Posledních několik týdnů jsem měl KOPR. Nějaké ohromné výkony jsem v práci nepředváděl a byl jsem v takovým nějakým stavu, že se mi do ničeho zase tak moc nechtělo.
Dneska se to nějak zlomilo. Jako bych celej dvoutýdenní sprint chtěl stihnout během jednoho dne; snažil jsem se odbavit všechny tikety, který mi na boardu visely už nějakej ten čas. Úplně jsem chytil drajv. A pak mi došlo proč. Pár dní jsem teď byl v práci hodně brzo, už kolem šesté hodiny. Dřív jsem do práce chodíval pravidelně na šestou, ačkoliv je to kancldžob, kterej snese i příchod na devátou. Ale jak jsem teď sám na ranní odbavení tři kluků, dvou školních a jednoho školkového, tak se prostě do práce brzo nedostanu a být tam v 6 je nereálné, stíhám až tak půl osmou.
No dobře, v ty dny kdy kluky nemám, tak bych mohl být v práci brzo. A nedělal jsem to. Ale teď po pár dnech, kdy jsem byl v práci mezi prvními, mám chuť se k tomu vrátit. Já totiž nemám rád pomalý starty. Nerad začínám nějakou první smysluplnou činnost dělat až někdy pozdě, odjakživa sem chtěl mít vše brzo hotové (prokrastinace na vejšce se nepočítá). Když začínám v práci v 6, tak před obědem už mám v podstatě pracovní den skoro za sebou a vím, že práci si nemusím dělat až někdy pozdě odpoledne.
Když jsem naopak v pracovním procesu až od pozdější hodiny, jsem od začátku demotivovanej, že jsem už mohl mít tolik za sebou, a já teprve startuju. Vlastně se to týká i víkendu. Chci prostě v 9 dopoledne mít už rozvařený oběd, naloženou myčku, pračku i sušičku a už něco dávno dělat, a ne se teprve hrabat z postele a zjišťovat, že den utíká a já chrápu. Ze tří sourozenců co jsme okupovali jeden pokoj, jsem byl já vždycky první na nohou a budil sourozence, ať už vstávají.
Někdo to má tak a někdo jinak. Tento prejt píšu za zvuků suti bouchající o kovovou korbu nějaké Tatrovky. Naproti nám se bourá bývalá mlékárna, což s sebou nese spoustu prachu a hluku. A teď, v 9 hodin večer, se někdo rozhodl, že je ideální čas na to nakládat suť bagrem na korbu a odvážet ji pryč. Kluci nespí, já přemýšlím o zdravém rozumu kohokoliv, komu přijde jako dobrý nápad v zástavbě rodinných domů uprostřed města bourat a odvážet suť. Tak asi díky.
