Přibyl nám na chaty další benjamínek, ani ne dvouletá Áňa. Chvíli se rozkoukávala, zprvu ani nechtěla vylézt z auta. Ale jak chytila trochu jistotu, už je tady jako doma a běhá s dětma, prozkoumává zákoutí, čepuje pívo a dělá všechny ty skopičiny, co její starší sourozenci a kamarádi.
Hodně v tom pomáhá chalupa, kam jezdíme. Nezdá se to, ale pro ~30 lidí se zase tak moc vyhovujících chalup najít nedá. My jsme našli svůj svatej grál v Jeseníkách, kde jsme už počtvrté a kde nás uvidí každý rok znova (nejspíš 2x). Hodinka cesty z domu, chalupa obrovská, se spoustou zákoutí, potůčkem na pozemku (každý den si tam zalezou na celé odpoledne stavět hráze), s loukama a lesama hned za barákem. Nic nám tu nechybí, výletovat se dá na všechny strany. A protože tu mají děti extra prostoru, tak si nelezou do vlasů (někdy samozřejmě jo) a rozprostřou se rovnoměrně cca jedno dítě na 100m².
No ale zpět k Áně. Všichni do skupiny zapracovávají své ratolesti hned jak je to možné. Ono je to pak o dost náročnější, protože na výletech se musí myslet i na ty nejmenší. Ale pro ně je zase úplně super, že jsou součástí kolektivu hned od mala. Mají to pak v krvi. Nestane se, že by si pak v 6 letech vzpomněli, že se vlastně bojí jet někam na chatu, protože tam nebudou nikoho znát. A jsou zvyklé chodit, nebo aspoň koukat na ostatní děti, že šlapou. A chtějí taky.
Takhle mají parťáky hned od začátku a na každou další chalupu se těší jak na smilování. A tohleto postupný zapracovávání nese ovoce.
