Přechod Orlických hor: po červené

Turistika je jedna z činností, které mám moc rád, bohužel ji nepraktikuji zase tak často. Pohyb v přírodě mi vynahrazuje hlavně běh. Na nějaké větší turistické akce však nebyl posledních sedm osm let čas, protože se mi během té doby narodili tři skvělí kluci. Krátké výlety, stanovačky a jednodenní přespávačky v lese s nimi probíhaly, žádný větší výšlap však v té době v plánu nebyl. Nyní se mi po delší době naskytla možnost si „užít“ víkendy bez dětí. Všechno po léta nakupené turistické vybavení se mě začalo nejdřív opatrně, poté o dost hlasitěji ptát, proč celou tu dobu musí ležet na dně skříně a do přírody ho vůbec nevezmu.

A tak se zrodil plán udělat si nějakou víkendovou túru. Nejblíž to mám z Moravské Třebové do Orlických hor, na Králický Sněžník a do Jeseníků. Po krátké úvaze a průzkumu možností, jak se dostat veřejnou dopravou na místo startu a zpět domů z cíle jsem zvolil Orlické hory, konkrétně trasu z Náchoda do Lanškrouna:

Výbava na mě sice delší dobu pokřikovala, ať už ji konečně někam vytáhnu, já jsem se ale nemohl ubránit dojmu, že za ty rok měla projít nějakou odtučňovací kúrou. Na váhu jsem při koupi tu karimatky, tu spacáku moc nehleděl a asi bych nad tím ani teď tolik nepřemýšlel, jenže… Jenže to by mi kolega z práce nesměl před pár měsíci ukázat web pod7kilo, za kterým následovalo Gramino a další. To se to hned člověku sní o plné krosně, která vlastně svého nositele nadnáší kamsi k obláčkům a netáhne ho dolů svými dvaceti kily… Ale co naplat, teď jsem si musel vystačit s tím, co už mám. Na odlehčování budou finance a čas někdy v budoucnu. Aspoň doufám. Kompletní gear jsem na váhu nedával. Žádnou doma nemám. To mě jistě uchránilo od zděšení, kolik toho vlastně budu muset táhnout na zádech.

Den 1.

V pátek 5. 7. jsem vyrazil autobusem z Moravské Třebové do Svitav, kde jsem přesedl na rychlík směr Náchod (s přestupem v Chocni). Sám. Od začátku jsem tušil, že tenhle trek bych chtěl strávit jen sám se sebou. Nevázat se na ničí krok, nedělat pauzy když chci zrovna šlapat a nemuset vymýšlet, o čem se budu bavit. Jen mlčet a třídit v hlavě myšlenky. Ne, že bych nepopichoval některé svoje kamarády, jestli se nepřidají, ale věděl jsem, že tentokrát jim to nejspíše nevyjde.

V 11:30 vystupuju z vlaku, chvíli se rozkoukávám všemi směry, vracím úsměv milé dámě na peróně a nakonec se vydávám na cestu, kterou jsem si interně nazval Tenká červená linie. Nemá to nic společného s Malickovým válečným opusem, nýbrž s turistickými značkami červené barvy, které teď následujících osmdesát kilometrů — téměř celou svoji víkendovou trasu — budu hledat na stromech. Vážně: od prvního metru v Náchodě až těsně před Lanškroun neslezu z červeně značené turistické stezky nazvané poeticky Jiráskova cesta (a také Via Czechia, viz dále). Kdyby doopravdy existovaly myslánky, mohl bych si do jedné z nich před začátkem cesty odložit znalost všech barev. Kromě červené!

Protože ale nežijeme v magickém světě plném jednorožců, máslových ležáků a sexy zrzavých sester vašich nejlepších kamarádů, vnímám hned od začátku barvy všechny. A také vůni chmelu a sladu, protože po několika stovkách metrů od nádraží procházím kolem pivovaru Primátor. Že by první zastávka? Ale kdeže, alkohol si odpírám a čím déle jsem bez něj, tím lepší mi to rozhodnutí přijde. Kolem Primátora projdu svižným krokem a cesta se hned za pivovarem zlomí. Čeká mě první stoupání k Jiráskově chatě, která se tyčí nad Náchodem. Na to, že pocházím z Jiráskova kraje a skoro celý život bydlím na Jiráskově ulici vlastně vůbec netuším, proč tudy vede jeho stezka a proč zrovna zde stojí chata s jeho jménem. Mea culpa, tohle všechno si později dohledám. Ale může si za to chlapec sám — kdyby místo Psohlavců napsal Pána prstenů, věděl bych o jeho životě určitě víc.

