105/365: Nepokrokovej

Vezl sem dneska auto do servisu, což je vždycky tak trochu voser, protože nejbližší autorizovanej servis Citroénu je v Boskovicích. Cesta je to krásná, o tom žádná; zvlášť za Jevíčkem, když se přejede horizont a před člověkem se otevře výhled do krajiny na dva kopečky s klikatou silničkou mezi nimi, je to zrovinka teď na podzim fakt nádhernej pohled. Ale je to 40 minut tam a stejně tak i nazpátek. Do toho nějaká agenda na prodejně, no suma sumárum tim zabiju dvě hodiny a to vlastně ještě není žádná práce na autě udělaná. Druhej den musim absolvovat to stejný, abych si auto vyzvedl. Už budou ty samoříditelný auta, abych si mohl po cestě číst? Nebo jen vyslat samotný auto, ať si ten povinnej servis objezdí samo? To je pokrok, kterej vyhlížím.

Pokrok, kterej nevyhlížím, je digitální přístrojovka, digitální budíky, digitální čmudlíky a digitální úplně všechno. Jako náhraďáka jsem vyfasoval novou C3, do které jsem nasoukal sebe a kdybych chtěl vézt i svoje děti, musel bych chtě nechtě mezi nima udělat Sofiinu volbu, kdo z nich poběží za tím pidiautem. Každopádně mě při jízdě zpět vyrušoval digitální zvuk alarmu, že sem si do obce dovolil vjet rychlostí 53 km/h, ačkoliv je to v toleranci tachometru, a píp píp píp píp zpomal! ZPOMAL, nebo tě budu vyrušovat dokud to neuděláš. Proklikal jsem celej infotainment, promačkal všechny čudliky pod volantem a auto pípalo dál. Aspoň že tu klimatizaci si člověk zase může nastavit knoflíkem a nemusí matlat po displeji, hledat zanořený nabídky a zcela bez haptické odezvy se snažit přejet sliderem o dva centimetry zatímco každej hrbolek na silnici vymrští váš prst o dva metry.

Občas sem měl představu, že bych svoje Berlingo omladil a tohle starší střelil, dokud je ještě čupr. Ale když vidím, že bych musel všechny ty svoje fyzický táhla, čudlíky, šoupátka, páčky, kvedlátka a knoflíky nahradit displejem, kde chci při cestování tak maximálně koukat na mapu, brzo mě tahle představa opustila.