Michal Kobelka

Hrozně rád bych napsal prejt o maďarských volbách a jak jsem rád, že tam ten ruskej agent po šestnácti letech skončí. Ale dneska to vezmeme apoliticky a o žádných maďarských klobásách psát nebudu. Jen malý kudos Orbánovi, že poté, co omezil politickou konkurenci, zestátnil média, zničil neziskovky, přivlastnil si soudy, očerňoval opozici skrz státní kanály apod., že ho nenapadlo si ty volby cinknout. Teda ono ho to asi napadlo, ale proveditelnost byla malá, přecejen Maďarsko neleží tolik na východě.

Narazil jsem tuhle ve škole na skvělý příklad rozdílného pohledu, jak to dělám já, versus jak se to dělá běžně. Přebral jsem čtvrtou třídu po zesnulé kolegyni, tím pádem jsem začal učit i svého nejstaršího syna Toníka. Čtvrťáci, to je věk, kdy jsou to ještě pořád více děti než studenti. Někdy v pětce se to začne lámat, v šestce už se jedná o transformaci a v na sedmáky už koukám jako skoro na dospěláky.

V poslední hodině jsem čtvrťákům ukazoval prezentaci, kterou všechny ostatní třídy viděly hned na začátku roku. V prezentaci bylo něco o historii informatiky, něco o současnosti, něco o budoucnosti. Prezentace je koncipovaná tak, abych žáky zapojil a bavil se s nimi o různých věcech. A aby pro ně byla zajímavá, přidal jsem do ní i pár easter-eggů a prvoplánových vtípků, aby je to „vtáhlo do hry“. Suma sumárum, je to prezentace pro živé publikum a čtvrťáci dokáží ve svém věku být dost živí.

V reálu to vypadalo tak, že byli hodně aktivní, snažili se ke všemu vyjádřit a vymýšleli vtípky. A protože jich je ve třídě hodně, hodně se překřikovali a musel jsem je několikrát usměrnit a ztišit. Někdy si i někdo stoupnul, aby lépe viděl, nebo aby vykřikl něco zajímavého.

Za mě to byla úspěšná hodina, kdy se žáci hodně snažili, vymýšleli, přemýšleli, hlásili se, bavili se… škola hrou. Jenže se třídní paní učitelka dozvěděla, že děti byly z jejího pohledu neukázněné, že mě neposlouchaly, že byly až moc živé a podobně. A skončilo to pár napomenutími a domluvou. Když jsem pak jiný den procházel kolem jejich třídy, říkali docela smutně, že je to všechno mrzí a že se omlouvají, že jim paní učitelka něco říkala. Koukám na ně s vyjevenýma očima a říkám jim, že vůbec nechápu za co se omlouvají a že za paní učitelkou skočím.

S paní učitelkou jsem pak mluvil a říkal jí, že za mě bylo všechno v pohodě. Že byly děti v takovém koridoru, ve kterém jsem je potřeboval a chtěl, a že kdyby z něj začaly utíkat pryč, tak si je usměrním. A řekl jsem jí, aby děti netrestala.

Pak jsem o tom přemýšlel a uvědomil si, že si nedokážu představit, že bych po dětech nebo mladistvých chtěl, aby 45 minut seděli se založenýma rukama v naprostém pozoru, nehlasně a hlavně aby nevyrušovali. Ve většině mých hodin probíhá otevřená diskuse, kdy se s žáky plynule bavíme, házíme vtípky. Nemám vůbec pocit, že kdybych je sjel že mají být ticho a za jakékoliv porušení je trestal, že bych do nich dostal více učiva.

Už jsem to tu psal, ale jedním z největších problémů školství vidím moc velké třídy. Moc velké třídy souvisí s tím, že je školství podfinancované. Za mě by mělo být ve třídě 10, maximálně 13 dětí. Mám třídy různě početné, tedy můžu porovnávat. A je ohromný rozdíl věnovat se 10, nebo 20 žákům, a je rozdíl, když se snaží diskutovat 10, nebo 20 lidí.

