299/365: Murphyho

Ptáte se, co všechno se stane od momentu, kdy si v prejtu výsknu, že jsem naprosto zdravý jedinec? To bylo mimochodem v prejtu #281, který jsem psal 8. 4., tedy před necelými třemi týdny. Takže: jedna krátká virózka, o které jsem se pár dní po prejtu zmínil. Potom přetrénování z běhu a nějaký domrvený přitahovač, sval nebo podobnej bazmek na stehně, kterej mi znemožňoval i běžnou chůzi. A před pár dny jsem chytnul takovej sípavej kašel a rýmu, že mám podezření na zápal plic (kterej měl minule stejnej průběh), což si jdu zítra nechat potvrdit nebo vyvrátit k paňdoktorce.

Není tohle jasnej Murphyho zákon? To máš za to Michale! Pokud se něco může pokazit, tak se to určitě pokazí. Já si teď každopádně dám pár dní až týdnů pohov od běhu a sportu obecně. Ve středu mě čeká odjezd na pět dní na dlouho plánovanou chatu (pokud teda nelehnu úplně, ale snad ne – ťuk ťuk), kde se hodlám rekreovat na horském vzduchu a užívat si volno s partou a dětmi.

Je velká šance, že nějaký den se na chatě k Prejtu nedostanu. Zatím jsem naprosto spokojený s tím, jak se mi až doteď dařilo najít si každý den nějakou skulinku v rozvrhu a něco sepsat. Chybí už opravdu málo do cíle a pokud bych teď polevil, zase tolik už se nestane. Těším se na finální zúčtování.

298/365: Smalltalk

Už asi tak hodinu ležím a snažím se rozepsat tento prejt. Stále u toho usínám a vracím se ze snové říše, ale třeba se teď zadaří. Dávám tomu poslední pokus a pak to zabalím a odepíšu si jeden den jako prejt-free.

Včera jsem byl na plese. Ne, to není důvod proč dneska usínám u psaní, protože ples končil o půl 8. Šlo o druhý ročník plesu pro žáky 2. stupně naší školy a byl jsem žáky pozván.

A bylo to super! Žáci byli naprosto spontánní a nestyděli se. Kdo nechtěl, na plese nebyl, a ten zbytek se prostě chtěl bavit. Hned na začátku jsem dostal úkol ve hře hráč-sráč, abych vyzval k tanci kolegyni paňčelku. A žáci dávali tuhle hru na úkoly i sami sobě, takže jsem během „večera“ musel tancovat s několika z nich, poněvadž jsem se stal terčem i z opačné strany hry. A protože děcka jsou mnohem větší hráči než já, vůbec se toho nebály a chodily si pro tanec.

Chvíli jsem přemýšlel, kde přesně leží hranice. Jedna kamarádka – učitelka mi kdysi vyprávěla, že po jedné podobné akci, kde si zatancovala s nějakým žákem, dostala od vedení velkej világoš za to, že se s ním takto sbližuje. Kroutil jsem nad tím tehdy hlavou, ale chápu, jak je při vztahu učitel – žák tenká hranice.

Na plese jsem si znovu ověřil jak mě dokáže unavit nucený smalltalk a jak moc mě baví konverzovat s žáky, kteří jsou naprosto bezprostřední. Stačilo si sednout k tomu či onomu stolu některé z tříd a hned jsem vnímal, jak moje konverzační já pookřává tím, že žáci prostě chtějí mluvit o tom, co je trápí nebo co zrovna letí, ne proto že si to situace žádá.

Dopsáno. Párkrát jsem u toho ještě usnul, ale prejt č. 298 vznikl. Tak teď už jich zbývá jen six seveeeen.

297/365: NIMBY

Moje momentální situace s poklidným bydlením na maloměstě vypadá nějak takto: ráno se vzbudím a z protějšího bývalého areálu mlékárny a tkalcovny se ozývají nastartované stavební stroje. A když říkám stavební, tak tím myslím hlavně demoliční. Vrátím se domů z práce a stroje vší silou rvou asfalt, demolují staré budovy, vrtají nějaké piloty, takže se v domě otřásají všechny věci, které nejsou přibité, přišroubované nebo přilepené lepidlem Pattex Super Fix.

