Sporty mám rád. Ne sice úplně všechny, ale naprosto chápu touhu sportovců být nejlepším na světě, poměřovat se s jinými lidmi či kolektivy a dokazovat si, že na to mám. Jeden současný fenomén ale naprosto nechápu a asi jen těžko ho někdy v hlavě zařadím do škatulky „tohle mě fakt baví“.
MMA. Dva dospělí lidé zavření v kleci se řežou rukama nohama, krev cáká všude okolo, koleno je v oku a pěsti na bradě. A já když někde tohle zahlédnu, tak se mi mírně řečeno zvedá žaludek a přepínám. Protože vůbec netuším, co by se mi mělo líbit při koukání na brutální über-svalovce, kteří tu energii věnují mrzačení někoho jiného. Já vím, oni nechtějí mrzačit a není v tom žádný úmysl soupeře dorasovat do konce života. Ale přesto mě všechny ty údery na spánky a do tváří upřímně děsí; ve filmu si násilí velmi dobře okecám tím, že není opravdové, ale opravdové násilí tohoto charakteru si před vlastním mozkem už neobhájím.
A chápu, že u nás to velmi zpopularizoval Procházka, který se tomu všemu snaží nasadit auru nějakého vyššího principu. Pro mě je to ve výsledku ale pořád jen člověk (velmi úspěšný), který drtí soupeře svýma ocelovýma pěstma a kolenem se jim snaží prokopnout hlavu. A tento způsob zábavy se mi jeví poněkud nešťastným…
