Kobelko, kde máš sešit? ptá se fyzikář Vacek nasupeně. Ledabyle vytahuju zpod lavice sešit a ukazuju ho fyzikáři. No dobře, a kde máš napsaný er!? Otevírám ho a ukazuju mu vítězoslavně jedinou věc, kterou jsem si do sešitu za celou hodinu napsal, písmeno R. Tak to je dobře, chtěl jsem tě načapat, a ty to tam máš, pochválí mě a pokračuje ve výuce, aniž by tušil, že zbytek jeho výkladu mi šel jedním uchem dovnitř a druhým ven a že zbytek zápisků prostě chybí, za což mě mohl sjet na první dobrou. Budiž panu Vackovi země lehká, měl jsem ho rád, ačkoliv nás učil krátce. Jeho zápal pro fyziku dokázal strhnout málokoho, ale nakonec jsem si ji k maturitě vybral. Když jsme se pak někde po matuře potkali, dokázali jsme dlouho kecat o fyzice i o obyčejným životě, posledních pár setkání bylo bohužel o rakovině. Svině. Spousta učitelů byla v hodinách nesnesitelná, ale jak se jelo na výlet nebo jsme se někde potkali mimo ústav, byli super. Jako kdyby i ve škole nemohli mít lidskou tvář. Koukám tvým směrem, Ireno!
Od začátku srpna v poslowchání jedu alba začínající písmenem er. Spousta desek začíná na písmeno er. A to nemluvím o těch dvou následujcích písmenech. Triptych R-S-T mi vydrží s poslechem až do Vánoc, spíše až do masopustu. Projekt poslowchání, už to tak vypadá, se podaří zakončit cca po dvou letech (začal jsem v červnu 2024). Nečekal jsem, že to zabere tak dlouho, že alb v mé knihovně je tolik. Asi jsem sběratel, který si ten svůj hudební píseček chrání a nechce o jeho zrnka přijít. Z knihovny nic nevyřazuju, většina alb se mi do života nějak propsala a u většiny si dokážu vybavit, kdy mi do něj vstoupily a jakým způsobem. Opět ta moje skvělá selektivní paměť na hovadiny.
Dneska jsem pracovní den začal soundtrackem z filmu Requiem for a Dream. Kdo ví, ten ví. Kdo ne, ten radši nechce vědět. Film letos slaví 25. výročí svého vzniku a pokud jste ho zatím neviděli, doporučuju na něj koukat jen v hodně dobré náladě a pokud jste ochotni přistoupit na to, že z filmu vám bude fyzicky i psychicky zle. No jasně, zkušenost máme s filmy každý jinou a pro vás ten zážitek může být jinej. Pro mě je to jeden z těch snímků, který naprosto adoruju pro všechno co představuje, pro veškeré narýsované přímky, které se v jednom bodě střetly a vytvořily umělecké dílo tak krásné a zároveň tak ohavné, že si nedokážu vybavit žádný jiný snímek, který by tohle zvládl s takovou bravurou. A proto na něj chci koukat znova a znova, a přitom ho znova už nikdy v životě vidět nechci. Ale jednou za čas si ho zopáknu a připomenu si, co mě kdysi v kritickém věku přesvědčilo, abych se držel dál od drog a jakýchkoliv závislostí.
Soundtrack je na tom vlastně dost podobně jako film samotný. Je krásný. A je depresivní. Kdyby se deprese dala z mozku vysublimovat a esence výparů by se zachytily na notový papír, vznikla by přesně takováto hudba, věřím tomu. Jejím autorem je Clint Mansell (před lety jsem na něm byl v Praze) a zhudebnil ji Kronos Quartet (před lety jsem na nich byl v Brně). A je to tak krásná kakofonie, že stačí pár vrznutí smyčcem a mně po hřbetě sjíždějí kostky ledu, přemýšlím co se životem a propadám se hlouběji do nitra, kam tahle hudba míří. A pak honem rychle ven, v tomhle člověk nemůže zůstat moc dlouho.
