Execute order 66
Kecáme v práci u kafe o tenise. Kvápa se včera koncentroval na svůj čtvrtfinálovej zápas moravskotřebovské pralesní tenisové ligy a povídá, jak tenis žere jeho mamka. A že kolikrát u televize zahlásí, jak to je vlastně všechno jednoduchý a proč to teda nedal hráč tam a tam, že ona by to tam poslala. Tak se Kvápa zamyslel, koupil jí raketu a říká: poď si to zkusit. Vyvezl maminku na kurt, patnáct minut si s ní zkusil pinkat, maminka netrefila jedinej míček a jeli zase domů. Ale já vím, jak bych to měla zahrát, úplně to vidím, povídá po fiasku paní Kvápová.
Tu její frustraci sem cejtil, i když byla jen zprostředkovaná historkou u kafe. Kolikrát se mi tohle stalo… Kolikrát jsem se snažil florbalkou zachytit míček v letu, nebo jen jednoduše přihrát někomu na čepel. Viděl sem tu narýsovanou dálnici, viděl jsem jak tam ten míček mám poslat a co mám přesně udělat, mozek vyhodnotil ze všech možností tu nejlepší. Ale jakmile se do toho zapojily ruce a míček místo na spoluhráčovu hůl odletěl někam mimo naši sluneční soustavu, člověk tu frustraci fakt cejtil. Nebo to stejný na nohecu nebo při jakékoliv činnosti, kde se člověk musí spolehnout na spojení oko-ruka. Kolikrát jsem měl v hlavě co chci namalovat štětcem na plátno a nakonec z toho vylezla stejná šmouha jako vždycky, naprosto vzdálená od mé imaginace. On je totiž rozdíl na něco koukat a něco fakt dělat. Dobrý je, že tréninkem a trpělivostí lze tohle všechno zvrátit, blbý je, že pokud vám v late 30s nějaká činnost nejde na první dobrou, tak tomu tréninku už stejně moc nedáte. Ale jednou se třeba na to piano naučím.
Ne nadarmo jsme národ hokejovejch i fotbalovejch trenérů, vrcholovejch politiků – diplomatů, vysokohorskejch cyklistů, doktorů, psychologů a adiktologů – no zkrátka máme odbornost úplně na všechno, když jde o mletí hubou.