Týden, kdy jsem se těšil na víkend, jako by se stal předzvěstí. Jako by se tělo po hektickém pracovním týdnu těšilo na volnější víkend a nasčítající se únava podepisovala lejstro se záhlavím Žádost o volno.

Dneska ráno jsem se vzbudil po noci, kdy mě kluci často budili, se zatuhlým krkem. Ok, nevydařená noc, nic hroznýho. Vydali jsme se na vandr a bylo mi dobře. Postupem času mi ale začaly mrznout prsty, hlava se roztřeštila, trochu jsem vinil kafe, ale zbytečně. No a věděl jsem, že až dojdu domů, zalehnu direkt do pelechu a půjdu se potit. Což je věc, kterou jsem taky udělal.

Pokud mě paměť nešálí, od začátku Prejtu je tohle moje první nějaká virózka, nebo co to je za moribundus. Tak doufám, že v pondělí bude po něm. Kluky jsem odeslal zdravým expresem k babičce a ven a modlím se, ať mě celou noc jeden po druhém nebudí, že jim není dobře.

A teď mě omluvte, jdu se potit a spát.

Víkend je tady. Po tomhle týdnu jsem se na něj celkem těšil. A to nejsem člověk, který by už od pondělí úpěnlivě vyhlížel páteční „padla“, aby konečně nechal pracovní týden za sebou a šel se bavit víkendovými kratochvílemi.

Mě práce pořád ještě baví. Měl jsem několikrát blízko k vyhoření a jednou už jsem byl u kulatého stolu s nadřízenými i kolegy, že potřebuju změnu. A byl jsem rozhodnutý ji udělat, ale nakonec jsem rád, že jsem zůstal kde jsem. A když jsem si k tomu ještě rozředil práci učením, které mě neskutečně naplňuje a baví, nemám v týdnu žádné černé myšlenky stran práce a neuháním vstříc víkendu.

Ale tento týden se toho nakupilo dost a dosti a vyvrcholilo to dnešním pohřbem. Takže víkend jsem už vyhlížel a těším se na Vandr a na Piráty z Karibiku 3 (na ty se vlastně mnohem víc těší kluci, protože v mé paměti se to vyskytuje někde ve složce „tohle už si nikdy nepouštěj“), na všechny komiksy co o víkendu přečteme a na klídek bez spěchu.

Že bych chtěl svoje vnoučata vidět kolonizovat Mars, to je samosebou hyperbola. Teda já bych to vidět chtěl, ale zda bude lidstvo kolonizovat Rudou planetu je hypotetická otázka a spíš bych se vsadil, že ne. Teda pokud tam Američani neobjeví ropná naleziště nebo civilizaci fialových hlavonožců ohrožujících demokracii, že…

Prozatím mi stačí měsíc. Tedy pardon, Měsíc. Pojmenovat měsíc Měsíc je stejně majstrštyk, aspoň se to neplete. Moje další dítě se bude jmenovat Dítě. Daniel Dítě. Oukej, tady už přetékáme do Čeští herci a dabéři za 1000 a do čistého dadaismu, vraťme se o krok zpět.

Misi Artemis II jsem si užil. Vidět tolik krásných záběrů na černočerný vesmír a na náš nejbližší satelit a na naši rodnou hroudu, toho se člověk nikdy nepřejí. V sedmdesátkách se toho očividně přejedl jak americký rozpočet, tak i běžný člověk, pro něhož začaly být cesty na Měsíc něčím rutinním. Trvalo dalších 50 let, než se lidé dostali k měsíci. Padesát. Let. Zkuste si představit technologický pokrok v posledních padesáti letech. Zkuste si vybavit, co za techniku lidstvo používalo tehdy a jaké možnosti má teď; jak výkonné (ne)byly počítače a že mobil co nosíte v kapse u kaťat má výpočetní výkon násobně vyšší než tehdejší sálové krabicové velestroje. Z dnešního pohledu je celý vesmírný program tehdejší doby o to větší zázrak.

