Tak zcela proti svým regulím jsem si včera na teambuildingu dal alkohol, když jsem se zúčastnil degustace ve vinařství, kde jsme celou firemní akci měli.
Nezůstalo pak jen u degustace. A ráno a cesta zpět pak byly zábavné. Já vím proč si mám stát za svým a připomněl jsem si, že alkohol fakt není moje cesta. Někdy je potřeba si oživit paměť a ujistit se, proč vlastně člověk nějakou věc nedělá.
Vyjeli jsme dneska na teambuilding. Prejt sepisuju po chvilkách mezi programem a jídlem, času nazbyt moc nebude.
Mám tyhle akce rád. V práci si sice běžně dáváme poobědové kávové sedánky, ale ty jsou jasně ohraničené příchodem z kanclu a odchodem tamtéž. Dneska je to všechno neformální, rozvolněné, bez časového presu; večer se nemusíme dekovat domů, protože spíme v hezkém vinařství, takže diskuse může pokračovat do nočních hodin.
Zatím nám letos na všechny akce vychází počasí. O jarní chatě s dětmi už jsem psal, teď teambuilding. A zítra odjezd na další víkendovou chatu s dětma a kamarády, která by měla být prosluněná s teplotami spíše letními, než jarními. To je zajímavá změna oproti rokům, kdy na každou takovou akci bylo hnusně (viz třeba loňský prejt o přespávačce s klukama na Boudě).
Dnes vám tady žádnou složitou či radikální myšlenku prezentovat nebudu. Jdu si užít Velké Pavlovice, kde se před 25 lety a pak znova před 5 lety tvořily některé z mých core memories.
Dnes večer, případně nejpozději zítra, dokončím projekt, který mám rozdělaný skoro dva roky. S Poslowcháním jsem začal přesně 30. 5. 2024 a upřímně jsem čekal, že mi zabere mnohem kratší dobu. Ne snad, že bych mu věnoval málo času (naopak, každý den poctivě poslouchám několik alb, kdykoliv je chvilka). Ale počet alb v knihovně je mnohem větší, než jsem na začátku projektu čekal, takže reálně nebylo možné stihnout to o moc dřív.
Poslowchání je ve zkratce poslech mojí kompletní hudební knihovny. Šel jsem alfabeticky album za albem, zároveň jsem si v knihovně dělal pořádek, protože nějaký čas jsem používal Spotify, momentálně jedu na Youtube Music. V průběhu těch dvou let zároveň nějaká alba přibyla. Celkový počet se zastavil na číslu 1280. Přesně tolik CD, soundtracků, EP nebo singlů jsem řízeně poslechl. Z celého projektu jsem si dělal zápisky o nejlepších albech daného (dvou)měsíce, které bohužel vloni utnul Prejt. Psát zápisky jsem už nestíhal, ale všechny reporty si poctivě dopíšu.
Na konci Poswlochání bych ještě rád udělal nějaké komplexnější statistiky a přidal grafy, takže v dnešním Prejtu jen ve zkratce:
Víc statistik a grafů přinesu do samostatného reportu, ale ten vydám nejdřív po všech měsíčních reportech, které musím postupně dopsat. Jedno odpoledne by na to mělo stačit, tak si jen to jedno odpoledne musím najít. Poslední report je z června a července loňského roku, takže mi chybí tak pět až šest reportů.
Byla to jízda! Mým hlavním cílem bylo připomenout si všechnu hudbu, kterou jsem kdy poslouchal. Znovuobjevil jsem spoustu alb, která se mi dříve líbila, ale zapomněl jsem na ně. Díky tomu, že jsem si je nyní oznámkoval, se k nim můžu lépe vracet. Někdy v budoucnu si tento experimentální řízený poslech všechny hudby zopáknu, ale už teď vím, že to bude projekt na 2+ let, protože spousta hudby do té doby přibyde. Pro případné zkoumání můžete mrknout do Google Tabulky, kde jsem zaznamenal poslech všech alb.
Dobrá zpráva: vyhořelej nejsem. Špatná zpráva: kdybych pracoval ve školství na full-time, asi bych už touto dobou byl. Po necelém roce!
Dneska jsme se ve sborovně bavili s kolegyněmi o všem možném, ale nejvíc o tom, že je to fakt náročná práce. A mě nezbývá než říct, že sytý hladovému nevěří a fakt přiznat, že dokud si člověk něco nezkusí, nemá moc představu, jak to něco je nebo není doopravdy náročné.
