Tímto prejtem jsem splnil cíl z prvních dvaceti procent. Tak ještě čtyřikrát tolik a budu na konci. Ani to nebolelo.
Hele, některý věci se měněj pomalu a je to dobře. Dřív sem měl za to, že Česko si až moc hraje na Hobitín, kde se čas měří trochu jinak, lidi jsou zvyklí na to svoje a moc věci kupředu neposouvají a ani nechtějí. Ale časem jsem pochopil, že pro některý společnosti, a tu českou mezi ně už řadím, je lepší postupná pomalá evoluce, která dává lidem možnost adaptovat se na změny ve vlastním tempu, takže z nich pak nejsou tolik na větvi. Což by mohlo přinést přesně opačnej efekt, než jakej bychom si přáli těmito změnami dosáhnout.
Některý věci se naopak neměněj vůbec, i když je v zájmu nás všech, aby se s nima hejbalo mílovejma krokama v nějakým přednostním režimu, protože benefity jasně převažujou nad vynaloženým úsilím a nad zahnilým stavem, který si tyto věci drží. Třeba vzdělání obyvatelstva se dokolečka prohlašuje za jasnou prioritu té či oné vlády, aby s podfinancovaným stavem většinou bojovaly tak, že peníze ve školství na další rok ještě víc zredukujou. Jasná. Priorita. Jo, mění se to. Jo, nějaké změny probublávají. Ale himbajs, tady si to přesně o tu revoluci říká. Nalejme do školství o 100 miliard víc, zaplaťme asistenty, školní psychology, klinické dětské psychology, pošleme všechny studenty z pajdáku na rok do skandinávskejch zemí ať nasajou co nejvíc informací a pak je nechme transformovat naše školy do něčeho moderního; zmenšeme dětské kolektivy na max 15 ale spíš 10 dětí, zaplaťme učitele a fakt z toho udělejme prioritu. Já vím, sto miliard se na zemi neválí. Ani deset. Naopak je v zemi díra, kam se ze školství pět miliard odleje, aby se zalepila.
No dobře, ušetřili jsme sto miliard a tak se školství transformujeme pomaleji, než by mohlo. Ale za každej rok a za každý dítě, který nedosáhne nějakýho potenciálu a bude platově podhodnocený, přichází kasa o nemalej peníz z daní. Krát počet obyvatel… Ušetřený peníze jsou za chvíli v pjordoli pane hrábě.
Ale problém koloběhu jsem chtěl nakousnout ještě v jiným smyslu. Souvisí s nedostatečnou schopností se vcítit do kůže někoho neprivilegovanýho, zapomenutýho, nechtěnýho, bezprizorního. Trochu už jsem to nakousl v prejtu #21 Snaž se. Startovací pozice každýho z nás je jiná a samozřejmě, že bychom si všichni přáli stát někde vepředu a mít ten start trochu jednoduší. Ale jak mi to řekla jedna kolegyně: pro velkou část rodičů, který tady ve škole potkáte, je vzdělání dětí na úplně posledním místě. To samozřejmě není nic objevnýho, ale právě jsme se po hlavě vrhli do obrovskýho točícího se kola, ze kterýho není cesty ven. A pokud, tak jen s maximálním úsilím anděla strážnýho.
Takže: narodil ses a tvůj osud je vlastně danej ještě dávno předtím. Tvoji rodiče do školy nechodili, jsou závislí na dávkách v hmotný nouzi a tvé vzdělání je pro ně spíš na obtíž; abys něčím byl, nestačí na to devět let základky, kterou už tak tak jsou schopní a ochotní utáhnout. Vzdělání je na úplně posledním místě. Takže reálně ti se školou nepomáhají, úkoly se doma nedělají, od začátku tě učitelka musí držet za obě ušiska abys nezaplul do žumpy nevzdělanosti. A stejně je to většinou málo, protože bez podpory rodiny si hodnotu vzdělání uvědomí fakt málokdo v tomhle věku. Zvlášť když ti doma opakujou, že po žních půjdeš k Turkovi a ne do čtvrté třídy, na kterou stejně nemáš. No a ty to akceptuješ, protože rodina je v tomhle svatá. Osud se naplnil záhy, bez základky už není cesty nikam vejš. A cos jako v té druhé třídě dělal, že ti to jako nedošlo?!
Tak pluješ životem jak se dá a pak máš i ty svoje děti. A protože nejsi žádnej lumen a protože znáš život od svejch rodičů a teď ho sám žiješ, tak mi řekni, co přesně tě nutí vůbec přemejšlet o tom, že bys svoje děti nutil do vzdělání. Je to zasranej koloběh předávanej z generace na generaci a čest všem výjimkám, který si řeknou já nechci aby moje děti žily takhle a pro jejich vzdělání udělají fakt všechno, aby ten koloběh přesekli a zajistili, že další pokolení ve vašem rodu už nikdy nebudou muset přemejšlet nad hodnotou vzdělání.
Jenže na tohle všechno nestačí být jen uvědomělej rodič, kterej se poučí z chyb svejch rodičů, na který se ale ani v nejmenším nikdo nemůže zlobit, protože ti to znali zas od svejch rodičů a ti zase od svejch… Je to koloběh a je pro všechny zúčastněný naprosto přirozenej, z kola není vidět rozmazaná šmouha alternativ. A proto tady musí existovat nějaká záchranná síť, do který padnou tyhle bezprizorní kolečka z velkýho ozubí ve chvíli, kdy se hnací hřídel přesekne zvenčí. Jestli donekonečna necháme tenhle čarostroj pohlcovat do svejch spárů každýho, kdo se do něj ne svojí vinou přichomejtne, bude se točit dál a dál. Ale společnejma silama státu, pro kterej by tohle měla bejt priorita č. 1, a společnosti, která by si pomalu měla uvědomovat že změna je setsakramentsky potřeba a ukáže se jí, že každej jeden vzdělanej člověk je pro ni maximálním přínosem nezávislym na penězovodu sociálního systému, se tohle chtě nechtě musí změnit, pokud společnost chceme posunout někam dál. Ať už k většímu bohatství a tedy všeobecnější spokojenosti a tedy i menší náchylnosti k populismu a krajní politice zleva zprava, nebo zkrátka proto, že vzdělanější společnost bude mít vždycky snazší výchozí podmínky pro řešení opravdu náročnejch témat.
Nevím kolik kamarádů mi dokáže do očí říct jim nic, sockám; jen vytahujou naše prachy ze systému a nic nedělaj, všechny dávky zrušit. A já se jich vždycky zeptám: a ty by sis to s něma chtěl vyměnit? Fakt si myslíš, že tenhle stav je pro ně výhra?