Jiráskova chata mě láká na svoji vyhlídku, jejímu volání však odolám a brzy ji nechávám za svými zády. Kde budu dnes nocovat netuším, ale nechci se hned zkraje zdržovat panorámatama. Krosna váží odhadem 160 trilionů kilo. Vzal jsem si zbytečně moc vody a jídla, ale to zjistím až později. Od chaty pokračuju (ehm, po červené) přes Jizbice; na konci obce se nachází fotbalové hřiště s volně přístupným umývadlem a pitnou vodou. Osvěžím se a pokračuju dál pod úžasnými mraky k místu, kde bych si chtěl dát první větší zastávku. Scházím do údolí zvaného Peklo, kde se nachází Bartoňova útulna Peklo. Garminy mi v tu chvíli ukazují 6.66 ujitých kilometrů (true story!), ale na čerty začnu věřit, až nějakého uvidím.

Peklo je vyhledávané turistické místo, což je znát i na totálním obležení místní restaurace. Místo delší zastávky si dávám jen birella pomelo/grep na stojáka (prvního z milionu, které ten víkend vypiju) a zakládám si tak stavební kámen alergie, kterou si vůči tomuto lahodnému nápoji přes víkend vypěstuji. Nebo to je možná závislost. Jedno z toho.

Vyrážím dále údolím Olešenky, míjí mě dost cyklistů směřujících k Peklu. Po několika kilometrech se vyšvihnu krátkým stoupáním do Nového Hrádku, kde míjím zříceninu hradu Frymburk (opět: nechci se zbytečně zdržovat; za normálních okolností bych se na zříceninu rád podíval) a blížím se k restauraci Na Kovárně na návsi v Hrádku. Podle mě existuje nějaká norma, která přikazuje každé obci mít restauraci s Kovárnou v názvu. No nic, teď už si delší zastávku neodpustím, usednu na zahrádku a objednám si jídlo.

U vedlejšího stolu sedí parta jinochů – turistů. Prohodíme pár slov, dnes by chtěli nocovat na Vrchmezí, kam vedou i moje kroky. Já bych dnes rád došel dál — co nenašlapu v pátek, budu muset další dva dny dohánět. Kluci odcházejí, já se teprve chystám zakousnout do špaget. Vážně netuším, proč chci mít hned první den na oblečení červené fleky.

Partičku doháním na rozhledně Šibeník nad Novým Hrádkem. Jeden z kluků si zapomněl v restauraci kšiltovku, kterou mu předávám a pak už se nadobro rozloučíme. Snažím se držet svižné tempo okolo šesti kilometrů za hodinu (nebo délky 1460 Fabií čtvrté generace za 114 miliontin siderického roku, chcete-li to v imperiálních jednotkách). Při cestě mi pomáhají turistické hole, které jsem zcela náhodou objevil v domě, do kterého jsem se nedávno přestěhoval. Bez nich bych si totálně odrovnal záda.

Míjím osadu Zelinkův mlýn, kde se rozkládá moc pěkný rekreační areál (toho času pravděpodobně využíván policií ČR). Cesta mě teď svede na asfaltku II/285 a brzy míjím pivovar číslo dvě, tentorkát Pivovar Agent. I u něj si nechám zajít chuť a pokračuji dále směrem k Olešnici v Orlických horách. Tam bych se měl potkat s Karlem, kterého jsem pár let zpět poznal na #twirunu a jehož newsletter ze světa sportu tímto doporučuji. Karlovi jsem zkusil napsat na Stravě, jestli by se nechtěl na chvíli potkat a nakonec to klaplo. V Olešnici na návsi jsem zahlédl dvě turistky, se kterými se nám ještě zkříží cesty, ale o tom později. Dávám si pauzu u kašny, pojím pár ořechů a dávám si birella z plechu ze svých zásob, protože dvě místní restaurace neberou karty a tisícovkou platit nechci.

