Michal Kobelka

Dávám si většinou nějaký menší měsíční výzvy (srpen bez kafe, říjen bez sladkýho apod.) Trochu sem přemýšlel čím si okořenit červen a pak mě napadlo, že si dám jedno „eco round“, neboli měsíc bez zbytečnýho utrácení.

Ve výsledku bych chtěl ještě víc vařit doma a připravovat si obědy na další den do práce v krabičce a neutrácet tak za drahé obědy. K tomu celý červen nekoupit nic, co bych fakt nutně nepotřeboval.

Den první a zrovinka Den dětí. No jo, tak jako rád bych to s nima oslavil, tak jsme si objednali pizzu a pustili film na projektoru (letní kino v průjezdu zprovozněno!). Tak to úplně nevyšlo. O víkendu pak oslava narozenin, tu bych vlastně mohl považovat za zbytečný utrácení, ale… Ale ne, oslavu Edisonovi udělat chci.

Už dlouho sem si říkal co bych mohl začít sbírat a pak mi do oka vlítly samolepkový alba Panini k nadcházejícímu Mistrovství světa ve fotbale. Hezky, to bych mohl zavzpomínat na mládí a zase jednou lepit jak divej, dokud album nebude plný.

A vlastně vůbec nic nestojí, usmrkaných 70 korun, to je jak zadarmo. Ale počkat. Kolik že bych těch balíčků samolepek musel koupit v ideálním světě, abych všechny stránky polepil? A přiznejme si, že v úplně ideálním světě nežijeme a mně by se tady sešlo 8 samolepek Alexe Krále, který se nedají použít ani jako rozemletý krmivo pro holuby.

Mno nic, nechám si zajít chuť. Věděl jsem hned od začátku, že ecočerven chci dodržet, tak si holt samolepky nekoupím.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, říká se. Já to jdu zkusit. Před osmi roky jsem byl zvolen do zastupitelstva na vesnici, kde jsem tehdy bydlel. Byla to zajímavá zkušenost a musím říct, že kdybych měl vstoupit podruhé do té stejné řeky, už bych do toho nešel.

Teď po těch osmi letech už jsem jinde. Kruh se uzavřel a já bydlím zase v Moravské Třebové, kde jsem před 39 lety v místní porodnici, dokud ještě fungovala, vykřikl na tomto světě poprvé. Nemám ambice opět proniknout do zastupitelstva, na to si určitě nevěřím. Nechal jsem se zapsat na kandidátku nestraníků, respektive jsem byl požádán, zda bych do tohoto uskupení nešel. A protože tam spoustu lidí znám, nakonec jsem souhlasil. Ale s tím, že budu až na konci kandidátky. Což, jak se ukázalo na dnešním prvním brainstormingu, je místo, o které je největší zájem.

Nemám vůbec zájem někde vystavovat svůj ksicht. Vlastně jsem přemýšlel, že bych dělal naprostou antikampaň a na všech předvolebních materiálech jel heslo „prosím nevolte mě, já si chci po večerech číst knížky, a ne materiály na příští zastupitelstvo“.

Pár týdnů jsme teď s Toníkem trénovali na Orienťák. Závod, který pořádá náš kolega z práce Qěták a který jsem s Toníkem jel poprvé loni. Ve zkratce: okolo Moravské Třebové je rozmístěných 30 kontrol, které se závodníci dozví až v den závodu tři hodiny před startem. Je pak na nás, abychom si za ty tři hodiny rozplánovali, které body reálně jsme schopni „navštívit“ a kudy povedou naše cesty.

Aby to nebylo tak jednoduché, obodování jednotlivých stanovišť se dozvídáme až při startu. Co je dál a co je na kopci, to je za víc bodů. A náhodná tři stanoviště ještě dostávají „double“ nebo jiný bonus. Suma sumárum, plánování je alfa a omega celého závodu a vyplatí se ještě po startu poupravit trasování, pokud body nehrajou ve prospěch původní trase.

Bylo to dneska super se vším všudy. Obligátní déšť jsme stihli deset vteřin po startu, kdy se strhla krátká průtrž tak akorát na nasrání. Ale od toho momentu všechno klapalo jak dobře namazanej stroj. Zvolili jsme skvělou trasu (nutno podotknout, že jsme jeli ve čtyřech ještě s jedním kolegou a jeho synem), nejtěžší kopec jsme vyšlápli hned na startu, kdy jsme si vystoupali Hřebeč. Sedloň, místní legenda všech cest, cestiček, silnic, silniček, polňaček a cest, které v mapách nejsou značené (a několikanásobný vítěz tohoto závodu, viz „plánování je alfa a omega“), nám ještě před startem poradil pár vychytávek, které nám ušetřily spoustu sil.

