Snažím se věci moc nehromadit, ale ono se to daří jen tak napůl. Vím jak se říká, že osvobozuje když se člověk zbaví majetků, někdy k tomu třeba dospěju že, ale do té doby budu balancovat mezi věcma který chci mít a svobodou.
Knížky hromadím už tak dlouho, že je nemám kam dávat. Z racionálního pohledu je to ta nejhorší investice. Kdybych místo knížek ty peníze dával do akcií nebo investoval jakkoliv jinak, a k tomu si zaplatil za 150 korun (čili tak za třetinu ceny JEDNÉ KNÍŽKY) na rok knihovnu, mohl jsem teď místo plné knihovny mít koupený byt. Jenže já prostě ty chudinky knížky nemůžu nechat v regálu, smutný a opuštěný; nemůžu dovolit, aby si je t knihobotu nebo reknih odnesl někdo, kdo se o ně nebude hezky starat.
Letos jsem přečetl devatenáct knih, možná to do konce roku zaokrouhlím na dvacet. Koupil jsem jich asi víc než jsem přečetl. Tomu se říká economy 101. Ale jak už jsem psal v jiným prejtu, tak moje děti knížky milujou a ona i ta přítomnost knih v knihovnách dělá svoje, ne že ne.
S hudbou to je ještě horší. Za cenu jedné gramodesky, kterej už tak 4 roky nemám na čem přehrávat, protože sem línej odvézt gramec na seřízení a opravu, mám zaplacený roční předplatný YouTube Music. Jenže já prostě ty fyzický média miluju, a gramodesky s nádhernejma přebalama obzvlášť. Protože těch desek nemám zase tolik (ale řádově už to desítky jsou), dokážu si poměrně přesně vybavit, kdy jsem si kterou kupoval, v jaké životní etapě jsem se nacházel atakdále. Jsou to časový placatý bobule na hroznu mýho života.
Včera sem si na chvíli vytáhl alba s hokejovýma kartičkama a chvíli jsem se v nich přehraboval. Nostalgie jak cyp, sbírám je od prvního stupně základky, takže už přes 30 let. Jednou mi na základce čórli celý album, jejda to bylo mrzení. Některý série sbírám od té doby a pořád nejsou hotový. Nespěchám na to. Ultra Fleer 95-96 byla moje nejoblíbenější série už tehdy a pořád k ní mám srdcovej vztah, jakkoliv je to vlastně nejlevnější a z designového hlediska ne moc povedená série.
Klidně bych mohl vlézt na Aukro a celou sérii koupit, nestojí to zase tolik. Vlastně by to vyšlo mnohem levněji, než když to sháním všude možně po jednotlivých kusech nebo po lotech. Ale to by byla zkratka k úspěchu, kterou absolvovat nechci. Tenhle pečlivě budovanej svět jednotlivých kartiček, který přibývají šnečím tempem pár kusů do roka, kdy si něco přikoupím jen když mám chuť za tohle utrácet, vlastně naprosto přesně odráží to známý přísloví o tom, že i cesta je cíl. Já vlastně do toho finálního stavu chci pořád jen směřovat, ale ne do něj dojít, tím totiž zanikne. Baví mě sběratelství samotné, ale nebaví mě to vlastnění, nechci se kochat plným albem, chci si užívat cestu k němu.