Po chvíli přichází Karel a vyrážíme na cestu: čeká mě největší švih z celého dne, vlastně z celého víkendu. Musím se vydrápat z Olešnice na Vrchmezí (neplést s Mezivrším) a překonat tak bezmála 500 výškových metrů na pěti kilometrech cesty. Alespoň jsme po chvíli opustili asfalt a teď společně šlapeme po louce, která stoupá pozvolna a nedává tušit, jaký krpál na mě čeká, až zalezeme do lesa. Karel je skvělý průvodce a protože na zádech netáhne krosnu, má i dostatek dechu, aby mi popsal okolní kopce, kostely, věžičky a cesty. Je to vítaná vzpruha, protože kdybych se byl býval na Vrchmezí drápal sám, určitě bych z toho neměl takový zážitek.

Já mlčím nebo přikyvuju, Karel povídá a doháníme dvě turistky, které jsem viděl už na návsi. Za chůze s nimi prohodíme pár slov a pak se jim vzdálíme. Na posledním úseku k vrcholku kopce Vrchmezí, na kterém se nachází stejnojmenná rozhledna, se kopec už pořádně zalomí a já jsem rád, že mě Karel táhne nahoru a rozptyluje mě svými historkami. Cesta z Olešnice na vrchol nám zabrala hodinku, po šesté hodině mám stoupání konečně za sebou.

S Karlem se loučím, vydává se zpět do Olešnice za rodinkou. V úpatí rozhledny shodím krosnu ze zad, rozdělím se se zmíněnými dvěma dámami o krekry, potykáme si (jména jsem samozřejmě zapomněl, ale jedna z nich byla pravděpodobně Vlaďka) a já si jdu konečně užít nějaké to panorama z rozhledny. Je příjemně, odpolední vedro s nadmořskou výškou ztratilo na síle. Raději se ale převlékám do suchého, protože na rozhledně fučí. Rozhovor se dále zaplétá a dámy prozrazují, že na nedaleké Velké Deštné je útulna, kde by chtěly přespat. Já jsem si před trekem koupil nový tarp, který jsem chtěl vyzkoušet, ale útulna zní lákavě.

Dále tedy pokračujeme spolu a čím více si otevíráme naše světy, tím více zjišťujeme, že se překrývají. Dámy jsou z Vyškova a z Břeclavi, ale mají blízko k Moravské Třebové skrz práci. Objevujeme také spoustu společných známých díky olomoucké běžecké lize. Dámy mluví, já poslouchám. Bez povšimnutí míjíme Šerlich i Masarykovu chatu, kde už je s pokročilou hodinou poměrně mrtvo. Tudy jsme s Karlem a ostatními Twittřany před rokem běželi v rámci jiného #twirunu.

Cíl cesty, Velkou Deštnou, je od Masaryčky dobře vidět, ale pár kilometrů nás ještě čeká. Nohy jsou ale už poměrně unavené a cestování jakoby se zpomalovalo tím více, čím blíže jsme vysněnému noclehu. Poslední kilometry vedou po asfaltu a po třiceti kilometrech v nohách už to není úplná pohoda. Nakonec se dostáváme ke zrekonstruovanému kiosku Občerstvení srub, který slouží jako útulna. Vevnitř je jen jedna rodina s dvěma přítulnými fenkami retrívra, takže se tam celkem pohodlně vejdeme. Na vyzkoušení tarpu, pod kterým jsem nikdy nespal, už teď nemám pomyšlení. Rozkládám si karimatku a zatímco jedna dáma vaří polévku na plynovém vařiči (s půjčenou kartuší od rodiny, která už v útulně byla, protože každá z dam vzala na společnou cestu vařič, ale ani jedna nepřibalila kartuši), s druhou vyrážíme mrknout na nedalekou rozhlednu. Těsně nestihneme západ slunce, ale i tak je výhled krásný a za sebe musím říct, že konstrukčně se mi rozhledna moc líbí.

