Mám rád, když se mi v životě objeví múza. Přichází, je ještě zahalená do roušky tajemna a já v sobě cítím zvláštní napětí, zvláštní neklid, který říká: pozor, něco se děje. V hlavě mi začnou vířit myšlenky a zhmotňovat slova, která bych tam normálně nenacházel. Všechno se děje automaticky, vezu se na vlně a intenzita stoupá tím více, čím více se múza odhaluje.
Miluju, když se konečně odhalí celá. Když se sesynchronizujeme. Najednou mám potřebu víc psát, víc tvořit, víc si užívat toho, že jde spousta věcí sama od sebe, přirozeně. Když se pak múza naplno odhalí a já už vím, s čím nebo kým mám tu čest, užívám si to naplno a mám opojný pocit, jako by ten stav neměl nikdy skončit.
Múza nikdy nefunguje jednostranně a bohužel ani věčně. Zenit jednoho dne musí přijít a pak už je to jen boj s časem. Mrzí mě, když odchází. Mrzí mě, že žiju teď a tady zmizí, lehkost se ztratí a uhlíky postupně vyhasínají, jakkoliv se je člověk může ještě snažit rozfoukat pro krátkodobé vzplanutí.
V mládí bych to asi nedokázal odlišit od zamilování. Mysl ti vyplňuje obraz někoho či něčeho a nemáš zkušenosti s tím, co se uvnitř děje. Dnes vím, že se tyhle světy sice můžou překrývat, ale často to tak není.
