Potřebujeme se v pátek dostat na vlak do Zábřeha na Moravě, ze kterýho odjíždí EC 115 Cracovia. Cesta je to cca na 30 minut. Obykle. Jenže zrovna v pátek učím a končím hodinu s šesťákama tak, že kdybych v momentě zazvonění sjel oknem z učebny takovou tou šachtou na suť přímo do okýnka svýho nastartovanýho auta, nezdržel se na žádné křižovatce a našel volný místo na parkovišti před vlakovou stanicí, tak by nám to stejně asi tak o pár minut nejspíš ujelo.
Tak sem se domluvil s kolegou Kájou co se mnou sdílí kabinet, jestli by dětičky chvíli na konci hodiny nepohlídal, že bych vyfičel o drobínek dřív, abych stíhal. To klaplo, takže teď máme deset minut k dobru na cestu, všechno krásně stíháme, do detailu jsem si to naplánoval a mám to vypočítaný… Ale silničářům se to moje počítání nějak nezdálo a přidali do rovnice vyfrézovanej Mohelničák a kyvadlovou dopravu řízenou semaforama. No a jsem tam kde sem byl, že jo. Mohelničák sice můžu objet, ale je to cesta přes kotěhůlky spojený silničkama tak úzkýma a hrbolatýma, že tahle cesta připomíná spíš poznávací cestu sopečné činnosti na východu Ulánbátáru.
Ale železničáři se nenechali zahanbit a prej když silničáři takhle, tak voni si teda jako taky přisaděj. A odmontovali koleje u Chocně, čímž zjednokolejnili průjezd tímto místem a vlaky nabírají půlhodinovou sekeru. Zatím každej den. Čímž se ten svět zase dostal do rovnováhy a mě nezbyde, než celou hodinu se šesťákama koukat poočku na aktuální zpoždění, abych mohl buď zmizet o chvíli dřív, nebo si v pohodě užít zvonění a v naprostým klidu odšoférovat do Zábřeha přes vyfrézovanej kopec, či přes východ Ulánbátáru.
A jsem zvědavý, kdo nebo co všechno si ještě v tom pátečním souboji času přisadí a co ještě vychýlí jazýček na vahách. Nenastartuje mi auto, bude nějaký sebevrah pokoušet štěstí na koridoru, unesou naši vlakovou soupravu ufouni? Ví vil sí.