Na nějaké dlouhé ponocování to ani jeden z nás nevidí, takže za chvíli uleháme a já si ještě před spaním v Kindlu přečtu pár stran románu Dva proti Říši. Vybral jsem si tuto knihu na cesty zcela záměrně; v krajině poseté obranným opevněním budovaným proti Říši mi přijde číst knihu o jedné z nejdůležitějších událostí českých dějin jaksi příhodné. Ale protože jsem už dost unavený, není těch stran moc a já se propadám do snové říše.

Den 2.

Ráno jsem se nevzbudil sám — v noci si na moji karimatku přilehl jeden z retrívrů a tato nenadálá společnost mě potěšila. Včera jsem z trasy ukousl nějakých 35 kilometrů, což je zhruba třetina celé cesty. Dnes bych chtěl ujít aspoň 40; v neděli by mě tím pádem čekala o něco menší porce a já bych se mohl domů dostat vcelku rozumně. Nikam zbytečně nespěcháme — jsme s holkama domluvení, že z útulny vyrazíme ještě společně a někde po cestě se rozloučíme.

V sedm hodin už jsme sbalení a připravení vyrazit do dnešního dne. Záda, která včera ke konci dne pod tíhou krosny trochu trpěla, se dnes zdají v pohodě. Nohy cítím; bohužel nejen svalovou únavu, ale i podivný tlak na pravém kotníku a levé podkolení jamce. První stovky metrů vedou po rozbitém asfaltu, nohám chvíli trvá, než si zvyknou šlapat, ale nakonec se přecejen umoudří.

Cesta bude dnes převážně svažitá (až na samotný konec, kdy se budu muset vydrápat k pevnosti Bouda či ještě výš nad ni), což nám ze začátku pomáhá udržovat svižný krok. Po čtyřech kilometrech bychom měli kousek od naší trasy narazit na samoobslužnou občerstvovačku s krásným názvem Kačenčin šenk Pod Homolí. Sejdeme k občerstvení, doplníme některé zásoby, osvěžíme se limonádou vychlazenou přímo z potoka a pokecáme s Petrem, který si zde prohání vodu přes filtr. Petr je už několik týdnů na treku a přechází velkou část severní stezky Českem. Protože máme společnou další část trasy, přibíráme ho do party a od Šenku už vycházíme ve čtyřech. Zaplatit šlo pomocí QR kódu, což jsme všichni s radostí využili.

Od Šenku jdeme cestou tak rovnou, jako by ji podle pravítka narýsoval nějaký architekt. Nejdříve se musíme vyhoupnout na Homoli (1001 metrů nad mořem), poté nás čeká Tetřevec (1043 mnm) a nakonec kopec s názvem U Kunštátské kaple (1041 mnm), u které se nachází (~chvíle napětí~) Kunštátská kaple. Odtud je to už jen kousek k Pěticestí, kde se seběhne hned několik věcí naráz: holky se oddělují s tím, že je za chvíli doženeme; narážíme na rodinu z útulny s dvěma hafany — Petr už z dálky poznává, že tyhle lidičky potkal před pár dny na úplně jiném místě (svět JE malej); dáváme si birella v místním občerstvení, načež zjišťuju, že jeden můj erární birell v batohu nevydržel tlak okolních věcí, praskl a vytekl mi do krosny. Naštěstí mám vše nezbytné zabalené v igelitkách, takže zmáčené není skoro nic. Z Pěticestí se vydáváme jednou ze šesti možných cest — jak jinak než po červené.

Využíváme toho, že můžeme pro změnu mluvit my dva s Petrem, a blíže se poznáváme. Bohužel už nemáme moc společného času — za chvíli dorazíme kolem Komářího vrchu na rozcestník Mezivrší (neplést s Vrchmezím), kde doženeme holky a kde také končí naše společná pouť. Ostatní tři členové se totiž vydávají po žluté do Neratova omrknout místní kostel. Já se své červené barvy nehodlám vzdát, a tak si potřeseme pravicí a vydáváme se každý jiným směrem.

