Občas dělám věci, který jsou naprosto zbytečný, nic moc mi nedají (kromě dobrýho pocitu), ale jsem jima tak fascinovanej, že si na ně občas udělám čas.
Jedna z nich je koukání na různý Youtube z ranku „opravuju“, „restauruju“ a podobně. Třeba takovej Steve z kanálu TronicsFix nedělá nic jinýho, než že vezme pár rozbitých konzolí a zkouší je opravit. Je to pro mě takový vizuální ASMR, koukat na šikovnýho člověka, kterej s naprostou precizností odstrojí šasi, přesně ví který šroubky nechat zmizet, kam se koukat, co testovat, jak vyměnit vadný součástky, jak ten hardware vyčistit alkoholem atakdále. K ničemu to video nepotřebuju, ty konzole nevlastním, nechci se učit je opravovat, ale stejně na to fascinovaně dokážu hledět.
Z podobnýho ranku jsou videa o restaurování starejch věcí. Opět to není nic, co bych chtěl v životě dělat, tudíž to neberu jako edukační video pro můj budoucí koníček nebo kariéru. Ale vidět, jak se šikovnej člověk dokáže popasovat se nánosy rzi starých celá desetiletí nebo i staletí je pro mě fascinující podívaná. Možná proto, že bych na podobný věci neměl nervy. Třeba taková restorace staré francouzské gilotiny na pečivo mě hodně bavila.
No a v neposlední řadě občas sednu k videu, kde se neděje nic jinýho, než že někdo jezdí autem potemnělým městem v Japonsku nebo v nějaký jiný cizí zemi a já jen relaxuju u toho, že koukám na všechny ty divný ulice, značky, na mrakodrapy a cizí architekturu lomeno kulturu protkanou do každodenního života na ulici.
Říkal jsem, že mi ty videa nic nedávají? Nepravda. Je to relax pro mysl, meditace pro 21. století.
