Michal Kobelka

Nám se nikdo nevěnoval, povídá Kvapa při obědě, když vzpomínal na své dětství lomeno mládí. Hlídala nás babka a ta stejně dělala něco na zahradě. Tak jsem si jednou prohlížel její knihovnu a bylo tam pět knížek o včelách. Jednu sem chytl, přečetl jsem ji, protože mě to zajímalo. A musel jsem mít včely.

Kdyby v té knihovně tehdy ležela socialistická kniha o stavění velkých humanoidních robotů, třeba bychom dneska v ČR vyráběli Transformery, že ano. Ale je vtipný, jak se pro celoživotní koníček dokáže základním stavebním kamenem stát kniha, na kterou člověk narazí náhodou, protože zrovna není co dělat. Ale náhody jsou v životě pořád, já vím.

Tohleto nudění je pro děcka fakt důležitý. Ať už jim mozek sepne a začne něco sám vymýšlet, nebo nesepne a nechá sám sebe jen odpočívat, oboje je pro děcko kruciální. Musel jsem se to taky naučit, nechat svoje kluky nudit se. Rád jim vymýšlím program, rád s nimi pořád něco dělám, ale ta nuda, kdy si sami něco chytnou do ruky a jdou se přepnout do focus režimu a dělají jen to co napadne je samotný, to se vyplácí. Už mnohokrát mě pak překvapili něčím super, co sami vymysleli, aniž by k tomu měli externí motor.

Kolikrát ani nehlesnu, když vidím, že se na něco chystají. Prostě si něco vytáhnou a mají flow, vůbec nepotřebujou, abych se jich ještě na něco ptal nebo je nějak ujišťoval, že je to v pohodě. Hezky si dělejte svoje rozhodnutí a stůjte si za nima. Když si vzpomenu na svoje dětství, měl jsem to taky tak.

Dneska je to o něco těžší. Těch notifikací v telefonu je přece jen až moc a pozoronost se třepí. Flow je přerušovanej, což je takovej hezkej oxymorón. Když nevím co dělat, vždycky můžu vzít do ruky telefon. Je to mor. A to naše generace byla jedna z těch, do které telefony vstupovaly pomalu a postupně. Z tlačítkových cihel přes první mobily s barevným displejem a první dotykáče až po placky, které jsou online 100 % času. Ale naše děti už do toho naskočily rovnýma nohama a plavte si.

Onehdá mě napadl takový vtip: jaká je hlavní výhoda toho, když se rozejdou dva plochozemci? Že každý z nich může bydlet na opačné straně planety a nepotkat se.

No ale jinak je samozřejmě plochozemství úžasná věc, díky které se dá na první dobrou odfiltrovat běžný člověk (aka ovce) od toho, který prostě ví víc. Člověk vzdělaný, který pronikl do takových zákoutí internetu, kam se běžný Franta uživatel nedostane. Tato exkluzivní společnost čeká jen a pouze na vysoce inteligentní jedince, kteří se nebojí postavit systému. Systému, který nám po desetiletí (co desetiletí – tisíciletí, už staří Řekové v tom jeli!) lže, předkládá miliony falešných informací, indoktrinuje malé děti ve školách, které podplacení učitelé vzdělávají naprosto falešnými informacemi o kulatosti či šišatosti naší planety.

Nezáleží přitom, že do takového komplotu je zapojeno čím dál více lidí. Všichni lžou, nebo se přinejmenším mýlí, protože se odmítají vzdělávat na Vysoké škole života, obor Plochozemství. Po rychlokurzu na diskusním fóru či kolokviem s podobně smýšlejícími lidmi na vás přitom čeká úžasné osvobození. Konečně totiž prohlédnete zeď lží a přetvářek a své ego usadíte někam, kam celou dobu patřilo. Najednou se cítíte jak ryba ve svém rybníčku, kde plavou jen stejně smýšlející ryby. Nikdo vás neotravuje kritickým myšlením, důkazy a fakty. Tady je vám dobře, tady máte svoji pravdu a nikdo, vůbec nikdo vám ji nevezme.

A je to tak v pořádku. Svobodná společnost a demokracie jsou přesně těmi zřízeními, které mají pluralitu názorů podporovat. A udělat ze sebe debila nic nestojí, jen trochu úsilí.

Mňo. Dovolená skončila. Mně vlastně už včera, kdy jsme se z chalupy vrátili uondaní a z cesty splavení, a klukům až dnes, protože jeli hned v pondělí se školou na exkurzi do Prahy.

