Změna práce je pro mě vždycky až moc velkej krok na to, abych s tím byl v pohodě. Zažil jsem kamarády, kterým nevadilo měnit práci třeba co dva roky a byla to celkem v pohodě strategie – člověk se naučil co potřeboval a pokud už se neměl kam posouvat, šel se učit něco nového někam jinam. Pro mě je to ale hrozně velkej krok do neznáma a když už si jednou na nějaký kolektiv zvyknu a je mi v něm dobře, tam nerad měním. Stejně tak se dokážu naplno uvolnit, když už vím co mám dělat a jsem na nějaké úrovni, tak nějak zajetej.
Ve škole jsem si zvykl. Cejtím se zajetej. Doba hájení skončila, po třech měsících výpověď nepřišla, naopak slyším pozitivní reakce a s žáky mám super vztah. Když jdu po ulici, hlásí se ke mně. Potěší to pokaždé. Po třech měsících už taky vím, za kým z kolegů skočit, kdo mi bude ochotný pomoct s čím a komu můžu být zase nápomocnej já. Už se tam cítím dobře, nemotám se po chodbách jak vítr v bedně. Jak to nazval Red v Shawshanku: institutionalized.
Díky tomu už taky zkouším víc experimentovat ve výuce. Tento týden jsem vzal do třídy NERFky a povýšili jsme hru s robotama, kdy se žáci navzájem programovali. Minule po třídě sbírali suroviny a směňovali je se mnou za bonbóny, teď byl souboj s bossem. Cílem bylo, aby dokázali použít podmínky a cykly, reagovat na náhodné události (hod kostkou určoval, jestli budu mít v ruce světelný meč, nebo NERFku a žáci se museli ve „zbrojnici“ poté na mě nachystat). Schola ludus. Samozřejmě jsem to doprovodil výkladem o tom, že reálně jsou zbraně špatné.
Chtěl bych mít neomezeně času na vymýšlení podobných aktivit. Ale to bych musel asi jít učit na full-time. A to nevím, jestli mě láká.
