Michal Kobelka

Maminka mi kdysi dávno říkala, že nemá ráda film Dědictví aneb k*r*ahošigutentag, protože to z těch chlapů okolo Bohumila a i z něj samotného dělá hrozné vesnické křupany.

Já nesouhlasím. Podle mě je tohle naprosto krásný vzorek českého národa. Přijde vám jejich počínání a jednání přitažené za vlasy? Je možné, že by se lidi tohoto intelektu chovali reálně jinak? Je obraz Čecha třímajícího svoji pivní ambrózii v místní knajpě už v 9 dopoledne tak odtržená od reality?

Mně se naopak líbí, že se film trefuje do české nátury a zachycuje ji v čiré podobě. Jasně, doba se trochu změnila, Dědictví je krásný moment zachycený v čase, takže kromě lidské nátury zachycuje i snímek dané doby. Ale podle mě to dělá dobře. Natolik, že jsem Dědictví viděl možná i 30x. Hlavně teda v mládí, poslední dobou už na něm zase tolik neujíždím. Ale v určité době bych ho dokázal odříkat slovo po slovu od začátku do konce.

I po těch více než třiceti letech mě film pořád baví. A je na něm hezky vidět, jak se někdy rozcházejí pohledy kritiků (kteří film ve své době zhejtovali) a běžných lidí, kteří ho vynesli mezi českou klasiku.

Dneska totálně plnej den. Ráno budík v 7:30 abych stihl běh, který jsem poslední dny zanedbával. Trochu to vypadá, že se ohledně běhu ve Třebové konečně zase něco začne dít, protože se na Facebooku strhla diskuse o tom, že bychom tady mohli běhat i spolu, a ne každej zvlášť sólově. Snažili jsme se před pár lety zažehnout komunitní běhání a dopadlo to neslaně nemastně. Sice jsme každou středu vyběhli, ale v podstatě pořád ti stejní lidé, nikdo z okolí se moc nepřidal. Ale měli jsme z toho fajné zážitky. Pokud by se podařilo komunito vybudovat, bylo by to super.

Po běhu snídaně a hned zajet do Kaufu na větší nákup, ať máme celej příští týden co jíst. Moje čerstvě důchodová maminka dnes slavila narozeniny, takže krom nákupu ještě splašit kytku a dárek, protože proč by to člověk nenechal na úplně poslední chvilku, žejo. Aspoň že po obědě jsme si užili první letošní kafíčkování na dvoře. Slunko už má pořádnou sílu, takže jen v triku. Proč mě teď večer škrábe v krku?

Po kafíčku rychle sbalit věci a jeli jsme na návštěvu k Léniné rodině a pomoct na zahradě. Mrkli jsme na biatlon a valili zase zpátky, s odbočkou v Uni Hobby pro serepetičky, co jsem potřeboval k jarně velikonoční výzdobě okolo domu. Konečně se dá něco dělat venku a mám spoustu nápadů, jak si vylepšit předzahrádku a jak ji posunout na novej level. No není to úplně levná záležitost, ale chci to tady mít hezký. Poslední truhlíky jsme dodělali už za tmy, takže se ani nemůžu pochlubit fotkou.

Jakmile jsme se vrátili domů, hned jsme se dali do vaření. Vaření je poslední dobou spolu s pečením moje velké hobby, ale taky to dost leze do času. Ale už tak od listopadu se snažím jet potravu s minimem ultra-zpracovaných potravin a bez vlastního vaření se to prostě neobejde.

Pak tu na nás čekalo ještě několik chores (neplést s churros) a najednou je půl půlnoci. Prejt se dneska nikam nevešel. Dobrá zpráva je, že po zítřku už jich bude chybět jen sto. Cíl je blíž, než se zdá. A tím pádem je blíž i mnohem víc času, který budu moct věnovat něčemu dalšímu. Co to bude? Ví vil sí.

Včera jsem jel na otočku do Bratislavy. Ale hezky popořadě.