Tempo se zvýší a já díky tomu ukrajuju kilometry rychleji. Minu pěchotní srub Průsek i rozhlednu Anna na Anenském vrchu, která prochází rekonstrukcí (o měsíc později se na již otevřenou rozhlednu vrátím i se svými syny a přespíme zde pod širákem). Cesta se teď nakloní hodně dolů a já pospíchám k pevnosti Hanička, kde si dám bezovku, klobásu a kafe a na chvíli dám odpočinout nohám. Tlak v podkolení jamce teď přešel do mírné bolesti, ale nedá se nic dělat — jít dál musím.

Čeká mě dlouhý, několikakilometrový úsek lesem. Protože vlastních myšlenek už jsem se nabažil dostatečně a les už mám naposlouchaný, strčím si do uší sluchátka a nechám se na dalších kilometrech provázet příběhem Roye Complaina z audioknihy Nonstop (skvěle načteno v roce 1989 Jiřím Zavřelem). Knihu už jsem před lety četl a opět velmi doporučuji, pokud máte rádi hard-core inteligentní sci-fi příběhy.

Pomalu se blížím k ikonické Zemské bráně, ale ještě předtím se krátce občerstvím v Orlické chatě. Les bohužel u Zemské brány na delší čas opouštím — teď naopak dalších deset kilometrů neslezu z asfaltu a nohy se kvůli tomu začínají ozývat více a více. Naštěstí je příběh audioknihy Nonstop natolik napínavý od samotného počátku, že mám myšlenky zatoulané v úplně jiném světě, v jiné dimenzi. Projdu vesnicí Číhák a po dlouhé a úzké silnici se přes kopec dostávám až do Českých Petrovic, kde mě zláká Horská chata Na Rozcestí na smažený sýr. Ten mi na stůl přistál v rekordním čase asi tří minut od objednávky. Přes můj údiv mě milá paní servírka uklidnila, že je to opravdu moje jídlo. Že se předtím ptala, proč jsem si přesedl (i když jsem celou dobu seděl na svém místě) mě dodnes utvrzuje spíše v tom, že spletli objednávku a já jsem někomu ten smažák vyfoukl.

Asfalt se bohužel neztratil a já se klikaticemi přibližuju nejdříve k vesnici Petrovičky a poté k Mladkovu, který leží v údolí. Zrovna dnes se v Mladkově koná velká zábava — oslava 670 let od první písemné zmínky o obci. Akce je to veliká, náves je plná lidí a do reproduktorů zní hudba a zpěv. Hurá, mají zde i stánek s luxusní kávou, která mě okamžitě nakopne. Nakopne mě i pohled na kurtizány, jejichž kostýmy jako by vzývaly „kam bys chodil, zůstaň tu s námi“. Můj dnešní cíl je však nad městem u dělostřelecké tvrze Bouda. Nebo na Suchém vrchu, záleží kam až dojdu. Vábivé volání místních sirén tedy nevyslyším, nahazuju krosnu na záda a vydávám se přes vesnici k úpatí kopce Vysoký kámen, na který se postupně začnu drápat. Po cestě si doplním vodu u pěkně upraveného Pramene knížete Rostislava, který jako jeden z mála na mých toulkách opravdu teče.

Na dnešní noc byla vydána výstraha na silné bouřky, což mě nutí trochu více přemýšlet a taktizovat, kde si nakonec rozbiju nocleh. Mám dvě možnosti — buď to zapíchnu už u Boudy, kde je celkem velký přístřešek i s ohništěm, nebo se vyšvihnu až na Suchý vrch, kde by se dalo přespat někde u budovy či na terase restaurace. Na tarp to ani dnes nevypadá, v bouřce bych pod ním spát nechtěl. Vše za mě nakonec rozhodne jednak únava — mám za sebou už přes 40 kilometrů a kopec k Boudě je poměrně strmý a dlouhý — a jednak dvojice mladých holek s psíkem, které potkávám těsně pod vrcholem Vysokého kamene a se kterými se zakecám. Protože chtějí spát také u Boudy, smažu Suchý vrch ze zákoutí mozku s názvem „potenciální místa k přespání“ a rozhodnu se pro Boudu.