Těším se, že se za mého života lidé podívají ještě někam dál, případně ve vesmíru vybudují něco. A je jedno co. Protože je vždycky fajn opustit svůj malej zatuchlej Hobitín a podívat se za jeho hranice. Tenhle velkej vesmírnej únik platí na jakékoliv škále, ať už jde o krok mimo vlastní město, vlastní stát nebo vlastní kontinent. Svět není jen to co známe z bezprostřední vzdálenosti, je toho mnohem víc a stojí za to to objevovat.

Tak jsem si dneska po více než dvou letech odbyl preventivku. Všechno v cajku, změna jídelníčku asistovaná AI znamená, že všechny hodnoty mám v naprostém pořádku a jsem prý pořád mladík ✅. Reporty z odběrů jsem samozřejmě taky hodil do Gemini a nechal si je prolustrovat shora dolů. Jako laik těmto hodnotám a jejich mezím nemám šanci rozumět. AI prošla kategorii za kategorií a vše mi krásně vysvětlila. Jediná hodnota, která mi trochu haprovala, je cholesterol. Je to pozůstatek minulého stravovacího režimu v kombinaci s tím novým a je celkem jednoduché se tohoto neduhu zbavit.

To byla ta jednodušší část. Protože bych rád viděl svoje děti budovat kapitalismus a svoje vnoučata létat na Mars, rozhodl jsem se provést i nějakou „hlubší“ prohlídku svého těla, aby mě něco nepřekvapilo. Těch vážnějších nemocí kolem mě přibývá a nejsou to jen starší lidé. Nebudu lhát, že to trochu ovlivňuje moji mysl. A protože pár rakovin rodinou anamnézou prošlo, chtěl jsem se nechat vyšetřit tímto směrem. Jenže ouha, ještě jsem očividně nezestárnul dost na to, abych měl tato vyšetření hrazena ze zdravotního pojištění.

Vzniká nám tu paradoxní situace. Spousta lidí má na prevenci nárok, ale dobrovolně se rozhodli na ni kašlat. Podle statistik například na screening tlustého střeva dorazí ani ne třetina lidí, kteří na něj mají nárok. Na druhém břehu jsou pak lidé, kteří by se preventivně vyšetřit chtěli nechat a tím třeba zachytit nemoc dřív, než začne ničit jejich tělo a zatěžovat zdravotnictví. Ale to nejde, protože… A tady bych chtěl vymyslet nějaký důvod, proč to vlastně nejde, a žádný mě nenapadá. Pokud dvě třetiny lidí prevenci nevyužijí, proč není zdarma nabídnuta těm, kteří se o své zdraví zajímají?

Pro české zdravotnictví, a potažmo i ekonomiku, to přece je win-win-win: A/ člověk nezemře mladý, pokud mu život rozdá karty, se kterými se nedá hrát dlouho, B/ zdravotnictví není zatížené výdaji na pacienta, jehož léčba je v pokročilém stádiu nákladná a C/ pacient, který je připoután na lůžko, případně i takový, který s lůžkem putuje nohama napřed, je pro ekonomiku „mínus jedna“.

Rakoviny mezi mladými přibývá. Spekulace o příčinách není předmětem tohoto Prejtu, ale věkové limity by se měly buď drasticky snížit, nebo úplně zrušit. Pravděpodobně je tato moje úvaha velmi laická a důvody pro limity jsou. Už nyní je čekačka na kolonoskopii v některých nemocnicích velmi dlouhá, ale nemyslím si, že by posunutí nebo zrušení hranice přispělo k tomu, že by se systém úplně zahltil. Nevím, kolik mladých by mělo zájem dobrovolně tyto zákroky podstupovat. Ale pro ty, kteří chtějí, by tato možnost měla existovat.

Některým zprávám prostě člověk nechce věřit.

Pred měsícem: Michale, budete krátkodobě zaskakovat za paní učitelku.

Před dvěma týdny: Michale, bude to dlouhodobější, takže do konce školního roku.

A dnes ráno jsem ve sborovně četl parte. Když mi to kolega ve škole před první hodinou oznamoval, byl jsem v šoku. Za jediný měsíc se vše obrátilo naruby, konec nastal tak rychle, že se člověk ani nestihne rozloučit, protože nic jako loučení vlastně ani nepřipadalo v úvahu. Člověk má v hlavě jen to, že až se znova uvidíme, sesynchronizujeme si učivo a jedeme dál.

