Dneska sem měl volnej den bez povinností, takže byl čas na nějaký návštěvy. Jel jsem za příbuznými, které jsem neviděl řadu let. Když mi moje něco jako sestřenka před pár měsíci, když jsme si spolu naposledy vyměnili pár řádků, říkala, že už konečně není sama, zařadil jsem si v hlavě malou poznámku „na tohle se jí poptej, až se uvidíte osobně“. No tak jsme dneska kecali o všem možným a pak jsem teda neomaleně zeptal říkalas teda, že máš přítele?
Ne přítele. Přítelkyni, opáčí sestřenka. Tak chvíli koukám, protože v hlavě už to těch pár měsíců mám jasně mentálně zařazený a tahle informace to nabourala. Překvapivý… Ale trvalo asi jen tak vteřinu nebo dvě si tohle v šedé kúře přepojit. Mozku najednou docvaklo pár věcí a jsem rád, že je šťastná. Předtím jsem se ale dozvěděl i smutný novinky. Příbuznej, co nevzal pár let alkohol do ruky, protože s ním bojoval, se ho teď v zimě dotknul… A trvalo to asi 14 dní a už byl na prkně. Otrava alkoholem, rychlej konec. Překvapivý…
Když už sem tak večer seděl u telky, že sjedu poslední díly Stranger Things, a nečekal jsem úplně španělskou inkvizici, ozve se najednou zvonek. V očekávání kdo ze svaté trojice mamka – taťka – odečet vodoměru se tam objeví (s tím že odečet vody jsem na Štěpána v devět večer úplně nečekal), tu zjevil se ve dveřích spolužák z gymplu, kterýho jsem leta neviděl, kterej u mě nikdy nebyl, anžto nezná místo mýho novýho bydliště (no asi teda zná) a kterýho bych na seznamu lidí, co mě chtěj počastovat návštěvou, měl buď někde velmi nízko, nebo bych na něj úplně zapomněl. Velmi překvapivý.
Tak to vidíte. Čekal jsem nudnej den a on byl samý překvapení. Život je jako bonboniéra.
