Krátké reporty ze závodů běžecké sezóny 2023:
Zimní běh přes Kosíř (7. 1. 2023, VCV)
Zimní byl tento běh opravdu jen názvem – sedm stupňů a sluníčko, tak si opravdu nepředstavuju jakékoliv zimní kratochvíle. Nemyslím to ale nijak zle, pro běh to bylo ideální počasí, tedy nebýt třech miliard triliard (kvalifikovaný odhad) kubíků bahna na trati, ale o tom až dále.
Loňská běžecká sezóna je zapomenuta, od října jsem víceméně jen popobíhal v módu udržovacím. Pořádný zápřah jsem si dopřál až v týdnu před závodem a tak jsem jakékoliv ambice odložil do šuplíku „joo kamaráde, měls pořádně trénovat“. Ale ten dvouměsíční odpočinek mi prospěl, pročistil jsem si hlavu a dal odpočinout nohám.
Teď nicméně stojím na startu a se mnou dalších 180 běžců. Tomix mi predikuje první místo mezi námi čtyřmi běžci z Běháme Třebovou, což by byl realistický plán, pokud bych startoval až na Kosíři, a ne pod ním. Takto ale vím, že to bude tuhý boj hlavně s vlastní fyzičkou, nikoliv se soupeři. Brzy po startu se všichni běžci seřadí do vláčku a vydají se bahenními lázněmi na Kosíř. Jeden za druhým se brodíme hnědou sračkou, každý krok do kopce je jen poloviční jak se noha sveze kousek zpět.
Kvapa je přede mnou a trpí úplně stejně jako já. Tomix s Kaďou nám utíkají a postupně na záda koukám všem běžcům, se kterými bych letos chtěl soupeřit. Inu, čtyři porce bramborového salátu na Štědrý den si vybírají svoji daň a já toho mám po dvou kilometrech plné kecky. Doslova! Boty se postupně obalily bahnem a já se tluču do hlavy, že jsem doma nechal x-talony, které mám speciálně na běhání v bahně, a místo toho jsem si obul univerzální trailrocy.
Po zdolání vrcholu se pouštím zpět z kopce dolů a nohy si konečně aspoň trochu odpočnou. I tak je seběh dost vzrušující, bahno se kupodivu nepodařilo zadupad do země, naopak je pěšina ještě více rozrytá. Pouštím to ale co to jde a konečně začínám nějaké závodníky stahovat. Míjím Kvapu a za chvíli se při předbíhání jiného závodníka epesně rozmáznu v bahenní koupeli. Naštěstí jsem to odnesl jen vizuálně, pokračuju a sbíhám další a další závodníky. Poslední dva kilometry už mám na dosah Kubu a Martina, které předbíhám v samotném závěru. Letos byl závod o cca 700 metrů delší než loni, přidal se finální asfaltový úsek, kde už se konečně držím pevně na nohách.
Kaďa si doběhl pro třetí místo v kategorii, Tomix sebral bramboru, já s Kvapou jsme byli v poli poražených. Konečně jsem si po delší době zazávodil a zjistil, že bych se měl pustit do nějakého tréninku, jinak tu budu ob-týden reportovat o svých běžeckých neúspěších.
Radíkovská patnáctka (11. 2. 2023, VCV)
Z bláta… Do louže? Jistě, akorát ta louže byla pořádně zamrzlá a uježděná. Tak totiž vypadala trať Radíkovské patnáctky, další zastávky Velké ceny vytrvalců ligy 100. Ještě ráno jsem měl ruku na telefonu s tím, že se u kluků ze závodů odhlásím, vůbec jsem se necítil na jakékoliv závodění. Patnáct kilometrů? Cha, kdy jsem něco takového uběhl naposledy, navíc v tempu? Ale odolal jsem a vyrazil, možná i proto, že jsem si potřeboval po náročnějším období pročistit hlavu. A nakonec to, jak už to tak bývá, když se před závodem cítím blbě, dopadlo nad očekávání.
Trasa to byla náročná, ale člověk se po předchozím roku, kdy pro nás všechny závody byly premiérové, už aspoň vrací na známá místa a ví, co ho čeká. Radíkov je nahoru dolů, kopce mi stále v tréninku (v jakém tréninku Michale?) chybí a nechtěl jsem dopadnout jako loni, kdy jsem první kolo napálil a druhé protrpěl. Letos jsem se tedy po startu držel poměrně vzadu a nechal si favority poodběhnout, natrénováno stále nemám na žádné dobré výkony, ale běželo se mi hezky a na pohodu. Záda, která mě poslední dobou omezují v běžném životě, jako by při běhu úplně přestala existovat a nevím o nich. Tomix v předchozích měsících nabral superluxusní formu a běží kousek přede mnou, postupně ho stahuju. Před koncem prvního kola se scukneme a chvíli se střídáme, pak ale ve stoupání nasadí (nebo já odpadnu?) a do konce závodu se drží přede mnou o několik desítek metrů.
