Včera jsem mluvil o té povídací stránce mý osobnosti. A dneska nakousnu tu nemluvnou. Nemluvná fáze nastane, když můj mozek usoudí, že by se měl věnovat jen sám sobě. Zhodnotí, že by měl přemýšlet o věcech až moc do detailu, ale ne v nějakým konstruktivním módu, protože v tom se rád podělí s ostatními o cokoliv. Ne, tenhle nemluvnej mód je uzavřenej pro ostatní, a pro mě je to náznak něčeho, co se v hlavě odehrávat nemá. Něčeho, co mi okupuje mysl a nechce pryč, něčeho co jsem popisoval ve Vděčným prejtu.
Většinou mám chuť se třeba i do konverzace zapojit, ale mozek nedává signál puse, aby se otevřela a artikulovala zvuky, které by druzí dokázali vnímat jako řeč. Většinou je moje nemluvnost znakem nějakýho vnitřního konfliktu, nějakého trápení, které nedokážu setřást, nebo které už na mě delší čas útočí a já bych ho potřeboval s někým probrat, ale nemám s kým. Nebo nemám jak. Nebo se bojím toho, co nastane pak. Otevřená komunikace je základ, ale občas ta otevřenost vzbuzuje strach, co druhý snese, co druhý přijme.
Nemám rád svou nemluvnou fázi, nemám rád ten pocit nemohoucnosti, té celkové unavenosti hlavy, která se prostě chce nadechnout, ale odlepit od sebe rty je mnohem těžší, než jen rozpohybovat svaly okolo pusy. Je to hlavně o rozpohybování mého vnitřního já, aby začalo přemýšlet, jak se z daného stavu dostat místo toho, aby se plácalo v kaluži a cákalo okolo sebe vlny.