Nevím, co bych napsal. Dneska ne. Tak jen snad že děkuji za pomoc v začátcích a ať je Vám tam nahoře dobře, paní učitelko. Life is what happens while you are busy making other plans.

Když už jsem tu teda v tom ezoprejtu zmínil Stephena Kinga, tak mi dovolte ho pár větami vyadorovat v samostatném článku. Tenhle pán totiž neodmyslitelně patří k mému životu.

Všechno to začalo ještě na gymplu, kdy mi Píťa, asi největší fanoušek Krále co znám, půjčil Nezbytné věci. Hrozně rád bych vám teď popsal, v jakém období jsem se zrovna nacházel, jaké vůně vnímal venku, jak ne mě působil probíhající podzim, co se mi tou dobou odehrávalo v hlavě atakdále. Protože když vezmu do ruky Nezbytné věci, všechno tohle se mi vybaví, celá ta doba se do mě najednou nasaje jako do houby a já jsem zpět.

Ne nadarmo Stephen o knihách prohlásil slavný citát Books are a uniquely portable magic. Vyložte si jej jak chcete, třebas i v původně zamýšleném znění, že vás kniha dokáže dokonale vcucnout, pomuchlat mezi svými deskami a pak vyplivnout s poslední přečtenou stránkou tak, že se do původního tvaru dostáváte ještě několik dnů až týdnů. To knihy dokážou. Mě knihy přenášejí zpět i v čase, který vnímám. Každá přečtená kniha je pro mě jako snímek dané doby a pokud některou čtu znova, je to nostalgická jízda se vším všudy. Někdy ji ani znova číst nemusím, stačí si na ni vzpomenout a hned vím, v jakém období svého života jsem se nacházel při jejím prvním čtení.

Stephen je mistr hororu, to už jste asi slyšeli. V jeho podání je horor specifický v tom, že by se klidně mohl stát. Jak už někdo prohlásil, Stephen je vlastně spisovatel amerického realismu, protože popisuje naprosto normální život na americkém předměstí či venkově, popisuje běžné americké reálie a běžný život běžných Američanů. Ale něco je jinak. Něco nehraje. Realita je trochu pokřivená, abnormálno se proplétá s naší realitou a hranice mezi oběma světy je zastřená a vy jako čtenář skáčete přes tuto hranici tam i zpět, aniž by vám to připadalo divné. Mě by těžko vyděsil horor plný nadpřirozena, který není aspoň trochu ukotvený v realitě běžného dne. A přesně to dělá z Kinga krále hororu, protože přesně to mu jde nejlépe – hranice mezi realitou a fikcí je zde tak skvěle umazaná, že se horor pod kůži vpíjí naprosto mimoděk.

Nezbytné věci mě tehdy nadchly a dodnes je jednou z mých nejoblíbenějších Kingovek. Letos na podzim si ji zopakuju. Při posledních povodních (podzim 24), kdy hlásili déšť, déšť a nic než déšť, jsem si po dlouhých letech zopakoval TO. Kdo četl tak ví, že déšť hraje v této knize důležitou roli. Celý víkend od pátečního oběda až do nedělní noci jsem jen ležel v knize a četl. Stejně jsem ji nepokořil, protože má nějakých 1200 stran.

Hrozně rád bych si zopakoval celou Temnou věž. Je to sedmidílná sága, kterou nelze popsat jednoduše, to musí člověk zkrátka přečíst a zažít. Děkuji pane Kingu za všechny ty skvělé roky s Vámi.

Pustili jsme se do uklizení auta. To je činnost, kterou iniciuju jednou, maximálně dvakrát za život, neboť auto je pro mě hlavně dopravní zprostředkovatel pro cestu z místa A na místo B, nikoliv miláček nebo snad středobod mého života. Vlastně jsme se do uklízení pustili jen proto, že jsme v něm měli vézt někoho, kdo v něm ještě nikdy nejel, a shodou okolností to byl někdo, u něhož mi nešlo tak jednoduše říct svým vnitřním hlasem je mi u prdele, co myslí o mém neuklizeném autě.

