Děkujeme Ewě Farné za krátkou hudební vložku, ale teď už k jádru věci.
Sledování sportu v televizi se dostalo na okraj mýho zájmu někdy s narozením dětí. Volnej čas se postupně smrskával a tenčil; není to tak, že bych neměl žádnou volnou chvilku, ale chtě nechtě jsem musel svoje aktivity onálepkovat papírkama priority a pak odfiltrovat ty z nich, který schytaly nejnižší skóre. Sledovat, jak se někdo honí dvě hodiny po hřišti za balónem, jakkoliv to byla dřív moje oblíbená aktivita, to už si teď prostě před knížkama, běháním, psaním apod. neobhájím. Druhá stránka věci je, že se stejně na ten českej kolektivní sport nedá moc koukat, tak proč by se tím člověk chtěl ještě dobrovolně mučit.
Ale jakejs takejs přehled si udržuju napříč sportovním spektrem a aspoň na nějaký dvouminutový sestřihy si čas najdu, abych udržoval v povědomí sportovní svět. Jedna věc mě dokáže vždycky dojmout, a to když rivalita neznamená automaticky nevraživost a boj na nože. Jasně, těžko si představit, že by třeba takovej Mike Tyson zašel před zápasem s Evanderem Holyfieldem do kavárny na sachr se šlehačkou a pokecali jako největší kamarádi, když se reálně snažil jeden druhýho sežrat.
Ale když vidím, jak se Federer loučí s Nadalem a oběma jim tečou slzy z očí, protože to pro oba znamená konec jedné dlouhé éry vzájemné rivality; když teď po US Open Alcaraz zaboří hlavu Sinnerovi pod rameno a je na něm vidět, že si sice na kurtu nedarujou ani míček, ale přitom k Jannikovi přistupuje s naprostou pokorou a vědomím, že sám může být světovej tenista, ale bez svých soupeřů by na tom vlastně nezáleželo; když se po finálové sérii Stanley Cupu poraženej tým ještě přiměje k tomu, aby se zvedl z ledu, i když jsou jeho hráči dosekaní, dobouchaní, bez zubů a s morálkou na nule po prohraném boji a jedou pogratulovat vítězi, a ten na oplátku konejší protihráče, kteří to dotáhli těsně pod vrchol a možná to bylo naposledy v jejich kariéře a nikam dál už se nedostanou; když vidím všechny tyhle náznaky lidskosti ve světě poháněného rivalitou a soupeřením, tak mě to vždycky neskutečně dojme.