Ono není sranda každý den vstávat brzo a končit pozdě, i když je to na dovolené. Zcela proti zvyklostem to všichni tři kluci po obědě v autě na zpáteční cestě zalomili a já sem měl osamocenou jízdu z Jeseníků domů, kterou mi zpříjemňoval soundtrack ze hry Deus Ex (viz Soundtrack Monday #40). Ten mi poslední dobou hraje hodně, po delší době jsem se k němu vrátil a nemůžu se ho teď nabažit. Zašlo to dokonce tak daleko, že jsem si ten Deux Ex nainstaloval na noťas, že si ho ve chvílích osobního volna zase jednou zahraju.

Tak zatím zůstalo jen u té instalace, která mi už pár týdnů okupuje místo na disku. Na hru samotnou zatím nedošlo. Ale ponořit se do tohohle unikátního (a nyní již 26 let starého) dobrodružství zase jednou chci. Některé věci se dějí náhodou a mimochodem, vlastně velká většina. Třeba Deux Ex ke mě jednou doputoval na nějakém vypáleném CD, nečekán, nezván. A zasekl se naprosto vším do mého srdce a jestli není mojí nejoblíbenější hrou, tak v TOP 3 je určitě.

Až člověk musí přemýšlet, kolik nejlepších her, hudebních alb, filmů a knih, které by v klidu okupovaly přední příčky jakýchkoliv osobních žebříčků, k člověku vlastně úplně stejnou náhodou vůbec nedoputuje. Co když někde v Bangladéši místní umělec složil tak úžasné album, že by jeho poslech převrátil moje vidění světa o 180 stupňů a já bych byl naprosto jiný člověk? Krejzy. No ale fakt – člověk za život stihne pojmout a vnímat jen minimum toho, co bylo jinými šikovnými lidmi po staletí tvořeno. I u takových knížek, pokud by člověk četl jednu týdně (tzv. no-life), tak za život jich přečte přibližně 3000.

A to mi řekněte, jak vlastně může vůbec mít něco nejoblíbenějšího, když z milionů knih, které existují, jich četl naprosté minimum. Hudební alba, hry, filmy, seriály… Toho všeho jsou ohromná kvanta a to pravé ořechové pravděpodobně k člověku nikdy nedorazí, takže se musí spokojit s tím, co si cestu najde.

No nic, zpět k Deus Ex. Respektive ke kyberpunku obecně. Ono bude hezký, až budeme mít ty čipy na mozku a budeme si všechny věci do mozku nahrávat a všechnu hudbu mozek zanalyzuje za tři pikosekundy a vyplivne personifikovanou best of na požádání a člověka teda fakt nic neunikne. Ale asi tuhle budoucnost nechám budoucím lidem, mám strach, že by se mi z toho množství zamotala kebule. A teď mě omluvte, jdu si na gramofonu pustit nějaký soundtrack, který ke mě doputoval všemi možnými i nemožnými cestičkami.

Tak už se opět blíží svátek hokeje, při kterém se poměří nejlepší z nejlepších; rozdají si to hráči z absolutní špičky a lidé budou sedět u televize a fandit našim.

Třeba Hertlovi. Počkat cože, ten přece na mistrovství světa nebude. Aha vlastně, já sem totiž o mistrovství světa vůbec nemluvil. Nebo jste si snad mysleli, že turnaj, na který jezdí zahraniční hvězdy popít pár piv a prodloužit si sezónu v některém z evropských hlavních měst, je vůbec nějak relevantní?

Já jsem si to teda taky myslel, ale to už bude tak patnáct, dvacet let zpátky. Nejlepší hokej se v tuhle dobu hraje za oceánem, sestimsmiř. Dřív jsem si říkal, jak jsou v zahraničí omezení, že je naše MS vůbec nezajímá. Ale když jsem začal sledovat NHL, došlo mi, že pro zámoří je nějaké mistrovství světa na naprostém okraji zájmu. Asi jako bych já měl velebit druhou nejvyšší ligu Kazachstánu a říkat tomu nejlepší hokej planety.

Přijde mi, že se tohle téma běžnýho Čecha hodně dotýká. Dyť sme přece mistrovství tolikrát vyhráli, tak jakýpak copak, aj tak sme majstri. Důkladná prověrka skutečného stavu přichází jednou za čtyři roky na OH, případně jednou za čas na Světovým poháru. Na Turnaj čtyř nás pro jistotu ani nepozvali, protože konkurenci v plné síle NHL prostě nestačíme ani papírově.

