Zítra budeme s klukama koukat na předposlední díl Žlutých žab a hned ve čtvrtek si dáme i ten poslední. Na každý díl se těšíme a hned jak můžeme, pouštíme. A viděli jsme i všechny předchozí seriály.
Já mám pro tuhle partičku nadšenců jen uznání a respekt. Obdivuju, že dokážou tuhle logistickou operaci vždycky uvést do pohybu a přitom ví, co všechno je čeká. Maximální nepohodlí, odtržení od rodiny na dlouhé měsíce, ponorková nemoc, vehikly v rozkladu, absurdní papírování, jízda skrze autoritářské státy, kde se člověk bojí o kejhák. A mohl bych pokračovat.
Jenže pak člověk vidí, jak jsou totálně odpojený od běžnýho shonu tam doma. Jak překonávají překážky s odjezdem, nepohodlí z dopravního prostředku si vynahradí spánkem pod Mléčnou dráhou, kde nejbližší světelný znečištění je tisíc kilometrů daleko; že se učí spoustu věcí a nabírají spoustu zkušeností, třeba o starých vehiklech a jejich servisu, o mezilidským bytí a nebytí; na rodinu tam doma si vytvářejí takový natěšení (aspoň doufám), že to po návratu domů musí připomínat konec Titanicu (co do množství slz); učí se trpělivosti vůči autoritám a jak využít kdejakejch kliček a fíglů, aby na ně vyzráli.
Jojo, je to romantika. Taková ta pravá cestovatelská, dobrodružná, nespoutaná a nemasově neturistická, a do jisté míry i nebezpečná. Taková, kterých si člověk už dneska moc neužije. Někdy by mě hrozně lákalo vrhnout se do spárů neotesanýho, divokýho světa z těch narýsovaných rovnoběžných ulic každodenního života.
