Dřív bych si asi často myslel, že cokoliv dělám musí k něčemu vést. Každá činnost je buď zakončená cílem či ziskem něčeho, protože teprve pak se dá vyhodnotit a změřit, nebo je neúplná, protože k definování a tedy ani splnění cíle nedošlo. Jako by ze všeho muselo něco bejt. To neznamená, že bych třeba nedobrovolničil a nešel sázet stromky se spolkem jen tak, to zase ne. Ale svoje vlastní činnosti jsem prostě asi musel mít nějak ohodnocený a dělat si z nich závěr – jo, tohle se dneska povedlo tak a tak a k něčemu to bylo a tohle jsem za to dostal, děkuju pěkně.
Ale změnilo se to. Mnohem víc věcí dělám jen tak, bez cíle, bez nároku na známku, ať je stupnice jakákoliv, bez nároku na zisk, ať už je to zisk čehokoliv a v jakémkoliv množství. Dřív bych čekal reciproční opatření druhé strany, které jsem s něčím pomohl; vlastně bych je možná i vyžadoval, ačkoliv pomoc by prostě měla zůstat pomocí – nenárokovou, nezištnou a na oplátku nevymahatelnou. Víc věcí prostě dělám jen tak, bezcílně. Ačkoliv jsem o tomhle tématu přemýšlel už déle, shrnul to za mě dneska hezky Honza:
rád jsem úmyslně neefektivní
Jan Unger
věnuju se zbytečnostem
činostem, který nepřinesou nic víc
než sebe samotný
nebo uplně jenom bloumám, nedělám nic
‚vokukuju, poslouchám, procházim kolem
Nemíním se už prostě cítit blbě jen proto, že nějaká činnost k ničemu nevede, případně kvůli tomu, že žádná činnost ani není simulována. Je v pohodě dělat něco bezcílně, je v pohodě nedělat vůbec nic. Dřív jsem využíval každý prostoj a každou minutu aspoň na to, abych si poslechl kousek podcastu, kterých jsem kdysi poslouchával hodně. Hlavně ani minuta nazmar. Ale to už se taky změnilo. Při delších cestách autem už nemám potřebu do sebe cpát další audio informace o čemkoliv, raději poslouchám ticho (respektive tichou hudbu) a svoje vnitřní já, které občas potřebuje být bez jakýchkoliv vjemů a ruchů a prostě si jen tak převaluje myšlenky sem a tam a nechává mozek, aby si je přefiltroval a něco z nich vyvodil (nebo nevyvodil). Prosíme pozor, probíhá odstávka systému, autor momentálně nereaguje na žádné vjemy, mozek se defragmentuje, přepíná zpět rozpojené obvody, třídí smetí a vyhazuje ho uchem ven, škrtá v šedé kůře mozkové nadbytečné informace a posílá je dál do vesmíru raketovým expresem.
