Jako dítě jsem musel na operaci. Řečeno hokejovou terminologií jsem byl vyslán pod skalpel kvůli „problémům v dolní části těla“. Týden připoutaný na lůžko v hnusné oprýskané nemocnici byl jeden z nejtraumatizujících zážitků mého života — rodiče tam se mnou být nemohli, návštěvy spíše vzbuzovaly smutek z toho, že za chvíli budou muset odejít, prvních pár dní jsem se nemohl ani pohnout bolestí a neustále jsem poslouchal, že „dnes tě ještě pustit nemůžeme“. Zkrátka vakace jak víno.
Když už jsem se konečně pohnout mohl, hodil jsem na sebe plášť (bílý nemocniční; bohužel jsem od otce nepodědil žádný kouzelný, neviditelný) a vydal jsem se domů. Akorát sem se zapomněl zeptat sestřiček nebo doktorů, jestli můžu. Ale v nemocnici mě to už slušně řečeno nebavilo a nehodlal jsem tam marnit další čas. Jenže v té době ještě byla před budovou nemocnice vrátnice a musím vrátného pochválit, že svoji práci dělal dobře. Jakmile zmerčil malého narušitele, kterak si to suverénně štráduje z areálu pryč, vyběhl ven, čapl mě za rameno a už mě táhnul zpátky. Nedbal mého vysvětlování ani slz, které se spustily hned po dopadení. A tak jsem si v nemocnici ještě pár dní pobyl. Vlastně dodnes nevím, jestli naši o téhle eskapádě vědí, dost možná jsem to nikdy nepřiznal.
Dneska na stejnou operaci musel nejstarší syn. Zvládl to všechno jak pašák, nebál se ničeho a nervózní nebyl ani trochu. Ve dvě hodiny příjem, za půl hodinky ležel na sále pod celkovou narkózou, dvě hodiny po operaci už šupal domů, kde může v klidu ležet na gauči a koukat na pohádky. Čeká nás víkend plný filmů a čtení. Vakace jak víno!
Ostatně soudím, že dítě by mělo mít právo na doprovod v nemocnici kdykoliv. V ČR to tak je, ale třeba na Slovensku donedávna žádný zákon zaručující rodičům možnost být se svým dítětem nebyl. Přitom nemocnice je pro dítě (a koneckonců i pro dospěláka) jedno z těch míst, kde fakt být nechce a necítí se tam dobře, což z ní zároveň dělá ideálního představitele místa, kde doprovod rodiče je velmi žádoucí. Už delší čas sleduju slovenskou političku Vladimíru Marcinkovou (hokejoví fanoušci tuší, za koho je provdaná), která dlouhodobě bojuje za práva dětí, minorit a slabších. Má to ale na Slovensku nepoměrně těžší vzhledem k politickému klimatu (Importing into Czechia…. Aaaand it’s done). Hrozně jí fandím, její práce dává obrovský smysl a pomáhá těm nejzranitelnějším. Ale když vidím všechny ty útoky na její osobu, je mi z toho jednak blbě, a jednak si říkám, že takový člověk nemůže velký tlak vydržet věčně. Stejně jako ho svého času nevydržela novinářka Kovačič-Hanzelová. A stejně jako ho nevydržela prezidentka Čaputová. Na politickou atmosféru, která u nás bude bublat následujících pár let, se upřímně netěším.