Ale to není vše. Když už mají zrovna pracanti s novým kulturním centrem pauzu, nastupují hned dva náhradníci. Domy z obou stran od toho mého jsou v momentální kompletní rekonstrukci. To znamená, že jakmile se přestane vrtačka ozývat z jedné strany domu, hned se na straně druhé ozve kladivo nebo pila. Je to nádherný zvukomalebný doprovod posledních odpolední i večerů (viz Pracovitý prejt), víkendů a svátků.

Jsem s tím v pohodě. Teda s tím večerním rendez-vous stavební suti s železnou korbou tatrovek ne, to už jsem s radnicí musel vykomunikovat, že sice chlapci jsou snaživí a chtějí být v pátek brzo doma a proto si ostatní dny prodlužují večerku, ale nic se nemá přehánět. Ale s tím ostatním jsem v pohodě. Musí se to udělat, prostě musí. Některý věci zkrátka nejdou udělat delikátnějc, a dokud nebudeme mít teleporty, kouzelný hůlky nebo anti-destruktivní molekulárně hyperintenzivní skalátory © (patent v jednání), tak se holt stavební práce budou dělat hezky postaru mlácením těžkých věcí do jiných těžkých věcí a skládáním stavebního materiálu na sebe.

Jakkoliv je tahle hlasitá etuda nepříjemná, je zkrátka nutná a není potřeba kvůli tomu hned spílat.

296/365: Nalinkovaný

Mám Linkedin už pekelně dlouho. Jednou za rok ho otevřu, podívám se na všechny povýšení, nový projekty co kdo vytvořil, na všechny super nápady co kolujou, na všechny thinktanky a převratný myšlenky od předních entrepreneurů a influencerů. Odignoruju všechny žádosti o přidání, přehlédnu desítky zpráv od HR. A na rok to zase zavřu.

Dost bych se divil, kdyby headhunteři neměli v rozhraní Linkedinu nějaký indikátor toho, jak moc uživatel (ne)reaguje na inzeráty a zprávy. U mě by tam musel viset velký banner přes celou obrazovku TADY TO ANI NEZKOUŠEJTE. Ale občas očividně někdo zkusí poslat poštovního holuba vstříc propasti zapomnění.

Já mám s Linkáčem problém. Je to tam přesycený úspěchem, kterej vybízí k jedinýmu. Abych se srovnával s ostatníma dravcema na trhu, abych viděl komu se co povedlo a jakého povýšení se kdo dočkal, co za nové projekty zbudoval. V určitém množství inspirativní, v podání Linkáče, kde je tenhle úspěch zkoncentrovanej na hustotu neutronové hvězdy, je to ale poměrně demotivační. Život není jen o úspěších.

295/365: Očitý

No dyť vám povídám, na vlastní oči sem to viděla! Je to přesně jak řikám!

Kdysi jsme vedli na kafi debatu, do které se přimíchala kolegyně z jiného patra. Je o dvě generace starší, dneska už je na zaslouženém důchodu. Debata byla ohledně věrohodnosti zpráv, o dezinformacích a o tom, že se lží se poměrně špatně bojuje adekvátními prostředky, pravda sama o sobě nestačí.

Debata se pak stočila k tomu, že kolegyně úplně nevěří tomu, co vyzkoumají novináři. A radši jde do diskuse pod článkem a věří lidem, co k tomu něco napíšou z vlastního pohledu. Já vám nevím, ale to je asi to úplně poslední místo, kde bych hledal něco, co se blíží objektivní pravdě.

Jednak je teda veřejná diskuse zaplevelená dezinformačníma účtama. A to tak, že každou diskusi dokážou vychýlit, rozdrolit, zmanipulovat nebo obrátit přesně podle pokynů svého zadavatele (kašly kašly *Rusko*). Ale i kdybych si odmyslel dezinformační mašinérii, tak zbydou běžní lidičkové se svým pevným a jistým názorem na cokoliv. A kdybych se tří různých lidí zeptal, jak se udála nějaká konkrétní událost, kterou viděli ze tří různých stran, musel bych zákonitě dostat tři různý příběhy, který by měly sice společnej elementární základ, ale detaily by se odchylovaly a dohromady by to soukolí rozhodně netvořilo.

