V úterý jsme se domluvili, ve středu jsme vyrazili. Tohle rychlý plánování mám rád – není čas na vymejšlení alternativních plánů, není čas na vycouvání (i když z původních šesti lidí jsme šli nakonec stejně jen tři, ale to je pořád o dva víc, než v kolik jsem doufal), není čas na zvažování, jestli to fakt nakonec není debilní nápad plahočit se v noci někde v lesích skoro sedm hodin jen proto, aby se člověk trochu prošel.
Debilní nápad to nebyl. V 19:20 jsme vyrazili vlakem z Moravské Třebové do té České, chvílí s náma motorák uháněl 120 km/h, což jsem asi ještě nezažil. V 19:52 vystupujeme na nádraží v ČT, mineme nádražku, zapínáme hodinky a vyrážíme. A hned pěkně zprudka na Kozlov, jeden ze dvou vrcholů naší dnešní cesty. Tyčí se nad Třebovou a vede k němu příkrá pěšina s více než 10% stoupáním. Je vedro, skoro 25 stupňů. Trika máme za chvíli durch a Petr má durch i patu, na které se mu po dvou kilometrech udělal puchýř. Kvedlá vložkou v botě, přelepuje puchýř, dává druhou ponožku a dalších asi 34 kilometrů bude dělat, že se tím něco zlepšilo.
Za Kozlovem začíná les a těšíme se jednak na to, že se sklon srovná a později pomalu začne klesat, a také na lesní nezpevněnou pěšinu. Ale někdo pravděpodobně v lese naplánoval dálnici, protože několik kilometrů jdeme po novým širokým asfaltu. Smolík, tady si měkké půdy ještě dlouho neužijeme. Ale je super, že zatím můžeme jít bez čelovek; je šero a stromy se nad námi zatím neuzavírají natolik, aby nás jejich tmavé stíny pohltily.
Nebudu popisovat celou cestu, anžto nepíšu cestopis. Celou cestu jsme zvládli v naprosté pohodě, nějakých 36 km uteklo jak voda a pořád jsme měli o čem kecat. Na tohle je skupinka minimálně o třech lidech dobrá, protože jeden si může chvíli i mlčet a tříbit vlastní myšlenky a nezapojovat se do hovoru. Ve dvou by tahle činnost byla o dost těžší, anebo je potřeba mít vedle sebe někoho, kdo dokáže i mlčet a necítit na sobě tíhu onoho ticha. Umění mlčet je nedoceněné.
Domů jsme se dostali někdy před třetí hodinou ranní, dal jsem ještě sprchu a protože venkovní spaní jsem neměl nachystané, vyplácl sem se na gauči a zaletěl do snů tak rychle, že jsem si ani nestihl natočit budík na ranní vstávání, kdy mě v práci čekaly dva meetingy. Naštěstí si tělo natočilo vlastní hodiny a v 7:15 mě samo vzbudilo, za což mu děkuju, protože když jsem si tenhle pochod vymyslel, dával jsem si za cíl, aby to nerozbilo můj následující den. Zaspat do práce jsem tedy nechtěl. A čtyři hodiny spánku mi nakonec stačily a necítil jsem se v práci unaveně a neusínal jsem.
Zvláštní bylo vidět, jak si kamarádi vyřizovali povolenky k pochodu. Jeden doma oznámil, že jde na noční pochod a dostalo se mu odpovědi, že je to dobrý nápad a ať jde (nakonec nešel). Jeden oznámil že jde a byl ujištěn, že „OK. Dělej si co chceš“. A jeden musel dost zabojovat o to, aby jít mohl, a ten boj vlastně vyhrál jen díky tomu, že svoji ženu vyignoroval. Ta s jeho účastí absolutně nesouhlasila, protože strach. Už jsem o tom psal onehdá – strach z toho, že se mi něco může stát při procházce v lese, ačkoliv je to v noci, je irelevantní a neodůvodnitelný. Ale někomu prostě logické argumenty nepomůžou a myšlení ovládají spíš emoce. Nic proti tomu samozřejmě, mít o někoho strach je v pořádku. Jen když se z toho stane strach panický, dokáže zablokovat téměř cokoliv. A se strachy se dá bojovat – třeba tím, že je člověk překoná, nikoliv tak, že se jim poddá. Neboj.
Docela mě udivila absence jakýchkoliv zvířat, kromě pár žab a jednoho divočáka, co se z něj po zevrubné inspekci stalo čínské prase, které někomu uteklo. Ani ta sova nezahoukala, ani srnka nepřeběhla přes cestu. A ještě více mi přišlo divné, že jsme neviděli padat jediný perseid, ačkoliv jejich aktivita měla být na maximu. A to jsme hodně často měli obzor naprosto vymetený a šli v podstatě skoro celou noc.