Asi před třemi lety byly u nás na maloměstě jako každý rok festival Dny slovenské kultury. A v rámci tohoto festivalu sem zavítal herec Martin Huba se svým představením Kontrabas. Píšu „svým“ a myslím to vážně, protože Kontrabas je one-man show, ve které nehrají žádní jiní herci. Je to hodinu a půl dlouhý monolog. Monolog velmi vtipný, břitký a vypointovaný.

Tehdy se mi představení líbilo natolik, že jsem se zařekl, že na něj ještě někdy zajdu. Abyste pochopili, Martin Huba (kterého znáte s vícero českých filmů) hraje toto představení od roku 1988, je mu 82 let a pravděpodobně už ho moc repríz nečeká. Když jsem před pár měsíci zjistil, že už hraje jen v Bratislavě a po českých městech nehostuje, nezbývalo než si vybrat některý z těch málo termínů, které nabízel v bratislavském Štúdiu L + S (Lasica a Satinský). Jeden termín v mém volném víkendu se našel, lístky jsem koupil a pomalu se těšil. Cesta vlakem do Bratislavy, poznávačka, divadlo. Super!

Mezitím se v Olympiádě mediální gramotnosti dostali moji žáci do krajského kola, které se mělo konat v Brně. A shodou okolností zrovna ve stejný den, jako mělo být divadlo. Co teď s tím? Plány se rozpadly jak obhajoba osobnosti Filipa Turka. Ať jsem zkoušel najít jakoukoliv variantu pro pohodovou cestu vlakem, tak bylo jasné, že to nepůjde. Soutěž navíc končila jen chvíli předtím, než jel poslední možný vlak zpět. Jakýmkoliv pozdějším bych jel, tak bych na divadlo mohl zapomenout.

Nakonec jsem se z Olympiády dostal jakš takš. Doma jsem se stihnul jen převléknout a vydali jsme se autem do Bratislavy, což je až ta poslední varianta dopravy, kterou uvažuju, ale tentokrát to nešlo jinak.

Představení bylo super. Shodou okolností to byla 250. repríza, takže byl i nějaký dovětek a přání panu Hubovi od ředitele divadla. A tím končím svoje letošní zimně-jarní kulturní obohacování a jdu se konečně rejpat v záhonech, vyklízet domy, rekonstruovat a zařizovat. Žádná další kultura, dokud nebude větší část hotová.

Respektive energetickej. Jedeme dneska s žákama vlakem na krajské kolo olympiády, tak kecáme o všem možným. A dostaneme se k energeťákům. Jestli bych mohl pojmenovat nějaký zlo, který se pokradmu vplížilo mezi mládež, klidně bych z fleku řekl energeťáky. Vidím to při cestě do školy – děcka v páté, šesté třídě už hrdě třímaj v ruce plechovku slibující na svým obale nabušenej výkon, extra pozornost a div ne extázi v zemi zaslíbené. Jediný co na plechovce napsaný nenajdete (protože se to tam přes množství vypsanejch éček nevejde) je informace, že vám pití dotyčnýho nápoje totálně dojebe zdraví.

No dóbře, dát si Red Bull na benzínce po několika hodinách řízení, abych se jakože probral, to je možná ještě fajn use-case. Ale aby děti pily litr energeťáku denně, přičemž o kohoutkovou vodu ani koutkem oka nezavaděj, to už je poměrně hazardérskej kousek, kterýho si ony samotný nejsou vědomy. A já se divím rodičům, že něco takovýho tolerujou a vlastně tomu i sami napomáhaj. Nemám okolo sebe zrovna málo rodičů, který už v útlým věku kupujou děckám Tary drinky a všemožný podobný koncentrovaný odpadní vody, čímž je pomalu a jistě učej na to, že mít plechovku v ruce je zcela normální. A po čem asi o pár let později teenageři sáhnou? Jupík ovocný to zcela jistě nebude.

Viděl jsem ve škole holky s Red Bullem ve skříňce, ze kterýho choděj o přestávkách usrkávat. A já jim můžu říct, že je to sračka (a říkám jim to), ale moje autorita je zde tak nízko, že jsem spíš starej boomer, kterej jim do toho nemá co kecat. Ale rodiče by měli.

Koukám na nějaký report ze sčítání dopravy. Průměrně se intenzita dopravy za pět let zvedla o 12 %. V některých úsecích o 30 %. Fíha, docela nárůst za tak krátkou dobu. Akorát paralelně s tím nějak neroste infrastruktura, aspoň podle mýho soudu. Nebo aspoň ne tady u nás. Tady když někam vyjedu, je to většinou štrůdl aut na silnici, které byly stavěné pro jiný provoz. A zanedlouho kousek od nás vyústí dálnice a všechen provoz pojede krajem města, no těšíme se na to velice.

Auto je fajn, dává lidem svobodu, já si taky rád někam zajedu. Ale nechápu co lidem dává pocit, že jako řidiči mají nějakou privilegovanost před ostatními, že parkování je základní lidská potřeba a že vjet by se mělo dát kamkoliv. Já lidem auta brát nechci. Ale rapidně bych omezil jejich pohyb tam, kde to dává smysl. Kvituju omezování vjezdu aut před školy, kde jinak musím s dětma dělat slalom mezi mamataxi, který se doprošujou svýho práva dovézt dítě až před hlavní vchod.

Miluju procházky po centrech měst, kde jsou pěší zóny a nula aut. Mám rád oddělenou cyklistickou infrastrukturu, kde se nemusím bát jezdit se svými dětmi.

Auta ano, ale nikoliv jako nadřazenou formu dopravy.

Uspávám děti a protože to tomu nejmladšímu trvá minimálně hodinu, mám spoustu času na přemýšlení. Třeba o tom, proč mu to tak dlouho trvá.

Odpověď je jednoznačná, školka nerespektuje jeho individuální potřeby, ke kterým se zavazuje ve školním řádu. Nerespektuje ani domluvu, kterou jsme měli že začátku školního roku o tom, že jej nebudou dávat spát. Fáfa už tak tři roky po obědě nikdy nespává, neusne mi ani v autě když někam jedeme, neusnul ani když byl teď se zvýšenou teplotou doma.

Jediné místo, kde usne, je to jediné kde nechci, aby spal. Ale on nemusí spát, my ho nenutíme, stačí když bude ležet v postýlce, zní naprosto alibistická odpověď učitelek. No jasně, a ty bonbóny co před něj položím taky nemusí jíst, stačí když se na ně bude koukat.

Já se nerad pouštím do nějakých půtek, ale momentálně jsem rozhodnutý za svoje i jeho práva bojovat, ačkoliv Fáfu čeká posledních pár měsíců v předškolním vzdělávání. Kvůli 15 minutám zdřímnutí, ze kterých ho pak vzbudí dřív aby nespal moc dlouho (???), se večer stává hodina a půl dlouhá mise, kdy každých pár minut slyším, že nemůže spát. A já kvůli tomu nemůžu dělat přípravy do školy. Když ve školce nespí, je usínání otázka deseti minut.

God bless Gemini za to, že mi během 10 vteřin přelouskal všechny dokumenty a vyznačil paragrafy, které nejsou dodržovány…

Nebudu tu vypisovat všechny geniální lidi, co mě napadnou. On by ten seznam teda asi nebyl zase tak dlouhej a vlastně bych mohl polemizovat, na základě jakejch kvalit bych mohl toho či onoho považovat za geniálního. Ale nazvěme to třeba kategorií „v mých očích a v naprosto subjektivním vnímání vesmíru geniální“. Tam už se pár lidí vejde.

Včera jsem si po desíti letech od prvního zhlédnutí dal rewatch Příchozích. Vzpomínáte na ten úžasnej sci-fi film o příchodu mimozemšťanů, kterej se ale obešel bez bitevních vřav, bez prezidentů promlouvajících k národu, bez patosu, bez… bez všeho, co k tomu patří? A to nemyslím nijak pejorativně, já si dokážu užít i Den nezávislosti a podobné snímky. Kanaďan Denis Villeneuve nám ale nabídnul trochu jiné sci-fi. Pomalé, přemýšlivé, dojemné, nabité emocemi i napínavé. Od první vteřiny první scény, od prvních tónů On the Nature of Daylight z pera Maxe Richtera (kterou hrál díkybohu i na tom koncertě) jsem tehdy v kině věděl, že film se mi zaryje pod kůži.