Mě stačí třeba takovej hokej. Jakmile proti hráči z vašeho týmu udělá opačný tým nějakej zákrok, automaticky vystřelíte rukama do vzduchu a spíláte sudímu, že je to pruhovanej dobytek, co rozhodně nepíská rovinu. Dyť sem to viděl, jasnej faul! Když se stejná situace stane a nedej bože se aktéři této situace prohodí, je to samozřejmě naprosto v pořádku a je dobře, že jsme tomu druhýmu týmu ukázali, jak se má hrát tvrdě, ale čistě. Ve fotbale platí podobný pravidlo. Nehledě na to, od koho putoval míč do zámezí, zvednou ruku hráči obou týmů a dožadují se autu/rohu/odkopu a objektivní realita je tatam.

Sport jsem tady použil jen mimoděk. Můžete si vlastně vybrat jakoukoliv činnost. Jakmile do nějakého rozhodování zapojíte emoce a postoje zúčastněných stran, můžete si o nějaké objektivní realitě nechat jen zdát.

294/365: Příhraniční

Byl jsem si o víkendu zasportovat v Orlických horách. Běžel jsem částečně po stopách svého přechodu Orlických hor (viz report z cesty), dostal jsem se tedy mimo jiné i na Suchák a zaběhl jsem si kus po červené ve svých vlastních stopách.

Příhraničí na mě vždycky dýchne takovým nějakým zvláštním závanem skanzenovitého typu. Jako bych se propadl do kobky, kde se toky času pohybují jinak rychle a jinými směry. Všechny ty řopíky, pevnůstky. Řídké osídlení a hraniční kameny. Všechno tohle ve mě vyvolává zvláštní pocity blízké nějakému post-apo filmu, který mě stejnou měrou straší i láká.

Mám z toho vždycky zvláštní mix myšlenek. Že jsem daleko od civilizace, myšleno od nějakého většího města. Pro mě byla cesta do Brna na vejšku cca na hoďku, ale kolik hodin to trvá mladým z takového Orlického Záhoří? Čtyři, pět hodin cestování. Pohledy politiků řešících běžné životní trable v lidnatějších oblastech sem nedohlédnou.

Když jsem jel párkrát do Polska a přestupoval jsem v Lichkově na polský courák, připadal jsem si jak na konci světa. Nevím, to příhraničí na mě prostě působí nějakým zvláštním kouzlem, mám z něj ambivalentní pocity. Láká mě a zároveň se tam cítím tak nějak odstrčeně, na okraji.

293/365: Dvojí

Ve škole narážím na různé žáky. Do většiny tříd se vyloženě těším, protože to jsou vesměs v pohodě žáci, kteří se snaží a chtějí něco dělat. U jiných vím, že to bude těžká práce. Narážím na odpor vzešlý z čerstvě nabyté puberty, který je navíc přiživen tím, že neprobíráme úplně záživné učivo (s tím se snažím něco dělat, ale musím postupně).

Někteří žáci jsou v módu nic po mně nechtěj. A i když některou látku vysvětlím víckrát a několikrát upozorním, že přesně na tohle bude příště test, tak se můžu spolehnout, že v testu na to budou čučet jak tele na nový vrata. No jo no, jinak to nebylo a jinak to nebude. Tyhle žáky už znám a vím, co (ne)čekat. Nejsou hloupí. Vím, že kdyby jen trochu chtěli, zvládli by to na jedničku a to by se ani nemuseli moc snažit. Ale nechtějí.

Jinde než na informatice je nepotkám, takže mám pak zkreslenou představu o tom, co dokáží nebo nedokáží jinde. Minulý týden se mi znova potvrdila teze, že bych neměl tyhle žáky nějak zavrhávat nebo dehonestovat, protože jim ve škole něco nejde. Byl jsem pomoct na kroužek florbalu, protože obvyklá paňčelka nemohla. A viděl jsem, že ti žáci, kteří v informatice plavou proti proudu a nic moc dělat nechtějí, se cítí mnohem lépe v jiných činnostech.