S děvčaty, které si během večera interně pojmenuju holky z FNOLky (obě pracují jako sestřičky ve Fakultní Nemocnici OLomouc a jejich jména jsem samozřejmě zapomněl), pak prokecáme celý večer. Svět se opět o něco zmenšil — ve FNOLce pracuje jako mluvčí Adam Fritscher, který je ředitelem již zmíněné olomoucké běžecké ligy. Navíc do nemocnice můj zaměstnavatel dodává software, který pomáhám vyvíjet. Témat k hovoru je spousta a večer ubíhá.

Hlavu složím nakonec pod přístřeškem se skupinkou asi 20 dalších lidí, kteří měli stejný nápad. Místo bouřky dorazí pouze mírný deštík, počasí je holt nevyzpytatelné. S holkama se loučím už večer, ráno chci vyrazit brzo a ony si přispí ve svém stanu nedaleko přístřešku. Na Kindlu si ještě přečtu jednu stránku. To je maximum, kolik mi zavírající se víčka dovolí. Den končí, nebe ozařují vzdálené blesky, které na rozdíl od nás už neměly sílu vylézt až na kopec.

Den 3.

Ráno se probouzím do mlhy. Les si drží vysokou vlhkost a protože startuju do kopce, jsem za chvíli taktéž durch. Brzký start znamená, že nepotkávám živáčka a užívám si první kilometry sám. Až v průběhu treku jsem z map vyčetl, že víceméně celou cestu kopíruju severní trasu Via Czechia. Protože zase tak často po horách nechodím (což se má ale brzy změnit), měl jsem jen velmi malé povědomí o tom, že existují projekty typu Via Czechia nebo konkurenční Stezka Českem (a upřímně jsem chvíli myslel, že jde jen o dva názvy téhož projektu). Myšlenka jít po předem určené trase a odkrajovat si tak kilometry z nějakého předem známého systému se mi ale zalíbila a budu do dalších let směřovat svoje kroky právě na stezky Via Czechia. A kdo ví, třeba se mi podaří obejít ji celou.

Teď však za sebou nechávám vrchol Bradlo (988 mnm) a hned za malou chvíli se dostávám na Suchý vrch (995 mnm). Rozhledna je zahalená v mlze, a tak si nechám výhledy z ní ujít. Ostatně pochybuju, že takto časně ráno by mě do ní vůbec pustili. Kousek pod Suchým vrchem mě čeká jedna z největších výzev — přeorientovat se z červené barvy na zelenou. Právě jsem dorazil na sedlo Hvězda, kde mě výhybka přehodí ze severní stezky Via Czechia (která pokračuje přes Kralický Sněžník dále do Jeseníků) na Českomoravskou Via Czechia, která se stáčí k mé domovině na pomezí Moravy a Čech. Čeká mě poslední stoupání víkendu — krátký švih na Bukovou horu (958 mnm). Už z dálky je slyšet hučení lanovky, což ve spojení s mlhou a liduprázdnými stezkami vytvořilo podivně snovou atmosféru.

Třicet kilometrů. Přesně takovou porci jsem si nechal na dnešek. Z cílového Lanškrouna mi jede domů do Moravské Třebové několik spojů, a tak se na žádný konkrétní neupínám — nastoupit mohu vlastně kdykoliv. Sešup z Bukové hory po zelené je poměrně technicky náročný, samý kořen a kámen, takže cesta moc neubíhá a musím dávat velký pozor, abych na rozmáčené půdě neuklouzl. Hole mě naštěstí jistí nejen při výstupech nahoru, ale i v klesání.

První živáčky potkávám až na kopci Špičák, kolem kterého vede zelená trasa. Milá blondýnka se na mě usměje, po chvíli se na sebe ještě otočíme, ale mé kroky vedou jen kupředu, zpátky ni krok. Z jejího úsměvu ale v dalších kilometrech čerpám energii a protože cesta je teď poměrně hezká, šlapu dál rychle. Po nebi se valí šedá mračna a radar napovídá, že bych za chvíli mohl zmoknout. Natahuju si pončo a po tříminutové přeháňce jej odkládám a říkám si, že ani nebylo potřeba. Za Horními Heřmanicemi mě čeká další přeháňka.