Je jasné, že moje děti novou, uklizenou verzi vozu spíš neocení, protože je teď nějakej čas budu prudit tím, že odteď v autě žádný jídlo, když je uklizený! Ale tento stav vydrží tak maximálně týden, možná dva. Vlastně už v něm naposledy jedli nějakou tyčinku Corny, kterou nechali po opuštění vozidla krásně tát na slunku na odkládací ploše v zavazadlovém prostoru. Tolik k uklizenému autu.

Abych to vzal sakum práskum, řekl jsem si, že dám vyprat i potahy z autosedaček. Ty už začínaly pomalu chytat maskáčový vzor, ačkoliv při koupi byly jednobarevné. Vyházel jsem tedy z auta tři autosedačky, postavil je vedle sebe a snažil se zapamatovat, která z nich je po vysvlečení potahů jaká. Ačkoliv mám totiž tři autosedačky jedné značky a jednoho modelu, kupoval jsem je s odstupem let jak byly potřeba pro jednotlivé kluky. A model se vyvíjel.

Nejstarší model: odepnu pár patentek, sundám potahy, vyperu je, vysuším, nasadím zpět, zapnu pár patentek a hotovo. Prostřední model: sundám potahy tím, že odepnu pár patentek, odlepím pár suchých zipů, lemy odstrkám z takových úzkých drážek, vyperu je, vysuším, nasadím zpět, zapnu pár patentek, ostrým předmětem zastrkám lemy do drážek, akorát zpět to jde mnohem hůř a mnohem pomaleji a hotovo. Nejnovější model: odepnu pár patentek, odklopím kryt sebedestrukčního modelu, kleštěmi přestřihnu červený zelený drátek, deaktivuju biologického hlídacího psa, abych mohl odepnout patentky, správně nastaveným zrcátkem vůči slunci zneškodním Ďáblovo osidlo, vyluštím čínský hlavolam pro odepnutí patentek, sundám potahy v 37 krocích, vyperu je, osuším a pak celé tohle martyrium dělám v opačném pořadí.

Ne vždy je změna k lepšímu.

Oukej, navazuju na konec včerejšího prejtu a zkusím vám popsat situaci, která se mi stala někdy v rozmezí 4. – 16. února 2021 a u které pořád nevím, co si o ní mám myslet a co jsem vlastně viděl. Zkusím ji popsat přesně tak, jak se stala bez jakýchkoliv příkras. Někde na WhatsAppu bych ještě našel popis dané události, jak jsem ji hned psal všem, koho mohla zajímat.

Zasazení: poklidný večer, všechny tři děti uspané, čas na čtení. Zrovna jsem louskal knihu Outsider od Stephena Kinga a ta byla v některých pasážích řádně hororová.

Seděl jsem v obýváku na gauči, ze kterého mám přes celou místnost skrz dveře výhled do vedlejší pracovny. Z té pak vede směrem doleva jídelna s kuchyní. Dveře z jídelny byly na půl žerdi pootevřené směrem do pracovny, v jídelně bylo rozsvícené světlo. Ze své pozice na gauči jsem tedy viděl světlo dopadající z jídelny na pootevřené dveře.

Moje tehdejší žena vstala z gauče a zahlásila, že se jde osprchovat. Já jsem zůstal v potemnělém obýváku sám se svojí knihou. Po pár minutách jsem periferně zahlédl, že na dveřích, na které dopadalo světlo z jídelny, se objevily stíny. Terko, seš seš to ty? Zavolal jsem a protože nikdo neodpovídal, dál jsem četl a myslel jsem si, že si ze mě dělá srandu a schválně neodpovídá.

