Tak už je to zase tady. Konec roku se blíží, Vánoce budou za dva týdny a nezbývá než bilancovat. Ale prdlajs, já se s nějakým bilancováním babrat nebudu, radši hledím dopředu. Nacházím se v životním období, kdy se na Vánoce vyloženě těším. Hrozně mě baví shánět dárky, balit je, poslouchat u toho soundtrack k Sám doma nebo mít puštěnou nějakou hezkou pohádku. A pak s klukama stavět Lego, který jsem jim koupil.
Včera jsme s klukama pekli cukroví. Malá vsuvka ohledně mého bez-cukrového období: od 24. 11. jsem se nedotkl sladkého. Včera, když jsem měl před sebou plechy plné lineckého cukroví mě ani nenapadlo, že bych si něco dal. Souvisí to hodně s tím, co jsem psal v Nápomocným prejtu ohledně celkové změny ve stravování. Včera večer jsem si naplánoval, že si dám po dlouhé době brambůrky — za odměnu, že teď jím jak bych měl. A světe div se, já sem na ně vůbec neměl chuť a nic jsem si nedal. Zázraky se dějí. Nemám žádný propady, hladový okna, chutě, cukr nelítá jak splašenej atakdále. Což neznamená, že někdy nemůže chuť na nějakou prasárnu přijít.
Ne vždycky jsem se na Vánoce těšil a byla i doba, kdy jsem je nenáviděl. Ne z nějakýho malichernýho důvodu, jako že bych byl třeba v goth fázi a chtěl tím rodičům trochu pocuchat nervy. Ale v jisté době byly Vánoce naprostej chaos plnej nervozity, hádek, křiku a následně i výčitek, za co všechno se utratilo. Svátky klidu a míru my ass. Snažil jsem se Vánoce v té době bojkotovat a snažil jsem se na to jít i opačně a dělat, že se nic neděje. Ale uvnitř se toho děje hodně, jakkoliv je navenek ta fasáda krásná. Bylo to utrpení.
Už žádné přetvářky a žádný chaos plný nervozity. Teď mám svátky klidu plně ve své moci.