A film na mě působí i po těch letech pořád stejně. Je to přesně namíchaný koktejl emocí a zajímavého příběhu, který úžasně graduje a vždycky mě dokáže dojmout na mikro- i makroskopickém levelu, ať už jde o osud Louise (úžasná Amy Adams), nebo celého světa. Ten finální telefonát, ke kterému se celou dobu schyluje, mě vždycky dostane do kolen.

Pro mě je Denis Villeneuve geniální režisér. Každý jeden film mi od něho přišel úžasný a na každý jeden další se od něj těším. Před pár minutami přistál na Youtube první teaser-trailer na Dunu 3 a můj bože, někdo mi řekněte, jak to do prosince vydržím. Další porce úžasné, rozmáchlé sci-fi. Přesný opak toho, čeho jsme se dočkali u Příchozích. Za kameru po dvou prvních dílech usedl někdo jiný, jsem zvědavý, co to udělá s výsledným obrazem. Ale i ten teaser vypadá skvěle, těším se do kina!

Šli jsme v sobotu po delší době sednou s kamarádama. Největší překážka – udat někam děti – se nakonec podařila tak z poloviny, protože některé z nich (ne ty moje) do celé věci hodily vidle ve formě kašle a soplů. Na tohle už je ale člověk po pár letech rodičovství zvyklej a nepřekvapí ho to.

Vrazili jsme tedy v omezenějším počtu. Teda, chtěli jsme vyrazit! Ve Třebové je nová restaurace Morava (sídlící v místě, kde se kdysi nacházela „stará“ Morava, než v roce 2011 vyhořela). Je luxusní a obrovská, na Moravskou Třebovou možná až nepatřičně. Tudíž jsem nečekal, že bude problém udělat si tam rezervaci. Ale přesně to se stalo – všechny stoly na sobotu večer obsazené.

Zkusil jsem tedy jinou restauraci a tam už jsme uspěli. Při pozdně odpoledním sobotním příchodu jsme zjistili, že i zde jsou všechny stoly obsazené. Trochu anti-podnikatelsky bylo ale plné restauraci v 21:15 oznámeno, že se dělají poslední objednávky, že se v deset zavírá. Nezbývalo, než se kolem desáté vydat jinam. Zkusili jsme štěstí v Moravě, ale nic se neuvolnilo, tak jsme zamířili zpět do centra do baru se jménem Bar-Bar. Čekal na nás poslední volný stůl. Protože nám zde nechutnalo pivo (momentálně jsem v módu „velmi malé množství alkoholu povoleno, what a twist od příslušného prejtu), vydali jsme se zase o podnik dál. A zde bylo i přes pokročilou hodinu totálně narváno, opět jediný volný stůl, který svůj status svobody ztratil po našem příchodu.

A nyní pozor, chystá se pointa.

Pointou je, že mi rodinný příbuzný druhý den řekl, jak je za Babiše zase dobře, že lidi mají peníze a můžou chodit do restaurace. No tak jo…

Jak se říká, že průměrnej člověk dneska z jednoho vydání novin získá víc informací než před sto lety za celej jeden rok, tak na tom asi něco bude. Bylo by divný, kdyby v informačním věku nebyly hlavní komoditou právě informace a jejich rychloobrátkový výdej a příjem. Člověk teda může načerpat spoustu věcí (z denního tisku ovšem pochybné kvality či relevance), ale jde hlavně o aktuální tématiku, že ano.

Co ale všechny ty historický události, co všechna ta historie? Jak se má člověk smířit s tím, že existuje téměř nekonečný kvantum věcí, který se dají naučit, zjistit, vyzkoumat, odkrýt a otřít od prachu času? Chtě nechtě se doufám dobereme té zářivé budoucnosti, kdy se všechno vědění lidstva naleje človíčkovi do hlavy jedním tlustým kabelem a děj se vůle boží. Je teda otázka, jestli by pak člověk po všem tom nasávání historických kontextů rovnou po benderovsku nezamířil do sebevražedné budky, kdyby věděl o všem, co se kde šustlo.