Celé druhé kolo běžím sám. Pole se natáhlo, neslyším žádné dupání, na asfaltových úsecích necvakají žádné hřeby, jediný zvuk vychází z mých plic, které už začínají narážet na maximum. Ale je to možná až trochu nečekaně těsně před cílem, kdy mě stoupáky utahají a některé kousky musím jít. Až překvapivě se mi závod běžel dobře, z loňského času jsem ukousl skoro dvě minuty (Tomix přes sedm minut!). Kdybych se poslední měsíce neflákal a nenechal formu odejít, mohlo těch minut být víc. Tak příště.
Kaďa s Tomixem skončili na 1. a 2. místě v kategorii, já jsem byl v kategorii 5. Konkurence však v kategorii nejmladších můžu stále ubývá, bylo nás jen 10. Sport upadá vážení.
Běh na Posluchov (18. 2. 2023, VCV)
Stačil jediný týden a po ledu nezbyly ani památky. Dnes se startovalo na Svatém Kopečku kousek od olomoucké ZOO a běh vedl kolem radíkovské věže, odkud se pro změnu vybíhalo minulý týden. Část trati tak byla společná a teplé počasí nám dopřálo poměrně rychlý závod – ještě minulý týden bychom se drápali po sněhu a ledu, dneska to byla jen mokrá silnice. Loni se zde na ledu rozsekal i Kaďa, takže jediné dobře. Předpověď na dnešek „slibovala“ liják a vichřici, při startu však jen trochu mžilo a vítr ustál, teplota okolo 8 stupňů – paráda.
Konečně se trochu začínám vracet do formy, sice jsem se na dnešek nevyspal (všední dny: děti nemožno dostat z postelí do školky; víkend: v 5:45 žadoní, jestli bych jim mohl číst knížku), ale už jsem si trochu víc věřil, že bych mohl něco zaběhnout. Start byl opět napálený, tady se už asi nic nezmění; po dvou kilometrech jsem toho měl dost a nadával si, ale tělo už toho naštěstí víc zvládne, nevykoupalo mě v mojí blbosti a postupně jsem se zlepšoval a cítil lépe.
Celkem rychle jsme se chytli s Frantou Hornou a střídali se od třetího kilometru až do cílového desátého. Bez něj bych toho dneska určitě předvedl méně, tahle vzájemná pomoc mě baví. Za námi jsem tušil Tomixe, který nás po otočce v Posluchově měl na dohled a postupně nás stahoval, ale nepovedlo se. Nepomohlo mu, že běžel sám, zatímco my jsme se střídali, což mi hlavně v kopcích pomohlo. Ne, že by tady byly nějaké strmilováky, ale nějaké převýšení se na těch deseti kilometrech nasbíralo.
Nakonec jsem byl spokojený s časem, která mi dává naději, že bych si letos mohl zaběhnout osobák na desítce. Příležitostí bude hned několik.
10 jarních kilometrů (18. 3. 2023)
V Kunčině, což je vedlejší vesnice, pořádají kamarádi teď už tradiční jarní desítku. I letos jsem byl přihlášený, v den závodu mi nicméně bylo mizerně a ještě hodinu před startem jsem ležel v posteli v módu „seru na to“. Pak mi napsal Greplis kde vězím. Sakra, Greplise jsem do závodu navezl a pak bych neměl běžet? Vystřelil jsem z pelechu, kopl do sebe espresso a banán a vyrazil po hodinovém poobědovém šlofíku totálně rozbitej něco předvádět.
Počasí vyšlo na jedničku, slunko a 10 stupňů. Ještě ráno silně fučelo, po startu ve tři hodiny už vane jen slabý větřík, který příjemně ochlazuje, což mi samozřejmě dělá dobře a nepřehřívají se mi nohy. Startuju zezadu, jak to mám ve zvyku. Prvních pár desítek metrů tedy kličkuju a jsem dobře zbrzděný, jinak bych to přepálil (jako vždycky) a pak se dlouho dával do normálu (jako vždycky). Prvních pár km se držím s Greplisem a Pospou, ale postupně se jim vzdaluju. Střídám se s nějakou holčinou a pak utíkám i jí. Běžím bez hodinek a absolutně netuším, která bije. Je to 4:30 na kilometr, je to pomalejší, je to rychlejší? Jsem pořád v módu „dneska od sebe nic nečekám“ a nijak do toho nešlapu, pocitově se ploužím. Nepřítomné počítadlo kilometrů na ruce mi nahrazují ukazatele přímo na trati, takže vím, že už se pomalu blížím ke konci. Ještě poslední série odboček a pak prudší výběh do cílové rovinky.