Už jsem tu víckrát narážel na to, že mi přijdou školní třídy až moc velké a že by byla skvělá redukce na 10, maximálně 15 dětí. Základka není posluchárna na vejšce, tady se nenalejvá naráz desítkám až stovkám dospělejm lidem látka, o které si oni sami rozhodujou, jestli je zajímá. Nene, tady je potřeba navazovat vztahy žák-učitel, piplat, tvarovat, všemožně motivovat, naslouchat, být oporou, kamarádem, mentorem i vzorem. Extrémně náročná úloha i kdyby to měl člověk naplno dělat jen u pětičlenné třídy, realitou jsou však pěti- až šestinásobné kolektivy. Pořád to stejné: školství je podfinancované, chtělo by to motivované učitele a asistenty.
Na dvou kolegyních bylo vidět, že opravdu JSOU hodně unavené. Vyprávěly, že mají větší třídy, v nichž jsou kluci trochu živější, takže se musí kontrolovat i o přestávkách. Pro paní učitelku to znamená nepřetržitý dohled, kdy ani o přestávkách nemůže vypnout. A zcela vážně říkaly, že to vyhoření je fakt kousíček. Naši debatu utnulo zvonění a utíkal jsem na svoji hodinu, ale úplně jsem s nimi soucítil. Mně se to povídá, já si odučím svoje a jdu zase zpátky do své běžné práce, kde si v klidu sedím u počítače a poslouchám hudbu.
Kdybych měl být v režimu „pořád ve střehu“ a byť jen i 4 nebo 5 hodin denně v kuse bych měl zapnutou hlavu a pořád usměrňoval žáky, diskutoval s nimi a neměl ani chvíli na čas vypnout, tak jednak se vracím domů v totálním rozkladu, a jednak bych tohle vydržel fakt asi jen ten rok a pak nazdar. Ale pro většinu učitelů je učitelství zcela nepřekvapivě obživa, takže se laskavě zakousni tady do klacku, abys nemohl křičet, a támhle jsou kapesníčky, kdyby ti bylo ouvej.
Dokážu si představit systém, kde by učitelé měli všechen čas světa na přípravy, kde by měli k ruce asistenta (anebo by v hodině učili učitelé dva!), kde by měli nárok na oddech během roku nad rámec dovolené a pěkně za státní. Z určitého pohledu bych učitelům přál výsluhy, protože když je mohou brát policajti zalezlí v kanceláři, tak by je jistojistě měli brát i učitelé, jejichž práce není o nic méně náročná. A teď fakt vůbec nemluvím o sobě, ale o všech učitelích a učitelkách, pro které to na rozdíl ode mě není jen koníček, ale opravdová práce.
Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? Děti! Malé, usmrkané děti! Jdi!
Toni vzal do ruky pušku. A šel. A pravděpodobně následoval své bratry, otce i dědu a snoubil svůj osud se smrtí.
Úryvek je z divadelní hry Matka od Karla Čapka, což asi někteří z vás poznali. Dneska mi mozek vnukl myšlenku, že by bylo fajn si na konci jara ještě jednou zajít do divadla, než se sezóna na prázdniny přeruší. Koukal jsem koukal, na co by se dalo zajít, a na webu ND Brno na mě vyskočila inscenace právě Matky. Bohužel, žádný termín s volnými místy nebyl volný v mém kalendáři.
Dostal jsem hroznou chuť si tu Matku přečíst nebo pustit stůj co stůl, když už nevyšlo divadlo. Na YouTube nějaká inscenace byla (a zdařilá), tak jsem dneska při práci poslouchal místo hudby Čapka. A zase jsem si jednou připomněl, jak byl Karel Čapek geniální, světový autor, jehož myšlenky se ponesou časem a nepozbydou platnosti. Zatím vše, co jsem od něj četl, mnou nějak rezonovalo, případně to velmi umně nastavovalo zrcadlo lidstvu jako celku.
Až by se chtělo říct, že Čapkovy myšlenky musely zůstat zakonzervované někde ve 30. letech minulého století. Vždyť společnost se přece tak moc posunula; co se řešilo tehdy, to už máme jako velká koherentní hromada lidí propojených víc než kdy dřív dávno vyřešené. Tehdejší problémy jako by odvál čas, dnes sice řešíme jiné problémy, ale ty sto let staré už nás netrápí.
Houbeles. Řešíme pořád to stejné. Člověk se nezmění, ne v měřítku, které jsme schopni za život registrovat.
