Život je jedna velká mozaika. Z jakých střípků se nakonec poskládá a jak bude obraz rozsáhlý není výhradně v našich rukách, já v tomhle věřím jen a pouze na náhodu, na osud ne. Jistěže — tvrdou prací a pílí si ten život nakonec člověk může udělat přesně takový jaký chce. A i když si ze života udělá továrnu na průsery, tak sice možná život nemá zrovna takový, jaký by si přál, ale pořád se dá polemizovat, že si ho zařídil po svém. Ale já bych se v obou těchto případech poohlížel po tom, jaká náhoda vlastně způsobila, že člověk má v mozku přesně ten koktejl informací, emocí, životní průpravy a průbojnosti, aby jednal a konal tak, že si život řídí (nebo se nechá unášet) určitým směrem.
Já bych nerad polemizoval nad svobodnou vůlí jednotlivce. Je jasné, že každý z nás dokáže ve svém životě dělat vlastní rozhodnutí, ale mě právě zajímá přesně ta série dosavadních životních zkušeností a událostí, která položí základ k dalšímu smýšlení a jednání. Pořád a pořád mi v hlavě vyvstává otázka, co z toho člověku připravila náhoda a co je ryzí vlastní rozhodnutí. Pro mě je život jen jedna dlouhá série různě (ne)pravděpodobných událostí, které se vzájemně ovlivňují, proplétají a skládají na sebe a člověk může určovat směr, ale to, kam tím kormidlem chce nakonec otočit, není podle mě fundamentálně zapříčiněno svobodnou vůlí, protože ta vychází ze všeho, co člověk prožil, ze všeho, co ho byť jen nehtem jemně škráblo, ale stopu zanechalo, zkrátka celou dosavadní průpravou.
Nedokážu v tomto případě vyjádřit slovy přesně to, co se stran této až filosofické otázky víří v mém mozku, na to je to asi až moc složité téma. Neznamená to, že by se člověk neměl snažit a bezhlavě se vrhat do spárů oportunismu, nechat se životem vrhat na jednu či druhou stranu, i když i tento způsob života je naprosto v pořádku a může vést ke všemu dobrému. Už jen fakt, že se člověk narodil je jedna velká náhoda; když si představím, kolik desítek a stovek generací lidí, poloopic, primátů, větších a menších savců, ryb, bezobratlých a améb muselo přežít a rozmnožit se, abych pak na konci toho všeho vznikl já, abych přežil kritický věk a všechny ty držkopády, které mě málem zabily (dětství bez telefonů!). Ve výsledku chci asi vyjádřit vděk za to, že jsem tam, kde jsem; ať už prostou náhodou, nebo tou skrytou, neviditelnou, tou, která zahaluje do svého hávu všechna rozhodnutí, která každý den dělám.
A to jsem dneska původně chtěl mluvit o mozaikovitých filmech s krátkým filosofickým úvodem. Tak zítra.