Běžel jsem určitě na hovno, tak se ani nejdu podívat k časoměřičovi na svůj výsledný čas a mířím rovnou do sprch. Chilluju s kamarádama, dávám si občerstvení a jsem nakonec rád, že jsem se byl proběhnout, i když hlava byla mimo. Nohy totiž očividně mimo nebyly a nějakým způsobem jsem si dokázal zlepšit osobák na desítku skoro o dvě minuty v čase 38:01. Chvíli jsem nevěřil vlastním očím, když jsem do výsledků vylepených na zdi přece jen nahlédl. Jak už jsem se určitě zmiňoval, zpravidla se mi běží nejlíp, když se cítím nejhůř, a platilo to i tentokrát.
Knížecí šestihodinovka (7. 4. 2023)
Více než o závod šlo o hec a sázku s kamarády. To je tak, když máte v běžecké partě člověka, který se specializuje na ultra závody a neustále popichuje, že „na ty vaše desítky, to ani nemá smysl vytahovat boty ze skříně“. No budiž, nakonec nás vyhecoval a domluvili jsme se na nultém ročníku ultra silničního běhu v Moravské Třebové, který jsme nazvali Knížecí šestihodinovka (běželo se na Knížecí louce, což je parádní volnočasový areál v Moravské Třebové). Prst jsme nakonec v kalendáři zapíchli do Velkého pátku se startem v 10:00. Aby to nebylo tak jednoduché, vsadil se ultra Krikloň se všemi ostatními, že za těch 6 hodin musí uběhnout aspoň 60 kiláků. Kdo prohraje, dává tomu druhému litr slivovice (spoiler alert: Krikloň je o několik litrů slivovice chudší).
Počasí moc nepřálo, od rána poprchávalo, při postávání bylo chladno a nevlídno. Ale hned jak jsme odstartovali a začali kroužit kilometrová kolečka, bylo vlastně docela fajn. Vítr pouze mírný (a to na otevřeném prostranství Knížecí louky dokáže občas hodně potrápit), po zahřátí téměř ideální teplota a vlivem mírného deště nebylo na Louce téměř živáčka, takže jsme si mohli základní tábor rozbít pod malým přístřeškem.
Nakonec se nás na start postavilo 5 statečných, k nám Třebovákům se přidal ještě Ondra z Lanškrouna, kterého jsem loni poznal na Twirun běhu (do té doby jsme se znali pouze online z Twitteru). Všichni těch 60 kilometrů uběhli (všichni kdo chtěli, Krikloň na 60 km neútočil), někdo s větší lehkostí, někdo s menší. Pro mě osobně to byl závod dvou půlek — po prvních třech hodinách jsem měl vybudovaný mírný náskok (35 km) a další tři hodiny jsem se ve velkých křečích v celých nohách snažil jej udržet, abych 60 km zvládl, což se nakonec povedlo.
První „závodní“ ultra mi dalo dost zkušeností. Např. neber si s sebou jen sladkou stravu, ke konci se ti z toho bude chtít blejt! Vem si dost magnesia (děkuji Pospovi, Hegřikovi a Tommixovi, že mi během závodu zajistili přísun, jinak bych byl DNF), apod. Na nohy jsem obul Hoka Clifton 8 a běželo se v nich parádně, nicméně neznámým vlivem mně pak dva týdny dost bolel pravý kotník a musel jsem na chvíli úplně přestat s běháním, abych jej vyléčil.
Tyhle hecy mám rád, viz můj první Gladiator race. Člověk si trochu vystoupí z komfortní zóny, sám bych se k něčemu takovému určitě nedokopal. A příští rok už z toho možná bude oficiální závod, uvidíme, zda se zadaří vše zorganizovat.
Dětřichovský memoriál (8. 5. 2023)
Závod na uctění památky obětí 2. sv se konal ve svém tradičním svátečním termínu. Letos s většími změnami — látková čísla přes hlavu (budiž jim země lehká, ta k závodu odjakživa patřila!) nahradila papírová, stopky zase čipová časomíra, trasa byla mírně pozměněna kvůli rozmrd… Rozkopané Moravské Třebové (vítej každoroční evergreene), ale gró zůstalo stejné. Člověk tady potkává pořád ty stejné běžce, ke kterým se každý rok přidá několik přespolňáků (loni závod vyhrál přes-oceáňák Sean z USA).