Na tom by nebylo až tak nic neobvyklého, každého baví něco. A škola nejde úplně naproti tomu, aby každý dělal jen to, co ho baví. A ani nemůže. Ale viděl jsem zkrátka, že každý se cítí dobře v něčem jiném, ať je to informatika, florbal nebo úplně jiná činnost. Nemělo by to nijak ovlivnit moje hodnocení žáka, přecejen se pořád pohybujeme na pětibodové hodnotící škále. Ale vnitřně mám určitě mnohem větší sympatie pro někoho, o kom vím, že se snaží jinde a informatika jen není „to jeho“. Někdy je potřeba vidět věc dvojím pohledem, ne jen tunelovým viděním já mám svůj předmět a co dělají žáci jinde mě nezajímá.

292/365: Dinosauří

Nedělní odpoledne stane se… pro mnohé chvílí klidu na nějaký film. Dneska jsem si přivstal, ačkoliv jsem včera šel spát pozdě a nedělní volno přímo vybízelo k proležení se až do oběda. Ale já jsem si poslední týdny fakt uvědomil, že potřebuju den startovat brzy, jak už jsem psal v Pracovitém prejtu. Hah, to množství prejtů už se začíná projevovat i tím, že zapomínám názvy, takže jsem vydal prejt Pracovitej (#271) i Pracovitý (#288). Budiž toto pomýlení jedinou skvrnou tohoto projektu. Naštěstí je konec tak blízko, že už se na velkým monitoru vejdou všechny prázdný políčka na budoucí prejty na jednu obrazovku.

Dneska jsem tedy vstal brzo. Udělal jsem všechno co bylo potřeba – vypral několik praček, uklidil kuchyň s obývákem, byl si zaběhat atakdále. Nastala vzácná konjunktura, o jejímž příchodu se šeptalo v kuloárech už nějaký ten čas – mám zároveň uklizený obývák s kuchyní, dětský pokoj i auto. Věc, která se přihodí jednou za tři miliardy let. Přesně jak předpověděla ta stará cikánka.

Na oběd jsme se pozvali k našim, ale neznamená to, že bychom dnes nevařili. Nabuzen svým teď již několikaměsíčním stravováním bez ultrazpracovaných potravin jsem si vyhradil večer na nějaký nový recept. Poučen včerejší Hydepark civilizací o střevním mikrobiomu jsem dneska vytáhnul z hlavy svůj dlouholetý plán víc vařit z luštěnin a udělali jsme čočkový salát se zeleninou a lososem. Rychlovka, a přitom tak luxusní jídlo.

Ráno a večer jsem vám tedy popsal, ale co ti dinosauři? Odpoledne přišel slejvák a protože doma bylo všechno hotový, zalehli jsme k telce, že si pustíme nějaký film. Jako poučený uživatel streamovacích platforem (RIP Kodi) vím, že jakmile jen koutkem oka zachytím cokoliv, co by mě v daný moment mohlo bavit, okamžitě si to musím pustit. Jinak nastává rozhodovací paralýza a nakonec stejně nepustím nic.

Dneska padla volba na Jurský park. Já jsem ho viděl 194x (odhadem), Lenka 0x. Nedávno fanoušci zvolili Jurský park „Nejvíce rewatchovatelným (tento neologismus si zapište do deníčku) filmem všech dob“, a já s tím nemůžu nesouhlasit. Já jsem na tom filmu vyrůstal; je jedním z důvodů, proč miluju filmy a dinosaury a filmy o dinosaurech a filmy o všech možných příšerách velkých jak mrakodrapy a horory a survival filmy a… A mohl bych pokračovat donekonečna. Jurský park ohromně formoval moji lásku k filmu a k dinosaurům (rovným dílem s Cestou do pravěku) a minimálně jednou ročně si ho pustím, protože je to do dvou hodin zabalený mix naprosto všeho, co potřebuju k tomu, abych se u telky cítil dobře.

Až dneska jsem si uvědomil, že jsem film nikdy neviděl v originálním znění. Divné, protože já dabing jinak ze srdce nenávidím, ale několik málo filmů z dětství si s dabingem pouštím, protože už to člověk z hlavy nedostane a nejde ji snadno přeformátovat na nový jazyk. Jurský park tam bude po dnešku i nadále patřit, protože jsem na to už prostě tak navyklý. Jsem rád, že jsem si film užil v originále, ale můj komfort režim mi nedovolí úplně vypnout, když Alana Granta nemluví Jiří Štěpnička. Ale bylo fajn si poslechnout Hammonda v původním skotském akcentu.