Počasí se hned po lijáku vzpamatovalo a jako už poněkolikáté letos, když jsme byli na nějaké akci odkázání na nevypočitatelnou štěstěnu slunce a deště, se počasí vyšvihlo a ukázalo vlídnou tvář. Asi jsme nemohli mít lépe, nebylo ani vedro ani zima, bylo prostě tak akorát.

Velké díky patři Qvětákovi, který tuhle akci neúnavně vymýšlí a pořádá už několik desetiletí. Jen škoda, že počet účastníků neustále klesá. I proto se snažíme vychovávat další generace cyklistů, kteří si jednou závod zajedou bez otravnejch fotříků sami.

BTW cyklistika je jeden z nej rodinných sportů. Miluju, když jen tak vezmeme kola a jedeme kamkoliv, kam se nám zamane (většinou směrem ke zmrzlině).

A je to tady. Přechodový období je fuč, časovou rozpolcenost vystřídaly venkovní kratochvíle. Ještě otevřít koupaliště a můžeme jet v plně letním režimu. Je to teda nějak dřív než obvykle. Ale protože vládním zmocněncem pro klimatickou politiku a Green deal je expert na slovo vzatý, nemusíme vliv člověka na klima nijak přehnaně řešit, on to hranatej a do kosočtverce zkosenej Filip vyřeší za nás, viď Fildo?

Mňo. Knihy ráz naráz udělaly puf (já sem paradoxně po dlouhých měsících jednu vytáhl, abych mohl číst venku na lehátku). Večeříme venku, grilujeme a toustujeme a užíváme si svěží vánek. Vevnitř v podkroví, které by potřebovalo trochu přibrat v izolačních vrstvách, už se teď přes den nedá moc bývat. Dole jsme pořád nepohnuli s rekonstrukcí, ale už už se to pomalu blíží, dole je i v parnu dobře. Kluci lítají po venku do posledního možného okamžiku a já si to popravdě užívám.

Léto se pozná tak, že objednávám nový stan. Pokud existuje jednoslovný název popisující úchylku v nakupování stanů, pak mi ji klidně nalepte na čelo. Mám jich doma snad pět, každý pro jinou příležitost, každý jinak veliký a pro jiné účely. Teď jsem objednal obrovský osmimístný oktagonální Coleman, kterej mi padl do oka už tak před půl rokem a u kterýho jsem čekal na cenopád, který konečně nastal. Za pět dvanáct!

Léto se pozná tak, že jsme uklidili průjezd a dvorek, aby se tam dalo zase příjemně pobývat. Pověsím loni koupenou hamaku, ve které budu válet šunky, až… No až někdy. Hrozně se těším na léto bez školy, která mě časově omezovala a kotvila do prostoru, což nemyslím nijak špatně. Ale prázdniny si užiju s tím, že nemusím přemýšlet, který den můžu vyrazit neplánovaně do přírody a který ne. Těším se na odchody z práce ve 12, abysme s klukama vyrazili k vodě.

Těšil jsem se na léto a je konečně tu.

Tak nejdřív jsem včera navázal na Prejt o utrženém ztraceném sluchátku, které se našlo. Super, jeden z Prejtů se podařilo dotáhnout do happyendu, sluchátko funguje, i když několikrát zmoklo silným lijákem. Jabra umí.

A teď z opačného soudku. Vzpomínáte, jak jsem psal o kolegyních paních učitelkách, které vypadaly tak unaveně ze své profese, že jsem se k tom v prejtu musel vyjádřit? No tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až dala jedna z paních učitelek výpověď a mění práci.

Dneska nám to kolegyně oznamovala ve sborovně a já musím říct, že jsem dlouho neměl z něčeho tak ambivalentní pocity. Na jednu stranu jsem viděl, jak dokáže člověk přemírou náročné práce padnou takříkajíc na hubu a i ty poslední zbytky sil vydá na to, aby důstojně vyjednal svůj konec a rozloučil se s kolegy. Ale prostě už nebylo kde brát a jsem rád za paní učitelku, že tento krok udělala, aby její život mohl pokračovat dál bez toho, aby se z něj doslova zbláznila.