Po chvíli jsem opět periferně zahlédl stíny na dveřích a to už jsem odlepil svůj zrak od knihy a viděl jsem teď už zcela jasně stíny… něčeho. Byly v takové výšce, že pokud by je vrhalo něco mezi lustrem z jídelny a dveřmi, muselo by to něco být někde u stropu, protože lidský stín to nebyl. Vypadalo to jak stíny balónků vznášejících se ve vzduchu a pohybujících se sem a tam. Asi nemusím podotýkat, že nic takového v jídelně nemáme. Znova jsem zavolal na Terku jestli je to ona a teď už celkem rázně, protože jsem dostal divný pocit a vadilo mi, že si ze mě dělá srandu.

Jenže… Jenže v tu chvíli jsem zároveň z dálky slyšel, že sprcha v koupelně běží. V tu ránu jsem byl na nohách a moje tělo přejel mráz, protože v jídelně se očividně něco pohybovalo a já jsem věděl, že to není moje žena, která se v tu chvíli sprchovala.

Vzal jsem do ruky štokrle, co jsem měli v obýváku. Jako bych prožíval nějakou hororovou scénu. Od hororu mě ale neoddělovala skleněná obrazovka televize, byl jsem přímo v něm. Pomalu jsem se plížil z obýváku do pracovny a čekal jsem, jaké zjevení na mě čeká v jídelně. Co způsobilo ty stíny na dveřích? Nakoukl jsem se štokrletem zdvihnutým nad hlavu, kdyby se v jídelně pohyboval nějaký vetřelec a… Nic. Jídelna prázdná. Srdce mi bušilo jako při sprintu.

Pomalu jsem procházel jídelnou, ze které vedou směrem doleva dveře do rozlehlé vstupní chodby. Bydleli jsme tehdy v opraveném vesnickém statku, chodby byly široké, strop klenutý, dveře staré. A na mě čekala zkouška odvahy, abych do temné chodby nakoukl. Pomalu jsem se blížil, krok za krokem, srdce jsem měl v krku, štokrle stále v pohotovosti. Už jsem se blížil ke dveřím, které byly směrem od chodby do jídelny otevřené. Za nimi byla úplná tma jen trochu pročísnutá světlem z jídelny. Došel jsem až k nim, rozklepaný a adrenalinem nastřelený, s absolutní jistotou, že pokud někdo byl předtím v jídelně, musí teď být na chodbě a čeká tam na mě.

Pomalu, pomaličku nahlížím do chodby. Zvuk sprchy je silnější, protože koupelna se nachází za dveřmi vedoucími z chodby. Jdu, plížím se, ruka se štokrletem opět ve vzduchu. Světlo z jídelny vrhá jen úzký lichoběžník do chodby, která je jinak úplně temná. Jdu, už vidím úplně za roh a tam ve tmě… stojí můj nejstarší syn. Stojí, nic neříká a kouká přímo před sebe. Hrklo ve mně. Pořádně. Ale zároveň mě to trochu probralo z transu, ve kterém jsem byl. Šel jsem syna hned uložit do pokoje, který je na opačné straně domu.

Když jsem z pokoje vylezl a šel zpět do obýváku, Terka už tam čekala. Řekl jsem jí, co jsem zrovna prožil a oba jsme prohledali dům. Nikde jsme nic nenašli, ale ani jeden z nás už číst nešel. Přemítal jsem o všem, co se stalo. Snažil jsem se přijít na to, co způsobilo ty stíny na dveřích – stíny, které byly vysoko a nepřipomínaly nic živého. Přemýšlel jsem, jak by mohl Toník takové stíny udělat a pak hned zalézt do temné chodby, místo toho aby se vydal za světlem a za mým hlasem v obýváku.

Druhý den ráno jsem se Toníka ptal, jestli si pamatuje, že byl v noci vzhůru. Úplně napřímo jsem se ho zeptal, zda ví, že byl v noci v jídelně. A odpověděl mi zcela jasně: tati, ale já jsem byl jen na chodbě, v jídelně ne. Trochu jsem doufal, že by mi ráno mohl říct tati, já jsem v noci vzal smeták, přivázal jsem na něj mičudu a dělal jsem s ním na dveřích různé stíny, protože se mi nechtělo spát. Ale to se bohužel nestalo.