Neznamená to, že bych si nezakřičel, když David Pastiňák trefí šibenici, to vůbec. Ale člověk musí být trochu nohama na zemi. A vědět, že když špička hraje v době MS za oceánem naprosto jinou ligu, tak asi těžko můžeme něco s názvem Mistrovství světa považovat za nějaké mistrovství. Natož světa.

Jakože lepší počasí jsme si na tu chatu přát nemohli, fakt že ne. Celej pobyt naprosto ukázkový počasí kdy není ani vedro ani zima, takže fakt značka ideál. I díky tomu jsme pochodili s dětma túry, který by dřív ani nebyly na stole.

Dneska jsme si naplánovali údolí Bílé Opavy. Těžkej terén, někde občas ještě ledový plotny. No a protože jsme vyrazili hodně brzo a protože jsme to i brzo zvládli, a protože děti šlapaly bez řečí, tak jsme udělali něco, co se většinou neděje: vymysleli jsme, že výlet prodloužíme až na Praděd. My jsme kouleli očima, děcka koulela očima, ale nakonec jsme ten Praděd zmákli.

Nespadla nám ani kapka. Vlastně v celý republice nespadla už pěkně dlouho žádná kapka. Paradoxně jsme procházeli místy, kde před pár lety byly povodně a je to ještě vidět. Počasí fajnový, ale klima nelže.

¹

Přibyl nám na chaty další benjamínek, ani ne dvouletá Áňa. Chvíli se rozkoukávala, zprvu ani nechtěla vylézt z auta. Ale jak chytila trochu jistotu, už je tady jako doma a běhá s dětma, prozkoumává zákoutí, čepuje pívo a dělá všechny ty skopičiny, co její starší sourozenci a kamarádi.

Hodně v tom pomáhá chalupa, kam jezdíme. Nezdá se to, ale pro ~30 lidí se zase tak moc vyhovujících chalup najít nedá. My jsme našli svůj svatej grál v Jeseníkách, kde jsme už počtvrté a kde nás uvidí každý rok znova (nejspíš 2x). Hodinka cesty z domu, chalupa obrovská, se spoustou zákoutí, potůčkem na pozemku (každý den si tam zalezou na celé odpoledne stavět hráze), s loukama a lesama hned za barákem. Nic nám tu nechybí, výletovat se dá na všechny strany. A protože tu mají děti extra prostoru, tak si nelezou do vlasů (někdy samozřejmě jo) a rozprostřou se rovnoměrně cca jedno dítě na 100m².

No ale zpět k Áně. Všichni do skupiny zapracovávají své ratolesti hned jak je to možné. Ono je to pak o dost náročnější, protože na výletech se musí myslet i na ty nejmenší. Ale pro ně je zase úplně super, že jsou součástí kolektivu hned od mala. Mají to pak v krvi. Nestane se, že by si pak v 6 letech vzpomněli, že se vlastně bojí jet někam na chatu, protože tam nebudou nikoho znát. A jsou zvyklé chodit, nebo aspoň koukat na ostatní děti, že šlapou. A chtějí taky.

Takhle mají parťáky hned od začátku a na každou další chalupu se těší jak na smilování. A tohleto postupný zapracovávání nese ovoce.

Tak jsme dneska u grilovačky po super vycházce ze Sedla do Koutů debatovali o všem možným a nemožným. Děti si za ty roky na chatách (a za ty jejich osobní naskakující roky) už tak zvykly lítat všude možně, že my tátové máme čas nerušeně pokecat i odpoledne, a ne jen večer po uspání všechny drobotiny.

No a zabloudili jsme k různým životním filosofiím – kdo má radši holky a kdo zase vdolky, rodinnej život vs pracovní život a jak to skloubit, jak vycházet s manžely a manželkami, když jsou představy obou rozdílný. A že se vlastně většina těch párů hádá, nebo že je na partnerovi sere to či ono a pak se dva týdny nebaví, a že je úplně jiná/jinej, a někdo ze zas má ženu co je samonasírací a nebo řve po dětech, a někdo zase tamto a ono. Prostě reprezentativní vzorek z českých domácností.

Ja sem říkal, že určitý životní paradigmata mám rád vyřešený s partnerem dopředu, že třeba o tom mluvíme i když ještě les nehoří. Ale kdo by pak chtěl aby mu ten les chytl že. Špatně se to pak hasí. A většina na mě koukala, proč bych TEĎ řešil věc X, když ona třeba nastane až za nějaký roky. Anebo třeba nenastane vůbec, ale spíš jo.

