Jeden z dárků, kterej kluci dostali, je Stiga hokej. Ještě večer jsme ho vybalili, zprovoznili a mastili. Někdy před… třiceti?… rokama jsme ho dostali od Ježíška i my s bráchou. Kdyby nám ho pár let poté někdo neočóroval z půdy, nemuseli včera kluci dostat novej. No neva. Je každopádně pořád stejnej, jen ty figurky hokejistů jsou odfláknutější než tehdy. A protože je stejnej, stačilo mi chytit táhla do ruky a všechny ty pohyby, který jsem tehdy opakoval desetkrát, stokrát, tisíckrát, v těch rukách pořád jsou. Fíha, jedna z mála činností, u nichž svalová paměť funguje téměř dokonale.
Není to úplně nejlevnější dárek, ale pokud bych to přepočítal na hodinovou sazbu, tak to pro nás byl jeden z těch dárků, kterej se fakt vyplatil. Proseděli jsme u toho s bráchou ohromný kvantum času, samo že to přineslo i spoustu hádek o to, jestli gól platil nebo ne. A nejen s bráchou – s Píťou z gymplu jsme hned po vyučování hodili tašky do kouta a dali se do boje. Protože jsme měli zhruba stejnou úroveň, nebylo nikdy dopředu jasný, kdo vyhraje a člověk se musel pořádně snažit, aby neprohrál. Rozdělili jsme si tehdy týmy NHL na půl, udělali na papír velkýho pavouka a sérii po sérii jsme hráli, dokud nezbyly dva týmy, které si to rozdaly o Stanley cup.
Pokud by u toho kluci vydrželi aspoň polovinu času co tehdy my, bude to dárek na několik let. A hlavně máme další věc, kterou můžeme s klukama hrát. A kdo si hraje, nezlobí.