Když jsem o tom další dny přemýšlel, vyloučil jsem, že by ty stíny, které byly jasně zřetelné a pohyblivé, mohl udělat Toník. Nemohly to být světla ani stíny odnikud zvenku, bydleli jsme na samotě, jídelna je orientovaná směrem do velké otevřené louky, žádná stavení poblíž nejsou. Odraz nějakého světla z dálky to nebyl, protože světlo od stínu se můj mozek naučil celkem jasně rozlišovat někdy v raném věku.

Nikdy předtím ani nikdy potom se mi nic podobného nestalo. V tu chvíli jsem zažil něco mimo moje chápání, co moje racionální mysl nedokáže dodnes popsat. Jediná věc, která mě napadla byla, že moje silné začtení do knihy (a v ten večer tam byly opravdu hororové pasáže) mi vyvolalo halucinace, nebo rozvířilo tak silnou představivost, že jsem viděl něco… Ale horory jsem četl odjakživa a nic podobného se mi nikdy nestalo. Já jsem ty stíny tehdy zkrátka viděl a jsem o tom dodnes přesvědčen.

Zároveň ale nepřisuzuju tuhle událost něčemu nadpřirozenému. Jen proto, že jsem zatím nenašel reálné vysvětlení, neznamená, že žádné reálně vysvětlení neexistuje. Nepátrám po něm, nebydlím už v tom domě, nedalo by se dnes už nijak zjistit, co tam tehdy bylo. Ale bylo to nejblíž něčemu, co bych mohl označit za nadpřirozené.

V životě razím po racionální cestě. Je vydlážděná vědeckým poznáním a fakty. Pokud mi někdo začne vykládat o andělech, mimosmyslovém vnímání, třetím oku, homeopatikách, astrálním cestování, o tom jak kozoroh se lvem tvoří úžasný pár a jak se za svitu Luny zázračně zvedá porodnost, o tom jak je země placatá, jak z nás očkování udělá autisty a o dalších úžasných objevech z internetu, automaticky se mi v hlavě daná konverzace přesune výhybkou racionality na vedlejší kolej s podružným významem.

Já to tak prostě mám a mít budu. Chápu jak jsou pocity a emoce důležité, ale pokud mi někdo chce tvrdit, že nevěří faktům, které lze kdykoliv ověřit či zreplikovat, a raději dává na svůj vnitřní pocit, který mu jasné říká opak (= naprostý nesmysl), pak si to v mém čase a pozornosti těžko hledá místo. Povětšinou si vlastně s takovým člověkem ani nemám co říct, protože jejich svět se točí po naprosto jiné trajektorii.

Beru v potaz i to, že ani věda není neomylná. Ale narozdíl od vnitřního přesvědčení jednotlivce, že něco je jinak než nám praví konsenzus desetitisíců vědců z celého světa, je věda sebe-korekční. Takže zatímco Frantovi stačí, že něčemu věří a tak to prostě je, ve vědecké obci stojí v pozoru celé zástupy lidí, kteří potvrdí nebo rozcupují novou teorii ještě než stihne zaschnout inkoust na dané vědecké práci.

Věda je totiž založená na důkazech. Já bych neměl nejmenší problém věřit čemukoliv, co jsem popsal v prvním odstavci. I jiným věcem. Ale pokud mám něčemu věřit bez důkazů, pak mě předkladatel rádoby faktů nutí opírat se jen o čistokrevnou víru, že něco nějak funguje, a jen na základě toho, že on si danou věc myslí. Jenže jako mi nestačí víra ve světě duchovním, protože slepě věřit něčemu, co se opírá o nic, stejně tak mi nestačí věřit, že náš svět funguje nikoliv na precizně vysvětlených fyzikálních zákonech, ale na něčích představách, které jsou navíc vedou vyvrácené. Pokaždé, když jsem požadoval aspoň nějaký důkaz ohledně čehokoliv paranormálního, vždycky jsem dostal jediné: já to prostě vím, já tomu prostě věřím. A to je přátelé málo, moc málo na to, aby se na této víře dal postavit názor na fungování celého světa.

V zítřejším prejtu se dočtete, jaký paranormální jev se mi kdysi stal a proč si ho dodnes nedokážu vysvětlit.