chvíli pustit hokej jako podkres k psaní Prejtu. A shodou okolností zrovna v telce běželo Věřte nevěřte. Vzpomínáte na Věřte nevěřte, žejo? Někdy na začátku tohohle milénia tyhle krátké epizodky, které chodily v pětici, vlítly na české obrazovky. A my jsme je hltali a druhej den po odvysílání jsme o nich debatovali v hodinách těláku s Píťou a kýmkoliv, kdo se chtěl do diskuse nachomýtnout.
Tohle hledání pravdy byl soubor hezkých povídaček scénáristů, s pravdou měly společného tolik, že od ní ležely na míle daleko. Minimálně v půlce příběhů děj popisoval něco, u čeho nebyli žádní svědci a tudíž nebylo možné tyto události zaznamenat a dějovou souslednost věrohodně popsat. Ale neva, tehdy jsem to neřešil a u mnoha příběhů byl podělanej až za ušima, jelikož ladění seriálu bylo tu méně, tu více hororové.
Seriál běžel v telce někdy v době, kdy jsem měl svoji kočku Motynu. Byla to kočka domácí, která ale jednou za čas vyběhla obdivovat venkovní svět. Jednou se jí tyhle trampské nálady vymstily a nedaleko od domu ji přejelo auto. Obrečel jsem to hodně a protože jsem byl ve věku, kdy jsem se se ztrátou těžko srovnával, choval jsem se dál, jako by žila. Ne před ostatními – nepřál jsem si, aby kdokoliv zpochybňoval moje duševní zdraví. Jen sám před sebou jsem dělal, že moje kočka neodešla do kočičího nebe; když jsem usínal, hladil jsem ji tak, jak bych ji hladil před nehodou; mluvil jsem na ni tak jak bych na ni mluvil před tím.
Jednou jsem zase koukal na Věřte nevěřte a byl tam příběh o holce (díl 3×09), která měla kočku. A ta kočka jí, věřte nevěřte, umřela při nehodě. Holka se chovala dál jako by jí kočka neumřela, mazlila se s ní, mluvila s ní, dávala jí žrát, akorát že se tím netajila před rodiči. A ti byli z tohohle chování své dcery trochu rozladění a snažili se ji přesvědčit, že její kočka je mrtvá. Nakonec chtěli dceři ukázat krutou realitu tím, že ji přesvědčili, ať chytne kočku do náručí, vyfotí ji a fotku bez kočky ukážou dceři, která tak bude muset tuto nepříjemnou realitu přijmout. No a hádejte co, měl ho tam. Na fotce se objevila i kočka, kterou v rukách jakože držela.
Na konci pořadu jsme se pak dozvěděli, že tento příběh se opravdu stal. Počkat cože. No tak jako mě se ten příběh taky stal, žejo. Ale já jsem si tehdy nemyslel, že moje kočka dál žije, nebo že si povídám s jejím duchem. Zkrátka jsem jen nepřijmul realitu, že už nežije, a pokračoval jsem dál v běžných věcech. Ale to vám povídám, že tehdy mě to sakra vystrašilo. Nepřemýšlel jsem ani tak o tom, že by to mohla být pravda, ale že se děje někomu jinému něco takového, jako mě. A vlastně ano, i to že na konci na obrazovce bylo napsáno FACT a filuta Jonathan Frakes se potutelně usmál, aby nám ukázal, jak nám dal na frak v naší hře na pravdu.
Co myslíte – stal se opravdu tento kočičí blogový příspěvek, nebo vám jen autor naservíroval granule plné lží?
