Šel jsem dneska z práce a vybral jsem si záměrně delší cestu přes náměstí. V hlavě jsem řešil starosti běžného dne a chtěl jsem si delší chůzí v hlavě defragmentovat jednotlivé útržky myšlenek do uspořádaného celku. V uších mi zrovna hrál Akira a okolí jsem nevnímal, jsa pohroužen do vlastních myšlenek.
V tom do mě někdo zezadu začne šťouchat. Vytrhlo mě to z řeky myšlenek plynoucí skrz moji hlavu a stál jsem v tu chvíli odzbrojen, protože na invazi zvenčí jsem nebyl nijak připraven. Stál jsem a přemýšlel, co se děje; kdo mě to vytrhává z komnaty vlastního vědomí?
Otočím se a tam stojí Vašek. Vašek byl můj spolužák v první třídě základní školy, takže jestli počítám, je to už přes 30 let, kdy jsme chodili do stejné budovy, do stejné místnosti a stejnými dveřmi. Nikdy jsem se s ním nekamarádil, jen jsme se na tom jednom místě potkávali. Důvod je prostý, po pár týdnech či měsících někdo zjistil, že Vašek na běžné škole nemá co dělat a byl odeslán do školy zvláštní. Nebo speciální – netuším jak se tehdy nazývaly ústavy mimo běžné základní školy, v té době jsem se o to nezajímal.
I ta krátká společná etuda v první třídě Vaškovi natolik ulpěla v hlavě, že mě doteď poznává, když mě potká na ulici. Na chvíli se mu rozšíří oči, změní výraz ve tváři a pátrá v paměti, kam by mě zařadil. Nakonec si vzpomene a ozubená kola zacvaknou a roztočí se. Abyste pochopili, Vaškovo IQ je někde hodně pod úrovní, kterou bychom nazvali IQ běžného člověka. Poznáte to na něm na první pohled.
Nic z toho sem nepíšu, abych se Vaška jakkoliv dotkl, nebo abych si z něj dělal legraci. To jistě, milí pravidelní čtenáři, už jistě víte. Dokážu si dělat legraci z kdečeho, ale nikdy by mě nenapadlo utahovat si z člověka jen proto, že se od něj osud naklonil na opačnou stranu.
Chvíli jsem tedy na něj dneska koukal a netušil, co se děje. V tu chvíli jsem JÁ musel vypadat jako někdo, kdo nedokáže číst a psát, protože než mě docvaklo co se děje, chvíli to trvalo. Věděl jsem už, co přijde – Vašek se zeptá, jestli nemám nějaké drobné. Ale jak jsem byl dneska zrovna ve stavu zaneprázdněné mysli, odbyl jsem ho. Nikoliv nehezkým způsobem, neposlal jsem ho někam, nevylil jsem si na něm nahromaděnou frustraci ani nic podobného. Jen jsem mu řekl, že drobné nemám, že mám jen papírovky a že kvůli němu rozměňovat nebudu, že nikam nic kupovat nejdu a rozloučil jsem se s ním.
Skočil jsem do zdravé výživy objednat bezéčkové chleby na další týden. Když jsem vylezl, všiml jsem si, že Vašek zasedl na zahrádce vedlejší pekárny, pokuřoval si svoji cigaretku a jen pozoroval cvrkot. Já jsem se vydal po své ose domů. Ale s každým dalším krokem, který jsem od toho poklidně sedícího človíčka udělal, jsem víc a víc přemýšlel, co se jemu asi tak teď odehrává v hlavě. Jaké myšlenku JEMU víří v jeho omezené mysli, kterou vlivem chybějícího intelektu nemá kam rozšiřovat? Poznal mě. Poznal něco z dávné minulosti a možná je to pro něj jeho safe space, točit se ve vodách minulosti. Možná je nový svět až moc rychlý pro jeho pomalejší mysl. A já jsem ho odbyl. Říkal jsem mu něco o tom, že si rozměnit nepůjdu nebo nemůžu, a přemýšlím, co asi cítí. Maminko, jak může být pro někoho problém jít si rozměnit stovku na náměstí plném obchodů?
Jindy se vždycky zastavím a chvíli s ním pokecám a drobáky mu dám, ale dneska jsem šel jen sám se sebou, že jsem odbyl i někoho, komu to nepříslušelo. Ještě v opačném rohu náměstí jsem se otočil a vydal jsem se zpátky a doufal jsem, že ještě neodešel. Svědomí mě hlodalo. Znovu jsem si v tu chvíli musel připomenout, že všechno co v životě mám je díky štěstí, náhodě a určité výchozí pozici, ze které se dá mířit dál a výš, pokud po tom člověk touží. Vašek takovou možnost v životě neměl. Neříkám, že je nešťastný; potkávám ho zřídkakdy, většinou se jen plouží sem a tam. Vůbec nevím kde žije, co dělá. Ale vím, že startovací pozici bych si s ním měnit nechtěl. A vím, že pokud mu můžu nějak pomoct, tak bych to udělat měl.
Vrátil jsem se ke kavárně, Vaškovi dal do ruky jednu papírovku a řekl mu, ať si něco koupí. Nekoupil jsem si v tu chvíli odpustek, nekoupil jsem si letenku do první třídy společnosti Happiness airlines ltd. Jen jsem si zase jednou uvědomil, že si nemám stěžovat na to, co v životě mám a nemám.