Taky si vzpomínáte na jedničkáře, kteří před každým testem vibrovali nervozitou, že nic neumí, tvrdili, že to podělají a pak stejně dostali další jedničku? Nějak podobně jsem si připadal po závodě, u kterého jsem letos měl nulové ambice a vůbec jsem nevěřil, že dokážu z ho*na, které jsem od posledního závodu (ne)běhal, předvést nějaký výkon. Od Jarní desítky jsem neměl žádný rychlý běh a vlivem bolavého kotníku, krátké virózy a celkově menší chutě jsem běhání opravdu moc nedal a několik dní neběhal vůbec. V nohách ale očividně něco zůstalo, protože oproti loňskému osobáku jsem zase tolik nezaostal a to jsem měl před rokem natrénováno a odzávoděno o mnoho více! Inu, člověk míní… Nakonec 7. místo a rozdíl mezi tím, co jsem očekával a co jsem opravdu zaběhl byl naprosto markantní. A jako všechny závody tento rok — bez hodinek.
Čehovská desetitisícovka (20. 5. 2023, VCV)
Oželel jsem sobotní dětský Pohádkový les, což se nakonec ukázalo jako správná volba (hezké počasí = milion dětí a dlouhé čekání) a vyrazil s Tomixem po dlouhé době na Ligu 100, tentokrát do Čehovic kousek za Prostějovem (pozor, neplést s Čechovicemi!). Po cestě ještě seděla v údolích lehká mlha a opar, na startu už ale slunko poměrně štípalo. Naštěstí se pomyslný startovní výstřel ozval ještě dopoledne a největšímu hicu jsme utekli, ale i tak už jsem ke konci cítil, jak se mi vaří nohy.
Jako každý závod tuto sezónu jsem neměl absolutní tušení, jak na tom jsem. Stále běhám, ale netrénuju, rychlé běhy mám jen na závodech a těch je poskrovnu. Díky tomu od sebe ale nic nečekám a pak jsem většinou příjemně překvapený, když zaběhnu nějaký solidní výsledek.
Hned po startu jsem se zařadil mezi smečku divočáků z Atletiky Alojzov a s Frantou a Martinem jsme se střídali až do konce závodu v prorážení větru. Trať byla perfektně připravená, zvlněná tak akorát, aby mě to neutavilo, povětšinou travnatá nebo polňačková. Celých deset kilometrů jsem pár metrů před sebou viděl Zdeňka a pomalu spřádal plány, že bych ho mohl v posledních dvou kilometrech doběhnout a cuknout. To se nestalo, byl jsem rád že jsem rád a skončil dvacet vteřin za jeho zády. Nakonec to stačilo na bednu (2. místo v kategorii, Tomix taky 2.) a hrozně mě to nakoplo k dalšímu běhání a asi začnu Ligu 100 zase více objíždět. A trénovat…
Běh ve Skalce (28. 5. 2023, VCV)
Přátelé, máme tu první pořádný výbuch tohoto roku. Běh ve Skalce, kde jsem loni nebyl a který mi Tomix s Kaďou vychválili pro svoji kopcovitost a hezkou trasu, mě totálně sežvejkal. Kdyby mi to šlo tak, jak mi to nešlo, musel bych dát Pavlu Dvořákovi 5 minut. Jenže nohy jsem od prvních kroků tahal za sebou, dech nestíhal, slunko pálilo a start do prudkého stoupáku je z těch, které upřímně nenávidím. Ideální koktejl, jak neuspět. Zčásti jsem si ho namíchal sám (v sobotu jsem měl první cyklistický závod po 20 letech a ačkoliv jsem večer byl naprosto v pohodě, v nohách toho moc nezbylo), zčásti je to prostě moje nepřipravenost na kopce a nechuť běhat v horku, protože se mi vaří tělo.
Ještě před závodem jsem Kubovi říkal, že taktika bude tentokrát jasná: držet se ho zuby nehty. To jsem ještě netušil, že po startu se ho udržím maximálně pár desítek metrů a pak ho uvidím prchat v dáli a později ho neuvidím už vůbec. Co naplat, ve Skalce mi to vůbec nechutnalo. Ale pár pozitiv bych přece jen našel: vyzkoušel jsem si běh po předchozím cyklistickém závodě (pokud nedokážu natrénovat trochu víc přechodů kolo – běh, vím, že příště nemá smysl druhý den běžet závod). A nepozvracel jsem se na trati. Ale bylo VELMI demotivující vidět, že každým metrem ztrácím na kluky, se kterými bych měl držet krok. Kdyby závod běžela vaše babička o berlích, předběhla by mě taky. Nic moc vizitka, musím potrénovat, ať je to příště lepší.
