Nám se nikdo nevěnoval, povídá Kvapa při obědě, když vzpomínal na své dětství lomeno mládí. Hlídala nás babka a ta stejně dělala něco na zahradě. Tak jsem si jednou prohlížel její knihovnu a bylo tam pět knížek o včelách. Jednu sem chytl, přečetl jsem ji, protože mě to zajímalo. A musel jsem mít včely.
Kdyby v té knihovně tehdy ležela socialistická kniha o stavění velkých humanoidních robotů, třeba bychom dneska v ČR vyráběli Transformery, že ano. Ale je vtipný, jak se pro celoživotní koníček dokáže základním stavebním kamenem stát kniha, na kterou člověk narazí náhodou, protože zrovna není co dělat. Ale náhody jsou v životě pořád, já vím.
Tohleto nudění je pro děcka fakt důležitý. Ať už jim mozek sepne a začne něco sám vymýšlet, nebo nesepne a nechá sám sebe jen odpočívat, oboje je pro děcko kruciální. Musel jsem se to taky naučit, nechat svoje kluky nudit se. Rád jim vymýšlím program, rád s nimi pořád něco dělám, ale ta nuda, kdy si sami něco chytnou do ruky a jdou se přepnout do focus režimu a dělají jen to co napadne je samotný, to se vyplácí. Už mnohokrát mě pak překvapili něčím super, co sami vymysleli, aniž by k tomu měli externí motor.
Kolikrát ani nehlesnu, když vidím, že se na něco chystají. Prostě si něco vytáhnou a mají flow, vůbec nepotřebujou, abych se jich ještě na něco ptal nebo je nějak ujišťoval, že je to v pohodě. Hezky si dělejte svoje rozhodnutí a stůjte si za nima. Když si vzpomenu na svoje dětství, měl jsem to taky tak.
Dneska je to o něco těžší. Těch notifikací v telefonu je přece jen až moc a pozoronost se třepí. Flow je přerušovanej, což je takovej hezkej oxymorón. Když nevím co dělat, vždycky můžu vzít do ruky telefon. Je to mor. A to naše generace byla jedna z těch, do které telefony vstupovaly pomalu a postupně. Z tlačítkových cihel přes první mobily s barevným displejem a první dotykáče až po placky, které jsou online 100 % času. Ale naše děti už do toho naskočily rovnýma nohama a plavte si.