Na druhou stranu mě hrozně mrzí, že to do takové fáze vůbec dokáže zajít. Vůbec tu nechci házet kamenem a na někoho svalovat vinu, ale je jasné, že nějaký výchozí stav českého školství nepřeje tomu, aby učitel chodil domů s tím, jak super se mu učilo, jak je odpočinutý a motivovaný na další dny a týdny atakdále. Spíš vidím postupné vyhořívání, stres, náročné podmínky. Takže mi bylo líto, že systém dokáže člověku, který hrozně moc učit chce a s dětmi to umí, připravit takovou půdu, která ho do sebe vcucne a vyplivne po pár letech jako bezvládné tělo bez duše.

A Bůh pravil: Michale — ty, jenž jsi zhřešil zašantročením svého sluchátka a popsal jsi to v Prejtu #301 — o měsíc později chytneš do ruky nový křoviñák. Napočítáš do tří, což je o jedna více než dva a o jedna méně než čtyři, a číslo jež má být napočítáno jest tři. I kositi trávu vyšší tvým úkolem jest. A za úsvitu třicátého dne se dívej na východ, neboť sluchátko tvé se ti znovu zjeví.

Ja nevěřím na zázraky jo. Ale pokud v místě, kde jsem lezl po kolenách sem a tam, v místě kde jsem prošel každý centimetr čtvereční plochy, kde jsem měl uši nastražené, že bych slyšel i metamorfózu člověka v čolka, ba i vlaštovky svištící vzduchem kokos na provázku nesoucí, v místech kde mám úředně potvrzené, že se tam nikdy žádné sluchátko nevyskytovalo… Pokud se v tomto místě zcela náhodně sluchátko zjeví, tak to prostě zázrak je.

Ale ne biblický, na to by asi pánbůh neměl tolik času. Tohle musel bych zázrak jiných proporcí. Představuju si to tak, že sluchátko mi opravdu zapadlo do kanálu. Dešťová voda ho odnesla potrubím až k výpusti, která je za městem v rybníce. Tam ho sežral hrouzek, kterého posléze ulovil racek. Racka chytila do spárů káně a racek jak se zmítal a bojoval o svůj život, vydávil hrouzka zrovna když káně přelétala nad mým domem. Hrouzek padl přesně na hřeben střechy a sluchátko z něj nárazem vyletělo přesně do míst, kde ho dneska při sekání objevila Leña.

Tak jen musím ověřit, že mi v okapu leží mrtvej hrouzek, abych si svoji hypotézu ověřil. Věřím tomu totiž víc, než že jsem sluchátko přehlídl při mém mravenčím hledání!

Na některý věci v životě mám smolíka a většinou se s tím svezou i moji kamarádi nebo příbuzní. A vlastně se to povětšinou týká sportu. Já už ho teda nijak nežeru, teď myslím televizní sport. Občas si pustím sestřih závodu F1, sem tam se mrknu na nějaký sestřih ze zápasu Ligy mistrů. Poslední dobou když vstáváme s klukama, máme ráno u snídaně puštěný NHL, pokud se hraje nějaký brzký zápas.

No ale mám takovou speciální vlastnost, že jakmile se na nějakej takovej zápas nebo závod chci koukat, tak většinou dopadne přesně opačně, než bych chtěl. A dřív to tak bylo i když jsem jezdil na stadiony a sport nasával přímo na místě. Když jsem vybral nějakej zápas a začal se na něj těšit, dopředu jsem tušil, že buď můj tým prohraje, nebo se na to nebude dát dívat. Většinou oboje. Případně ten tým hraje skvěle přesně do doby, než zapnu televizi a začnu koukat.

Koho by taky ten sport pak bavil že… Z titulů a výher mých oblíbených týmů se tak poslední roky raduju hlavně vzdáleně, aniž bych byl přímo účasten jak na stadionu, tak u televize. No a teď babo raď. Mám se koukat na svůj oblíbený Arsenal ve finále Ligy mistrů a dost pravděpodobně jim posrat jakékoliv šance na ušatou trofej, nebo se tentokrát štěstěna usměje na Kanonýry i na mě?

