Dneska mi do Poslowchání (aktuálně sám sobě dlužím report za skoro čtyři měsíce, ale napsal jsem si to do to-do listu na tento víkend) spadla Aneta Langerová se svojí prvotinou Spousta Andělů.
Moment. Než budu pokračovat dál, musím vyzdvihnout, že jsem dokázal ve větě napsat obrat „to do to-do“ a je to češtinářsky správně a dává to smysl. Největší úspěch dnešního dne. Foneticky je to teda [to do tu dů], ale pokud anglicky neumíte, pak to určitě můžete číst i [to do to do] a tady už vidím jasnej potenciál, aby to zhudebnil třeba Pokáč. Kterýho jsem teda nikdy neposlouchal, neposlouchám a nikdy nebudu. Ale moje děti jo, takže Patrik Šíííík je v mé hlavě solidně zarytej, aniž bych to dobrovolně chtěl.
Dneska to bude hudební prejt, ale prosím Pokáče, jehož jméno neznám, aby přenechal místo Anetě. Ano, dnes je to opět výlet do pravěku, konkrétně někam do podzimu roku 2004, kdy tahle deska vyšla po fenomenálním úspěchu mladičké Anety v Superstar. Je to zvláštní, ale pro mě to byl nějakej peak určité doby, protože si z toho roku pamatuju spoustu věcí, což se o jiných rocích okolo říct nedá. Takže si pamatuju finále Superstar, pamatuju si jak jsme fandili, jak jsme to rozebírali ve škole, jak povrchní kluci fandili Šárce a ti, co dokázali ocenit spíš hlasové kvality, stranili Anetě (včetně mě). Kdepak nějaký hlasování v aplikaci, tehdy jsme ještě svoje sympatie stvrzovali SMSkou poslanou té které favoritce. Ségra pro jistotu poslala hlas oběma, což mělo efekt především na stržené částce z jejího kreditu, ale matematiku a logiku jsem jí tehdy nevysvětloval.
Spousta Andělů je za mě pořád úžasná deska, dneska jsem jí dal 5/5 a v poslowchání se o ní rozepíšu. Aneta mě hlasem udivovala tehdy a udivuje mě i dnes, po těch víc než 20 letech. Líbí se mi její melancholické i veselé polohy a barvu hlasu má podle mě v rámci českého ženského hudebního rybníčku nejlepší, ale to je samozřejmě jen můj názor. První Superstar bylo taky úplně poslední, na který jsem koukal, i když Bendeho, Horvátha a nějaký další hvězdičky jsem registroval. Kde je dneska konec Martině Balogové a Petře Páchové, kam to dotáhl Standa Dolínek, kterýmu jsme trochu fandili zejména proto, že jezdil do školy do Moravské Třebové a uměl hodně solidně zazpívat Killing Me Softly, na které jsem tehdy ulítával?
Zase se topím v nostalgii, ale dneska je to příjemná nostalgie, žádná tryzna. V hlavě mi hraje Voda živá (nej song z cédéčka) a já pořád přemýšlím, jak autor myslel slova „ve mně navždy zůstává tvoje voda živá“ a jaký podtexty tomu mám přiřadit. Nebo je to fakt explicitní vyjádření vyvítečeho? Hraje mi tam Voda živá (kterou složil Michal Hrůza), vzpomínám na Soňu a přeneseně i na Kapřinu, na jeskyně, na bezstarostnej gympl, na to jak tahle písnička hraje při rozlučkovým večírku se spolužákama a já brečím Ertlisovi na rameni, protože něco velkýho zrovna končí a přede mnou je nejistá budoucnost.
Tak co Michale. Kdybych ti řekl, jak to bude za dvacet let vypadat, co bys udělal jinak? (Koupil bych si 1000 bitcoinů po dolaru, jinak nic)