Ale přivedlo mě to k myšlenkám, co by kdyby… Obě strany Čapkovy hry chápu a s oběma jsem soucítil. Jako bych při poslechu seděl na korouhvi a prstem ukazoval tu na jednu, tu na druhou stranu podle toho, z jaké strany vál vítr argumentů. Chápu matku, která postupně přišla o otce, muže a čtyři syny a má teď poslat do masomlejnku i toho posledního, který jí zbyl. Pro co pak takový člověk má žít? Vyhraná válka nesmyje šrámy vryté do tváře smrtí blízkého, neřkuli když jich je tolik; neodplaví bolest, která už tu bude navždy. Sám bych nikdy Toniho nepustil.
Ale chápu i Toniho a další bratry. Bránit vlast. Tváří v tvář téměř jisté smrti, hledíš do očí nepříteli, kterého poslal do boje vládce s jinou ideologií, ale jinak člověk k nerozeznání od tebe samotného. Jdeš bránit to, co tě určuje; jdeš do boje bok po boku těch svých a nekoukáš doprava doleva. Sám bych šel.
Co říkáš? Děti? Copak někdo zabíjí děti? Děti! Malé, usmrkané děti! Jdi!
Jel jsem v pátek autem krátkou cestu do Svitav a zpátky, dokupy je to nějakejch 30 kilásků max. Za tu cestu jsem měl tu čest potkat hned tři při cestě odstavený auta. Jejich majitelé se maskovali opodál v trávě a snažili se svoji těla všemožně natočit směrem k okolo projíždějícím autům tak, aby nikdo koutkem oka náhodou nezahlídl jejich ding-donga při konání malé potřeby.
Phew. Chudáci malí. Škoda, že neexistuje nějaká privátní místnůstka, kde by se mohli schovat před krutým světem cizích pohledů. Water closet by se to třeba mohlo jmenovat.
Ale teď vážně. Za jedinou výjimku pro takovýhle kulturní obohacování všech projíždějících aut považuju, když si takhle náhle potřebuje odskočit vaše ratolest. Tam není o čem – prostě zastavíš, protáhneš si svoje tělo a čekáš, než se syn nebo dcerka vyčůrá do trávy nebo obilí. Ale jestli mě chce někdo přesvědčovat, že jsme vyspělá země a pak jsem nucenej koukat na to, jak si několik dospěláků nedokáže civilizovaně odskočit na záchod, tak potěš.
U těch aut totiž to totiž neskončilo. Šel jsem se pak projít do města a kousek od místní Billy sedí na lavce člověk. Vmžiku se zvedl, přišoural se ke zdi, rozepnul poklopec a pokropil trávník a zeď. Eh. Tentokrát se dané individuum otočilo zády k Bille, takže všichni ostatní procházející i projíždějící měli nádherný výhled na tento akt čiré přírody… Veřejné záchodky jsou přitom tři, možná pět minut chůze.
Jestli bych byl rád, kdyby něco vymizelo z veřejného prostoru, tak právě tihle, s prominutím, veřejní chcáči. Chtěl bych toho tak moc?
Jedna z věcí, proč mě psaní sem na blog pořád baví a proč jsem s Radikálním prejtem nesekl někdy v průběhu, je povícero. Můžu zmínit například rutinu, která mě drží v nějakých kolejích a díky které mám kotvu, která mě každý den připoutá hezky na místo. Dále pak psaní samotné, které se díky tomuhle pravidelnému cvičení piluje, formuje a všelijak vyvíjí.
Jednou z hlavních věcí, proč mě to i nadále baví, je autenticita. Zkrátka jen převádím toky myšlenek z mozku „na papír“, píšu jak mi zobák narostl a vůbec se nezaobírám tím, co by si o tom kdo mohl pomyslet. Nedokážu si představit, že bych psal jinak – že bych nad tím nějak extra přemýšlel, hledal vhodná přirovnání nebo mírnil svůj tón jen proto, že bych snad nechtěl někoho urazit. Prdlajs, tohle je můj blog, můj píseček na hraní a jestli chci, aby případní čtenáři něco ocenili, tak právě to, že tady neexistuje žádná bariéra, která by auto-cenzurovala některé mé méně vhodné myšlenky. Snad jedinou věc trochu kontroluju, a to je míra sprostých slov, protože mám podezření, že by to tu mohli číst i moji studenti.