Bavili jsme se na chatě s kamarádkou, která děti posílá do soukromé školy. A že přišli s novinkou – děti pracují na různých projektech naskrz ročníky, takže se potkávají mladší žáci se staršími a musí spolupracovat. Za mě super nápad, jí se to taky moc líbí a všeobecně tam panuje souznění se záměrem. Až teda na nějaké rodiče, kteří absolutně netuší, proč by jejich syn (třeťák) měl spolupracovat s prvňáky a co se tím jako naučí a jestli by nebylo lepší, kdyby se normálně učili nějaké hard skills. Dlouhá debata na rodičáku o tom prý byla.

Tak za prvé. Rodičáky jsou zlo. Sedět dvě hodiny a poslouchat věci, které jsou z 95 % nerelevantní, to si dokážu najít mnohem lepší činnost na práci. U nás na škole se zavedly triády, tedy rodičák ve stylu učitel-rodič-žák. Za 10 minut je hotovo. My teda ignorujeme i ty triády, protože pokud ve škole všechno klape, tak nemám potřebu to slyšet, a pokud něco neklape, tak jsem kdykoliv k dispozici přes školní appku nebo na zavolanou.

Ou kej, a co ty projekty? Já vám nevím, ale otázka co se jako můj syn naučí spoluprací s prvňáky mi přijde dost mimózní. Je super že má člověk spoustu vrstevníků, ale naučit se spolupracovat s rozličnými věkovými skupinami je přece k nezaplacení. Nebo budeme v životě vždy spolupracovat jen s věkově sobě rovnými? Ba naopak, já bych tuhle inciativu ještě rozšířil. Propojte školkové děti s domovy důchodců (u nás ve školce pro ně vystupují na besídkách, ale hádám, že to není zase až taková rarita), zapojte čiperné důchodce do výuky na školkách i školách, ukazujte dětem, že co jste vy, byli jsme i my; kdo jsme my, budete i vy. Berte je na LDNky a zkrátka všelijak míchejte věkové skupiny a ukazujte dětem všechny stránky života.

Nejmladší syn Franťa má posledních pár týdnů školky a jakmile skončí velké prázdniny, šupajdí za bráchama do školy. Trochu se tím zjednoduší denní operativa, trochu naopak zesložití, ale o tom vlastně dneska prejtovat nechci.

Fáfa má ve školce kamarádky, které mu dlouho doporučovaly animák K-pop lovkyně démonů. Tak se ptal, jestli si ho dneska po návratu z chaty pustíme. A protože bylo ulepený vedro a nic se nechtělo, tak jsme ulehli na gauč a pustili si ho. Ostatní dva starší bráchové se mu vysmáli, že na takovou blbinu pro holky koukat nebudou.

No a bylo to super! Žádný rozdělování na klučičí a holčičí filmy se nekoná, já sem si ho užil i s cca čtyřicetiminutovým výpadkem někde uprostřed filmu způsobeným akutním spánkovým deficitem. Prostě jsem to zalomil, jakkoliv jsem se snažil víčka udržet nad hranicí zorniček, leč marně.

Vůbec nějaký genderový rozdělování čehokoliv je přežitej model. Možná to znamená, že se svět změnil a spousta věcí je jinak, a to za nás nebylo všechny tyhlecty džendry, a ženská má bejt doma a čekat až chlap přijde z hospody. Bla bla bla. Ať si každej dělá co chce, ať si buduje kariéru nebo cestuje nebo se nezavazuje nebo cokoliv. Nikdo nemá právo druhýmu lajnovat svět jen proto že sám má nějaký očekávání od druhejch.

Lovkyně démonů byly super, vám povídám!

Devadesátá léta. Mezi jedněmi z prvních zpráv, které vnímám je, jak v televizi řeční Sládek a protestuje mimo jiné proti Česko-německé deklaraci, která měla částečně zasypat příkop vyhloubený mezi dvěma národy za války.

O třicet let později vnímám Sládka, jak protestuje proti brněnskému sudetoněmeckému sněmu a proti sbližování národů a nápravě starých křivd.

Některý věci se prostě budou asi v životě obyčejného člověka kontinuálně vracet, ať už je doba jakákoliv. A někteří lidi budou testovat svoji relevanci zarytě a vytrvale, ačkoliv jejich kredit byl platný sotva pár let. Co na plat, tenhle kredit, co měl platit omezenou dobu, se nakonec rozprostřel do několika dekád. A její nositel se stal jaksi řidším; taková hnědá šmouha roztažená přes několik dekád a připomínající se svým smradem každých pár let. Paní Bobošíková by mohla vyprávět.