Kaďa s Tomixem si to užili mnohem víc než já, po sobotním triumfu na cyklistickém orienťáku dvojic se i tentokrát oba postavili na bednu vítězů na první a druhé místo v kategorii. Klasa!
Běh o štěně (3. 6. 2023, VCV)
Chládek, rovinka, žádné kopce. Lehounké Asics karbony na nohách, slabý osvěžující větřík ve vlasech. Krátká trasa. A ono to půjde, a ne že ne! (poznej autora sportovní hlášky za 1000,-). A ono to opravdu šlo, protože týden po Skalce se podmínky diametrálně změnily v můj prospěch, nohy už přecejen navykly na nějaký ten běh a v týdnu zregenerovaly (nicneděláním — adieu, každodenní běhu!) Tentokrát jsme vyrazili jen s Kaďou (Tomix hlásí zraněnou patu) a protože se jedná o severozápadní cíp Olomouce, byli jsme po dálnici za chvíli na místě. Až nám dostaví zbytek pětatřicítky od Moravské Třebové, bude pro nás Olomouc víceméně domácí půda, ale to už budeme o jednu či dvě věkové kategorie výše.
Ale zpátky k běhu. Start na cyklostezce byl pozvolný (přišel mi skoro až pomalý) a čelní skupina několika běžců se držela pospolu, mě nevyjímaje. Rovinko, božská rovinko, jak tě miluju! (Vás taky kopečky, ale jen když vás mám natrénované) Žádné trápení v kopcích, žádný jazyk na vestě. Pěkně rychlé kmitání nohama, kilometry začaly rychle přibývat a skupina se postupně protrhala. Za chvíli jsem se ocitl sám, se Zdendou kousek přede mnou, kterého ne a ne docvaknout a chvíli se s ním svézt. Postupně obíháme celou zatopenou pískovnu Poděbrady, která se jeví jako skvělé místo na letní lelkování. Na opačném břehu začne trochu víc profukovat a běžet sám je najednou ještě těžší — už to není osvěžující větřík, ale protivítr. To už se ale blížíme pomalu k cíli a já za sebou slyším kroky. Bojím se otočit, kdo z mých áčkových soupeřů mě dotáhl, ale je to „jen“ Kaďa. Vytáhl ze mě poslední kousky sil a dovedl až do cíle, za což mu patří dík.
Nakonec 4. místo v kategorii, bedna utekla o 20 vteřin, ale cítil jsem se parádně. Kaďa samozřejmě na stupínku nejvyšším.
Hanácká Kojetínská desítka (4. 6. 2023, VCV)
Do Kojetína jsem se po loňsku hodně těšil a už dopředu připravoval rodinku, že si tam uděláme společný výlet (stačilo klukům připomenout, že je to na koupališti a že je blízko to skvělé hřiště s majákem a celý týden nemluvili o ničem jiném). Letos se pozměnila trasa, což většina uvítala — místo asfaltu se běželo víc v přírodě, dostali jsme se i do biocentra, okolo kterého jsme loni jen probíhali. Jo, Kojetín se mi hodně líbí — skvělé zázemí, trasa i výborná organizace a celkově na mě to městečko působí pozitivně, někdy si tam uděláme i neběžecký výlet a prozkoumáme, co se v něm skrývá (dřív, než to tam stihne dojebat Amazon).
Po rychlé sobotě jsem moc netušil, co od sebe čekat. Víkend s dvěma běžeckými závody tu už dlouho nebyl, takže jsem se chtěl hlavně udržet kamarádů a pokud možno jim nekoukat na záda z moc velké dálky. Nakonec se utvořila asi osmičlenná skupinka, kde byli i Kuba, Martin, Kuča a další. Párkrát jsem vystřídal na špici (nikdy pak nevím, jestli běžce za sebou moc nebrzdím, nebo jim naopak nenasazuju zbytečně vyšší tempo), ale povětšinou jsem se vezl ve vláčku a snažil se neodpadnout, což se několikrát málem stalo. Ke konci už jsme se přece jen trochu rozdrobili na trati a do cíle jsem dobíhal téměř zároveň s Martinem a Kubou.
Nakonec 4. místo v kategorii, bedna utekla o 20 vteřin, ale cítil jsem se parádně. Déjà vu 🙂 Na závod jsem jel z Třebováků sám a teď mě čeká delší pauza kvůli jiným radostem a povinnostem.