Tak jo, poslední prejt, ve kterým se nějak otřu o volby nebo politiku, neboť tohle téma bude následujících několik týdnů a měsíců rezonovat ve veřejným prostoru dostatečně i bez mýho komentáře. Tohle bude takovej volně asociační text, kde budu skládat myšlenky a vzpomínky jednu přes druhou podle toho, jak mi zrovna přijdou na mysl. Vezmete si červenou pilulku, abyste zjistili, kam až tahle nora povede?
V době psaní ještě lidi chodí k urnám a vhazují své lístky, je sobota dopoledne. Já šel už včera, pro mě je možnost volit nejen právo, ale i povinnost a hrozně rád k volbám chodím, ačkoliv chtěným výsledkem dopadly jen málokteré z nich. První jsem absolvoval ještě na gymplu na konci maturitního ročníku v roce 2006 (tehdy byly volby na začátku června). A byly to ve třídě dobrý hádky a bitky dvou táborů: ČSSD vs ODS. Tehdy to vypadalo jako když si Stínadla volí svého Velkého Vonta: buď Losna, nebo Mažňák, Paroubek, nebo Topolánek. Tyhle dvě postavičky naprosto dominovaly veřejné debatě a dvě třetiny všech voličů nakonec vybíralo mezi jejich partajemi. Komouši postupně vymírali, ale stejně se jich nakonec do sněmovny dostalo 26, když si uzmuli skoro 13 procent hlasů voličů. Poprvé se do sněmovny dostali Zelení a pokud mě paměť neklame, bylo to také naposledy. Dodnes asi musí litovat všech svých veřejných vystoupení a totálních přešlapů (*cough cough* Matěj Stropnický), které je už nenávratně poslaly do politické historie, ze které není návratu. Po volbách to bylo fifty fifty mezi pravicí a levicí a tahle krize položila základy budoucím novým stranám, které chtěly kousek toho vládnoucího koláče pro sebe. Pamatujete ještě Věci veřejné? Pamatujete Úsvit? Pamatujete ANO? Hmm, tyhle asi jo…
Ou kej, takže v 18 jsem měl za sebou první volby. Zpětně se můžu ptát, jestli jsem o politice vůbec něco věděl. A zpětně si můžu taky odpovědět, že starou belu, respektive vám na to může ještě lépe odpovědět svojí hezkou písničkou Sophia Charaï. Tehdy to nebylo žádné rozumové rozhodnutí, žádné pro a proti, žádný průzkum kandidátek, volebního programu. Tehdy to bylo čistě emoční rozhodnutí, které vycházelo z nálady ve veřejném prostoru. Člověk se chytil jedné věci, která mu byla sympatická u „jeho“ strany, našel si no-go věc u strany druhé a volba byla na světě. Kolik lidí takto volí celý svůj život? Kolik jich to hodí populistovi, protože ten v nich vyvolá nějakou pozitivní emoci tím, co všechno naslibuje? Kolik lidí vůbec netuší, jaké volby zrovna probíhají a co ovlivní? Eh, ani se mi o tom nechce přemýšlet. Tehdy jsem volil ČSSD, poprvé a naposledy.
V osmnácti jsem teda moc rozumu z voleb neměl, proto mi ani nepřijde jako dobrý nápad posouvat věkovou hranici směrem dolů. Nebo… já vlastně nevím. Kdo se o veřejné dění zajímá v šestnácti, ten se o něj bude zajímat i později. A kdo se o něj v mladém věku nezajímá, tak jak se liší od těch, kteří se o něj nezajímají ani ve čtyřiceti? Z tohohle pohledu je jejich hlas rovnocenný. Dostali jsme se v pátek k tématu voleb i s deváťákama, kteří by už tedy cca mohli volit, pokud by se hranice posunula na navrhovaných 16 let, a šesťákáma, kterým ještě pár let schází. Chtěli vědět, koho budu volit. Opět vstupuju na tenkej led a chápu hlasy, že tohle bych s nimi řešit ve škole neměl. Ale! Pokud chci u mladých nějak zažehnout touhu po poznání a po politice a po veřejném dění, tak jak jinak než tím, že nezaříznu jejich zvědavost a budu to s nimi diskutovat?
Svoji volbu jsem jim neřekl, i když bych neměl problém se o ni podělit. Možná spíš po škole na kafi než na půdě školy. Ale řekl jsem jim, jak funguje můj mozek a jak taková volba probíhá v mojí hlavě. Automaticky z voleb vyřadím komunisty a doteď nechápu, že česká společnost dokázala zapomenout, co všechno nám tady ty rudý bolševický noky provedly. Podívám se, které strany mají reálně šanci dostat se do sněmovny, protože hlas pro neúspěšnou stranu je hlas propadlý. A postupně vyřazuju všechny extremisty, populisty a strany, jejichž politikou je rozvrátit demokracii. Do koše hodím lístky stran, které by chtěly jakkoliv omezovat svobodu, vrhat nás do područí cizích mocností a nastolovat staré pořádky. Nakonec vždycky zbyde pár demokratických stran a z nich se dá vybrat. Žádná strana nepokryje moje potřeby na sto procent, s žádnou se neshodnu na všem, není to možné. Každý člověk má jiné potřeby a nemáme v ČR šest milionů stran, aby si každý zvolil tu svou.
Ale probůh – vědět, že nějaká strana bude bránit fundamentální základy demokratického státu, že na ně nebude útočit; že nebude oslabovat veřejnoprávní média coby svého vrchního kontrolora, že se nebude snažit zestátnit právo na pravdivé informace; že bude prosazovat rovnoprávnost a ochraňovat minority, aby každej člověk v téhle zemi mohl dýchat vzduch stejně svobodně, jako ho dýchám já; že se jasně postaví za slabšího a ukáže prostředník agresorovi, že si udrží rovný záda a dodrží morální integritu jakkoliv to může být nepříjemné a nepopulární… To by přece měl být tak nějak automaticky základ toho, co od politického uskupení můžu žádat. Ale není. Přijde mi, že základ u velké většiny voličů je, abych JÁ se měl dobře. Já. Já. Já. A ostatní? To je jejich problém.
Stát pokládá základy toho, aby ses měl dobře. Respektive ti dává takové možnosti, aby sis ten dobrý život udělal tak, jak nejlépe dokážeš. Nikdy za tebe nevyřeší, že se ti nechce, že jsi línej něco se svým životem udělat, změnit něco, snažit se o trochu víc, dát do toho maximum a zvítězit, nebo neuspět, poučit se a zkusit to příště lépe. Nikdy nezbohatneš tím, že se změní politická garnitura. S jednou vládou ti možná zbyde o pár stovek měsíčně v peněžence víc, ale tvoje děti je pak splatí i s úrokama. Stát ti nezajistí blahobyt, to můžeš jen ty sám. Ale svoboda bolí, svoboda svazuje. Najednou můžeš zjistit, že aby ses měl dobře, musíš pro to něco dělat, jenže ty pořád doufáš, že to za tebe udělá někdo jinej. A bez práce. Poslechni si znovu písničku od Sofie, kterou jsem linkoval nahoře. Netahej mi sem nesvobodu jen proto, že se svobodou nedokážeš naložit.
A jako před každými volbami, i letos chci poděkovat papírnictví Narpa na náměstí za krásnou výzdobu. Divím se, že jim ještě nějaký zarytý fanoušek starých časů neprohodil cihlu výlohou:
