Krásnej plán: uspím kluky o dost dřív než obvykle, protože školní a školkovej rok už začal a rána jsou teď o něco více hektická než obvykle. Musíme vstávat dřív, aby se všechno stihlo, tak ať nemají kluci málo spánku. A já si budu moct aspoň celej večer dokončovat prezentaci na svoji první hodinu s páťákama, kterou mám druhej den, a na které pracuju už několik dní, ačkoliv v reálu pak bude trvat asi jen deset minut. Return of investments much.
Tak zalehneme, dva ze tří usnou za 15 vteřin a čekám, co ten poslední. A čekám hodinu a půl a ten poslední pořád ani ťuk, tak přemýšlím co se děje. No, školka se děje. Školka, kde i děti, který po obědě už nespávají možná tři roky, jsou nucené po obídku ulehnout do postýlky a oni přece nemusí spát, stačí když budou odpočívat. No jasan, alibismem mě moc neopijete. Po hodině v posteli kde jedinou možností je koukání do stropu by usnul snad i Tyler Durden. Takže kvůli zbytečnýmu dvacetiminutovýmu napu ve školce mám nabouranej celej večer, přípravy samozřejmě už moc nestíhám, večeři do sebe láduju až někdy hodně pozdě a celkově je to prostě takovej prostoj, kterej bych rád využil jinak než ležením v posteli a uspáváním, k čemuž si ještě navíc musím vzít telefon abych v té posteli nevytuhnul s dětma.
Nevím, jestli to tady z těch předchozích prejtů vyplynulo – od září jsem udělal trochu career shift a k současné práci v IT jsem si přibral ještě učení na základní škole. Páťáky až deváťáky. Já, kterej s lidma moc pracovat nechce, já, kterej není rád svázanej pracovním úvazkema a radši si jede svůj osvč píseček. Ale práci s dětma jsem si postupně zkoušel. Jednak se svýma, což je samosebou úplně něco jinýho, než školství. Ale třeba i na chatách, kde je kolektiv dvaceti dětí, mě moc baví jim připravovat nějakej zábavnej program, věnovat se jim a zkoušet, co dokážou. Pak v druhém pololetí loňskýho školního roku jsem se nějak přichomýtl k pomoci ve skupině pro nadané děti a tehdy jsem pochopil, že pracovat s dětma může být něco, kam by mohly směřovat moje další kroky, zatímco představa, že ještě za 10 let budu sedět u počítače a programovat mě vyloženě děsila.
Takže se mi v hlavě začal míchat takovej zvláštní koktejl odhodlání něco pro ty děti začít v budoucnu dělat a rozbušku do toho vnesla kamarádka Katka, toho času učitelka na škole, kam jsem později zaplul, která v létě na nějaké společné akci zahlásila hele, nám teď odešel učitel informatiky a nikoho nemůžeme sehnat, nechtěl bys to dělat? A já sem vypálil v první vteřině že jo. A už v té době jsem věděl, že jsem to jen tak neplácl, jak bych to obvykle udělal a pak se z toho vykroutil. Cejtil sem, že mi to prostě osud, na kterej nevěřím, takto přihrál do karet, protože sám bych si žádnou práci ve školství nebo v nějakém vzdělávání sám nehledal a tohle byla příležitost, jak se něčeho chytit a prostě to zkusit. Tak jsem se chytil a prostě to zkouším.
Prezentaci jsem nakonec stihl, celej natěšenej bez kapky nervozity jsem dorazil do školy a připravil si ji, aby mi pět minut před začátkem hodiny bylo oznámeno, že hodina odpadá. Tak jsem se zase sbalil a šel zpět do kanclu. Některý věci člověk neovlivní. Ale dneska sem si to už vynahradil, měl jsem dvě hodiny po sobě – deváťáky a šesťáky. Učím děti svých spolužaček z gymplu, koho by to kdy napadlo. Z deseti jmen, který jsem byl nucen si pamatovat posledních 15 let, si najednou musím do hlavy nacpat 40 nových kolegů, u všech si udělat mentální poznámku jestli si tykáme nebo vykáme, jaký mají vlastně křestní jméno, plus sto žáků, u kterých ty jména stejně budu plést a motat. Už po prvním týdnu jsem vyždímanej z toho, že stíhám jen povinnosti, do toho kroužky dětí, víkendový turnaje… Jaký si to uděláš, však to známe. A já sem to takto chtěl, moje minulý já mě do toho uvrtalo, moje současný já si zatím všechno neuvědomuje a doufám, že moje budoucí já tohle všechno zvládne tak, aby v tom třeba chtělo po roce dál pokračovat. Můj hlavní cíl je, aby to žáky bavilo – pokud to nebude bavit je, nebude to bavit ani mě a v tom případě nemám ve školství co hledat.
V prezentaci jsem žákům (děti už to fakt nejsou) zdůraznil hlavně jednu věc: školství by nemělo být překážkou vašeho vzdělání. Je to slavnej citát, někde si ho najděte. A je v něm ukryto víc, než se zdá.