A říkal jsem si v duchu… Možná právě proto, abych se pak s někým nemusel po zbytek života hádat. Abych věděl že se nám ty životní filosofie potkávaj a ne rozcházej, protože jestli je někdo fundamentálně spíš fachman a rodina by byla doplněk, tak se to nemusí slučovat s někým, pro něhož je rodina základ a žádná práce nemůže udělat ani krok před ni. A že měl v tomhle když ne jasno, tak aspoň naťuknuto, abychom sladili noty a třeba se i ujistili, že něco nějak bude a něco zase ne. Zkrátka si najít možný třecí plochy a umět o nich mluvit, než například založíme rodinu, protože pak už je pozdě na to zjistit, že ona rodina třeba nebyla na prvním místě před prací, ale naopak.

Odjeli jsme dneska na tradiční jarní chalupu Tátové a děti. 9+XY. Těch dětí už je tolik, že to ani nespočítám. Ale zatím pořád vedu se třema klukama v rámci téhle party, nikdo se k více než dvěma ratolestem neodhodlal. Pak má ta porodnost vypadat, že ano.

Říkal jsem si, že budu mít konečně možnost psát z jiného prostředí, popsat něco o našich tradičních chatových zvyklostech a tak. A pak jsem si vzpomněl, že jsem vlastně chatové prejty musel psát už na tradiční podzimní chatě, protože už tehdy Prejt běžel.

Letos máme novinku, pípu s vodotryskem. Inu, fyzika je neúprosná a když se něco přetlakuje dovnitř, tak se to pak musí dostat i ven. Zábava. Máte štěstí že jdu zrovna kolem.

Ještě že nepiju.

Jak nám obvykle počasí na chalupy nevychází a topíme se v dešti, a že to tak ještě před týdnem vypadalo i tentokrát, tak nakonec se Bůh nad námi slitoval a seslal nám azůro a vysoký teploty. Otevírá nám to cestu k velkým celodenním výletům, což je v Jeseníkách super. Žádný okounění kolem chaty, hezky vyběhnout až na Šerák.

Jinak co se chaty týče, jezdíváme už roky pořád na tu stejnou. S naším ansámblem je hrozně těžké najít nějakou obrovskou chalupu za rozumné peníze a se všemi serepetičkami, které k tomu patří. Ale nemáme si na co stěžovat, tahle nám naprosto vyhovuje. Jen by bylo občas fajn se podívat i na jiná místa.

Mám rád záhady. Ale nemám rád, když se dějou mně a když vím, že jim na kloub nikdy nepřijdu!

Ale nejdřív jedna stórka, kterou jsem tu už možná zmiňoval. Při jednom večerním výběhu jsem jako vždy klusal se svými Jabra Elite 4 Active sluchátky. Jsou to špunty, ale náramně mi sedly snad úplně ve všech ohledech, takže to s nimi táhnu už pěkně dlouho. Jenže ten den bylo hodně větrno a jak tak běžím na cestě mezi dvěma loukami s vysokou trávou, přifičí si to hodně silní poryv větru, sluchátko se konečkem prstu zachytí vzdušného proudu a odletí kamsi do hajzlu.

Paráda. Večer, fouká, sluchátko někde v trsech trávy, kterou sekali naposledy za první republiky. Chvíli jsem přemýšlel, pak jsem pustil Rammsteiny nebo něco podobnýho na plný pecky, chodil po louce křížem krážem a nakonec jsem ho odkudsi vylovil. Sukces.

Střih. Dnešní podvečer, krásně slunečno, zapadající slunko mě hřeje do týla. Měl jsem nějakou záležitost na městě, tak jsem se chtěl projít s hudbou v uších. Jsem tak 10 metrů od domu, přecházím křižovatku, vtom kolem mě neprosviští vítr, ale můj tatík v autě; gestikuluje, ať se vrátím domů, že mi něco veze. Vytahuju sluchátka z uší, vytahuju z auta dvě plata vajec, zároveň ještě vytahuju svazek klíčů z kapsy. Jsem trochu perplex z toho, že místo procházky najednou řeším nějaká vejce, klíče, sluchátka, plné ruce. Odemknu si, položím vejce na chodbu, zavřu vchodové dveře, uklidím klíče do kapsy. A v ruce mi zbylo jedno sluchátko.

