Před pár dny jsem tu dával referenci na jednu z mých nejoblíbenějších knih – Stopařův průvodce po Galaxii. Louskám ji teď tempem zhruba dvě stránky/večer, kdy poslední stránku čtu další den znova, abych si připomněl, u čeho už jsem včera usínal.
Nejenomže jde o jednu z nejvtipnějších věcí, které jsem kdy četl (to stejné bohužel nemůžu říct o pokračováních; Douglas si všechnu munici vystřílel hned v prvním díle), ale dokázala mi taky zprostředkovat pocity, které bych nečekal, že slova v knize dokážou. Třeba tento úsek hned zkraje knihy (Ford je mimozemšťan, který ví, že planeta Země bude za pět minut zničena Vogóny):
Ford was very kind—he gave the barman another five-pound note and told him to keep the change. The barman looked at it and then looked at Ford. He suddenly shivered: he experienced a momentary sensation that he didn’t understand because no one on Earth had ever experienced it before. In moments of great stress, every life form that exists gives out a tiny subliminal signal. This signal simply communicates an exact and almost pathetic sense of how far that being is from the place of his birth. On Earth it is never possible to be farther than sixteen thousand miles from your birthplace, which really isn’t very far, so such signals are too minute to be noticed. Ford Prefect was at this moment under great stress, and he was born six hundred light-years away in the near vicinity of Betelgeuse.
Douglas Adams v knize Stopařův průvodce po Galaxii
Fakt bych nikdy nečekal, že mi kniha dokáže zprostředkovat pocit naprostého odloučení živé bytosti od svého domova a pocit naprosté titěrnosti TAKOVÝM způsobem. A těchto momentů je v knize ještě mnohem více. Dnešní prejt berte jako jedno velké doporučení. Knížečka je to útlá, na gymplu jsem ji přelouskal snad za dvě odpoledne. I přes svou délku je to ale jedna z nej knih, kterou jsem kdy četl. Srdcovka.
