Jak jsem se tu v článku z víkendového treku po Javorníkách rozplýval nad restauračními vozy a jak je ve vlacích miluju a jsem schopný v nich prosedět celou cestu, pít kávu, přikusovat k tomu medovník a jen tak koukat z okna nebo číst nějakou skvělou knížku… Tak včera jsem narazil na článek o nově zrekonstruovaném restauračním voze Ringhoffer z roku 1906. A páááni, tohle vypadá fakt krásně. Není to sice Orient Express, v tom se asi nikdy nesvezu, ale třeba jednou tu Sportku vyhraju.
Nevadí, na Orient Express si nechám zajít chuť, svezu se aspoň tímhle… Tak lovím na stránkách ceník a říkám si, že pár tisícovek to asi bude. Tak ne jen pár, ale rovnou šest. 5990 Kč za jedno čtyřchodové menu. Kdybychom na to šli dva… Fíha, není to málo. Tak sem stránku zase zavřel a řekl si, že některé věci fakt mít nemusím. Mně ta cena nepřijde přemrštěná v kontextu toho, co nabízí. Je tam jen pár míst, je to exkluzivní zážitek, je to stylovka. Přijde mi přemrštěná v kontextu mého vlastního mozku, který za podobné věci není ochotný utrácet, i když je to zážitek jen jednou za život. Vždycky to převede na nějakou univerzální měnu — „za tuhle cenu bys dětem pořídil boty a oblečení na celý rok“. A s tímhle hláskem v hlavě se fakt těžko argumentuje a špatně se přebíjí tím, že si chci taky někdy něco takového užít.
Stejně by mi to určitě nechutnalo, viďžejo mozku. Určitě by do toho nacpali rozinky a já bych musel dělat, že za 5990 Kč mi chutnají.
