Tak jsme dneska u grilovačky po super vycházce ze Sedla do Koutů debatovali o všem možným a nemožným. Děti si za ty roky na chatách (a za ty jejich osobní naskakující roky) už tak zvykly lítat všude možně, že my tátové máme čas nerušeně pokecat i odpoledne, a ne jen večer po uspání všechny drobotiny.
No a zabloudili jsme k různým životním filosofiím – kdo má radši holky a kdo zase vdolky, rodinnej život vs pracovní život a jak to skloubit, jak vycházet s manžely a manželkami, když jsou představy obou rozdílný. A že se vlastně většina těch párů hádá, nebo že je na partnerovi sere to či ono a pak se dva týdny nebaví, a že je úplně jiná/jinej, a někdo ze zas má ženu co je samonasírací a nebo řve po dětech, a někdo zase tamto a ono. Prostě reprezentativní vzorek z českých domácností.
Ja sem říkal, že určitý životní paradigmata mám rád vyřešený s partnerem dopředu, že třeba o tom mluvíme i když ještě les nehoří. Ale kdo by pak chtěl aby mu ten les chytl že. Špatně se to pak hasí. A většina na mě koukala, proč bych TEĎ řešil věc X, když ona třeba nastane až za nějaký roky. Anebo třeba nenastane vůbec, ale spíš jo.
A říkal jsem si v duchu… Možná právě proto, abych se pak s někým nemusel po zbytek života hádat. Abych věděl že se nám ty životní filosofie potkávaj a ne rozcházej, protože jestli je někdo fundamentálně spíš fachman a rodina by byla doplněk, tak se to nemusí slučovat s někým, pro něhož je rodina základ a žádná práce nemůže udělat ani krok před ni. A že měl v tomhle když ne jasno, tak aspoň naťuknuto, abychom sladili noty a třeba se i ujistili, že něco nějak bude a něco zase ne. Zkrátka si najít možný třecí plochy a umět o nich mluvit, než například založíme rodinu, protože pak už je pozdě na to zjistit, že ona rodina třeba nebyla na prvním místě před prací, ale naopak.
