No fakt, v knížce ta postava neměla zelenej, ale hnědej plášť a místo Ano řekla Jo. Proč to ti filmaři vůbec dělaj, když nectí předlohu. Plivou fanouškovi do tváře, vysmívaj se mu. A vůbec, dneska do toho cpou samý moderní hovadiny, to je samý el gé bé té, Ježíše hraje černej asiat s hákem místo ruky a lejzrovým zrakem, jak je tohle vůbec historicky akurátní?
Mňo. Takže na jedné straně máme tady Milunu, která má nějakou představu jak moc jednoduchý je natočit celovečerní film, na druhé straně je skupina producentů, koproducentů, analytiků, markétérů, studiovejch exekutivců a dalších pohlavárů, bez kterých by ten film nikdy nevznikl, na straně třetí je režisér, kterej má o svým díle nějakou představu a musí se studiem bojovat o svoji vizi, no a pak je tu trh, kterej v posledních pěti letech prošel velkým třeskem.
Ale hezky popořádku. Základní ekonomická poučka zní, že hlavním cílem podniku je maximalizace zisku. Hollywoodské, bollywoodské nebo jakékoliv nezávislé studio, to je podnik. A zisk zvyšujou tak, že dělají filmy pro masy, nikoliv pro pár jednotlivců, kteří ocení, že má film 9 hodin a je v něm úplně, úplně všechno z jejich oblíbené předlohy. On je to stejně blbej nápad dělat film totožnej s předlohou, film je naprosto jiné médium než kniha, film je naprosto jiné médium než komiks, a co funguje v tištěné podobě musí chtě nechtě projít nějakou transformací pro filmová plátna, jakkoliv to znamená, že na podlaze zůstanou ležet celé stránky, kapitoly nebo dějové oblouky. Tak to prostě je.
Vzpomeňte si třeba na Pána prstenů. Tam se tři knihy podařilo nacpat do tří téměř čtyřhodinových filmů, do kterých se i tak nevešelo úplně všechno. Sice neobsahovaly Toma Bombadila, ale všichni ty film adorujou, protože jsou prostě skvělý. A pak si vemte Hobita, kterýho jsem po prvním zhlédnutí zařadit do šuplíku „tohle už vidět nechci“. Tam se podařilo jednu knihu rozmělnit do tří filmů a dopadlo to nevalně, když to řeknu ještě smířlivě. No jo, nebyl to jedinej problém těch filmů, že se tam snažili dát úplně všechno z knihy, ale rozhodně to problém byl.
Ou kej, takže maximalizujeme zisk. To znamená co nejširší publikum. Potřebujete buď hodně silnou jednu demografickou skupinu, nebo zásah naskrz všema menšinama. A na co do kina přijde menšina? Na film, kde mají svýho zástupce, jednoduchý. Takže tam prostě nacpou zástupce menšiny a budou doufat, že to přitáhne danou komunitu, která vysype na pokladně doláče.
Hele proč myslíte, že Langmajer má v kinech do roka dvě ztřeštěný komedie, který se točej podle šablony opsané z příručky „Jak napsat českou komedii za dvě hodiny krok za krokem“? Protože to pořád funguje a lidí se toho ještě nepřežrali a sype to peníze z kin, jednoduchý.
Ale milý blogere, říkáte si, filmová studia jsou nenažraná, nemusí přece mít každej vrátnej čtyři Ferrari. Tak by ten film vydělal jen o trochu míň, kdyby tam tohle všechno necpali a všichni by byli spokojení. Jenže ty filmy zase tolik nevydělávají a v době, kdy měsíc streamovací služby stojí míň než lístek do kina a lidi mají doma telky s obrovskýma obrazovkama to prostě lidi do kin už tolik netáhne. Náklady na produkci přitom každoročně stoupají. A když má film rozpočet plácnu 100 milionů dolarů, tak mu nestačí v kinech vydělat takovou částku. Sto mega k tomu totiž stála ještě marketingová kampaň, aby lidi o filmu věděli, a kinaři si rádi ukousnou svoji půlku výdělků. Tak si spočítejte, kolik vlastně musí film vytáhnout lidem z kapes, aby byl aspoň na nule. Není vůbec neobvyklý, že z jednoho výdělečnýho filmu musí studio zaplácnout ztráty z dalších pěti, který nevydělaly.
Á propos, ročně vznikne přes 10 tisíc filmů. Miluna řve, že jí do snímků cpou kdejakej sociální konstrukt nebo etnikum, který nesnese. Přitom stačí být o malinko náročnější divák a vybírat si. Však nemusíš koukat na to, co ti nabídne televize v 8 večer na Nově. Trochu se zajímej o kinematografii, pátrej a zkoumej a najdeš tolik filmů, že je do konce života nestihneš zhlídnout. Ale to je práce navíc, chápu.
Tento prejt píšu místo toho, abych koukal na nějakej dobrej film. V zásobníku už jich mám tolik, že bych potřeboval tak dva roky nepracovat a nestarat se o domácnost a jen koukat. Děti, nikdy nechtějte být dospělé, je to past.