Tak sem blbej? Odemykám, všechno prohledém a nic. Jdu ven, projdu celý úsek od místa, kde jsem spatřil taťku, až ke vchodovým dveřím. Nic. Projdu to znova a znova, koukám všude. Opět zkouším trik s hudbou na plný kule. Nic. Sluchátko asi těch deset metrů chodníku využilo jako runway k cestě do hlubokého vesmíru, protože se po něm slehla zem.

Oukej, asi mi teda spadlo taťkovi do auta, když jsem z něj bral vejce. Běžím k našim, půjčuju si klíče, prohledám celý auto, opět pouštím na plný pecky, tenrokrát Cranberries a už trochu v panice doufám, že se z auta vyline nějaký zvuk, jakýkoliv. Klidně ať na mě zpod sedačky vyskočí divokej leopard, ale ať tam není to debilní ticho, který zvěstuje jediný: sluchátko opustilo svoji fyzickou formu a teď už je mu lépe, už si léta v oblacích.

Celou procedůru jsem zopakoval ještě několikrát a sluchátko se prostě rozhodlo ukončit svou pozemskou misi. Záhada! Tak sbohem a díky za všechny ryby. Normálně by mě to nemrzelo, ale Jabra ukončila výrobu sluchátek a další už neseženu, takže budu muset absolvovat kolečko s testováním, co mi sedne.

Aneb Jak básníci přicházejí o sluchátka.

Předem se omlouvám za tento velmi nudný prejt plný byrokracie.

Tak jsem se letos opět přiznal svému domovskému státu ke zřejmému, a totiž k příjmům, které jsem zde v předchozím kalendářním roce získal. Jako každý rok jsem čekal, že se mi v portále tato částka automaticky spočítá ze všech systémů, které má stát k dispozici, já vyplním vše co se dá z daní odečíst (o čem stát nemůže vědět), elektronicky to podepíšu a nazdar. Ale jako každý rok jsem musel vyplnit ty stejné informace, ačkoliv jsou posledních 13 let stejné (od r. 2013 jsem OSVČ). Spočítat si všechny příjmy. Doložit papíry, které jsem už dokládal. Pohledat všechna potvrzení o darech, (ale tady je to výjimečně moje chyba, že je nemám všechny pohromadě).

Eh, meh, mňo. Místo deseti minut jsem se s tím pytlíkoval dvě hodiny a dal si práci s tím, aby všechny přílohy byly v richtigu… Abych těsně po odeslání zjistil, že jeden „papír“ jsem tam nedal. Jenže zeditovat podání, i když na něj ještě nikdo reálně nestihnul kouknout, nelze. No nic, počkám si na každoroční e-mail od hodné paní referentky (toto není sarkasmus), která mě upozorní na moji nedbalost a nechá si přílohu zaslat e-mailem. Ono už by to asi ani jinak nešlo.

Jak už jsem někde zmínil, já daně platím rád. Podle mě náš stát funguje. Sice ne optimálně, ale funguje. Jsem spokojenej s úrovní základních služeb, který mi stát poskytuje. Cítím se tu bezpečně. Když si omylem podpálím barák cigaretou, hasiči se mě neptají proč jsem idiot a nechtějí zálohu předem na to, aby mi ho pomohli hasit. V nemocnici mě přijmou i kdybych zdravotní pojištění neplatil. Stát funguje, ve srovnání se světem se máme dobře. Ale kdyby fungoval o trochu líp, měli bychom se skvěle, neřkuli topově.

V oblastech, kde stát selhává, nastupují neziskovky. Tady by ses měl, státe, v mnohém zlepšit. A nedovolit podrývání a okopávání kotníků od lidí, kteří si myslí, že neziskovky jsou největší zlo. Zejména, když to jsou lidi ve vládě (haha, Filipe, to ty nejsi!).

Ačkoliv daně platím rád, daňové přiznání rád nevyplňuju. Není to tak častá činnost, abych si ji dokázal zautomatizovat, takže každý rok začínám odznova. A nechávám to na poslední chvíli.

Prejt 300 je za námi. Chtěl jsem dneska rozjet nějaký speciální prejt, ale sešly se dvě věci: daňové přiznání už jsem musel fakt podat, protože termín je neúprosný a na chatě se mi dělat nechtělo. A měl jsem po dlouhé době volné odpoledne a pro-prokrastinoval jsem ho, takže prejt píšu pozdě, jelikož i DP jsem dodělal pozdě.

Mám ještě 65 dalších možností něco napsat a pak Au Revoir, Shosanna!