Z pohledu autenticity vlastně nevím, jestli by mě vůbec bavilo nějaké psaní na zakázku. Kdybych musel držet nějaký styl a místo prdlajs, o tomhle víš kámo naprostej houbeles bych byl nucen napsat nikoliv vážený, v tomto se velmi mýlíte. Rád si píšu pro sebe a tím pádem svým stylem. Když jsem tu nedávno zmiňoval Monty Pythony (Prejt #313) a to, že jsem četl deníky Michaela Palina, tak tam byla hezky vidět jedna věc. Někdy v průběhu psaní svých deníků pro sebe do šuplíku dostal nabídku, aby při příštím natáčení psal své deníky zároveň i do nějakých novin, což také udělal. Tahle eskapáda trvala asi jen dva týdny, ale na těch deníkových záznamech to bylo hrozně poznat. Naprosto jiný styl psaní pro sebe a pro noviny.
A hádejte, která z těch dvou verzí se mi líbila více. No richtig že ta autentická, neuhlazená, neotesaná, která mířila přesně na solar, a nikoliv ta určená pro veřejnost.
Některý věci prostě nevymyslíš, musí se odehrát v reálným životě.
Sedíte si takhle večer u telky, přemýšlíte co se životem, a pak vám mozek poradí: mohl bych dneska zajít do baziliky. A ukrást tam lebku… Jo a po cestě koupím pytel cementu, abych tu lebku mohl zalít do betonu a hodit do řeky. Said no one ever. Teda až na jednoho člověka, kterého to fakt napadlo. Důvody neznámé.
Tyhle neuvěřitelný příběhy přináší sám život. Na rozdíl od těch, který vymyslej scénáristi, aby nás chvíli pobavili u televizní obrazovky. Dneska jsem chtěl na chvíli pustit hokej jako podkres k psaní Prejtu. A shodou okolností zrovna v telce běželo Věřte nevěřte. Vzpomínáte na Věřte nevěřte, žejo? Někdy na začátku tohohle milénia tyhle krátké epizodky, které chodily v pětici, vlítly na české obrazovky. A my jsme je hltali a druhej den po odvysílání jsme o nich debatovali v hodinách těláku s Píťou a kýmkoliv, kdo se chtěl do diskuse nachomýtnout.
Tohle hledání pravdy byl soubor hezkých povídaček scénáristů, s pravdou měly společného tolik, že od ní ležely na míle daleko. Minimálně v půlce příběhů děj popisoval něco, u čeho nebyli žádní svědci a tudíž nebylo možné tyto události zaznamenat a dějovou souslednost věrohodně popsat. Ale neva, tehdy jsem to neřešil a u mnoha příběhů byl podělanej až za ušima, jelikož ladění seriálu bylo tu méně, tu více hororové.
Seriál běžel v telce někdy v době, kdy jsem měl svoji kočku Motynu. Byla to kočka domácí, která ale jednou za čas vyběhla obdivovat venkovní svět. Jednou se jí tyhle trampské nálady vymstily a nedaleko od domu ji přejelo auto. Obrečel jsem to hodně a protože jsem byl ve věku, kdy jsem se se ztrátou těžko srovnával, choval jsem se dál, jako by žila. Ne před ostatními – nepřál jsem si, aby kdokoliv zpochybňoval moje duševní zdraví. Jen sám před sebou jsem dělal, že moje kočka neodešla do kočičího nebe; když jsem usínal, hladil jsem ji tak, jak bych ji hladil před nehodou; mluvil jsem na ni tak jak bych na ni mluvil před tím.
Jednou jsem zase koukal na Věřte nevěřte a byl tam příběh o holce (díl 3×09), která měla kočku. A ta kočka jí, věřte nevěřte, umřela při nehodě. Holka se chovala dál jako by jí kočka neumřela, mazlila se s ní, mluvila s ní, dávala jí žrát, akorát že se tím netajila před rodiči. A ti byli z tohohle chování své dcery trochu rozladění a snažili se ji přesvědčit, že její kočka je mrtvá. Nakonec chtěli dceři ukázat krutou realitu tím, že ji přesvědčili, ať chytne kočku do náručí, vyfotí ji a fotku bez kočky ukážou dceři, která tak bude muset tuto nepříjemnou realitu přijmout. No a hádejte co, měl ho tam. Na fotce se objevila i kočka, kterou v rukách jakože držela.
