Nechci abys byl smutnej, povídá mi El. Kouknu na ni a přemýšlím, co mám odpovědět, protože přesně tohle jsem říkal i já jí, ještě než… Vím, že je to fráze, i já říkám ostatním nebuď smutnej, ale někdy si přecejen vzpomenu, že smutek neznamená něco špatného a že občas je dobře, když se přes člověka převalí vlna, odebere z hlavy přebytečnou mlhu a odplaví sedimenty, které si stihly za poslední dobu na mysl nasedat. Občas se přistihnu, že někomu poradím vyplač se, je to v pořádku, zvládneme to spolu a mám z toho zvláštní hořkosladký pocit.
Smutek není binární veličina, ale spíše spektrum. Některé z těch smutků mám moc rád a vítám je do života sezónně, některé jsou pro běžné fungování těžké a snažím se jim vyhýbat a některé odejdou ještě dřív, než si stihnout u kamen v mé hlavě postavit vodu na čaj. Už jsem se poměrně dobře naučil s nimi pracovat. Řekl jsem El, jak to cítím: nevadí mi, že jsem smutný, holt se sešlo hodně věcí, únava, počasí, tma a věci, které nemám šanci neovlivnit.
