Hrozně rád bych napsal prejt o maďarských volbách a jak jsem rád, že tam ten ruskej agent po šestnácti letech skončí. Ale dneska to vezmeme apoliticky a o žádných maďarských klobásách psát nebudu. Jen malý kudos Orbánovi, že poté, co omezil politickou konkurenci, zestátnil média, zničil neziskovky, přivlastnil si soudy, očerňoval opozici skrz státní kanály apod., že ho nenapadlo si ty volby cinknout. Teda ono ho to asi napadlo, ale proveditelnost byla malá, přecejen Maďarsko neleží tolik na východě.
Narazil jsem tuhle ve škole na skvělý příklad rozdílného pohledu, jak to dělám já, versus jak se to dělá běžně. Přebral jsem čtvrtou třídu po zesnulé kolegyni, tím pádem jsem začal učit i svého nejstaršího syna Toníka. Čtvrťáci, to je věk, kdy jsou to ještě pořád více děti než studenti. Někdy v pětce se to začne lámat, v šestce už se jedná o transformaci a v na sedmáky už koukám jako skoro na dospěláky.
V poslední hodině jsem čtvrťákům ukazoval prezentaci, kterou všechny ostatní třídy viděly hned na začátku roku. V prezentaci bylo něco o historii informatiky, něco o současnosti, něco o budoucnosti. Prezentace je koncipovaná tak, abych žáky zapojil a bavil se s nimi o různých věcech. A aby pro ně byla zajímavá, přidal jsem do ní i pár easter-eggů a prvoplánových vtípků, aby je to „vtáhlo do hry“. Suma sumárum, je to prezentace pro živé publikum a čtvrťáci dokáží ve svém věku být dost živí.
V reálu to vypadalo tak, že byli hodně aktivní, snažili se ke všemu vyjádřit a vymýšleli vtípky. A protože jich je ve třídě hodně, hodně se překřikovali a musel jsem je několikrát usměrnit a ztišit. Někdy si i někdo stoupnul, aby lépe viděl, nebo aby vykřikl něco zajímavého.
Za mě to byla úspěšná hodina, kdy se žáci hodně snažili, vymýšleli, přemýšleli, hlásili se, bavili se… škola hrou. Jenže se třídní paní učitelka dozvěděla, že děti byly z jejího pohledu neukázněné, že mě neposlouchaly, že byly až moc živé a podobně. A skončilo to pár napomenutími a domluvou. Když jsem pak jiný den procházel kolem jejich třídy, říkali docela smutně, že je to všechno mrzí a že se omlouvají, že jim paní učitelka něco říkala. Koukám na ně s vyjevenýma očima a říkám jim, že vůbec nechápu za co se omlouvají a že za paní učitelkou skočím.
S paní učitelkou jsem pak mluvil a říkal jí, že za mě bylo všechno v pohodě. Že byly děti v takovém koridoru, ve kterém jsem je potřeboval a chtěl, a že kdyby z něj začaly utíkat pryč, tak si je usměrním. A řekl jsem jí, aby děti netrestala.
Pak jsem o tom přemýšlel a uvědomil si, že si nedokážu představit, že bych po dětech nebo mladistvých chtěl, aby 45 minut seděli se založenýma rukama v naprostém pozoru, nehlasně a hlavně aby nevyrušovali. Ve většině mých hodin probíhá otevřená diskuse, kdy se s žáky plynule bavíme, házíme vtípky. Nemám vůbec pocit, že kdybych je sjel že mají být ticho a za jakékoliv porušení je trestal, že bych do nich dostal více učiva.
Už jsem to tu psal, ale jedním z největších problémů školství vidím moc velké třídy. Moc velké třídy souvisí s tím, že je školství podfinancované. Za mě by mělo být ve třídě 10, maximálně 13 dětí. Mám třídy různě početné, tedy můžu porovnávat. A je ohromný rozdíl věnovat se 10, nebo 20 žákům, a je rozdíl, když se snaží diskutovat 10, nebo 20 lidí.
