Je 22:52 dne 23. 12. a já jsem právě dobalil poslední dárek. Včera jsem u toho seděl asi pět hodin a končil někdy v jednu v noci, a to jsem měl k ruce pomocníka, a stejně jsem to nestihl. Naštěstí patřím k lidem, které baví balit dárky. Ano, dokonce i ty měkké, nepoddajné, jejichž tvar nelze jednoduše matematicky obalit do geometrických tvarů.
Teď už jsem všechno uklidil a těším se na zítřek. Pustil jsem si ideální Vánoční film o klaunovi s červenými balónky, popíjím birella, píšu prejt a vyhlížím, jak se budou klukům líbit dárky. Když si tak procházím dokument, kam jsem si všechny dárky psal (viz Vánoční prejt), tak tam nevidím jedinou věc o které bych mohl říct, že je to hovadina. Ne že bych proti nim něco měl, občas nějaká malá blbost potěší mnohem víc, než promyšlenej dar, ale letos jsem zkrátka nic takovýho nepořídil. Pár dárků jsem vyrobil ručně; piplal jsem se s nimi celkem dlouho, navrhoval, připravoval, měřil, stříhal, lepil… a moc doufám, že se jim budou líbit.
Zítra chci jen tři věci: celej den koukat s klukama na pohádky, dát si po měsíci něco echt sladkýho a mít celej den v poklidu; večer jen stavět Lego, užívat si nový deskovky, pročítat nový knížky. No stress. Za pár desítek minut končím výzvu, u které jsem si před měsícem říkal, že ji určitě nevydržím. A nakonec to byla ta nejsnazší výzva, kterou jsem si kdy dal. Sladkýho jsem se ani nedotkl, ba co víc, neměl jsem na to vůbec chuť. Někdy překážka na cestě může z dálky vypadat obrovsky, ale jakmile k ní člověk dojde, zjistí, že šlo jen o optický klam a stačí ji překročit.