Dinosaury miluju doteď. Bohužel se moje láska k těmto praptákům rozchází se všemi novými Jurskými světy, které mě (až na původní jedničku z nové trilogie z roku 2015) vůbec nebaví. Ale dokumentů je naštěstí spousta, Jurský park se dá rewatchovat stále dokola, knížek máme doma víc než dost a objevy o nových kosterních nálezech se objevují naprosto pravidelně. Se syny jsem domluvený, že jednou budeme paleontologové a budeme kopat dinosaury. Těším se na to.

291/365: Dětskej

To je Ella, s tou neuspěješ. Ta se stydí před každým a nebude s tebou mluvit, natož aby si s tebou hrála. And I took that personally.

A trvalo to asi tak 20 minut a už jsme byli nejlepší kámoši a slyšel jsem jen Michalé, pojď mě tlačit na autíčku nebo Michalé, jdem hrát fotbal. Jestli je jedna věc, o které si myslím, že mi jde, tak jsou to děti. Teda jako nemyslel jsem jejich vyrábění, i když to taky, ale spíš přístup k nim.

Recept je fakt jednoduchej, tak si připravte notýsek: hlavní ingrediencí, aby vás děti měly rády je… Abyste vy měli rádi děti. No fakt, nebylo to zase tak složitý. Stačí se zamyslet, co mají děti rády, trochu je pobavit, dělat trochu blbiny a cesta je otevřená. Kdo by neměl rád tetu nebo strejdu, kterej s něma jde ochotně dělat psí kusy a neodbyde je suchým jděte si hrát na písek, my si teď povídáme. Mně se tenhle přístup už milionkrát v dobrým oplatil.

Jo, rád si někdy vypiju v klidu kafe, ale pokud nemám vyloženě práci, kvůli které bych musel odstrčit děti na druhou kolej, tak jsem s nima mnohem radši než cokoliv jiného. A není to ani tak kvůli statistice, která neúprosně říká, že nejvíc se svými dětmi je člověk do jejich cca 10 let věku a později už to nikdy nedožene (Budu teď makat ať se máme dobře a budu s dětma až trochu vyrostou = lež). Rad vzpomínám na všechny ty tety a strejdy, kteří dělali tyhle psí kusy se mnou, nikdy nezkazili srandu a ten kolotoč se mnou udělali i postopadesáté, ačkoliv jim už ruce vypadávaly z ramenních kloubů.

A pokud můžu dětem tu radost udělat, tak je to hned dvojnásobná radost, protože i mě to zahřeje u srdce.

290/365: Zbytečnej

Občas v záchvatu nákupní horečky přihodím do košíku nějakou fakt echt blbost s vidinou toho, že to bude hit or miss situace. Onehdá jsem dělal nějakou větší objednávku na Lidlu a protože tam na mě vyskakujou ty jejich slevy dne, všiml jsem si foťáku za pár stovek s termotiskárnou. Takovej Polaroid z wishe.

Inu proč ne, maximálně si pak budu nadávat za další krám v domě. Ale tušil jsem, že by to mohla být zábava. A taky že jo, tohle byl zrovna ten případ hit. Ukázal jsem klukům co a jak a odteď berou foťák s sebou na výlety a cvakají momentky nevalné kvality. Po celé domácnosti se válí srolované fotky, někdy z nich jde vyčíst celý příběh podle toho, jak jdou fotky za sebou.

Nemám nějakou přehnanou představu, že by ty termosnímky vydržely déle než se v kalendáři změní letopočet. Stejný mínění mám i o foťáku samotném, který vypadá, jako by přicestoval strojem času z dob, kdy byly v mobilech na technologickém vrcholu TFT displeje s rozlišením 320×240 pixelů.

Ale tyhle technický serepetičky stejně nikoho nezajímají. Je to stejný jako jsem psal včera s tím běháním – radost můžete mít i z věci podřadné kvality, pokud funguje. Například já telefon neměním dokud opravdu nemusím a je mi jedno, že se mezitím technologie osminásobně zlepšily. Telefón slouží a novej by mi přinesl potěšení zhruba první týden po koupi a pak už by z něj byl starej telefon.