Já sem se dneska teda trochu futuristicky zasnil, ale přivedlo mě k tomu zjištění získaný na základě jednoho hesla na wikipedii, a totiž o roku 257. V tom roce se stal papežem Sixtus II. Ou kej, neznal jsem ani toho prvního, ale překvapilo mě, že v roce 257 už to byl celkem 24. zvolený papež. Je papež hlava instituce s nejdelší volební tradicí v dějinách lidstva? Možná.

Dál se tam dočítám, že zemřel papež Štěpán I. Logicky, když zvolili dalšího papeže. Ten Sixtus byl mimochodem v úřadu jen rok, než ho sťali při pronásledování křesťanů. Oh how the turn tables… No dobře, zanechme náboženství, dál jsem se dočetl o Kušánské říši, o Guptovské říši a o Ibérském království. Nikdy v životě jsem o nich neslyšel, tak jsem si je postupně rozklikal a nořil se dál a dál do králičí nory zvané poznání.

A říkám si jaká je škoda, že tohle všechno v té hlavě nemůžu mít, že bych o tom všem hrozně rád věděl, ale těch informací je zkrátka tolik, že za jeden život je člověk konvenční metodou do hlavy nemá šanci dostat. Takže fingers crossed věřím, že jednou se fakt ty informace do hlavy budou uploadovat místo toho, aby je člověk katalogizoval učením. But then again, nebude to hrozná nuda, když všichni budou vědět všechno?

Toňase teď políbila čtenářská múza a za posledních pár týdnů přečetl už několik knih. Momentálně jede sérii malého Minecrafťáka a většinou mu jedna knížka vydrží tak 4 dny. Říkal jsem mu, že na knihy má účet otevřený a jakmile jednu dočte, objednávám mu další. Takže jsem v týdnu dělal objednávku na Albatrosu (objednávání knih je činnost průběžná, dlouhotrvající a nekonečná, nikoliv jednorázová) a když už jsem měl v košíku skoro všechno, skočily na mě ještě nějaký Minecraft samolepkový sešity s úkolama za mrzkej peníz. Pokud máte doma kluky ve věku od 4 do 15 let, pravděpodobně vám nemusím vysvětlovat, jakej je Minecraft fenomén a že se okolo něj točí minimálně půlka celýho světa.

No tak jsem alba přihodil. A jo, už dva dny u toho sedí, lepí si samolepky, dělají úkoly, radí si kde co je a hledají společně slova v osmisměrce. A já říkám: hell yeah, samolepky jsou boží. Nevím přesně, kdy se tahle moje záliba v samolepkách formovala, ale mohlo to být někdy okolo věku čtyř, pěti let? Core memory unlocked, určitě to byly žvejky s ninja želvama. Nebo tam vlastně možná byly přiložený takový ty barevný peníze, který se pak daly vyměňovat za nějaký dárky. Nevím. Nebo možná žvejky s dinosaurama, s Beverly Hills 90210 nebo Alfem. Ale pokud bych měl na někoho ukázat prstem, namířil bych ho na „gumárenský“ průmysl žvýkačkového charakteru.

A mám rád samolepky doteď. Respektive jakékoliv kartičky, papírky, kartónky, rád lepím s klukama zvířátka do alba KRAŠ království zvířat (core memory unlocked #2), sbírám hokejisty. V obchodech už jsem viděl Panini samolepkový album pro nadcházející fotbalové mistrovství světa 2026 (trochu s podivem, když ještě nejsou známí všichni účastníci). No a richtig že ja si ho s klukama koupíme a budeme lepit.

(O obsedantně-kompulzivní poruše spuštěné tehdy, kdy je nálepka o dva milimetry mimo svůj vytyčenej rámeček, o tom zase někdy příště)