Noice
Jel jsem teď v týdnu po delší době ze Svitav autobusem, je to cesta na 15 minut když člověk zrovna nesedne do špatnýho. Ale já sem trefil ten správnej, možná proto, že mě ve škole naučili čísla a písmena, nastoupil sem a nasoukal se na tu plošinu pro kočárky, protože po celým dni sezení u počítače se mi v buse sedět nechtělo, tak že chvíli postojím.
Byv v euforii z toho, jak se mi život zvrtnul v posledních několika týdnech a co všechno prožívám, si na další zastávce všimnu dvou slečen, který si sedly hned na ta sedadla vedle plošiny; zabořily do sebe hlavy, prsty propletené, oči zavřené a naprostej zen ve tváři – jedno tělo, jedna duše. A tak mě to v té mé osobně prožívané euforii dojalo a poslalo ještě o trochu vejš, a zase jednou sem cítil, že svět je v naprostým pořádku a děkuji za dobu, ve které žiju. Dobu, ve které můžu svým dětem v klidu vysvětlit, že lidi se můžou mít rádi nehledě na pohlaví, barvu kůže, náboženský vyznání, věk a nebo to, co si o jejich vztahu myslí rodiče nebo sousedi. Nemám naivní představu o tom, že by ty dvě holčiny někdy nedostaly bídu od okolí – někdy stačí křivej pohled, někdy nejapná poznámka zamumlaná pod fousy. Ale nějaká ostrakizace se podle mě už neděje. Doufám a věřím.
Ale lidi budou svět kolem sebe komentovat i kdyby na chleba nebylo a budou mít potřebu se podělit o svůj jasnej nesouhlas se vším, co nabourává jejich zažitý status quo. Jen už je podle mě dneska na ně mnohem větší tlak od okolí, který se postupně naučilo tolerovat jinakost. Jakmile by se někdo ozval proti tomu, že ty dvě holčiny jsou spolu na veřejnosti a mával rukama až do nebes že cotojakojetodlecto, tak by se jich okolí zastalo a dotyčnému škarohlídovi by jemně doporučilo, aby zavřel hubu a šel si svůj mizernej život frustrovaně komentovat domů pavoukům. Aspoň já bych to udělal.
Pak sem dojel domů a blikla na mě zpráva, že devatenáctiletá studentka ekonomie, která se přidala k vojsku, aby bránila svoji vlast na Ukrajině, padla v boji. Tak sem se zase vrátil z euforie hezky zpátky na zem, trochu posmutněl a redefinoval si myšlenky. Ta úžasná doba, ve které žiju, je dána hlavně místem, nikoliv časem. Veskutečnosti asi kombinací obojího. Proplouváme světem v mýdlové bublině; kdo nechce, nemusí vnímat svět za duhovou stěnou a všechny ty ošklivý věci, pro který už v civilizovaným světě není místo, vůbec nemusí brát v potaz. Ale jsou tam, a v nějaké míře vždycky budou. Je dobré být vděčný za to, na které straně mýdlové bubliny plujeme. A je dobré vědět, že mýdlové bubliny nemají tendenci vydržet donekonečna.
Maybe love is the only answer…
