Považuju se za celkem velkého filmového fanouška. Ale mezery mám ve filmech velký asi jako je velká díra v úsměvu Lloyda Christmase. Nikdy jsem nic neviděl od Paula Thomase Andersona, přitom má filmografii nabitou kultovkama a divácky i akademií ceněnýma kouskama. Nikdy jsem neviděl Kmotra, žádný film s Danielem Day-Lewisem, dodnes mi uniká Schindlerův seznam (na který už asi nenajdu nikdy odvahu, stejně jako na Sofiinu volbu) i Amadeus. Od sedmdesátek do minulosti jsem viděl možná pět filmů včetně Cesty do pravěku a Anděla na horách, ale vyložený klenoty z té doby vůbec neznám. A obávám se, že lepší to nebude, protože ani nový věci, co se derou do popředí všemožných žebříčků, nějak nestíhám.
Jedna bitva za druhou. Nový film již zmíněného Andersona. Koukám do diáře a prostě nemám kdy, i když bych si na to do IMAXu rád zajel. Nebo do jakýhokoliv kina. Himlhergot, na disku mám tolik filmů z poslední i dávné doby ve 4K co bych si rád pustil a prostě na to ten čas není.
Tak místo Jedné bitvy za druhou v kině jsem si dal jednu bitvu za druhou dneska doma. Jeden přešlap vedle druhýho, Řada nešťastných příhod bych to nazval. Už od rána jsem nějak nestíhal, Toník měl turnaj a to znamená projet ráno Rychle a zběsile, poněvadž večer se na chystání věcí nenašla síla. Ráno navíc venku Černočerná tma. Věci byly všude, jen ne tam, kde bych je čekal. Ráno značky hektik de luxe. Takže bez snídaně, v časovým presu, a to je vždycky výborný aperitiv k tomu, aby ten den stál za hovno.
No nic, odvezl jsem pana Antonína na turnaj a vrátil se domů, kde čekali ostatní raraši u Minecraftu. Minecraft je super ice-breaker ve škole, děcka nejsou moc zvyklý, že by učitel hrál hry. No nic, začal jsem přemýšlet co dřív a vybral jsem pečení, tedy činnost, která byla v to-do listu na posledním místě. Ale chtěli jsme s Edíkem na odpoledne limetkový koláč, ten je naštěstí easy. Do toho ale naskládat pračku, vytáhnout sušičku, a pak jsem si vybral nemesise jako další úkol: uklidit konečně děckám pokoj. Jojo, je to činnost kterou bych nejlíp měl delegovat na synky, ale jednou za čas prostě je potřeba zásah shůry. Nechat to jen na nich, mohl bych jim nad dveře po pár týdnech pověsit ceduli Vítejte v džungli.
No ale úklid nešel jak jsem si představoval, do toho už byl pomalu čas oběda a ještě volal Toník, jestli už za ním přijedeme. Potřeboval jsem se najednou roztrojit a už sem na sobě cejtil, že sem dneska naložil do kamen víc, než kolik utáhnou. Činnosti se začaly překrývat, nenavazovaly, najednou jsem dělal všechno a nic. A to jsem si ještě blbec na oběd vymyslel jídlo, který je vše, jen ne jednoduchý a rychlý. Bordel z vaření všude, trvalo to, nedařilo se to. Hotovej Armageddon. Ještě jsme ani nedojedli a už jsme museli frčet na hřiště. Nenávidím stres, nenávidím spěchání. A dneska jsem tou řadou hloupejch rozhodnutí dostával sebe i kluky do stresu furt a přitom to mohla bejt krásná poklidná prosluněná neděle.
Po návratu jsem upozornil kluky, že mi dneska není nejlíp a ať radši moc nejančej a radši si v poklidu něco dělaj. Mňo… Oni zase dneska měli náladu se pořádně pošťuchovat a pokoušet, což jindy tolik nedělají. Výsledkem bylo, že jsem po hooodně dlouhé době musel zvýšit hlas, což je vždycky Znamení toho, že už jsem dojel i ty výpary, na který jsem se od rána kodrcal. Empty. Připadám si nějaký řídký, jako protažený, jestli mi rozumíte; jako když se máslo namaže na příliš velký krajíc.
Zkrátka Den blbec. Ale je dobrý si takovej občas prožít, aby se pak člověk mohl zastavit, dát si facepalm z jedné druhé strany a říct si, že takhle ne.