Po předchozí zkušenosti si na tu krátkou chvíli pončo nechci navlékat, proč taky. Proč, ptáš se osude? Například proto, že tahle přeháňka se trochu protáhla a intenzita srážek se vystupňovala až do lijáku. Já se jen směju tomu logickému veletoči v mé hlavě, který mi poradil si pláštěnku tentokrát nedávat. Uprostřed lijáku už mi ale přijde hloupé napravovat předchozí pochybení, a tak si užívám kapky deště dopadající na moji kůži. Krosna je v suchu, na té mám pláštěnku od rána. Od čeho by mě pláštěnka dozajista neochránila je podmáčená louka, po které se šinu dále. Boty jsou potápějící se bárka, ze které se zoufalí námořníci snaží vylévat vodu děravým vědrem. Tento nekomfort mi však morálku neubírá, prostě šlapu dál a čvachtám do rytmu.

Projdu Cotkytle a přede mnou se rozprostře bájný vrchol Lázek (715 mnm), na který obvykle míří nejeden běžec či cyklista z nedalekého Lanškrouna. Rozhledna i občerstvení jsou zavřené, což je bohužel už takový místní kolorit. Na Lázku kontroluju, za jak dlouho mi jede autobus či vlak a zjišťuju, že spoje sice jezdí každou chvíli, ale zrovna v tomto časovém okně se buď můžu snažit stihnout dřívější autobus a být doma brzy, nebo čekat dvě hodiny promočený na vlakové zastávce a jet pozdějším vlakem. Čas je ovšem proti mně a mám naprosto šibeniční termín, do kterého bych musel stihnout sestoupat do Lanškrouna a chytnout autobus.

Do města je to ještě nějakých deset kilometrů a mám hodinu času. Hodinu! V duchu počítám, že jdu víceméně pořád z kopce, že bez zátěže jsem schopný uběhnout na pohodu čtrnáct i víc kilometrů a že by mě mohl adrenalin trochu popohnat. Spolknu pár tablet hroznového cukru, odfouknu si a dám se do seběhu. Do poměrně krkolomného seběhu plného bláta, kamenů a vraceček na cestě. Na Garminech kontroluju tempo a říkám si: možná, třeba, co kdyby? Na běžecký sešup s ~dvacetikilovou krosnou ale tělo po pár kilometrech rezignuje a rázně mě upozorňuje, že ta bolest v levé podkolení jamce a v pravém kotníku měla nějaký důvod. Po pěti kilometrech se tedy zastavím a vím, že další běh už by mohl znamenat také stopku se sportem na další dny či týdny (což se později potvrdilo; dva týdny jsem nohy nemohl zatížit).

Přijímám se svěšenou hlavou hovor od taťky, který se nabídl, že pro mě do Lanškrouna přijede. Já mu za to ze srdce děkuju. Když jsem si uvědomil, že už nemusím nikam spěchat, jako by někdo zmáčkl vypínač na mých zádech. Nohy se začaly motat jedna přes druhou a chvíli jsem se musel přemlouvat do posledních kilometrů. Do Lanškrouna už jsem se došoural a na benzínce jsem se převlékl do suchého. Nohy to ve vlhku poměrně dost odnesly.

Cíl. Sice jsem si představoval, že bude ještě o kousek dál, například někde v nějaké hezké kavárně, kde si dám sladkou tečku na závěr, ale nohy mám tak rozbolavělé, že jsem za odvoz až k domu rád. Můj víkendový výlet končí a já jsem nadšený z toho, že jsem zvládl naplánovanou trasu. A už pokukuju, kam se vydám příště. Rád bych navázal na severní Via Czechia a prošel si Kralický Sněžník a Jeseníky. Možná, že už tou dobou budu mít o něco lehčí výbavu a také více zkušeností, co si s sebou vzít a co nechat doma.

Například jsem po příjezdu zjistil, že byl v krosně celou dobu schovaný Edík. Tak proto byla celou dobu tak těžká?!