Předsudky jsou hovadina. Mít k něčemu uzavřenej názor ještě předtím, než to vůbec poznám, vlastně brzdí jakoukoliv možnost do toho něčeho proniknout. Na druhé straně je pak protiváhou kritické myšlení, které mi naopak říká, že nějakým hovadinám opravdu nemá smysl věnovat pozornost a že je to jen ztráta času. Takovou absenci zvídavosti k nějaké fakt kardinální blbosti neberu jako předsudek, ale jako z empirické zkušenosti uklohněný závěr, že kdybych se do dané věci ponořil, jen bych ztratil spoustu času, který prostě do do očí bijících nesmyslů investovat nechci.
Předsudků jsem měl plnou hlavu ještě předtím, než jsem vůbec vkročil do školy a začal učit. Na tohohle si dávej pozor, je nezvladatelnej. Nebo tahle třída tě sejme, nedej jim ani kapku volnosti, nebuď s nima kamarád, sežerou tě zaživa, nikdo si s ní neporadil. Zvlášť před pár žáky z jedné třídy mě varovali, měl jsem jejich jména cizí rukou vypsaný na papírku na svým stole.
A já sem všechno tohle hodil za hlavu. Nechtěl jsem do třídy vstupovat s tím, že si budu na někoho dávat pozor day one. Zvlášť, když si nad tou třídou vylámali zuby i ostřílení pedagogové. Ale já mám to štěstí, že pedagog nejsem. A rozhodně nechci řešit potenciální problémy tak, abych se zařadil do vláčku všech těch, kteří neuspěli. Takže čistá hlava a rovný podmínky pro všechny, fakt si nehodlám zastřít zrak cizím pohledem na něčí domnělou nezvladatelnost.
Jeden žák, že prý největší sígr a rušič signálu. Chová se u mě naprosto ukázkově, hýří aktivitou, s radostí odpovídá na dotazy hozené do pléna. Hlásí se, usměrňuje spolužáky, kteří vyrušují. Z mýho pohledu naprostá spokojenost. Ale mohlo to být i přesně naopak. Chtěl se od začátku projevovat a já mu to dovolil. Nezařízl sem ho jen proto, že měl snahu, neuzemnil jsem ho když byl trochu víc aktivní jiným směrem, než bych si představoval. Dal jsem mu prostor, aby to ze sebe dostal. A vrací mi to nejlíp jak může.
Zatím z toho mám super pocit, ale je to tenký led a navíc na něm stojím hrozně krátkou chvíli na to, abych poznal jak je stabilní. Stačí pár neshod a může se to otočit. Ale od žáků mám zatím super zpětnou vazbu, že je to se mnou baví. Koho to nebaví, tomu se to aspoň nesnažím znepříjemňovat tak, aby byl ještě k tomu nasranej, že ho okřikuju. Zatím ale ty cesty, jak to sobě i žákům zpříjemnit, hledám. A nacházím přesně tam, kde jsem doufal, že ty cesty povedou, ačkoliv se mě ostatní snažili upozornit, že ve školství se chodí po úplně jiných cestách. Tak já ne.