Na konci pořadu jsme se pak dozvěděli, že tento příběh se opravdu stal. Počkat cože. No tak jako mě se ten příběh taky stal, žejo. Ale já jsem si tehdy nemyslel, že moje kočka dál žije, nebo že si povídám s jejím duchem. Zkrátka jsem jen nepřijmul realitu, že už nežije, a pokračoval jsem dál v běžných věcech. Ale to vám povídám, že tehdy mě to sakra vystrašilo. Nepřemýšlel jsem ani tak o tom, že by to mohla být pravda, ale že se děje někomu jinému něco takového, jako mě. A vlastně ano, i to že na konci na obrazovce bylo napsáno FACT a filuta Jonathan Frakes se potutelně usmál, aby nám ukázal, jak nám dal na frak v naší hře na pravdu.
Co myslíte – stal se opravdu tento kočičí blogový příspěvek, nebo vám jen autor naservíroval granule plné lží?
Nastalo přechodový období. Temný zimní zasněžený odpoledne odvál jarní vánek, dnové se prodloužili. A začalo nezbytné přechodové období, které úplně zmizí až s příchodem pravého léta.
To máte tak. Ještě pořád s klukama dojíždíme v režimu čtení spousty knížek a komiksů před spaním, ještě pořád nás po zimě neopustily deskovky, lego, časopisy, seriály a další ryze indoorový aktivity. Nejde je utnout ráz na ráz a hodit je všechny do kouta, odkud je vyhrabeme zase až s prvníma plískanicema v říjnu. Ten dojezd tam musí být. Jenže ten dojezd se krutě pře s realitou venku – se světlem, který neodchází dřív než v osm. S teplýma podvečerama ideálníma k pozorování západu slunka. S touhou ještě o píď prodloužit večerku, protože postele v pokojíčku nevybízejí svým příšeřím k zalehnutí, ale k zábavě.
Tenhle přechod je pro mě těžší, než ten podzimní. Tam prostě začnou plískanice a ven už se vlastně ani moc nechce. A najednou je spousta času na domácí věci, kterým se člověk celého půl roku vyhýbal. Člověk si všimne všech těch úžasných knížek a už už jednu vytahuje za hřbet ven z knihovny. Lego, které stihlo posedat prachem, se roztáhne po celém domě a najednou vznikají nové stroje a auta, které svět dosud nespatřil. Vodovky už se zase těší na závlahu a nůžky drkotají nervozitou v přihrádce a křičí Střihni!
Jakmile se jaro překlene a začne léto, tohle všechno pustíme z hlavy. Pak už je to opravdu jen o hledání večerní hranice, o tom vydržet ještě o chvíli déle s pohledem upřeným k nebi, hledajícím první hvězdy. Najednou všechny ty vnitřní aktivity nechybějí, najednou chce člověk být venku stůj co stůj. Ale teď, v tento čas, je tohle přechodové období velmi těžké. Člověk chce stihnout všechno a nestíhá pořádně nic. Z koloběžek honem rychle k legu a pak hned ke knížce, hop sem hop tam, venku světlo, ale už je čas ke spánku.
Chtěl jsem tu původně psát o lenosti lidí a už jsem i pár řádků měl, ale protože jsem byl línej se před psaním podívat, jestli jsem už něco takovýho kdysi nesesmolil (sesmolil), tak smůla. Ctrl-A, smazat vše. O lenosti to dneska nebude.
Zaujal mě minule jeden blogpost u Wuweje o odmítačích letáků a na něj navázaná diskuse o schránkách. A přišel mi zajímavý názor, že dneska už vlastně schránka pro většinu lidí nevyvolává žádné pozitivní konotace. Nečekáme žádné hezké dopisy od příbuzných, pohledy z dovolených ani liebesbriefy od milované/ho. Nene, maximálně tak pravidelné reklamní letáky a dopisy s modrým pruhem. S příchodem datových schránek je dneska schránka krabičkou minulosti. Ano ano, existují výjimky, jako když mi například zásilkovna narvala balík osmi triček z Qwertee do schránky. Úplně slyším ten dialog řidiče se závozníkem: -To se tam nevejde -Ale vejde
Když jsme minule ve Vídni hledali veřejnou schránku, do které bychom mohli naházet pohledy, byl to poměrně detektivní zážitek. I ty veřejné schránky pro odesílání z měst zmizely stejně, jako telefonní budky. Možná, že jednou tohle po staletí udržovaný poštovní řemeslo zanikne úplně. Já bych teda v rámci ochrany přírody byl pro naprostý zákaz letáků. Papír by měl dle mýho názoru držet nějaký dlouhodobý myšlenky, a ne na čtyři dny validní informaci, že kuřecí prsa bez kosti stojej o 12 korun na kilo míň než před týdnem.